David a Goliáš

Boží vítězství není závislé na lidské síle či velikosti.

Když si král Saul uvědomil, že ho Bůh odmítl, byl naplněn hořkou vzpourou a zoufalstvím. Neměl správnou před­stavu o svém hříchu a nenapravil svůj život, nýbrž stále přemýšlel o tom, co považoval z Boží strany za nespravedli­vé jednání vůči sobě, když bylo jeho potomkům upřeno nástupnické právo na trůn. Ustavičně se zabýval předpo­věděnou zkázou, která postihne jeho dům. Nepřijal Boží trest s pokorou, ale ve své nadutosti si tak zoufal, až málem ztratil rozum.

Jeho rádcové mu radili, aby vyhledal dobrého hudebníka v naději, že konej­šivé tóny nějakého melodického nástro­je uklidní jeho nepokojného ducha. Před krále byl jako znamenitý hráč na harfu předveden David. Jeho nebem inspirované melodie měly požadovaný účinek. Temný mrak nad Saulovou mys­lí byl jako zázrakem rozehnán.

Kdykoli bylo třeba, byl David znovu povolán, aby upokojil mysl neklidné­ho panovníka. Ačkoli Saul nacházel v Davidovi a jeho hudbě zalíbení, mla­dý pastýř se vracel z královského palá­ce na pastviny polí a pahorků s poci­tem úlevy.

David získával stále větší oblibu u Boha i u lidí. Pobýval na královském dvoře a poznával vladařské povinnosti. Pronikl do některých tajů v povaze prv­ního izraelského krále. Poznal, že Sau­lova domácnost není ve svém soukromém životě vůbec šťastná. To naplňova­lo jeho mysl obavami. Ale sáhl po své harfě a vyluzoval melodie, které jeho mysl povznášely k Původci veškerého dobra, a temné mraky, které zdánlivě zahalovaly budoucnost stínem, byly roz­ptýleny.

Tak jako byl pro svůj úkol vychová­ván Mojžíš, tak podobně Hospodin při­pravoval Jišajova syna, aby se stal vůd­cem Božího vyvoleného lidu. Liduprázd­né pahorky a divoké rokle, jimiž David se svými stády procházel, byly místy, kde se zdržovala dravá zvěř. Nezřídka se stávalo, že jeho stáda napadli hlado­ví lvi nebo medvědi. David byl vyzbro­jen pouze prakem a pastýřskou holí. Přesto prokázal velkou odvahu, když chránil své stádo. Když později popi­soval tato střetnutí, řekl: „Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stá­da ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dol­ní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmr­til. Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda.“ (1 S 17,34-36) Jeho zkušenost v něm rozvinula odvahu, pevnost a ví­ru.

Když Izrael vyhlásil Pelištejcům vál­ku, tři z Jišajových synů vstoupili do Saulovy armády, ale David zůstal doma. Po určité době však šel navštívit tábor. Na otcův příkaz měl přinést vzkaz a jíd­lo svým starším bratrům. Jišaj ovšem nevěděl, že izraelská armáda je v nebez­pečí a že David je veden andělem, aby zachránil svůj lid.

Když se David přiblížil k vojsku, Izra­elci a Pelištejci stáli proti sobě v bojo­vém postavení, armáda proti armádě. Tu vystoupil do popředí hrdina Pelištejců Goliáš a urážlivými slovy vyzýval Izraelce, aby ze svého středu vybrali mu­že, který by se s ním utkal v boji. Když se David dověděl, že pelištejský po­směch na ně dopadá den co den, aniž se nějaký bojovník odváží vychloubače umlčet, vzplanul horlivostí obhájit Boží čest.

Izraelští vojáci byli sklíčeni. Říkali si navzájem: „Viděli jste toho muže, co vy­stoupil? Vystupuje, aby tupil Izraele.“ (1 S 17,25) S pocitem studu a rozhoř­čení David zvolal: „Kdo je ten neobře­zaný Pelištejec, že tupí řady živého Boha?“ (1 S 17,26)

I jako pastýř projevoval David nevída­nou odvahu, statečnost a sílu a Samue­lova tajemná návštěva v domě jejich otce vzbudila v Davidových bratrech podezření o skutečném účelu proro­kovy návštěvy. Probudila se v nich žár­livost.

