Davidův pád

Dobrá léta vystřídalo opět údobí problémů a trápení.

Bible málokdy chválí lidi. Všechny dobré vlastnosti, které lidé projevují, jsou Božím darem. Jejich dobré skutky jsou vykonány Boží milostí prostřednictvím Krista. Oni jsou jen nástroji v jeho rukou.

Všechny biblické příběhy nás učí, jak je nebezpečné chválit člověka, protože když ztratí ze zřetele svou závislost na Bohu, určitě padne. Bible nám neustále vštěpuje, abychom nedůvěřovali lidské síle, a povzbuzuje nás, abychom spoléhali na Boží moc.

Duch sebevyvyšování připravil cestu pro Davidův pád. Lichocení, moc a blahobyt nezůstaly bez účinku na jeho charakter. Podle zvyků běžných mezi východními panovníky se král mohl beztrestně dopouštět zločinů, které nebyly trpěny jeho poddaným. Tohle všechno otupilo Davidovo vědomí nesmírné ohavnosti hříchu. Začal se spoléhat na svou vlastní moudrost a sílu.

Jakmile se satanovi podaří oddělit člověka od Boha, probudí v něm nesvaté žádosti nebo hříšnou lidskou přirozenost. Dílo nepřítele není zpočátku náhlé a hrozivé. Začíná zdánlivě malými věcmi zanedbáváním plného spoléhání se na Boha a náchylností řídit se světskými zvyklostmi.

David se vrátil do Jeruzaléma. Syřané už byli podrobeni a úplná porážka Amónců se zdála být jistá. David vychutnával ovoce vítězství a poct za svou schopnost dobře vládnout. Právě v té chvíli se pokušitel chopil příležitosti a zaujal jeho mysl.

V pohodlí a sebejistotě se David poddal satanovi a poskvrnil se proviněním. Ten, kterého nebesa ustanovila za vůdce národa, ten, jehož Bůh vybral, aby prosazoval jeho zákon, sám přestoupil Boží přikázání. Ten, který měl být postrachem zločinců, svým vlastním skutkem posílil jejich ruce.

Provinilý David nečinil pokání a nežádal nebesa o vedení, ale snažil se vymotat se sám z nebezpečí, do něhož ho hřích zavlekl. Batšeba, jejíž velká krása se stala králi osidlem, byla ženou Chetejce Urijáše, jednoho z Davidových nejstatečnějších a nejvěrnějších velitelů. Boží zákon vynášel nad cizoložníkem trest smrti a hrdý velitel, který byl tak hanebně zostuzen, by se mu mohl pomstít tím, že ho připraví o život nebo vyburcuje národ ke vzpouře.

VRAŽDA

Každé úsilí, které David vyvinul, aby zakryl svůj prohřešek, bylo bezvýsledné. Vydal se do moci satana. Obklíčilo ho nebezpečí, hrozilo mu zneuctění daleko horší než smrt. Zdálo se, že existuje jen jedna úniková cesta přidat k cizoložství vraždu. David se domníval, že kdyby byl Urijáš zabit rukou nepřítele v boji, vina za jeho smrt by nemohla být svalena na krále. Bat-šeba by tak byla volná a mohla by se stát Davidovou manželkou. Zabránilo by se podezření a královská čest by byla zachráněna.

Urijáš se stal doručovatelem rozsudku smrti nad sebou samým. Král rozkázal Jóabovi: „Postavte Urijáše do nejtužšího boje a pak od něho ustupte, ať je zabit a zemře." (2 S 11,15) Jóab, poskvrněný už jedním zločinem vraždy, neotálel s uposlechnutím králova pokynu a Urijáš padl mečem Amónců.

Davidovo dosavadní kralování si získalo důvěru národa. Avšak když odešel od Boha, stal se na určitou dobu satanovým nástrojem. Přesto měl stále autoritu, kterou mu Bůh dal, a proto vyžadoval poslušnost, která mohla ohrozit duchovní život toho, kdo se jí poddá. Jóab, který byl více oddán králi než Bohu, přestoupil Boží zákon, protože to poručil král.

