Čisté svědomí

„Nedobře se daří tomu, kdo ukrývá svá přestoupení, kdo je však vyzná a opustí, získá milost a požehnání.“

„Nedobře se daří tomu, kdo ukrývá svá přestoupení, kdo je však vyzná a opustí, získá milost a požehnání.“ ¹ Podmínky, jak můžeme získat Boží milost, jsou jednoduché, rozumné a spravedlivé. Bůh od nás nežádá, abychom vykonali něco těžkého nebo bolestného, aby nám odpustil. Nemusíme konat dlouhé a únavné poutě. Nemůžeme své hříchy odčinit ani utrpením. Odpuštění dosáhne každý, kdo svá přestoupení vyzná a opustí.

Apoštol Jakub nám radí: „Vyznávejte si vzájemně své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste mohli být uzdraveni.“ ² Svoje hříchy vyznáváme Bohu, protože jen on nám je může odpustit. Své viny si však vyznáváme také navzájem. Jestliže jsme se nesprávně zachovali vůči svému příteli nebo sousedovi, měli bychom mu říct, že to uznáváme a že je nám to líto. Takový člověk by nám pak měl odpustit. Následně bychom měli prosit o odpuštění také Boha, protože ten, komu jsme ublížili, patří Bohu. Když někomu ublížíme, dopouštíme se bezpráví i vůči jeho Tvůrci a Zachránci.

Celý problém máme představit Ježíši Kristu, našemu Zástupci v nebi, našemu Veleknězi. „Máme však u Boha mocného prostředníka, jeho Syna Ježíše... Je schopen s námi spoluprožívat naše slabosti, protože procházel stejným pokušením jako my, ale nedal se jím nikdy svést k hříchu.“ ³ On má moc odstranit každý náš hřích a každou vinu.

My se však musíme před Bohem snížit, uznat jeho autoritu a připustit, že jsme udělali něco nesprávného. To je první podmínka, aby nás Bůh mohl přijmout. Jestliže jsme neprožili pokání, nepokořili se a nevyznali své nedostatky, pak jsme vlastně neprosili o odpuštění. Jestliže se nám naše hříchy neprotiví, pak ani nestojíme o odpuštění a nemůžeme od Boha získat vnitřní pokoj. Jestliže jsme nezískali od Boha odpuštění hříchů, pak je to jen proto, že jsme se před Bohem nepokořili a nechceme se řídit tím, co nám ukazuje Bible. Bůh nám podrobně vysvětlil, co máme udělat. Máme být ochotni se zamyslet a uznat, že jsme udělali něco nesprávného. Nemáme věc zlehčovat a odbývat. My sami musíme uznat, jak škodlivé zlo je, a mít k němu odpor. Nikdo nás k tomu také nemůže nutit. Pokud upřímně vyznáme své hříchy a nebudeme před Bohem nic skrývat, on nás vyslyší a projeví nám svou milost. Král David kdysi napsal: „Blízko je Bůh těm, kdo jsou zdrceni v srdci, a zachraňuje ty, jejichž duch je zdeptán.“ ⁴

Opravdové vyznání nazývá zlo pravým jménem. Pojmenuje přesně, co se stalo. Některé hříchy máme vyznat pouze Bohu. Pokud jsme ublížili konkrétnímu člověku, měli bychom za ním jít a říct mu, že je nám to líto. Některé hříchy bychom měli vyznat veřejně. Pokaždé, když vyznáváme své viny, měli bychom mluvit konkrétně.

V době proroka Samuela se Izraelci neřídili Boží vůlí. Přestali Bohu důvěřovat a měli za to, že už není schopen je dále vést. Nevnímali Boží moc a nedůvěřovali Bohu, že se o ně postará. Odmítli Vládce vesmíru a dožadovali se krále, jakého měly okolní národy.

Bůh jejich žádosti vyhověl, ale tím pro ně začaly velké problémy. Dříve než mohli získat od Boha odpuštění, učinili následující vyznání a žádali Samuela: „Pros za nás našeho Boha, abychom nezemřeli, neboť jsme naše provinění svou pošetilou žádostí o krále ještě prohloubili.“ ⁵ Museli označit přesně, čeho se dopustili a co bylo příčinou jejich dalších těžkostí. Nebyli Bohu vděčni za to, co pro ně dělal v předcházejících letech, proto s ním ztratili kontakt. Bůh nemůže přijmout naše vyznání, pokud neprožijeme opravdové pokání a nevzdáme se svého hříchu. Musíme v životě udělat rozhodnou změnu. Jestliže svého hříchu upřímně litujeme, vzdáme se všeho, co se Bohu nelíbí. Bible nám naprosto jednoznačně říká, co máme udělat: „Omyjte se, očisťte se, abych se už nemusel dívat na zločiny, kterých se dopouštíte. Přestaňte páchat zlo a naučte se konat dobro! Jednejte spravedlivě a pomáhejte všem, kdo musí snášet příkoří. Ujměte se sirotků a zastaňte se ovdovělých žen.“ ⁶ Jestliže člověk, který se provinil, „vrátí, co si vzal do zástavy nebo dokonce ukradl, bude respektovat všechna spravedlivá nařízení a zanechá špatností – zcela jistě nezemře, ale bude žít“. ⁷

