Gedeón

Příběh pokory a velkého vítězství.

Kmeny, spokojeny s už dobytým územím, ochably ve svém nadšení a přestaly bojovat. „Teprve když se Izrael vzmohl, podrobil Kenaance nuceným pracím, ale nebyl s to podrobit si je úplně.“ (Sd 1,28)

Hospodin ze své strany věrně splnil zaslíbení, která dal Izraeli. Bylo už jen na nich, aby dokončili dílo vyhnání obyvatel země. Oni však selhali a neudělali to. Tím, že se spolčili s Kenaanci, přestoupili Boží příkaz a nesplnili podmínku, pod níž jim Bůh slíbil dát Kenaan.

Na Sínaji byli varováni před modlářstvím. „Nebudeš se klanět jejich bohům a nebudeš jim sloužit. Nebudeš se dopouštět toho, co páchají. Úplně je rozmetáš a na kusy roztříštíš jejich posvátné sloupy.“ (Ex 23,24) Dokud zůstanou poslušni, Bůh bude přemáhat jejich nepřátele: „Pošlu před tebou svou hrůzu a uvedu ve zmatek všechen lid, k němuž přicházíš; obrátím před tebou všechny tvé nepřátele na útěk. Pošlu před tebou děsy, aby před tebou vypudili Chivejce, Kenaance a Chetejce. Nevypudím je však před tebou za jeden rok, aby země nezpustla a aby se k tvé škodě nerozmnožila polní zvěř. Vypudím je před tebou postupně, dokud se nerozplodíš a nepřevezmeš zemi do dědictví… Dám totiž do vašich rukou obyvatele země a vypudíš je před sebou. Neuzavřeš smlouvu s nimi nebo s jejich bohy. Nebudou v tvé zemi sídlit, aby tě nesvedli ke hříchu proti mně. Kdybys sloužil jejich bohům, stalo by se ti to léčkou.“ (Ex 23,27-33)

Bůh přivedl svůj lid do Kenaanu proto, aby zastavil příliv morální zkaženosti, aby nemohla zaplavit svět. Bůh by jim vydal do rukou větší a silnější národy, než byli Kenaanci. „Vyžene Hospodin před vámi všechny tyto pronárody, takže si podrobíte národy větší a zdatnější, než jste vy. Každé místo, na něž vaše noha šlápne, bude vaše: od pouště po Libanon, od Řeky, řeky Eufratu, až k Zadnímu moři, to vše bude vaše území.“ (Dt 11,23.24) Oni si však zvolili bezstarostnost a pohodlí. Nechali si ujít příležitost k dokončení dobytí země. A po mnoho generací byli sužováni zbytky těchto modlářských národů, které jim byly „trnem v očích a bodcem v boku“ (Nu 33,55).

Izraelci „se smísili s pronárody, učili se dělat to, co ony“ (Ž 106,35). Uzavírali s Kenaanci manželství a modlářství se rozšířilo po celé zemi jako morová rána. „Sloužili jejich modlářským stvůrám a ty se jim staly léčkou; obětovali své syny a své dcery běsům. Nevinnou krev prolévali, krev svých synů a dcer, které obětovali modlářským stvůrám Kenaanu; proléváním krve zhanobili zemi. Tak se poskvrnili svými činy, svým jednáním porušili věrnost. Hospodin vzplál hněvem proti svému lidu, svoje dědictví si zhnusil.“ (Ž 106,36-40)

Pokud žila generace, která přijala naučení od Jozua, modlářství se šířilo pomalu, ale rodiče připravili cestu pro odpadnutí svých dětí. Prosté zvyky Hebrejů jim zajišťovaly tělesné zdraví. Spojení s pohany je však vedlo k hovění chuti a poddávání se vášním, které postupně oslabovaly mentální a morální síly. Izraelci se svými hříchy oddělili od Boha a už nebyli s to přemoci své ne-přátele. Tak se dostávali pod nadvládu právě těch národů, které si měli podrobit.

„Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země.“ (Sd 2,12) „Na posvátných návrších ho uráželi, svými modlami ho podnítili k žárlivosti.“ (Ž 78,58) Proto Hospodin „opovrhl svým příbytkem v Sílu, stanem, v němž přebýval mezi lidmi. Vydal do zajetí svoji sílu, svoji čest do rukou protivníka.“ (Ž 78,60.61)

Hospodin však svůj lid zcela nezavrhl. Vždy tu byl ostatek, který zůstal Bohu věrný, a Hospodin čas od času povolával věrné a statečné muže, aby učinili přítrž modlářství a vysvobodili Izraelce z rukou jejich nepřátel. Avšak když vysvoboditel zemřel a lidé už nepodléhali jeho autoritě, postupně se vraceli ke svým modlám. Takto se dějiny odpadnutí a potrestání, vyznání hříchů a vysvobození opakovaly znovu a znovu.

POVOLÁNÍ GEDEÓNA

Izrael byl postupně utlačován králem Mezopotámie, králem Moábu a po nich Pelištejci a Kenaanci z Chasóru, jimž velel Sísera. Bůh povolal Otníela, Samgara, Ehúda, Debóru a Báraka, aby se stali osvoboditeli jeho lidu. Avšak „synové Izraele se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Proto je Hospodin vydal na sedm let do rukou Midjánců.“ (Sd 6,1)

Midjánci byli v Mojžíšově době Izraelity téměř vyhubeni, ale od té doby se vzmohli početně i mocensky. Prahli po pomstě, a když teď Bůh od Izraele stáhl svou ochrannou ruku, naskytla se jim k ní příležitost. Celá země trpěla jejich drancováním. Rozlezli se po kraji jako žírající rána. Přitáhli, jakmile začala dozrávat úroda, a zůstali, dokud nese- sbírali poslední plody. Plenili pole a okrádali a tloukli obyvatele. Izraelci, kteří žili v otevřené zemi, byli nuceni hledat útočiště v opevněných městech nebo se dokonce skrývat v jeskyních v horách. Tento útlak pokračoval po sedm let. Když pak lid ve svém soužení vyznal své hříchy, Bůh jim opět poslal pomocníka.

Bůh povolal Gedeóna, aby osvobodil svůj lid. Ten právě mlátil pšenici. Neodvažoval se mlátit ji normálně na mlatě, a tak se s ní uchýlil na jedno místo poblíž vinařského lisu. Doba sklizně hroznů byla ještě daleko a vinicím teď byla věnována malá pozornost. Během této tajné práce Gedeón smutně přemýšlel o situaci Izraele a o tom, jak by mohlo být jho jejich utlačovatelů zlomeno.

Náhle se mu zjevil „Hospodinův posel“ a oslovil ho těmito slovy: „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“ (Sd 6,12)

„Dovol, můj pane,“ odpověděl Gedeón, „je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vypravovali naši otcové?… Ale teď nás Hospodin zavrhl a vydal do rukou Midjánců.“ (Sd 6,13)

Nebeský posel odvětil: „Jdi v této své síle a vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám.“ (Sd 6,14)

Gedeón si přál získat nějaký důkaz, že muž, který ho oslovil, je oním Andělem smlouvy, který v minulosti vedl Izrael. Pospíchal do svého stanu a připravil ze svých skromných zásob kůzle a nekvašené chleby.

Pak pokrm přinesl a předložil jej poslovi. Avšak anděl ho vybídl: „Vezmi maso a nekvašené chleby a polož je na toto skalisko; vývar vylej.“ (Sd 6,20) Gedeón tak učinil a potom mu bylo dáno znamení, po němž toužil: holí, kterou držel v ruce, se anděl dotkl masa a nekvašených chlebů, načež ze skály vyšlehl oheň a pohltil oběť. Poté anděl zmizel.

Gedeónův otec Jóaš, který se podílel na odpadnutí svých krajanů, postavil v Ofře velký oltář Baalovi. Gedeón dostal rozkaz, aby tento oltář zničil a vybudoval na skále, na níž byla strávena jeho oběť, oltář Hospodinu. Na něm měl obětovat Hospodinu. Přinášet oběti bylo úkolem kněží a smělo se tak dít pouze na oltáři v Sílu. Avšak Bůh, který ustanovil obřadní službu, měl moc změnit tyto požadavky. Než vytáhne do války s nepřáteli svého lidu, musí Gedeón vyhlásit válku modlářství.

