Hřivny

Když se stáváme Kristovými učedníky, odevzdáváme se Kristu se vším, co jsme a co máme. Kristus to očistí, zušlechtí a znovu vrátí, abychom všechno mohli použít k jeho slávě.

Na Olivové hoře Kristus vyprávěl o svém druhém příchodu. Upozornil na zvláštní znamení, která budou předcházet jeho příchodu. Přikázal svým učedníkům, aby bděli a připravili se. Znovu je upozornil: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu, ve kterou Syn člověka přijde.“ Pak ukázal, co znamená čekat na jeho příchod. Čas je třeba naplnit pilnou prací, nikoli čekáním v nečinnosti. Toto naučení Kristus uvedl v podobenství o hřivnách.

„Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.“ (Mt 25,14.15)

Muž, který odcestoval do daleké země, představuje Krista. Pán Ježíš brzy po tom, co vyprávěl toto podobenství, odešel do nebe. Služebníci v podobenství znázorňují Kristovy následovníky. Nepatříme sami sobě. Bylo za nás „zaplaceno výkupné“ (1 K 6,20), nikoli „pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou“ (1 Pt 1,18.19), „aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal“ (2 K 5,15).

Bůh vykoupil všechny lidi za nekonečně velkou cenu. Když dal v Kristu celé nebe, vydal všechny nebeské poklady. Vykoupil vůli, city, rozum i srdce každého člověka. Věřící i nevěřící jsou Božím vlastnictvím. Všechny volá do své služby. V den soudu bude ode všech žádat, aby vyúčtovali, jak splnili jeho požadavky.

Všichni lidé neuznávají Boží požadavky. Služebníci v podobenství představují ovšem lidi, kteří o sobě tvrdí, že slouží Kristu.

Kristovi následovníci jsou vykoupeni, aby sloužili. Pán Ježíš učí, že pravým smyslem života je služba. Kristus sám sloužil a od všech svých následovníků požaduje, aby sloužili Bohu a bližním. Kristus zde představuje světu vyšší pojetí života, než jaké kdy lidé poznali. Když člověk žije pro druhé, dostává se do spojení s Kristem. Zákon služby se stává spojovacím článkem, který nás pojí s Bohem a s bližními.

Kristus svěřuje služebníkům „svůj majetek“, který mají použít v jeho prospěch. Každému svěřil určitou práci. Každý má své místo v Božím plánu. Každý má spolupracovat s Kristem pro záchranu dalších. Tak jako je jisté, že máme připravené místo v nebeských příbytcích, tak je také jisté, že nám Bůh na zemi určil místo, kde máme pro něj pracovat.

DARY DUCHA SVATÉHO

Hřivny, které Kristus svěřil církvi, to jsou zvláštní dary a požehnání udělované Duchem svatým. „Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ (1 K 12,8-11) Všichni lidé nedostanou stejné dary, ale každému služebníkovi Mistr slíbil nějaký dar Ducha.

Dříve, než Kristus opustil své učedníky, dechl na ně a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“ (J 20,22) Potom prohlásil: „Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec.“ (L 24,49) Ale teprve po nanebevstoupení Pána Ježíše učedníci přijali tento dar v plnosti. Teprve až se plně odevzdali Bohu, vírou a na modlitbě přijali Ducha svatého. Kristus udělil svým následovníkům nebeské dary ve zvláštní míře. Když Kristus „vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem“ (Ef 4,8). „Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.“ Duch pak „uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce“ (Ef 4,7; 1 K 12,11). Tyto dary nám již nyní patří v Kristu, ale jejich skutečné přijetí závisí na tom, jak přijímáme Božího Ducha.

Lidé si patřičně neváží zaslíbení Ducha svatého. To je důvod, proč se toto zaslíbení neuskutečňuje tak, jak by mohlo. Protože Duch svatý není přítomen, kázání evangelia je neúčinné. Zvěstovatelé evangelia mohou být vzdělaní, nadaní, výřeční, mohou mít všechny vrozené nebo získané schopnosti, ale bez přítomnosti Ducha svatého nezapůsobí ani na jediné srdce a nezískají pro Krista ani jediného hříšníka. Jsou-li učedníci Kristovi spojeni s Kristem, mají-li dary Ducha, pak i ti nejprostší a nejméně vzdělaní učedníci získají moc, která zapůsobí na lidská srdce. Bůh z nich činí své nástroje a jejich prostřednictvím budou ve světě působit ty nejušlechtilejší vlivy.

JINÉ DARY

Zvláštní dary Ducha nejsou jedinými dary, o kterých mluví toto podobenství. Zahrnuje všechny dary a schopnosti, vrozené nebo získané, přirozené nebo duchovní. Všechny máme použít ve službě Kristu. Když se stáváme Kristovými učedníky, odevzdáváme se Kristu se vším, co jsme a co máme. Kristus to očistí, zušlechtí a znovu vrátí, abychom všechno mohli použít k jeho slávě pro požehnání svých bližních.

Bůh dává „každému podle jeho schopností“ (Mt 25,15). Rozděluje své dary uváženě. Kdo má schopnost využít pět hřiven, dostane jich pět. Kdo umí rozvinout jen dvě, dostane dvě. Kdo umí moudře použít jen jednu, obdrží jen jednu. Nikdo si nemusí stěžovat, že nedostal více darů. Pán, který každému udílí dary, poctí rozmnožení každého daru, velkého nebo malého. Člověk s pěti hřivnami má rozvíjet všech pět, kdo dostal jen jednu, musí rozvíjet jen jednu. Bůh očekává výsledky „podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá“ (2 K 8,12).

V podobenství „ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě“ (Mt 25,16.17).

I když má člověk málo darů, má je využít. Nejdůležitější otázkou není: Kolik jsem dostal?, ale Jak naložím s tím, co jsem obdržel? Máme rozvíjet své schopnosti, to je naše prvořadá povinnost vůči Bohu i lidem. Kdo denně nezdokonaluje své schopnosti a nezvyšuje svou užitečnost, nenaplňuje smysl života. Když vyznáváme, že věříme v Krista, zavazujeme se, že učiníme vše, abychom se stali užitečnými pracovníky pro svého Pána. Proto bychom měli vypěstovat každou schopnost až k nejvyššímu stupni dokonalosti, abychom byli schopni vykonat co nejvíce dobra.

Máme konat velké Boží dílo. Největší odměnu obdrží na nové zemi ti, kdo mu tady věrně a ochotně slouží. Pán vybírá své nástroje a každý den jim dává nové příležitosti vykonat něco pro své dílo. Bůh si nevybírá za své nástroje dokonalé lidi, ale takové, kteří ve spojení s ním mohou získat dokonalost, jestliže budou věrně uskutečňovat Boží plán.

Bůh přijímá jen lidi, kteří jsou odhodláni dosáhnout vysokého cíle. Ukládá každému člověku, aby vykonal to nejlepší, co může. Od všech vyžaduje mravní dokonalost. Nemáme snižovat měřítko spravedlnosti, abychom je přizpůsobili svým zděděným nebo vypěstovaným sklonům ke zlému. Musíme pochopit, že nedokonalost povahy je hřích. Boží povaha je dokonalým, harmonickým souhrnem všech správných vlastností. Každý, kdo přijímá Krista jako osobního Spasitele, má možnost získat tyto vlastnosti.

Všichni, kdo chtějí spolupracovat s Bohem, musí toužit po dokonalosti těla i ducha. Pravá výchova je příprava tělesných, duševních a duchovních schopností ke konání všech povinností. Je to rozvoj tělesných, duševních a duchovních sil pro službu Bohu. To je výchova, jejíž důsledky sahají až do věčnosti.

