Davidovo stáří

Šalomoun vystřídal na trůnu svého otce a začal naplňovat Davidův sen výstavbu chrámu.

Porážka Abšalóma nepřinesla hned mír. Protože se k odboji připojila velká část národa, David se nevrátil do hlavního města a neobnovil svou vládu, dokud ho k tomu kmeny nevyzvaly. Král nebyl povolán zpět na trůn žádným rychlým a rozhodným činem. Když se konečně kmen Juda pokusil přivést Davida zpátky, vzbudilo to žárlivost ostatních kmenů. Vypukla kontrarevoluce. Ta však byla rychle potlačena a do Izraele se vrátil mír i král.

Má-li člověk moc, bohatství nebo světské pocty, hrozí mu nebezpečí. Davidova raná léta, v nichž se jako pastýř učil pokoře, trpělivé práci a něžné péči o stádo, jeho styk s přírodou v samotě hor, kdy byly jeho myšlenky obraceny ke Stvořiteli, i jeho dlouhodobé odříkání během života ve vyhnanství to vše bylo Hospodinem stanoveno jako příprava, aby mohl usednout na izraelský trůn. A přesto světský úspěch a pocty tak oslabily Davidův charakter, že byl přemožen pokušitelem.

Styk s pohanskými národy vedl k touze napodobit zvyky jiných národů a podnítil ctižádost dosáhnout světské velikosti. S výhledem na územní zisk se David rozhodl zvětšit svou armádu zavedením povinné vojenské služby pro všechny, kdo dosáhli určitého věku. Aby to mohl provést, bylo nutné sečíst obyvatelstvo. K tomuto činu přivedla Davida pýcha a ctižádostivost. Sčítání lidu ukáže rozdíl mezi slabostí království v době, kdy David usedl na trůn, a jeho silou a prosperitou pod jeho vládou. Písmo říká: „Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele." (1 Pa 21,1) Blahobyt Izraele za Davidovy vlády pramenil z Božího požehnání. Avšak zvětšení vojenské moci království vzbudí u okolních národů dojem, že Izrael důvěřuje armádě, nikoli Hospodinu.

Izraelský lid nepohlížel na Davidův plán tak značného rozšíření vojenské služby příznivě. Navržené sčítání lidu vyvolalo velkou nespokojenost. Proto David považoval za nutné, aby tento akt provedli vojenští velitelé místo kněží a úředníků, kteří sčítali lid v minulosti. Tento záměr byl v přímém rozporu se zásadami teokracie. Dokonce i Jóab namítal: „»Což nejsou ti všichni, králi, můj pane, služebníky mého pána? Proč to chce můj pán zjistit? Proč se má Izrael provinit?« Královo rozhodnutí bylo však pro Jóaba nezvratné. Jóab vyšel a prošel celý Izrael. Pak přišel do Jeruzaléma." (1 Pa 21,3.4)

TREST

David byl posléze usvědčen ze svého hříchu. Sám se odsuzoval a volal k Bohu: „Velmi jsem zhřešil, že jsem učinil tuto věc. Nyní přenes prosím vinu svého služebníka, neboť jsem si počínal jako velký pomatenec." (1 Pa 21,8)

Příštího rána přinesl prorok Gád poselství: „Toto praví Hospodin: Chystám na tebe trojí. Jedno z toho si vyber a já tak s tebou naložím... Zvol si: Tři roky hladu, nebo tři měsíce být ničen protivníky a stíhán mečem nepřátel, anebo po tři dny Hospodinův meč, totiž mor v zemi, a Hospodinův anděl bude šířit zkázu po celém izraelském území." (1 Pa 21,10 12)

Král odpověděl: „Je mi velmi úzko. Nechť prosím upadnu do rukou Hospodinu, neboť jeho slitování je přenesmírné, jen ať nepadnu do rukou lidských." (1 Pa 21,13) Země byla zasažena morem, který zahubil sedmdesáttisíc Izraelců. „David se rozhlédl a uviděl Hospodinova anděla, jak stojí mezi zemí a nebem. V ruce měl tasený meč, napřažený na Jeruzalém." (1 Pa 21,16) Král úpěnlivě prosil Boha za Izrael: „Což jsem sčítání lidu nenařídil já sám? Já sám jsem zhřešil, já sám jsem se dopustil takového zla! Co však učinily tyto ovce? Hospodine, můj Bože, buď tedy tvá ruka proti mně a proti domu mého otce, jen ať ta pohroma nestíhá tvůj lid!" (1 Pa 21,17)

Lidé pěstovali stejné hříchy, které přivedly Davida k tomuto činu. Tak jako prostřednictvím Abšalómovy vzpoury navštívil Hospodin soudem Davida, tak Davidovou chybou potrestal hříchy Izraele.