Když David vydal rozkaz, který byl v rozporu s Božím zákonem, bylo hříchem takový příkaz uposlechnout. Apoštol Pavel prohlašuje, že „není moci, leč od Boha" (Ř 13,1), avšak vládce nemáme uposlechnout, jeli nařízení v rozporu s Božím zákonem. Tentýž apoštol vyhlašuje zásadu, kterou se máme řídit: „Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova." (1 K 11,1)

Davidovi byla poslána zpráva o vykonání jeho příkazu, ale byla formulována tak pečlivě, aby nevyzradila Jóaba ani krále. „Také tvůj služebník Chetejec Urijáš je mrtev." (2 S 11,21)

Král odpověděl: „Vyřiď Jóabovi: »Nepokládej to za nic zlého, vždyť meč požírá tak i onak. Zesil svůj boj proti městu a zboř je.«“ (2 S 11,25)

Bat-šeba dodržela obvyklé údobí smutku nad svým manželem a na jeho konci „David pro ni poslal, přijal ji do svého domu a ona se stala jeho ženou" (2 S 11,27). Ten, který dokonce ani v nebezpečí života nevztáhl ruku proti pomazanému Hospodinovu, klesl tak, že dokázal zneuctít a zavraždit jednoho ze svých nejvěrnějších a nejstatečnějších vojáků, a doufal, že bude nerušeně užívat ovoce svého hříchu.

Šťastní jsou ti, kdo - ačkoli se vydali takovouto cestou poznají, jak hořké je ovoce hříchu, a odvrátí se od něj. Bůh ve svém milosrdenství nedopustil, aby byl David klamnou odměnou hříchu vlákán do úplné záhuby.

NÁTANOVO OBVINĚNÍ

Bůh musel zasáhnout. Davidův hřích s Bat-šebou se stal známým a vzniklo podezření, že zosnoval Urijášovu smrt. Hospodin byl zneuctěn. Povýšil Davida a Davidův hřích poskvrnil Boží jméno. Způsobil, že se v Izraeli snížila úroveň zbožnosti a mnozí lidé už na hřích nepohlíželi s takovým odporem.

Bůh vyzval proroka Nátana, aby Davida napomenul. Přestože se jednalo o velice přísné napomenutí, Nátan vyřídil Boží soud s takovou nebeskou moudrostí, že vzbudil králův soucit, probudil jeho svědomí a vyloudil z jeho rtů rozsudek smrti nad sebou samým. Prorok vyprávěl příběh o zlu a násilí, které bylo hodno odsouzení.

Řekl: „V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru. Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel." (2 S 12,14)

Král vzplanul hněvem: „Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! A tu ovečku nahradí čtyř násobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu." (2 S 12,5.6)

Nátan upřel svůj pohled na krále a pak slavnostně prohlásil: „Ten muž jsi ty! Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé?" (2 S 12,7.9) Viník se může tak jako David pokusit zakrýt své hříchy před lidmi, pohřbít navždy zlý čin před lidským zrakem, avšak „nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat" (Žd 4,13).

Nátan prohlásil: „Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců...Hle, já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tomu, kdo je ti blízký; ten bude s tvými ženami spát za bílého dne. A ačkoli tys to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to za dne." (2 S 12,912)

POKÁNÍ

Prorokovo napomenutí se dotklo Davidova srdce. Svědomí se probudilo. Jeho vina vyvstala v celé své velikosti. Třesoucími se rty vyznal: „Zhřešil jsem proti Hospodinu." (2 S 12,13) David spáchal odporný hřích jak proti Urijášovi, tak proti Bat-šebě, ale nekonečně víc se prohřešil proti Bohu.

David se chvěl hrůzou, aby nebyl jako viník bez odpuštění hříchů okamžitě smeten Božím soudem. Avšak poselství tlumočené prorokem znělo: „Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš." (2 S 12,13) Přesto musí být učiněno zadost spravedlnosti. Rozsudek smrti byl přenesen z Davida na dítě, které bylo zplozeno v hříchu. Takto byla králi dána příležitost k pokání, protože utrpení způsobené smrtí dítěte, která byla součástí jeho trestu, bylo mnohem horší, než by byla bývala jeho vlastní smrt.

Když jeho dítě těžce onemocnělo, David se postil a v hlubokém pokoření úpěnlivě prosil o jeho život. Noc co noc ležel v srdcervoucím zármutku a prosil za dítě, které nevinně trpělo kvůli jeho provinění. Když se dověděl, že dítě zemřelo, tiše se podřídil Božímu ortelu. Tak na něj dopadla první rána odplaty, kterou on sám prohlásil za spravedlivou.