Pán vyžaduje od každého křesťana, aby stále rozvíjel svou užitečnost a své schopnosti po všech stránkách. Kristus za nás zaplatil svou krví a utrpením, abychom mu ochotně sloužili. Přišel na naši zem, aby nám dal příklad, jak a z jakých pohnutek máme pracovat. Přeje si, abychom uvažovali, jak co nejvíce rozšířit Boží dílo a oslavit jeho jméno ve světě, jak svou láskou a oddaností poctít Otce, který „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16).

Pán Ježíš nám netvrdí, že je snadné získat dokonalou povahu. Vznešenou a ušlechtilou povahu nikdo nezdědil. Nezískáme ji náhodou. Šlechetnou povahu získáváme osobním úsilím, přijímáním Kristových zásluh a jeho milosti. Bůh dává nadání a rozumové schopnosti, ale my si vytváříme povahu. Vytváříme ji tvrdým, usilovným bojem s vlastním já. Musíme zápasit proti dědičným sklonům ke zlu. Musíme být přísní sami na sebe a nesmíme nechat ani jediný povahový rys bez povšimnutí.

Nikdo nemá tvrdit, že nemůže odstranit své povahové vady. Dojdeme-li k takovému přesvědčení, určitě se připravíme o věčný život. Možnost změny závisí na tvé vůli. Kdo nechce, nezvítězí. Opravdovým problémem je narušené, neposvěcené srdce a neochota podřídit se Božímu vedení.

Mnozí lidé, kterým Bůh dal schopnosti konat významnou práci, dosahují jen malých výsledků, protože se málo snaží. Tisíce lidí prožívají život, jako by neměli žádný určitý cíl nebo plány, pro které by žili. Obdrží odplatu úměrnou vykonanému dílu.

Pamatujme, že nikdy nedosáhneme vyššího cíle, než jaký jsme si vytyčili. Stanovme si vysoký cíl a postupně ho uskutečňujme i za cenu bolestné námahy, sebezapření a obětí. Nenechme se ničím zadržet. Životní okolnosti nespřádají své sítě kolem nikoho tak pevně, aby musel zůstat bezmocný a v nejistotě. Těžké okolnosti nás mají vést k rozhodnutí, abychom je překonali. Vítězství nad jednou překážkou ti dodá více síly a odvahy jít vpřed. Postupuj odhodlaně správným směrem a okolnosti se stanou tvými pomocníky, nikoli překážkami.

Buď ctižádostivý, abys v sobě vypěstoval ušlechtilé povahové vlastnosti ke cti svého Mistra. Na každém stupni růstu své povahy se máš líbit Bohu. Můžeme toho dosáhnout. Vždyť Henoch se také líbil Bohu, i když žil ve zkažené době. Henochové žijí i v naší době.

Stůj pevně jako Daniel — věrný státník — který zvítězil nad pokušením. Neměli bychom zklamat Boha, který nás tolik miloval, že dal svůj vlastní život, aby vymazal naše hříchy. Kristus prohlašuje: „Beze mne nemůžete činit nic.“ (J 15,5) Nezapomínejme na to! I přesto, že jsme se dopustili chyb, zvítězíme, jestliže si své chyby uvědomíme a budeme je pokládat za varovné signály. Tak změníme porážku ve vítězství, zklameme nepřítele a oslavíme svého Vykupitele.

Povaha vytvořená podle Božího vzoru je jediným pokladem, který si z tohoto světa přeneseme do Božího království. Věřící, kteří se na této zemi učí u Krista, vezmou si všechno, co se od něj naučili, s sebou do nebeských příbytků. I v nebi se budeme stále zdokonalovat. Jak je důležité, abychom svou povahu rozvíjeli již zde na zemi!

Nebeské bytosti spolupracují s každým člověkem, jenž pevnou vírou usiluje o dokonalost povahy, která se projeví bohulibým jednáním. Každému, kdo o ni bojuje, Kristus říká: Jsem po tvé pravici, abych ti pomáhal.

Když vůle člověka spolupracuje s Boží vůlí, stává se nepřemožitelnou. Všechno, co od nás Bůh požaduje, můžeme splnit v jeho síle. Všechny Boží příkazy zároveň obsahují sílu k jejich vykonání.

ROZUMOVÉ SCHOPNOSTI

Bůh požaduje, aby člověk rozvíjel své rozumové schopnosti. Chce, aby jeho služebníci byli moudřejší a chápavější než nevěřící. Nelíbí se mu leniví lidé, kteří nevynakládají úsilí, aby se stali zdatnými vzdělanými pracovníky. Bůh nám přikazuje, abychom ho milovali „z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly“ (Mk 12,30). Z toho vyplývá povinnost rozvíjet rozumové schopnosti na nejvyšší míru, abychom mohli ještě lépe poznat a milovat svého Stvořitele.

Čím více se rozvíjí rozum pod vlivem Ducha Božího, tím účinněji ho lze použít ve službě Boží. I nevzdělaného člověka, který se odevzdal Bohu a který touží být užitečný svým bližním, může Bůh nějakým způsobem použít ve své službě. Ale jiní, kteří se také odevzdali Bohu a mají navíc důkladné vzdělání, mohou pro Krista vykonat mnohem více. Jsou ve výhodě.

Podle Boží vůle máme získat co nejvyšší možné vzdělání, abychom jím mohli sloužit druhým. Nevíme, kdy a kde nás Bůh povolá, abychom pro něho pracovali nebo o něm mluvili. Náš nebeský Otec ví, k čemu nás může použít. Naše slabá víra nerozpoznává možnosti, které máme. Rozvíjejme své rozumové schopnosti, abychom v případě potřeby mohli i nejvyšším světským autoritám představit pravdy Božího slova, a oslavili tak Boží jméno. Využijme každou příležitost, abychom rozvinuli své rozumové schopnosti k lepší službě v Božím díle.

Mladí lidé mají cílevědomě studovat, aby dosáhli potřebného vzdělání. Nečekejte, až se vám naskytne vhodná příležitost, ale vytvořte si ji sami. Využijte i sebemenší příležitost, která se vám nabízí. Buďte dobří hospodáři. Neplýtvejte svými prostředky na uspokojování sobeckých zájmů a na zábavy! Usilujte, abyste se stali tak užiteční a schopní, jaké vás Bůh chce mít. Buďte důkladní a věrní ve všem, co začnete! Využijte každou příležitost, která se vám naskytne, abyste rozšířili své vzdělání! Střídejte studium s užitečnou tělesnou prací. Přičiněním, vytrvalostí a modlitbou usilujte o nebeskou moudrost. To vám poskytne všestranné vzdělání. Vaše povahové vlastnosti se tím budou rozvíjet a získáte vliv na jiné, abyste je mohli vést k spravedlnosti a svatosti.

V sebevzdělání dosáhneme většího úspěchu, jestliže poznáme své možnosti a přednosti a použijeme je. Pravé vzdělání je něco víc, než co mohou dát vysoké školy. Nemáme zanedbávat studium věd, ale máme si uvědomit, že je ještě vyšší vzdělání, kterého lze nabýt jen živým spojením s Bohem. Ať každý, kdo touží po vzdělání, sáhne po Bibli a spojí se s velkým Učitelem. Ať cvičí a vychovává svou mysl, aby mohla řešit i těžké problémy, které mohou vzniknout při hledání Boží pravdy.

Bůh požehná každému, kdo touží po vzdělání, aby mohl být užitečný svým bližním. Zkoumáním Božího slova se jeho duchovní schopnosti rozvinou k větší činnosti. Rozmnoží se jeho schopnosti a jeho rozum získá větší sílu a účinnost.

Kdo chce pracovat pro Boha, musí si osvojit sebekázeň. Sebekázní dosahujeme více než výřečností nebo nejskvělejším nadáním. Průměrný člověk s ukázněnou myslí vykoná více práce a lépe než člověk s nejlepším vzděláním a nejvyšším nadáním, který se však neumí ovládat.