Hubící anděl stál na hoře Mórija „u humna Ornána Jebúsejského" (1 Pa 21,15). Na prorokův pokyn David vystoupil na horu a „obětoval zápalné a pokojné oběti a vzýval Hospodina. Ten mu odpověděl ohněm seslaným z nebe na oltář pro zápalné oběti." (1 Pa 21,26) „Hospodin prosby za zemi přijal a pohroma byla od Izraele odvrácena." (2 S 24,25)

Místo, na němž byl postaven oltář, bude od té doby provždy považováno za svatou zemi. Bylo to místo, na němž Abraham vybudoval oltář, aby zde obětoval svého syna, a později bylo vybráno za místo pro výstavbu chrámu.

ŠALOMOUN KRÁLEM

David dovršil sedmdesátý rok svého života. Těžkosti a námaha jeho potulného života v mládí, mnohé války a utrpení pozdějších let podkopaly pramen života. Slabost a stáří spolu s touhou po ústraní mu bránily v pohotovém pochopení toho, co se děje v království, a v bezprostřední blízkosti trůnu opět propukla vzpoura.

Tím, kdo nyní bažil po trůnu, byl Adónijáš. „Byl velmi pěkné postavy" (1 Kr 1,6), ale bezzásadový a lehkomyslný. Když vyrůstal, „otec ho po celý ten čas nezarmoutil otázkou: »Co to děláš?«“ (1 Kr 1,6) V dětství byl málo kázněn a teď se vzbouřil proti autoritě Boha, který jmenoval na trůn Šalomouna.

Šalomoun byl způsobilejší než jeho starší bratr. Přestože byla Boží volba zřetelně dána najevo, Adónijáš nepolevoval v získávání stoupenců. Jóab, který byl až dosud vždy věrný trůnu, se teď stejně jako kněz Ebjátar připojil k odboji proti Šalomounovi.

Vzpoura uzrála. Vzbouřenci se sešli k velké slavnosti, aby prohlásili Adónijáše králem, když tu byly jejich plány překaženy rychlou akcí kněze Sádoka, proroka Nátana a Šalomounovy matky Bat-šeby. Ti králi představili celou situaci a připomněli mu Boží nařízení, že jeho nástupcem na trůně má být Šalomoun. David se okamžitě vzdal úřadu ve prospěch Šalomouna, který byl ihned pomazán a prohlášen za krále. Vzpoura byla zlomena.

Ebjátarův život byl s ohledem na jeho úřad a dřívější věrnost Davidovi ušetřen, avšak byl sesazen z úřadu nejvyššího kněze, který přešel na Sádoka a jeho potomky. Jóab a Adónijáš byli po nějakou dobu ponecháni naživu, ale po Davidově smrti byli za svůj zločin potrestáni. Vykonání rozsudku na Davidovu synovi završilo čtyřnásobný trest, který svědčil o tom, jak si Bůh ošklivil Davidův hřích.

PŘÍPRAVA NA BUDOVÁNÍ CHRÁMU

Jedním z prvořadých plánů, které David od začátku svého kralování pečlivě choval ve svém srdci, bylo vybudování Hospodinova chrámu. Opatřil k tomu množství drahocenného materiálu zlata, stříbra, onyxových kamenů, drahokamů různých barev, mramoru a vzácného dřeva. A teď musí jiné ruce vystavět chrám pro schránu smlouvy, symbol Boží přítomnosti.

Král cítil, že se blíží jeho konec. Povolal tedy představitele všech částí království, aby jim odevzdal tento odkaz. Protože byl tělesně velmi sláb, neočekávalo se, že se tohoto předání osobně zúčastní. Sestoupilo však na něj Boží vnuknutí a on byl schopen se zápalem a mocí naposledy oslovit svůj lid. Řekl jim o své osobní touze vybudovat chrám i o Hospodinově příkazu, že toto dílo bude svěřeno jeho synu Šalomounovi. David vyznal: „Řekl mi: »Tvůj syn Šalomoun, ten vybuduje můj dům a má nádvoří, neboť jsem si ho vyvolil za syna. Já mu budu Otcem. Jeho království upevním navěky, jestliže bude rozhodně dodržovat mé příkazy a právní ustanovení tak jako dnes.« A nyní před zraky celého Izraele, Hospodinova shromáždění, a před sluchem našeho Boha: Bedlivě se vždy dotazujte na všechny příkazy Hospodina, svého Boha, abyste si udrželi tu dobrou zemi a mohli ji předat svým synům do dědictví navěky." (1 Pa 28,68)