A teď Elíab považoval Davidovu otáz­ku za výtku své osobní zbabělosti, že se nepokusil obra umlčet. Starší bratr Davida hněvivě okřikl: „Proč jsi sem přišel? Komu jsi nechal ten houfeček ovcí na stepi? Však znám tvou drzost i tvé zlé srdce! Přišel jsi sem dolů, aby ses mohl dívat na bitvu.“ (1 S 17,28) David odpověděl uctivě, ale rozhodně: „Copak jsem udělal? Nejde o královo slovo?“ (1 S 17,29)

David před králem

Davidova slova byla ohlášena králi, kte­rý k sobě mladíka povolal. Pastýř řekl: „Člověk nesmí klesat na mysli. Tvůj služebník půjde s tím Pelištejcem bojovat.“ (1 S 17,32) Saul se pokusil Davida od jeho záměru odradit, ale mladý muž stál nepohnutě na svém: „»Hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce.« Saul tedy Davidovi řekl: »Jdi; Hos­podin buď s tebou!«“ (1 S  17,37)

Po čtyřicet dnů se Izrael třásl před pelištejským obrem. Goliáš měl na hla­vě bronzovou přilbu a byl oděn do šupinatého pancíře, který vážil pět tisíc šekelů bronzu. Na nohou měl bronzo­vé holenice.Pancíř byl zhotoven z bronzových plátů, které se vzájemně překrý­valy jako rybí šupiny, takže jím nemoh­lo proniknout žádné kopí. Obr nosil těžké kopí, vyrobené rovněž z bronzu. „Násada jeho kopí byla jako tkalcovské vratidlo a hrot jeho kopí vážil šest set šekelů železa. Před ním chodíval štítonoš.“ (1 S 17,7)

Každé ráno a každý večer se Goliáš přiblížil k izraelskému táboru a volal: „Vyberte si někoho, ať ke mně sestou­pí. Když mě v boji přemůže a zabije mě, budeme vašimi otroky. Avšak jestliže já přemohu jeho a zabiji ho, budete vy našimi otroky a budete nám sloužit… Dneska jsem potupil izraelské řady.“ (1 S 17,8-10)

Král příliš nedoufal, že bude David ve svém odvážném podniku úspěšný. Dal příkaz, aby mladíka oděli do jeho osobní královské zbroje. Na hlavu mu nasa­dili těžkou bronzovou přilbu a oblékli ho do pancíře. Po boku mu visel panov­níkův meč. Takto vyzbrojen se vydal za svým posláním. Ale zakrátko své kroky obrátil nazpět. Zneklidnění diváci si mys­leli, že se David rozhodl neriskovat svůj život. Na něco takového však statečný mladý muž vůbec nepomyslel.

VÍTĚZSTVÍ ODVAHY A VÍRY

Když se vrátil, odložil královu zbroj a místo toho si vzal jen hůl a obyčejný prak. Z potoka vybral pět vhodných kamenů, vložil je do své pastýřské torby a s prakem v ruce se blížil k Pelištejci. Obr odvážně vykročil vpřed v očekává­ní, že se utká s nejsilnějším z izraelských bojovníků. Před ním kráčel jeho štíto­noš, takže Goliáš vzbuzoval dojem, že mu nikdo nemůže odolat. Když se přiblí­žil, spatřil pouhého výrostka. Davidova dobře urostlá postava nechráněná vý­strojí byla výhodou. Mezi jeho mladist­vou siluetou a mohutnými rozměry Pelištejce byl nápadný rozdíl.

Goliáš byl překvapen a rozzloben. Vykřikl: „Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?“(1 S 17,43) Zasypal Davida strašnými kletbami a pak posměšně křičel: „Pojď ke mně, ať vydám tvé tělo nebes­kému ptactvu a polnímu zvířectvu.“ (1 S 17,44)

David nezakolísal. Vykročil vpřed a svému protivníkovi řekl: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zá­stupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tá­bora nebeskému ptactvu a zemské zvě­ři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a ko­pím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou.“ (1 S 17,45-47)

Tato slova, která byla pronesena zvuč­ným hlasem, se nesla vzduchem, takže je zřetelně slyšely tisíce naslouchajících vojáků. Rozzuřený Goliáš nadzvedl přilbu, která chránila jeho čelo, a vyra­zil kupředu. „Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rych­le vyběhl z řady proti Pelištejci. David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi.“ (1 S 17,48.49)

Obě armády byly přesvědčeny, že bude David usmrcen. Když ale vzdu­chem zasvištěl kámen a zasáhl přímo cíl, všichni uviděli, jak se mohutný bojovník zapotácel a napřáhl ruce, ja­ko by byl stižen slepotou. Pak zavrá­voral a jako podťatý dub se skácel na zem.

David na nic nečekal. Přiskočil k Pelištejcově ležící postavě, oběma ruka­ma uchopil Goliášův meč, zvedl jej do vzduchu a oddělil vychloubačovu hla­vu od trupu. Z izraelského tábora se ozval radostný jásot.

Pelištejce zachvátilo zděšení. Vítězní Hebrejové se hnali za svými prchajícími nepřáteli „až k branám Ekrónu“ (1 S 17,52). „Pak Izraelci přestali Pelištejce stíhat a vyplenili jejich tábory.“ (1 S 17.53)