ŘEČ

Umění mluvit je dar, který bychom měli pečlivě pěstovat. Ze všech darů, které od Boha dostáváme, je řeč jedním z největších požehnání. Hlasem můžeme přesvědčovat a dokazovat, jím přednášíme Bohu modlitby a chvály, vypravujeme druhým o lásce Vykupitele. Jak je tedy důležité, abychom svou řeč vypěstovali pro co nejúčinnější konání dobra!

Kulturu hlasu a jeho správné používání lidé velmi zanedbávají, a to i lidé vzdělaní a lidé, kteří pracují pro rozvoj církve. Mnozí čtou a mluví tak tiše nebo tak rychle, že je jim těžko rozumět. Někteří špatně a nezřetelně vyslovují. Jiní mluví vysokým, ostrým hlasem, který je posluchačům nepříjemný. Různé texty, písně, zprávy a oznámení jsou často přednášeny při veřejných shromážděních tak, že jim nelze rozumět. Takový přednes nemůže zapůsobit.

Nesprávný přednes můžeme a máme napravit. Bible nám radí i v tomto případě. O levitech, kteří za dnů Ezdráše četli lidu Písmo svaté, se říká: „Četli z knihy Božího zákona po oddílech, a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli.“ (Neh 8,8)

Vlastní pílí mohou všichni získat schopnost číst srozumitelně a mluvit jasně, zřetelně a důrazně. Cvičíme-li svůj hlas, můžeme podstatně zvýšit svůj úspěch v práci pro Krista.

Bůh povolal každého křesťana, aby seznamoval druhé s nevyčerpatelnými poklady Ježíše Krista. Každý věřící by proto měl usilovat o zušlechtění řeči. Měl by přednášet takovým způsobem, aby lidé rádi naslouchali zvěsti Božího slova. Bůh nechce mít drsné a hrubé nástroje. Nepřeje si, aby člověk snižoval a znehodnocoval nebeský vliv, který jeho prostřednictvím měl působit na jiné.

Vzhlížejme k Pánu Ježíši jako k dokonalému vzoru. Prosme o pomoc Ducha svatého a v Boží síle se snažme vycvičit každý orgán těla tak, aby dokonale plnil své úkoly.

Platí to především pro ty, kteří jsou povoláni k veřejné službě. Každý kazatel a učitel by měl mít na mysli, že tlumočí lidem poselství o věčných hodnotách. Pravda, kterou hlásají, je bude soudit ve velký den konečného účtování. Způsob jejich přednesu ovlivní mnohé, zda přijmou nebo opovrhnou poselstvím. Přednášejme proto poselství tak, aby mu lidé rozuměli a aby zasáhlo jejich srdce. Zvěstujme je pomalu, zřetelně a se vší vážností, jak to vyžaduje význam poselství.

Pravá kultura slova a využití jeho moci se uplatňuje v každém oboru křesťanské činnosti. Projevuje se v rodinném životě a v každé oblasti mezilidských vztahů. Navykněme si mluvit příjemným hlasem, používat čistý a přesný jazyk, laskavá a zdvořilá slova. Přívětivá slova působí na člověka jako balzám. Písmo o Kristu říká, že jeho ústa šířila milost a že „uměl zemdleného podpírat slovem“ (Iz 50,4). Pán nás vyzývá: „Vaše slovo ať je vždy laskavé a určité“ (Ko 4,6), aby „posluchačům přineslo milost“ (Ef 4,29).

Zvlášť pečlivě máme vybírat slova, když se snažíme napomínat někoho druhého. Buď se staneme „smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě“, nebo „vůní životodárnou vedoucí k životu“ (2 K 2,16). Mnozí, kteří napomínají nebo udílejí rady, používají ostré, tvrdé výrazy. Nevhodná slova nemohou vyléčit poraněné nitro. Špatně volené výrazy jen popuzují a vedou chybující k odporu. Všichni, kdo chtějí obhajovat zásady pravdy, musí přijmout nebeský olej lásky. Za všech okolností mají napomínat s láskou. Naše slova pak budou působit k nápravě a nevyvolají hořkost. Kristus jim dá svým Duchem sílu a moc. To je jeho dílo.

Nemluvme ukvapeně a nemoudře. Následovník Ježíše Krista nesmí pronášet žádné pomluvy, lehkovážné řeči a rozmrzelá slova. Apoštol Pavel napsal pod vlivem Ducha svatého: „Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo.“ (Ef 4,29) Špatným slovem nejsou míněna jen hrubá slova. Je jím míněn každý výraz, který neodpovídá zásadám čistého náboženství. Zahrnují také dvojsmyslné řeči a zlomyslné narážky. Pokud proti takovým řečem nic nepodnikáme, mohou vést k velkému hříchu.

Rodiče i každý jednotlivý křesťan má za povinnost stavět se proti neslušným řečem. Jsme-li ve společnosti lidí, kteří si libují v nerozumných hovorech, vynasnažme se změnit předmět řeči, pokud je to možné. S Boží pomocí bychom měli klidně hovor přerušit a uvést nějaké užitečné téma.

Rodiče mají za úkol vychovávat u dětí správné návyky v řeči. Nejlepší školou pro kulturu vyjadřování je rodinný život. Od nejranějších let by se děti měly učit mluvit s rodiči a mezi sebou uctivě a laskavě. Veďme je k tomu, aby se vyjadřovaly uctivě, pravdivě a čistě. Rodiče se mají sami denně učit v Kristově škole. Pak mohou slovem a příkladem učit své děti mluvit „zdravé a nepochybné slovo“, aby „nikdo o nás nemohl povědět nic špatného“ (Tt 2,8). To je jedna z jejich největších a nejodpovědnějších povinností.

Jako Kristovi následovníci bychom měli používat taková slova, která by druhým pomáhala a povzbuzovala je v křesťanském životě. Mnohem více máme mluvit o svých vzácných zkušenostech s Pánem. Vyprávějme o Božím milosrdenství a laskavosti, o nezměrné hloubce Spasitelovy lásky. Naše slova mají vyjadřovat chválu a díky Bohu. Jestliže přemýšlíme o Boží lásce, projeví se to v našich rozhovorech. Nebude nám zatěžko hovořit o tom, co tvoří náš duchovní život. Velké myšlenky, ušlechtilé snahy, jasné chápání pravdy, nesobecké úmysly, touha po zbožnosti a svatosti se projevují ve slovech, která ukazují, co máme v srdci. Když se Kristus projeví v naší řeči, pak naše slova získají moc přivádět jiné ke Kristu.

Vyprávějme o Pánu Ježíši všem, kdo ho neznají. Dělejme to jako Kristus. Ať byl kdekoliv, v synagoze, na cestě, ve člunu, na hostině u farizea nebo u stolu celníka, všude lidem vyprávěl o věčných hodnotách. Náměty z přírody a události každodenního života spojoval se slovy pravdy. Kristus přitahoval srdce svých posluchačů, protože léčil nemocné, utěšoval zarmoucené, bral jejich děti do náruče a žehnal jim. Když začal mluvit, upřela se na něho jejich pozornost a každé slovo je ovlivňovalo k dobrému.

Podobně máme jednat i my. Ať jsme kdekoli, vyhledávejme příležitosti, abychom druhým vyprávěli o Spasiteli. Budeme-li konat dobro, jak to dělal Pán Ježíš, budou se nám také otevírat srdce, jako se otevírala jemu. Ne stroze, ale s taktem, který se rodí z Boží lásky, jim můžeme vyprávět o Pánu, který je „významnější nad tisíce jiných“ a „přežádoucí“ (Pís 5,10.16). To je nejvyšší, nejušlechtilejší dílo, ve kterém můžeme využít dar řeči. Bůh nám tento dar propůjčil, abychom mluvili o Kristu jako o Spasiteli, který odpouští hřích.