Gedeón vykonal toto dílo tajně. Za pomoci svých služebníků provedl vše během jedné noci. Muži z Ofry vzpláli hrozným hněvem, když přišli příštího rána uctívat Baala. Jóaš, který se dověděl o návštěvě anděla, se postavil na obranu svého syna. „To vy chcete vést spor za Baala? Copak vy ho zachráníte? Kdo za něj chce vést spor, ať do jitra zemře!“ (Sd 6,31) Jestliže Baal nebyl s to ochránit svůj vlastní oltář, jak mu mohou věřit, že ochrání své ctitele?

Bylo upuštěno od všech záměrů dopustit se na Gedeónovi násilí. Když zatroubil na polnici vyzývající k boji, muži z Ofry byli mezi prvními, kdo se shromáždili pod jeho korouhev. Byli vysláni poslové k jeho vlastnímu kmeni Manases a rovněž k Ašerovi, Zabulónovi a Neftalímu a všichni uposlechli jeho výzvy.

Gedeón se modlil: „Chceš mou rukou vysvobodit Izraele, jak jsi prohlásil? Hle, rozprostírám na humně ovčí rouno. Bude-li rosa jenom na rouně a všude po zemi bude sucho, poznám, že mou rukou vysvobodíš Izraele, jak jsi řekl.“ (Sd 6, 36.37) Ráno bylo rouno mokré, zatímco země byla suchá. Teď však v Gedeónově mysli vyvstala pochybnost, protože vlna přirozeně absorbuje vzdušnou vlhkost. Zkouška tak nebyla zcela přesvědčivá. Proto Gedeón požádal o opačné znamení. Jeho žádosti bylo vyhověno.

GEDEONOVO VOJSKO

Takto povzbuzen vedl Gedeón své vojsko do boje s vetřelci. „Celý Midján spolu s Amálekem a syny východu se spojili, přešli Jordán a utábořili se v dolině Jizreelu.“ (Sd 6,33) Celé vojsko pod Gedeónovým velením čítalo pouze třicet dva tisíc mužů. Avšak přestože proti nim stála obrovská armáda nepřítele, Hospodin Gedeónovi řekl: „Je s tebou příliš mnoho lidu, než abych jim vydal Midjánce do rukou, aby se Izrael vůči mně nevychloubal: »Vysvobodil jsem se vlastní rukou.« Nuže, provolej teď k lidu: Kdo se bojí a třese, ať se z Gileádského pohoří vrátí a vzdálí.“ (Sd 7, 2.3) Ti, kteří nebyli ochotni snášet nebezpečí a strádání, by izraelské armádě nebyli žádnou oporou.

Gedeón užasl nad prohlášením, že jeho vojsko je příliš velké. Hospodin však viděl v srdcích svého lidu pýchu a nevíru. Vyburcováni Gedeónovými výzvami se sice dali ochotně naverbovat, ale když spatřili ohromnou armádu Midjánců, byli mnozí naplněni strachem. Kdyby Izrael zvítězil, právě tito lidé by si přivlastnili slávu, místo aby přiřkli vítězství Bohu.

Gedeón uposlechl Hospodinova příkazu a s těžkým srdcem pozoroval, jak více než dvě třetiny jeho vojska odcházejí do svých domovů. Znovu k němu zaznělo Hospodinovo slovo: „Ještě je lidu mnoho. Poruč jim, ať sestoupí k vodě, tam ti je vyzkouším. O kom ti řeknu: Půjde s tebou, ten s tebou půjde. Ale nesmí jít s tebou nikdo, o kom ti řeknu: Ten s tebou nepůjde.“ (Sd 7,4)

Gedeón zavedl lid k řece. Očekávalo se, že budou okamžitě pokračovat v pochodu na nepřítele. Několik z nich si v chvatu nabralo vodu do dlaně a za chůze se napili. Ale téměř všichni si klekli a beze spěchu pili přímo z řeky. Těch, kteří si nabrali vodu do dlaní, bylo jen tři sta z celkového počtu deseti tisíc. Ti byli vybráni. Všichni ostatní byli posláni domů.

Na ty, kteří se v době nebezpečí zaměřili na ukojení svých vlastních potřeb, se v případě nouze nedalo spolehnout. Oněch tři sta vybraných mužů nejenže bylo odvážných a umělo se ovládnout, ale byli to také muži víry. Neposkvrnili se modlářstvím. Bůh je mohl vést a jejich prostřednictvím mohl vysvobodit Izrael. Bůh je poctěn ani ne tak velkým počtem jako spíše charakterem těch, kdo mu slouží.