Apoštol Pavel popsal, jak velké změny se odehrají s člověkem, který prožije opravdové pokání: „Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně.“ ⁸

Zlo otupuje vnímavost

Když zlo – hřích – otupí morální vnímavost člověka, přestane si uvědomovat své charakterové nedostatky. Jeho nesprávné činy mu nepřipadají závažné. Dokud mu Duch svatý neotevře oči, vlastně je ani nevnímá. Člověk, kterého nevede Duch svatý, nemůže ani upřímně a opravdově vyznávat své chyby. Své hříchy omlouvá a vysvětluje, že za jiných okolností by se jich nedopustil.

Když Adam a Eva snědli zakázané ovoce, začali se stydět a dostali strach. Nejdříve mysleli jen na to, jak by svůj přestupek omluvili a unikli tak trestu. Když se Bůh zeptal na jejich čin, Adam svaloval vinu na Evu a na Boha: „Za to může ta žena, kterou jsi mi dal. To ona mi přinesla ovoce ze zakázaného stromu.“ Podobně se také Eva snažila vinu svalit na hada: „Já za to nemohu, to had, kterého jsi stvořil, mne podvedl.“ ⁹ Vlastně tím Bohu říkala: „Proč jsi stvořil hada? Proč jsi mu dovolil, aby přišel až do rajské zahrady?“ Snažila se ospravedlnit a vinu za svůj přestupek svalit na Boha.

Snaha omlouvat své přestupky má původ u satana. Lidé se k tomu ochotně přidávají. Bůh neuznává a nepřijímá takové vyznání hříchů, které svaluje vinu na někoho jiného. To není skutečné vyznání.

Pravé pokání vede člověka k tomu, aby své nedostatky uznal, nesnažil se předstírat, že je nevinný a nevymlouval se. Podobně jako výběrčí daní z příběhu, který vyprávěl Ježíš Kristus, prosí Boha a ani se neodváží pohlédnout vzhůru: „Bože, slituj se nade mnou, jsem velký hříšník.“ Bůh odpouští těm, kdo uznají, že se provinili, vždyť Ježíš Kristus položil život proto, aby zachránil hříšné lidi, kteří prožívají pokání. Slouží jako Velekněz – náš Zástupce – v nebi.

V Bibli si můžeme přečíst příběhy lidí, kteří prožili skutečné pokání. Pokořili se a vyznali své přestupky. Nesnažili se vymlouvat nebo obhajovat své chyby. Například apoštol Pavel vyznává, jak se zpočátku snažil vyvraždit všechny křesťany. Nepokouší se svůj hřích zlehčovat. Naopak, představil ho v tom nejhorším světle: „Velekněží mne zplnomocnili, abych Ježíšovy následovníky vyhledával, zatýkal a dával uvěznit. Vždy jsem byl pro to, aby byli odsouzeni k smrti. Dával jsem ty lidi bičovat v synagogách a nutil je, aby veřejně tupili svou víru. Byl jsem jako posedlý a začal jsem je pronásledovat i v jiných městech.“ ¹⁰ Podobně ochotně a upřímně vyznal: „Ježíš přišel na svět zachránit nás, od Boha odloučené a smrti propadlé. A jestli byl někdo od Boha daleko, byl jsem to já.“ ¹¹

Člověk, který si uvědomuje závažnost svých přestupků, je pokorný a prožívá skutečné pokání, pocítí také, jak velice jej Bůh má rád. Pochopí, jakou cenu Bůh zaplatil na golgotském kříži. Člověk, který si uvědomuje své hříchy, prožije lítost a vyzná svá provinění Bohu. Přijde k Bohu s takovou důvěrou, s jakou přichází dítě k laskavému tatínkovi. Apoštol Jan nás ujišťuje: „Jestliže své hříchy vyznáváme, smíme se spolehnout na Boží sliby, že nás očišťuje od každé špinavosti a promíjí nám každé selhání.“ ¹²

1. Přísloví 28,13; 2. Jakub 5,16; 3. Židům 4,14.15; 4. Žalm 34,19; 5. 1. Samuelova 12,19; 6. Izajáš 1,16.17; 7. Ezechiel 33,15; 8. 2. Korintským 7,11; 9. Genesis 3,12.13; 10. Skutky 26,10.11; 11. 1. Timoteovi 1,15; 12. 1. Janův 1,9

Bible - Český ekumenický překlad

Diskuse