VLIV

Kristův život svým dalekosáhlým vlivem spojil celou lidskou rodinu s Bohem. Bůh nás prostřednictvím Krista ovlivnil natolik, že už nemůžeme žít jen pro sebe. Jako jednotlivci jsme spojeni se členy velké Boží rodiny. Pojí nás vzájemné povinnosti. Nikdo nemůže žít naprosto nezávisle na svých bližních, vzájemně se ovlivňujeme. Podle Božího plánu si má každý uvědomit, že má přispívat k dobru druhých a že má usilovat o jejich štěstí.

Každý člověk kolem sebe šíří určitou atmosféru, která je mu vlastní. Buď může být naplněna životodárnou silou víry, odvahou, nadějí a vůní lásky, nebo studenou a ponurou nespokojeností, sobectvím a otrávená smrtelnou nákazou pěstovaných hříchů. Atmosféra, která nás obklopuje, má vliv na každého, s nímž přicházíme do styku, ať si to uvědomujeme nebo ne.

Této odpovědnosti nemůžeme uniknout. Naše slova, činy, oděv, chování, dokonce i výraz tváře působí svým vlivem. Na něm závisí, jaké budou výsledky, zda dobré či špatné. Dosah vlivu nemůže nikdo změřit. Každý podnět vyvolaný naším vlivem je jako zaseté semeno, které přinese svou žeň. Je článkem v dlouhém řetězu lidských událostí, o nichž nevíme, kam až mohou dosáhnout. Jestliže druhým pomůžeme svým příkladem v rozvoji dobrých zásad, povzbudíme je ke konání dobra. Oni budou působit na druhé podobným vlivem a ti zase na další. Vliv, kterým nevědomky působíme, se může stát požehnáním pro tisíce.

Hodí-li se oblázek do vody, utvoří se kolo a v něm druhé a pak další. Jejich počet roste a kruhy se zvětšují, až dosáhnou břehu. Podobně působí i náš vliv. Ovlivňuje druhé jako požehnání nebo jako kletba, aniž si to uvědomujeme a aniž tomu můžeme zabránit. V našem charakteru je určitá moc. Tiché svědectví, pravý, nesobecký, zbožný život působí tichým a téměř neodolatelným vlivem. Jestliže ve svém životě ukazujeme povahu Ježíše Krista, spolupracujeme s ním na záchraně lidí. Čím šířeji působí náš vliv, tím více dobra můžeme vykonat. Budou-li se Kristovi následovníci řídit příkladem svého Pána, promítnou zásady jeho zákona do svého každodenního života a svými činy prokážou, že milují Boha nade všechno a své bližní jako sebe sama. Církev získá moc, která ovlivní svět.

Nikdy nezapomeňme, že náš vliv může stejně tak vést i ke zlému. Ztratit vlastní život je hrozné, ale mnohem horší je mít na svědomí životy jiných. Hrozíme se pomyšlení, že náš vliv může být „smrtonosnou vůní“. A přesto je to možné. Mnozí lidé, kteří o sobě tvrdí, že chodí s Kristem, odvádějí druhé od Pána Ježíše. Proto je církev tak slabá. Mnozí totiž rádi kritizují a obviňují jiné. Když šíří svá podezření, žárlivost a nespokojenost, stávají se nástroji satana. Dříve než si uvědomí, co vlastně dělají, dosáhl nepřítel spasení svého záměru. Působili špatným vlivem a šípy satanovy zasáhly svůj cíl. Lidé, kteří by jinak přijali Krista, ztratí důvěru a upadnou do pochybností. Satanovi spolupracovníci pohlížejí s uspokojením na ty, které dohnali k nevíře a kteří se již zatvrdili vůči jakémukoli pozvání a napomenutí. Namlouvají si, že v porovnání s takovými lidmi jsou ctnostní a spravedliví. Neuvědomují si, že tito zklamaní a znechucení lidé jsou výsledkem jejich nezkroceného jazyka a hříšného srdce. Jejich vliv je odvedl od Krista.

Lehkomyslnost, sobectví, lhostejnost a nezájem domnělých křesťanů odvádí mnohé od cesty života. Mnozí lidé budou mít strach setkat se u Božího soudu s důsledky svého vlivu.

Jedině Boží milost nás uschopní, abychom správně využívali svůj vliv. Nevlastníme nic, co by mohlo ovlivňovat jiné k dobrému. Jestliže si uvědomíme svou bezmocnost a potřebu Boží síly, nebudeme spoléhat na sebe. Nevíme, co přinese další den, hodina nebo příští chvíle, proto bychom nikdy neměli začínat den, aniž bychom se odevzdali nebeskému Otci. Boží andělé nás mají chránit. Když přijmeme jejich ochranu, budou nám po boku i v době pokušení. Když se neuvědoměle ocitneme v nebezpečí, že bychom mohli šířit nesprávný vliv, andělé nás povedou k lepšímu výběru slov a ovlivní naše jednání. Tak se může náš vliv stát tichou, neuvědomělou, avšak mocnou silou, která vede druhé ke Kristu a do Božího království.

ČAS

Náš čas náleží Bohu. Máme za úkol využít každý okamžik k Boží slávě. Z žádného svěřeného daru nebude Bůh vyžadovat účet přísněji než z toho, jak jsme nakládali s časem.

Cena času se nedá vyčíslit. Kristus si cenil každého okamžiku a podobně bychom si měli vážit času i my. Život je příliš krátký, než abychom jej promarnili. Doba života, kdy se můžeme připravit pro věčnost, je velmi krátká. Nemáme čas, který bychom mohli promrhat, věnovat sobeckým zábavám nebo se v něm věnovat hříchu. Právě nyní si máme utvářet povahu pro budoucnost, pro život na nové zemi. Právě nyní se máme připravovat na Boží soud.

Sotva lidská rodina začala žít, už začala umírat. Neustálá práce lidí končí v nicotě, jestliže nezískají pravé poznání o věčném životě. Člověk, který chápe čas jako příležitost k práci, se připravuje pro věčný život v nebeských příbytcích. Je dobře, že se takový člověk narodil.

Bůh nás vybízí, abychom správně využili čas. Promrhaný čas nelze nahradit. Nemůžeme vrátit ani jediný okamžik. Zbývající čas nejlépe využijeme, jestliže budeme spolupracovat s Bohem při uskutečňování plánu vykoupení.

Takové jednání přetváří povahu. Stáváme se Božími syny a dcerami, členy královské rodiny, dětmi nebeského krále a společníky andělů.

Nyní máme příležitost, abychom pracovali pro záchranu svých bližních. Někteří lidé věnují na Boží dílo určitý peněžní obnos a myslí si, že tím splnili svou povinnost. Nevyužívají drahocenný čas, který by mohli věnovat službě pro Krista. Všichni zdraví a silní lidé mají přednost a zároveň povinnost účastnit se Božího díla. Všichni se mají snažit, aby získali další pro Krista. To nemohou nahradit peněžními dary.

Každý okamžik svými důsledky zasahuje do věčnosti. Musíme být proto vždy připraveni, abychom pomohli, jakmile je to třeba. Dnešní příležitost zvěstovat potřebným evangelium se už nikdy nemusí znovu naskytnout. Bůh možná dnes někomu řekne: „Ještě této noci si vyžádají tvou duši,“ (L 12,20) a on nebude připraven, protože jsme my zanedbali svou příležitost. Jak budeme moci obstát před Bohem v den posledního soudu?

Život má příliš velkou hodnotu, než abychom jej naplnili jen časnými a pozemskými věcmi a prožili ve strachu a starostech o věci, které mají jen nepatrnou cenu v porovnání s věčnými hodnotami. Přesto nás Bůh povolává, abychom mu sloužili v časných věcech života. Píle v práci i zbožnost jsou součástí pravého náboženství. Bible odsuzuje zahálku. Lenost je ta největší kletba, která postihuje náš svět. Každý skutečně obrácený člověk je pilný pracovník.