Izraelci se zastavili na vrcholu hory, odkud mohli přehlédnout údolí, v němž se utábořili vetřelci. „Midjánci s Amálekem a se všemi syny východu leželi totiž v dolině v takovém množství jako kobylky, i jejich velbloudů byl bezpočet, takové množství jako písku na mořském břehu.“ (Sd 7,12) Gedeón se chvěl při pomyšlení na zítřejší bitvu. Ale Hospodin ho vyzval, aby sestoupil do tábora Midjánců. Uslyší tam něco, co ho povzbudí.

Když ve tmě a tichu vyčkával, slyšel, jak jeden voják vypráví svému druhovi sen: „Považ, jaký jsem to měl sen! Na midjánský tábor se valil pecen ječného chleba; přivalil se ke stanu a vrazil do něho, až padl, úplně jej převrátil, že stan zůstal ležet.“ (Sd 7,13) Jeho druh mu odpověděl slovy, která vzpružila srdce ukrytého posluchače: „To nemůže znamenat nic jiného než meč Izraelce Gedeóna, syna Jóašova. Bůh mu dal do rukou Midjánce s celým táborem.“ (Sd 7,14)

Gedeón poznal Boží hlas, který k němu promluvil prostřednictvím těchto midjánských vetřelců. Když se vrátil k hrstce mužů, jimž velel, řekl: „Vstaňte! Hospodin vám vydal do rukou tábor Midjánců!“ (Sd 7,15)

VÍTĚZNÁ BITVA

Na Boží příkaz byl navržen válečný plán. Tři sta mužů bylo rozděleno do tří oddílů. Každý bojovník dostal polnici a pochodeň ukrytou v hliněném džbánu. Muži byli rozestaveni tak, aby se mohli k midjánskému táboru přiblížit z různých stran. Uprostřed noci zatroubilo na pokyn Gedeónova válečného rohu tři sta mužů na polnice. Poté rozbili své džbány a s obnaženými plápolajícími pochodněmi se s hrozným válečným pokřikem „Meč za Hospodina a za Gedeóna!“ (Sd 7,20) hnali na nepřítele.

Spící armáda byla náhle probuzena. Na všech stranách bylo vidět světlo plápolajících pochodní. Ze všech stran se ozýval zvuk polnic s křikem útočníků. Midjánci si mysleli, že jsou vydáni na milost a nemilost ohromné přesile, a zpanikařili. S divokým řevem se dali na zběsilý útěk, aby si zachránili život. Své vlastní spolubojovníky přitom omylem pokládali za nepřátele a vzájemně se pobíjeli.

Když se rozšířila zpráva o vítězství, tisíce izraelských mužů, kteří byli propuštěni z armády a odešli do svých domovů, se vrátili a pronásledovali prchající nepřátele. Gedeón vyslal posly k Efrajimovcům se žádostí, aby prchající zastavili na jižním brodu. On sám mezitím se třemi sty bojovníky, „unavenými pronásledováním“ (Joz 8,4), přebrodil Jordán a stíhal ty, kteří se už dostali na druhou stranu. Přemohl Zebacha a Salmunu,dva midjánské krále, kteří utekli s patnácti tisíci muži. Jejich vojsko zcela rozprášil a vůdce zajal a zabil.

Zahynulo sto dvacet tisíc nepřátel. Moc Midjánců byla zlomena. Už nikdy nebyli schopni s Izraelem válčit. Okolní národy naplnila nevýslovná hrůza, když se dověděly, jakými jednoduchými prostředky Izraelci zvítězili nad mocí tohoto neohroženého bojovného národa.

VÝZNAM POKORY

Vůdce, kterého Bůh vybral, aby porazil Midjánce, nebyl žádný velmož, kněz ani lévijec. Považoval se za nejmenšího z otcovského domu. Avšak nespoléhal na sebe a ochotně se řídil Hospodinovými radami. Bůh si vyvoluje takové lidi, které může co nejlépe použít. „Slávu předchází pokora.“ (Př 15,33) Bůh je učiní silnými tím, že jejich slabost spojí se svou mocí, a moudrými tím, že k jejich tápání přidá svoji moudrost. Je málo takových, jimž je možno svěřit velkou míru odpovědnosti a dopřát úspěch, aniž zapomenou na to, že jsou závislí na Bohu. Proto Hospodin při výběru nástrojů pro své dílo opomíjí ty, které svět ctí a považuje za velké, talentované a geniální. Jsou pyšní a cítí se být kompetentní jednat, aniž by se poradili s Bohem.