VAROVNÝ PŘÍKLAD

Mnozí se při čtení příběhu o Davidově pádu ptají: „Proč Bůh považoval za vhodné odhalit před světem tuto temnou epizodu ze života muže, kterého nebesa tak vysoce poctila?" Nevěřící poukazují na Davidův charakter a posměšně prohlašují: „To je muž podle Božího srdce!" Takto jsou Bůh a Boží slovo zneuctěni a mnozí se pod pláštíkem zbožnosti osmělují hřešit.

Avšak Davidův příběh není omluvou pro hřích. Mužem podle Božího srdce byl David nazván tehdy, když se řídil Božími radami. Když zhřešil, přestal tento výrok platit, dokud nečinil pokání a nenavrátil se k Hospodinu. „Ale v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal." (2 S 11,27) Ačkoli se David ze svého hříchu kál, sklidil neblahou žeň setby, kterou zasel. Soudy, které na něj dopadly, svědčí o Boží nenávisti a odporu k hříchu.

David sám byl zcela zdeptán vědomím svého hříchu a jeho dalekosáhlými následky. Cítil se pokořen v očích svých služebníků. Jeho vliv byl oslaben. Když teď jeho podřízení vědí o jeho provinění, budou snadněji svedeni k hříchu. Jeho autorita v jeho vlastní domácnosti byla podlomena. Jeho vina ho umlčovala, když měl odsoudit hřích. Jeho špatný příklad ovlivnil jeho syny, a Bůh nezasáhne, aby zabránil těmto následkům. Takto byl David přísně potrestán. Odplata, kterou nebylo možno odvrátit žádným pokáním, zoufalství a stud zatemňovaly celý jeho další život. Ti, kdo se poukazováním na Davidův příklad pokoušejí omluvit vinu svých vlastních hříchů, by se měli z biblického záznamu poučit, že cesta přestoupení je tvrdá. Důsledky hříchu, které člověk zakouší už během života, jsou hořké a těžko se snášejí.

Bůh si přál, aby příběh Davidova pádu posloužil jako varování, že ani lidé, které Bůh vysoce poctil, si nemají myslet, že jsou mimo nebezpečí. O tom se přesvědčují ti, kdo v pokoře touží pochopit, čemu je chce Bůh naučit. Selhání Davida, který okusil tak hojné Boží požehnání, v nich vyvolává nedůvěru v sebe. Vědí, že jedině v Bohu je jejich síla a bezpečí, a bojí se udělat první krok na satanovu půdu.

Dokonce už předtím, než byl nad Davidem vynesen Boží rozsudek, začal sklízet ovoce svého přestoupení. Zoufalství, které prožíval, vylíčil v Ž 32,3.4: „Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru."

A v Ž 51,12.13.16 David vyjadřuje své pokání poté, co ho Bůh napomenul: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Vysvoboď mě, abych nebyl vinen krví, Bože, Bože, moje spáso, ať plesá můj jazyk pro tvou spravedlnost." Takto se izraelský král znovu zmínil o svém hříchu, pokání a naději na odpuštění skrze Boží milost. Toužil, aby se ostatní poučili ze smutného příběhu jeho pádu.

Davidovo pokání bylo upřímné. Nesnažil se ospravedlnit svůj hřích, nechtěl uniknout soudům, které mu hrozily. Viděl své poskvrněné nitro. Nenáviděl svůj hřích. Neprosil jen za odpuštění, ale za čistotu srdce. V Božím slibu hříšníkům, kteří činí pokání, viděl důkaz o svém odpuštění a přijetí. „Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!" (Ž 51,19)

Ačkoli David zhřešil, Hospodin ho pozdvihl. V radosti nad svým vysvobozením zpíval: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: »Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.« A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj." (Ž 32,5) David se pokořil a vyznal svůj hřích, zatímco Saul pohrdl napomenutím, zatvrdil své srdce a nečinil pokání. Tento oddíl o Davidově hříchu je jednou z nejpůsobivějších ilustrací, které nám byly dány, o zápasech a pokušeních lidstva i o opravdovém pokání. Ve všech dobách tisíce Božích dětí, které byly svedeny k hříchu, si vzpomněly na Davidovo upřímné pokání a vyznání a byly povzbuzeny, aby činily pokání a snažily se znovu žít podle Božích přikázání.

Kdokoli se pokoří, vyzná svůj hřích a bude činit pokání tak jako David, smí mít jistotu, že je pro něj naděje. Hospodin nikdy nezavrhne člověka, který činí opravdové pokání.