Naše znalosti a duchovní vzdělání závisí na správném využití času. Nedostatek finančních prostředků, nízký původ nebo nepříznivé okolnosti nemusí bránit rozvoji duchovních schopností. Musíme však využít každý okamžik. Aniž si to uvědomujeme, ztrácíme po malých chvílích spoustu času. Může to být čas strávený prázdnými řečmi, ranním vyleháváním v posteli, doba cestování dopravními prostředky, čekání na stanicích, čekání na jídlo nebo na lidi, kteří přicházejí pozdě na ujednané schůzky. Jestliže s sebou nosíme nějakou knihu, můžeme tyto drobné úlomky času využít ke čtení, studiu nebo přemýšlení, na což bychom jinak neměli čas. Jasný cíl, vytrvalá píle a pečlivé využívání času umožňují získat vzdělání a duševní kázeň. Připravují lidi, aby mohli zastávat vlivná a užitečná povolání.

Každý křesťan si má navyknout na pořádek, důkladnost a přesnost. Nemůžeme omlouvat pomalou a nepořádnou práci, ať se jedná o cokoli. Jestliže někdo stále pracuje a nikdy nedosahuje výsledků, znamená to, že pracuje bez vnitřního zaujetí. Kdo pracuje pomalu a neúčinně, měl by si uvědomit, že tyto chyby musí napravit. Potřebuje se naučit, jak užitečně rozvrhnout čas, aby dosáhl co nejlepších výsledků. Vhodným přístupem a správnou metodou vykonají někteří lidé za pět hodin tolik práce, kolik jiní za deset. Jiní mají poměrně málo práce, ale neustále pracují, protože si neumějí rozvrhnout čas. Pomalostí a otálením si přidělávají práci tam, kde je jí málo. Opravdovým úsilím mohou překonat tyto nesprávné návyky. Musíme pracovat cílevědomě. Máme uvážit, kolik času potřebujeme pro daný úkol, a pak vynaložme veškeré úsilí, abychom práci dokončili ve stanovené době. Pěstováním vůle rozvíjíme i zručnost.

Nedostatek rozhodnosti změnit zvyky vede k jednotvárnému a nesprávnému jednání. Jestliže však lidé budou rozvíjet své vlohy, budou schopni konat i nejvyšší službu. Takoví lidé jsou všude vítáni a všichni si jich váží.

Mnoho dětí a mladých lidí promarní čas, který by mohli věnovat plnění domácích povinností. Prokázali by tím svým rodičům lásku a zájem. Mladí lidé by měli vzít na svá silná ramena mnohé povinnosti, které stejně někdo musí konat.

Život Pána Ježíše byl od jeho nejútlejšího mládí životem soustředěné činnosti. Nežil jen pro vlastní uspokojení. I když pracoval jako tesař se svým pěstounem Josefem, nepřestal být Synem věčného Boha. Řemeslná práce byla pro něj důležitá. Přišel na svět jako budovatel lidských povah, stejně tak dělal dokonale i všechno ostatní. Do každé všední práce vkládal tutéž dokonalost, jakou později projevoval, když přetvářel lidské povahy Boží mocí. Pán Ježíš je nám příkladem.

Rodiče, učte své děti, jakou cenu má čas a jak jej správně využít. Učte je, že stojí za námahu konat to, co oslaví Boha a prospěje lidem. Již v mládí mohou děti pracovat pro Boha jako misionáři.

Rodiče se dopouštějí největšího hříchu, když dovolují svým dětem, aby nic nedělaly. Děti si brzy oblíbí zahálku a vyrostou z nich neschopní a neužiteční lidé. Když dospějí a musí na sebe vydělávat, pracují pomalu a jsou líní. Očekávají však odměnu, jako kdyby pracovali pilně. Takoví lidé se velmi liší od těch, kteří si uvědomují, že musí být věrni Božím požadavkům.

Kdo je líný a nedbalý v práci, vnese tento zvyk také do náboženského života. Nebude schopen konat nic užitečného pro Boží dílo. Zahálka zkazila již mnoho lidí, kteří by mohli pilnou prací velmi prospět světu. Nedostatek činnosti a zacíleného odhodlání otvírá dveře mnoha pokušením. Špatná společnost a nesprávné zvyky kazí lidskou povahu, znehodnocují život na této zemi a jsou příčinou ztráty věčného života.

I když pracujeme v jakémkoli oboru, slovo Boží nás učí: „V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu.“ „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil.“ „S vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte.“ (Ř 12,11; Kaz 9,10; Ko 3,24)

ZDRAVÍ

Zdraví je dar, kterého si jen málo lidí váží. Na něm však ve velké míře závisí duševní a tělesná výkonnost. Tělo je sídlem pohnutek a náklonností. Máme je udržovat v co nejlepším zdravotním stavu a ve správném duchovním prostředí, abychom mohli ze svých darů vytěžit co největší užitek.

Všechno, co zmenšuje naše tělesné síly, oslabuje rozum a snižuje schopnost rozeznávat mezi dobrem a zlem. Ztrácíme schopnost rozhodovat se pro dobro a slábne naše vůle ke konání věcí, o nichž víme, že jsou správné.

Jestliže zneužíváme své tělesné síly, zkracujeme dobu, kdy bychom mohli být užiteční pro Boha. Zmenšujeme schopnost konat práci, kterou nám Bůh svěřil. Jestliže dovolíme, aby nás ovládly zlozvyky, jestliže chodíme pozdě spát a uspokojujeme chuť na úkor zdraví, oslabujeme své tělo. Jestliže zanedbáváme tělesný pohyb a cvičení a přepínáme mysl i tělo prací, narušujeme vyváženost nervové soustavy. Lidé, kteří si zkracují život a zbavují se schopnosti pracovat ve službách Božích, protože nedbají přírodních zákonů, okrádají o službu Boha i své bližní. Svým jednáním zkrátili dobu, ve které mohli sloužit druhým, konat dílo, které jim Bůh ve světě určil. Připravili se také o možnost vykonat svou práci v krátké době. Pán Bůh nás bude brát k odpovědnosti, jestliže svými škodlivými návyky připravujeme svět o dobro, které jsme mohli vykonat.

Když přestupujeme zákony, které ovládají naše tělo, přestupujeme tím i mravní zákon. Bůh je původcem všech zákonů. Vepsal svůj zákon na každý nerv, na každý sval a na každou schopnost, kterou člověku svěřil. Nesprávným používáním kteréhokoli tělesného orgánu přestupujeme Boží zákon.

Všichni by se měli dostatečně seznámit se stavbou lidského těla, aby je mohli udržovat v dobrém zdravotním stavu pro službu Bohu. Máme pečlivě udržovat a rozvíjet zdraví, aby se v nás co nejplněji projevovala Boží povaha. Studium vztahů mezi tělesným zdravím a duchovním životem je jednou z nejdůležitějších oblastí výchovy. Měli bychom jí věnovat náležitou pozornost v rodině i ve škole. Je nutné, aby se každý seznámil se stavbou svého těla a se zákony, které ovládají náš život. Kdo se s těmito zákony vědomě nechce seznamovat, hřeší proti Bohu, i když je přestupuje neuvědoměle. Všichni lidé by měli usilovat o co nejlepší zdraví. Zvyky podřizujte rozumu a rozum Boží vůli.

Apoštol Pavel napsal: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“ (1 K 6,19.20)

SÍLA

Boha máme milovat nejen „z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli“, ale také „z celé své síly“. To znamená plně a rozumně využít všechny síly.

Kristus pracoval věrně pokud šlo o věci časné, stejně jako v oblasti duchovní. V každé práci projevil odhodlanost plnit vůli svého Otce. Kristus spojil těsněji nebeské a pozemské věci a zajímá se o ně více, než si mnozí uvědomují. Vypracoval plány na stavbu první starozákonní svatyně. Vydal také přesná nařízení ke stavbě Šalomounova chrámu. Pán Ježíš pracoval v Nazaretu jako tesař, přestože byl nebeským architektem a vytvořil plány pro stavbu svatyně, ve které mělo být uctíváno jeho jméno.