Celé Davidovo nitro se chvělo starostí, aby byli vedoucí Izraele věrní Bohu a aby Šalomoun poslouchal Boží zákon a varoval se hříchů, které oslabily otcovu autoritu, ztrpčily mu život a zneuctily Boha. Pak se obrátil na svého syna, který již byl uznán za jeho následníka, a řekl: „Ty pak, můj synu Šalomoune, poznávej Boha svého otce a služ mu celým srdcem a ochotnou myslí. Hospodin zkoumá srdce všech, postřehne každý výtvor mysli. Budeš-li se ho dotazovat, dá se ti najít, jestliže ho opustíš, odvrhne tě navždy. Nyní hleď, Hospodin tě vyvolil, abys mu vybudoval dům, sva tyni." (1 Pa 28,9.10)

David dal Šalomounovi přesné instrukce ohledně budování chrámu. Šalomoun byl ještě mladý a lekal se velké odpovědnosti spojené s výstavbou chrámu a vedením Božího lidu. David řekl: „Buď rozhodný a udatný, jednej! Neboj se a neděs! Hospodin Bůh, můj Bůh, bude s tebou. Nenechá tě klesnout a neopustí tě, dokud veškeré dílo prací na Hospodinově domě nedokončíš." (1 Pa 28,20)

David se znovu obrátil ke shromážděným. „Mého syna Šalomouna si vyvolil Bůh jako jediného, ač je mladíček útlého věku a dílo je obrovské. Nejde totiž o hrad pro člověka, ale pro Boha Hospodina. Pro dům svého Boha jsem připravil, co jsem mohl," (1 Pa 29,1.2) řekl a vyjmenoval stavební materiál, který shromáždil. „Kdo by chtěl dnes," zeptal se shromážděného lidu, „něco ze svého dobrovolně obětovat pro Hospodina?" (1 Pa 29,5)

Shromáždění pohotově odpovědělo a lidé přinášeli své štědré dary. „Lid se radoval z toho, co bylo dobrovolně darováno, že z celého srdce se odevzdávaly dobrovolné dary Hospodinu. Také král David se převelice radoval." (1 Pa 29,9)

„I dobrořečil David Hospodinu před zraky celého shromáždění. Řekl: »Požehnán jsi, Hospodine, Bože Izraele, našeho otce, od věků až na věky. Nyní, Bože náš, vzdáváme ti chválu a oslavujeme tvé skvělé jméno. Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou. Dej, ať můj syn Šalomoun z celého srdce dbá na tvé příkazy, na tvá svědectví a na tvá nařízení, aby vykonal všechno, co je třeba k vybudování hradu, k němuž jsem vykonal přípravy.«“ (1 Pa 29,10.13.14.19)

S hlubokým zaujetím shromažďoval král velké množství vzácného materiálu na stavbu a výzdobu chrámu. Skládal nádherné hymny, které budou v pozdějších letech zaznívat na jeho nádvořích. Davidovo srdce se teď radovalo v Hospodinu. Předáci rodů izraelských kmenů, velitelé i královští úředníci přinášeli dobrovolné dary ze svého majetku do chrámové pokladnice. Sám Bůh způsobil tuto ochotu svého lidu. On, ne člověk, musí být oslaven. Jeho Duch způsobil, že byli tak štědří. Kdyby byla jeho láska nepohnula srdcem lidu, chrám by nebyl nikdy postaven.

DAVIDŮV ODKAZ

I když už David cítil, že se blíží jeho smrt, ležel mu stále na srdci Šalomoun a Izrael, jehož blaho bude do velké míry záviset na věrnosti jejich krále. „Přikázal svému synu Šalomounovi: »Odcházím cestou všeho pozemského. Ty však buď rozhodný a mužný. Dbej na to, co ti svěřil Hospodin, tvůj Bůh: Choď po jeho cestách a dodržuj jeho nařízení a přikázání, jeho práva a svědectví, jak jsou zapsána v zákoně Mojžíšově, a tak budeš mít úspěch ve všem, co budeš konat, ať se obrátíš kamkoli. A Hospodin splní své slovo, které mi dal: ‘Budou-li tvoji synové dbát na svou cestu tak, aby chodili přede mnou věrně celým srdcem a celou duší, nebude z izraelského trůnu vyhlazen následník z tvého rodu.’«“ (1 Kr 2,14)

Davidův pád byl velký. Činil však hluboké pokání, vroucně miloval Boha a pevně mu věřil. Davidovy žalmy přecházejí z hlubin viny a sebeodsouzení k nejdůvěrnějšímu společenství s Bohem. Jeho životní příběh ukazuje, že hřích přináší jen hanbu a nesnáze, ale také zvěstuje, že Boží láska a milosrdenství dosáhnou i do těch nejhlubších hlubin.

Víra pozvedne člověka, který činí pokání, aby prožíval přijetí za Božího syna nebo dceru!