Důvěra v Boha a poslušnost jeho vůle jsou v našem duchovním boji právě tak nezbytné, jak byly pro Gedeóna a Jozua v jejich bojích s Kenaanci. Bůh je dnes stejně ochoten podpořit snahu svého lidu a vykonat velké dílo prostřednictvím slabých nástrojů. Hospodin je schopen „učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit“ (Ef 3,20). Když se na Gedeónovu výzvu izraelští muži shromáždili proti Midjáncům, Efrajimovci zůstali doma. Protože jim Gedeón neposlal zvláštní povolávací rozkaz, využili to jako záminku, aby se nepřipojili ke svým bratřím. Když se k nim však donesla zpráva o vítězství Izraele, Efrajimovci záviděli, protože na něm neměli podíl.

Po bezhlavém útěku Midjánců se vydali do bitvy a pomohli dovršit vítězství. Přesto žárlili a hněvali se, jako by se Gedeón řídil svou vlastní vůlí a úsudkem. Nepoznali Boží ruku ve vítězství Izraele, a to je učinilo nehodnými, aby byli vybráni za zvláštní Boží nástroje. Když se vrátili s vítěznými trofejemi, rozzlobeně se na Gedeóna osopili: „Cos nám to udělal, že jsi nás nepovolal, když jsi táhl do boje proti Midjáncům?“ (Sd 8,1)

Gedeón řekl: „Copak jsem teď učinil něco tak velikého jako vy? Což není Efrajimovo paběrkování lepší než Abíezerovo vinobraní? Do vašich rukou vydal Bůh midjánské velmože Oréba a Zéba. Mohl jsem učinit něco tak velikého jako vy?“ (Sd 8,2.3) Gedeónova skromná odpověď otupila hněv efrajimských mužů a oni se v pokoji vrátili do svých domovů. Gedeón projevil vzácnou ohleduplnost, s jakou se člověk hned tak nesetká.

Izraelský lid z vděčnosti za osvobození od Midjánců nabídl Gedeónovi, aby se stal jejich králem. To bylo v přímém rozporu s principy teokracie. Králem Izraele byl Bůh, a kdyby na trůn posadili člověka, znamenalo by to, že odmítají Boha jako svrchovaného Krále. Gedeón si uvědomoval tuto skutečnost. Jeho odpověď ukazuje, jak ryzí a šlechetné byly jeho pohnutky: „Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad vámi bude vládnout Hospodin!“ (Sd 8,23)

GEDEÓNOVA CHYBA

Avšak Gedeón byl sveden k jinému hříchu, který přinesl neštěstí jeho domu a celému Izraeli. Období nečinnosti, které následuje po velkém boji, s sebou často přináší větší nebezpečí než doba zápasů. Tomuto nebezpečí byl nyní Gedeón vystaven. Ovládl ho vnitřní neklid. Místo aby čekal na Boží vedení, začal dělat vlastní plány.

Protože mu bylo přikázáno, aby oběť přinesl na skále, kde se mu zjevil anděl, Gedeón učinil závěr, že byl ustanoven za kněze. Aniž čekal na Boží svolení, rozhodl se zavést tam formu bohoslužby podobné té, která se konala ve svatostánku.

Díky své velké všeobecné popularitě neměl problémy s uskutečněním svého záměru. Na jeho žádost mu byly jako jeho válečná kořist odevzdány všechny zlaté nosní kroužky, které Izraelci uloupili Midjáncům. Lidé rovněž shromáždili jiné drahocenné předměty spolu s bohatě zdobenými rouchy midjánských králů. Z takto opatřeného materiálu dal Gedeón zhotovit efód a náprsník, jaké nosil velekněz. Jeho počínání se stalo léčkou jemu a jeho rodině stejně tak jako Izraeli. Nezákonná bohoslužba přivedla nakonec mnohé lidi k tomu, že opustili Hospodina a sloužili modlám. Po Gedeónově smrti se velké množství lidí včetně jeho vlastní rodiny připojilo k odpadnutí od víry. Lidé tak byli odvedeni od Boha týmž mužem, který kdysi vymýtil jejich modlářství.