Kristus dal stavitelům svatyně moudrost, aby mohli vytvořit dokonalé a krásné dílo. Řekl: „Hleď, povolal jsem jménem Besaleela, syna Urího, vnuka Chúrova, z pokolení Judova. Naplnil jsem ho Božím duchem, totiž moudrostí, důvtipem a znalostí každého díla… Dal jsem mu také k ruce Oholíaba, syna Achísamakova z pokolení Danova. A do srdce každého dovedného řemeslníka jsem vložil moudrost, aby zhotovili všecko, co jsem ti přikázal.“ (Ex 31,2-6)

Bůh si přeje, aby k němu pracovníci kteréhokoli odvětví vzhlíželi jako k Dárci všeho, co mají. Všechny užitečné vynálezy a vědecký pokrok mají svůj původ u Boha, nekonečně moudrého a dokonalého Tvůrce. Obratná ruka lékaře, jeho možnosti ovlivňovat nervy a svaly, jeho znalost složení těla, jsou důsledkem Boží moudrosti. Má je používat ve prospěch trpících. Zručnost, s jakou tesař používá sekeru, síla, s jakou kovář kuje železo, pochází od Boha. Bůh svěřil lidem hřivny a očekává od nich, že se k němu budou obracet o radu. Ať děláme cokoli, ať jsme zapojeni v jakékoli pracovní oblasti, Bůh nás chce vést, abychom pracovali co možná nejlépe.

Křesťanství nemůžeme oddělovat od práce, vzájemně se prolínají. Biblické náboženství má pronikat vším, co děláme nebo o čem mluvíme. V pozemském i duchovním úsilí se mají spojit lidské a Boží prostředky. Mají se navzájem prolínat v každém lidském podnikání, při řemeslné i zemědělské práci, při obchodní i vědecké činnosti. Mají spolupůsobit ve všech oblastech křesťanovy činnosti.

Bůh nám oznámil, na základě čeho je takové spolupůsobení možné. Kristovy spolupracovníky má vést touha oslavit Boha. Každou práci máme konat z lásky k Bohu a podle jeho vůle.

Boží vůli máme plnit při práci na stavbě stejně jako při pobožnosti. Jestliže budujeme charakter na pravých zásadách, pak můžeme růst v milosti a poznání, ať pracujeme na jakékoli stavbě.

Bůh nemůže přijmout největší hřivny ani nejskvělejší službu, jestliže mu na oltář jako živou oběť nepoložíme vlastní já. Bůh nemůže přijmout ovoce, pokud není zdravý kořen.

Pán učinil z Daniela v Babyloně a Josefa v Egyptě schopné správce. Mohl působit jejich prostřednictvím, protože nechtěli uspokojovat své zájmy, ale chtěli se 1íbit Bohu.

Z Danielova života si můžeme vzít naučení. Ukazuje, že vysoce postavený člověk nemusí být nutně přísný a bezohledný. Bůh nás může vést krok za krokem. Daniel byl ministerským předsedou babylonské říše a přitom se jako Boží prorok nechal vést Božím světlem. Boží slovo přirovnává sobecké a ctižádostivé státníky k polní trávě, která brzy uvadá. Pán si přesto přeje, aby v jeho službě pracovali moudří lidé, kteří jsou schopni pracovat v nejrůznějších oborech. Bůh potřebuje lidi, kteří promítají velké zásady pravdy do všech svých činů. Své hřivny mají zdokonalovat pečlivým studiem a vzděláváním. Chce-li pracovník v jakémkoli oboru dosáhnout větší znalosti a lepší výsledky, musí rozvíjet své schopnosti. Oč více to platí o lidech, kteří své hřivny používají k rozšíření Božího království na zemi. Dovídáme se, že nepřátelé nenašli v činnosti Daniela sebemenší chybu nebo omyl, i když ji podrobili nejpřísnější kontrole. Je příkladem vzorného pracovníka. Jeho životní příběh svědčí o tom, co může dokázat jediný člověk, který zasvětí službě Bohu celý život, všechny schopnosti těla, ducha i duše.

PENÍZE

Bůh svěřuje lidem také finanční prostředky. Dává jim sílu k získávání hmotných statků. Osvěžuje zemi rosou a deštěm. Sluneční paprsky zahřívají půdu a probouzejí k životu přírodu a působí růst a plodnost rostlin. Bůh však žádá, abychom mu vraceli, co mu náleží.

Nesvěřil nám majetek proto, abychom jím vyvyšovali a oslavovali sebe. Jako věrní správcové jej máme využívat k Boží cti a slávě. Někteří lidé si myslí, že Bohu náleží jenom část jejich prostředků. Část svých příjmů věnují pro náboženské a dobročinné účely a zbytek považují za své vlastnictví, které mohou užívat, jak se jim zlíbí. To není správný názor. Všechno, co máme, patří Bohu a my jsme odpovědni za to, k čemu svůj majetek užíváme. Způsob, jak hospodaříme s penězi, ukazuje, zda milujeme Boha nade vše a své bližní jako sebe sama.

Peníze mají velkou cenu, mohou vykonat mnoho dobrého. V rukou Božích dětí se stávají potravou pro hladovějící, nápojem pro žíznivé a oděvem pro nahé. Mohou se stát prostředníkem pomoci utlačovaným a nemocným. Samy o sobě ovšem peníze nemají větší cenu než písek. Pravou hodnotu získávají pouze tehdy, když je používáme k uspokojování životních potřeb, pro blaho druhých nebo pro pokrok Kristova díla.

Nashromážděné bohatství je nejen bez užitku, ale je také kletbou. Nastřádané poklady zde na zemi jsou pro člověka léčkou, protože jeho pozornost odvracejí od nebeského pokladu. V den Božího soudu bude nashromážděný a nesprávně používaný majetek svědčit proti držiteli.

Písmo varuje: „A nyní, vy boháči, plačte a naříkejte nad pohromami, které na vás přicházejí. Vaše bohatství shnilo, vaše šatstvo je moly rozežráno, vaše zlato a stříbro zrezavělo, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Nashromáždili jste si poklady — pro konec dnů! Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů.“ (Jk 5,1-4)

Kristus neschvaluje marnotratné a lehkovážné utrácení peněz. Poučení o hospodárnosti: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ (J 6,12) platí pro všechny jeho následovníky. Kdo si uvědomuje, že peníze jsou hřivnou, kterou mu svěřil Bůh, používá je hospodárně a cítí povinnost šetřit, aby mohl podporovat potřebné.

Čím více peněz vynaložíme na vnější okázalost a na uspokojování sobeckých zálib, tím méně jich budeme moci věnovat, abychom sytili hladové a oblékali potřebné. Každou zbytečně vynaloženou částkou se připravujeme o možnosti vykonat něco dobrého. Když nesprávně používáme svěřené hřivny, okrádáme Boha o čest a slávu, která mu právem náleží.

OCHOTA A SRDEČNOST

Srdečnost, ušlechtilé pohnutky a rychlé chápání duchovních věcí jsou hřivny, které člověka zavazují. Všechny dary máme použít k Boží službě. Mnozí lidé se však dopouštějí v této oblasti omylu. Těší se ze svých hřiven, ale neslouží jimi. Namlouvají si, že kdyby nastaly vhodné okolnosti, vykonali by velké a dobré dílo. Stále však pouze čekají na vhodnou příležitost. Odsuzují lakomství jiných, kteří ani v nejmenším nepomáhají druhým. Chápou, že sobečtí lidé žijí jen pro sebe a že se budou zodpovídat za nevyužité dary. Samolibě se s nimi srovnávají a domnívají se, že jsou na tom o mnoho lépe. Sami se obelhávají. Každý se bude muset zodpovídat za nevyužité dary. Laskaví lidé mají před Bohem odpovědnost, aby náklonnost neprojevovali jen přátelům, ale všem, kdo potřebují jejich pomoc. Příjemné společenské chování je také dar, který máme využít k prospěchu všech, se kterými se setkáváme. Láska prokazující dobro jen někomu není láskou, ale pouze určitou formou sobectví. Nepomáhá lidem ani nepřispívá k Boží slávě.

Lidé, kteří nevyužívají Bohem svěřené hřivny, jsou více vinni, než ti, které odsuzují. Jednou uslyší: „Znali jste vůli svého Mistra, ale nejednali jste podle ní.“

HŘIVNY SE POUŽÍVÁNÍM NÁSOBÍ

Správně používané dary a hřivny se násobí. Úspěch není dán náhodou ani osudem. Je výsledkem Boží prozřetelnosti, odměnou za víru, spravedlivé jednání, ctnost a vytrvalé úsilí. Pán si přeje, abychom využívali každou hřivnu. Jestliže o to usilujeme, získáváme další hřivny. Bůh nadpřirozeným způsobem nenahrazuje nedostatek schopností, které jsme mohli získat vzděláním. Jestliže však svěřené dary využíváme, spolupracuje s námi, aby se naše schopnosti posílily a znásobily. Každou upřímnou a opravdovou obětí ve službě Ježíši Kristu naše schopnosti sílí. Staneme-li se nástroji Ducha svatého, bude v nás působit Boží milost, abychom se zřekli starých návyků, překonali přirozené sklony ke zlému a osvojili si nové zvyky. Jestliže rádi nasloucháme radám Ducha svatého a řídíme-li se jimi, jsme schopni přijímat jeho moc ve stále větší míře, abychom mohli více a lépe sloužit. Dosud nevyužité síly se probudí a znovu oživí naše duchovní schopnosti.

Pokorný následovník Mistra, který odpověděl na Boží volání, může spoléhat na Boží pomoc. Jestliže přijmeme od Boha odpovědnost, zušlechtí to naši povahu, oživí duchovní a duševní schopnosti, posílí a očistí mysl a srdce. Je pozoruhodné, jak vírou v Boží moc může slabý člověk získat sílu, rozhodnost a velký úspěch. Jestliže někdo začíná skromně, s malými vědomostmi, ale používá všechno, co má, a přitom se dál pilně vzdělává, pozná, že mu Bůh nabízí nebeské poklady. Čím více se snaží šířit světlo pravdy, tím více světla sám přijímá. Čím více se snaží z lásky k lidem vysvětlovat Boží slovo, tím jasněji mu sám porozumí. Čím více používáme své vzdělání a schopnosti, tím více se rozvinou.

Každé úsilí, které vynaložíme pro Krista, přináší požehnání i nám. Použijeme-li své prostředky k oslavení Pána Ježíše, získáme jich ještě víc. Jestliže se snažíme přivádět další ke Kristu a modlíme se za ně, naše srdce zachvátí oživující vliv Boží milosti. Naše láska zvroucní, celý náš křesťanský život se bude vyznačovat větší opravdovostí, upřímností a modlitebním úsilím.

Pohledem na Pána Ježíše získáváme jasnější a zřetelnější představu o Bohu: Pohledem na Pána Ježíše se měníme. Součástí naší povahy se stane přívětivost a láska. Získáme povahu, která se bude podobat Božímu charakteru. Čím více se podobáme Kristu, tím více roste naše schopnost poznávat Boha. Čím více poznáváme Boží slovo, tím více jsme schopni přijímat bohatství poznání a věčné moudrosti.

JEDNA HŘIVNA

Muž, který dostal jednu hřivnu, „šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána“ (Mt 25,18). Pán Ježíš zde hovoří o muži, který dostal nejmenší dar a nevyužil ho. Tento muž je varovným příkladem všem, kdo si myslí, že se nemusí účastnit Kristova díla, protože dostali málo darů. Kdyby mohli konat něco velkého, rádi by se zapojili. Když však mohou sloužit jen v malých věcech, myslí si, že nemusí dělat nic. V tom se však mýlí. Pán zkouší lidské povahy tím, jak rozděluje své dary. Muž, který nevyužil svěřenou hřivnu, se nakonec projevil jako nevěrný služebník. Kdyby dostal pět hřiven, zakopal by je do země právě tak, jako zakopal jednu. Nevyužil jednu hřivnu, a tím ukázal, že pohrdá nebeskými dary.

„Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké.“ (L 16,10) Často podceňujeme maličkosti s odůvodněním, že jde o malé věci. Ale právě maličkosti přispívají značnou měrou ke skutečnému růstu. V životě křesťana vlastně nejsou nedůležité a bezvýznamné věci. Jestliže podceňujeme maličkosti při utváření své povahy, vystavujeme se velkému nebezpečí.

„Kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké.“ (L 16,10) Nevěrností v nejmenších povinnostech lidé olupují svého Stvořitele o službu, která mu náleží. Nevěrností škodíme sami sobě. Připravujeme se o milost, sílu, povahovou pevnost, kterou bychom mohli získat, kdybychom se bez výhrad odevzdali Bohu. Když žijeme bez spojení s Kristem, vystavujeme se satanovým pokušením a dopouštíme se chyb v práci pro Mistra. Jestliže se nenecháváme vést správnými zásadami i v maličkostech, neuposlechneme Boha ani ve velkých věcech, na kterých nám záleží. Chyby, kterých se dopouštíme v maličkostech každodenního života, přenášíme i do důležitějších věcí. Ve všem jednáme podle stejné zásady. Opakované činy vytvářejí zvyky, zvyky utvářejí naši povahu a povaha podmiňuje úspěšnost našeho života i vstup do Božího království.

Jen věrností v maličkostech se můžeme naučit věrnosti pro plnění odpovědnějších úkolů. Bůh přivedl Daniela a jeho druhy do styku s předními muži babylonské říše, aby se pohané mohli seznámit se zásadami pravého náboženství. Daniel měl představovat Boží povahu uprostřed pohanského národa. Co jej uschopnilo zastávat tak významné a čestné postavení? Věrnost v maličkostech, kterou se vyznačoval celý jeho život. Uctíval Boha i v nejmenších povinnostech, a Pán byl s ním. Bůh dal Danielovi a jeho druhům „vědění a zběhlost ve veškerém písemnictví a moudrosti. Danielovi dal nadto porozumět všem viděním a snům“ (Da 1,17).

Tak jako Bůh povolal Daniela, aby o něm vydával svědectví v Babyloně, tak povolává i nás, abychom byli jeho svědky ve světě. Přeje si, abychom lidem ukazovali zásady jeho království v nejnepatrnějších i v největších věcech života.

Svým životem na zemi nás Pán Ježíš učí, abychom věnovali pozornou péči i maličkostem. Stále si uvědomoval odpovědnost za velké dílo vykoupení. Do učení a uzdravování vkládal všechny tělesné i duševní síly, a přesto jeho pozornosti neušly ani nejprostší věci života a přírody. Představil velkolepé pravdy Božího království na jednoduchých příkladech z přírody, a tím podal ta nejpůsobivější naučení. Nepřehlížel potřeby nikoho ze svých následovníků. Zaslechl každé volání o pomoc. Pocítil, když se ho v davu dotkla nemocná žena. Odpověděl i na nejslabší dotek víry. Když vzkřísil z mrtvých Jairovu dceru, připomněl rodičům, že jí musí dát něco k jídlu. Když vstal z hrobu, nepokládal za zbytečné složit rubáš, ve kterém byl pochován, a pečlivě jej uložit na příslušné místo.

Kristus nás vybízí ke spolupráci v díle záchrany hynoucích lidí. Křtem jsme s Kristem uzavřeli smlouvu, a proto s ním máme spolupracovat. Nekonáme-li jeho dílo, nejsme mu věrní. Chceme-li splnit úkol, musíme se řídit jeho příkladem, jak svědomitě věnoval pozornost i maličkostem. V tom je tajemství křesťanského úspěchu a vlivu.