I lidé, kteří zaujímají nejvyšší postavení, mohou zavést na scestí. I ti nejmoudřejší chybují. I ti nejsilnější mohou klopýtnout a upadnout. Bezpeční jsme jedině tehdy, vložíme-li svou cestu v plné důvěře do rukou toho, který řekl: „Následuj mne!“

NESTÁLOST IZRAELE

Po Gedeónově smrti si izraelský lid zvolil za svého vládce jeho nemanželského syna Abímeleka, který až na nejmladšího syna vyvraždil všechny Gedeónovy zákonné děti, aby si zajistil moc. Kruté zacházení Izraelců s Gedeónovou rodinou se dalo čekat od lidí, kteří projevovali tak velký nevděk vůči Bohu.

Po Abímelekově smrti spravovali zemi soudcové, kteří se báli Hospodina. Jejich vláda dočasně učinila přítrž modlářství. Avšak zakrátko se lid vrátil k praktikám okolních pohanů. Odpadnutí brzy přineslo trest. Amónci si podrobili východní kmeny a po překročení Jordánu napadli území Judy a Efrajima. Na západě vystupovali ze svých rovin u moře Pelištejci a široko daleko vypalovali a plundrovali, co se dalo. Zdálo se, že Izrael je vydán moci zarytých nepřátel.

Lidé znovu hledali pomoc u Hospodina, na něhož zapomněli a kterého uráželi. „I úpěli Izraelci k Hospodinu: »Zhřešili jsme proti tobě, opustili jsme svého Boha a sloužili baalům.«“ (Sd 10, 10) Jenže lidé naříkali proto, že jim jejich hříchy způsobily utrpení, nikoli proto, že přestupováním Božího svatého zákona zneuctili Boha. Pravé pokání je rozhodné odvrácení se od zla.

Hospodin jim odpověděl prostřednictvím jednoho ze svých proroků: „Což jsem vás nevysvobodil od Egypťanů, Emorejců, Amónovců a Pelištejců? Také Sidónci, Amálek a Maónci vás utlačovali, ale úpěli jste ke mně a já jsem vás vysvobozoval z jejich rukou. Vy jste mě však zase opustili a sloužíte jiným bohům, proto vás už nevysvobodím. Jděte si úpět k bohům, které jste si vybrali, ať vás v čas vašeho soužení vysvobodí!“ (Sd 10,11-14)

Tentokrát se Izraelci před Hospodinem pokořili. „Odstranili ze svého středu cizí bohy a sloužili Hospodinu.“ (Sd 10,16) A Hospodinovo láskyplné srdce „se ustrnulo nad bídou Izraele“ (Sd 10,16). Jak trpělivý a milosrdný je náš Bůh! Jakmile Boží lid odložil hříchy, které bránily jeho přítomnosti, vyslyšel jejich modlitby a okamžitě začal pracovat v jejich prospěch. Do role vysvoboditele byl povolán Jiftách, který Amóncům vyhlásil válku a úspěšně zlomil jejich moc. Vté době trpěl Izrael pod útlakem svých nepřátel už osmnáct let. Přesto znovu zapomněli na ponaučení, které si měli vzít z utrpení.

Když se Boží lid vrátil ke svým zlým cestám, Hospodin dovolil, aby je utiskovali jejich mocní nepřátelé - Pelištejci. Po mnoho let byli tímto krutým bojovným národem ustavičně napadáni a někdy zcela podmaněni. Stýkali se s těmito modláři, spojovali se s nimi v jejich zábavách a bohoslužbách, až se zdálo, že mají stejného ducha a stejné zájmy. Pak se tito údajní přátelé Izraele stali jejich úhlavními nepřáteli a snažili se je úplně zničit.

Bible jasně učí, že mezi Božím lidem a světem nemůže být soulad. Satan se snaží prostřednictvím bezbožných pod rouškou zdánlivého přátelství svést Boží lid k hříchu. Když se věřící takto připraví o Boží ochranu, ďábel pak své pomahače vede k tomu, aby se obrátili proti nim a dokončili jejich zkázu.