Pán si přeje, aby jeho následovníci dosáhli nejvyšší možné úrovně a oslavili ho schopnostmi, které ochotně udílí. Boží milost nám umožňuje, že jednáme podle lepších zásad, než podle jakých jedná svět.

Máme projevovat vyšší moudrost, větší chápání, obratnost a vědomosti, protože věříme v Boha a jeho moc, která působí na lidská srdce.

Lidé, kteří nedostali velké dary, nemusí malomyslnět. Mají využít ty, které vlastní, a v síle Boží milosti pečlivě sledovat a odstraňovat každou slabou stránku své povahy. Všechno v životě máme konat svědomitě a věrně, rozvíjet v sobě takové vlastnosti, které nám umožní splnit úkol našeho Pána.

Musíme rozhodně skoncovat se zlozvykem pracovat nedbale. Mnozí si myslí, že i nejhrubší chyby mohou omlouvat zapomnětlivostí. Nemají však i takoví lidé rozumové schopnosti? Měli by svou paměť cvičit, aby se posílila a spolehlivě plnila svou funkci. Nedbalost je hříchem. Jestliže si zvykneme na nedbalost, můžeme zanedbat vlastní spasení a přípravu pro Boží království.

Velké pravdy Božího slova musíme promítnout i do maličkostí. Praktické náboženství se má projevovat i v nejmenších povinnostech každodenního života. Bezvýhradná poslušnost Božího slova nás uschopňuje k lepší službě.

Mnozí lidé se domnívají, že jejich život je neužitečný, a nekonají nic pro rozvoj Kristova království, protože nepracují přímo v Božím díle. To je však omyl. Konají-li potřebnou a užitečnou práci, neměli by si vyčítat, že nejsou užiteční v díle Mistra. Nemůžeme přehlížet ani ty nejnepatrnější povinnosti. Každá poctivá práce je užitečná a věrnost, která se v ní projeví, dokazuje způsobilost pro větší odpovědnost.

Bůh vysoce oceňuje každou nesobecky vykonanou práci. Žádná oběť přinesená s upřímností a radostí není malá.

Kristus nás vyzývá, abychom všude plnili svěřené úkoly. Plň své povinnosti v rodině ochotně a usilovně se snaž z domova vytvořit příjemné prostředí. Jsi-li matkou, vychovávej své děti pro Krista. To je právě tak Boží dílo jako služba kazatele. Pracuješ-li v kuchyni, snaž se být dokonalou kuchařkou. Připravuj zdravá, výživná a chutná jídla. Zatímco zpracováváš kvalitní suroviny, nezapomínej, že i svou mysl máš naplnit hodnotnými myšlenkami. Ať jsi zemědělcem, prodavačem nebo něčím jiným, plň své povinnosti odpovědně. Když pracuješ, soustřeď se na svou práci. Ve všem, co konáš, máš představovat Krista. Konej svou práci tak, jak by ji dělal Kristus na tvém místě.

I když máš jen malé obdarování, Bůh je může použít. Jediná moudře využitá hřivna splní své poslání. Věrností v malých povinnostech bude naše hřivna růst a Bůh ji znásobí. I malé dary působí v Božím díle velmi dobrým vlivem.

Živá víra má prostupovat jako zlatá nit všechny povinnosti, i ty nejprostší. Pak nám i každodenní práce napomůže ke křesťanskému vzrůstu. Náš pohled se bude stále upírat na Pána Ježíše. Láska ke Kristu dodá životní sílu všemu, co konáme. Správným využíváním hřiven se můžeme těsně spojit s nebesy. To je pravé posvěcení. Pravé posvěcení totiž znamená ochotně vykonávat každodenní povinnosti v dokonalé poslušnosti Boží vůle.

Mnozí křesťané stále čekají na to, až budou mít možnost splnit nějaký velký úkol. Protože nemohou najít dostatečně vysoké postavení, které by uspokojilo jejich ctižádost, neplní věrně své každodenní povinnosti. Nepovažují je za zajímavé. Nevyužívají každodenní příležitosti, v nichž by mohli projevit svou věrnost Bohu. Zatímco čekají, až se pro ně naskytne nějaký velký úkol, život jim utíká bez smyslu a užitku.

VRÁCENÍ HŘIVEN

„Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat.“ (Mt 25,19) Až bude Pán účtovat se svými služebníky, bude zkoumat, jak kdo pracoval se svěřenými hřivnami. Vykonaná práce odhalí povahu každého služebníka.

Lidé, kteří dostali pět nebo dvě hřivny, vrátí Pánu svěřené dary rozmnožené o zisky. Nebudou si připisovat žádné zásluhy. Svěřenými hřivnami získali další. Uvědomí si, že konali pouze svou povinnost. Hřivny patří Bohu, a to, co s jejich pomocí získali, patří také Pánu. Kdyby jim Kristus nevěnoval svou lásku a milost, nezískali by věčný život.

Když však Mistr přijme nazpět hřivny, pochválí své služebníky a odmění je, jako kdyby rozmnožení hřiven bylo jen jejich zásluhou. Bude mít radost a bude spokojen. Rád odmění každou službu a oběť. Ne proto, že musí, ale proto, že jeho srdce oplývá láskou a dobrotou.

„Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“ (Mt 25,23)

A tak Bůh ocení věrnost, oddanost a službu lásky. Andělé zaznamenávají do nebeských knih, jak Duch svatý vede lidi k dobru a k Bohu. Při druhém příchodu Ježíše Krista budou pochváleni všichni, kdo se nechali vést Duchem svatým.

Budou se radovat, když v Božím království uvidí jiné vykoupené, na jejichž záchraně se nějak podíleli. I v nebi budou konat Boží dílo, protože se na to připravovali prací pro Pána již zde na zemi. I v nebi se projeví naše povaha a způsob služby. Kristus o sobě řekl: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ (Mt 20,28) V díle, které Pán Ježíš začal na zemi, pokračuje i v nebi. Naší odměnou za spolupráci s Kristem na tomto světě bude ještě větší uschopnění ke spolupráci s ním na nové zemi.

Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“ (Mt 25,24.25)

Tak se lidé vymlouvají, proč nevyužili svěřené hřivny. Domnívají se, že Bůh je přísný a krutý a čeká, až se lidé dopustí chyby, aby je za to pak odsoudil. Obviňují ho, že vyžaduje něco, co nedal, a sklízí, co nezasel.

Mnozí lidé v srdci obviňují Boha, že je krutý pán, protože vyžaduje jejich prostředky a službu. Nemůžeme však Bohu přinést nic, co by už nebylo jeho. Král David řekl: „Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou.“ (1 Pa 29,14) Všechno patří Bohu, protože je nejen Stvořitel, ale i Vykupitel. Všechna požehnání, která přijímáme pro tento i pro věčný život, nesou pečeť golgotského kříže. Proto je falešné obvinění, že Bůh jako krutý pán sklízí, kde nezasel.

Pán nevyvrací neopodstatněné obvinění zlého služebníka, ale ukazuje mu, že ničím nemůže omluvit své chování. Jedinou svěřenou hřivnu mohl mnoha způsoby rozmnožit k prospěchu majitele. Pán Ježíš mu řekl: „Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem.“ (Mt 25,27)

Náš nebeský Otec nežádá od nás více, ale ani méně, než kolik jsme schopni vykonat. Neukládá svým služebníkům břemena, která by nemohli unést. „On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach.“ (Ž 103,14) Všechno, co od nás požaduje, mu můžeme v síle jeho milosti dát.

„Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává.“ (L 12,48) Každý z nás se bude osobně zodpovídat za to, že udělal třeba jen o málo méně, než k čemu měl schopnosti. Pán posuzuje každou možnost k službě, která se nám naskýtá. Poneseme odpovědnost za to, že jsme nechali své schopnosti nevyužity, stejně jako se nám budou počítat i ty schopnosti, které jsme zdokonalili. Pán nás bude posuzovat podle toho, co jsme měli vykonat a nevykonali, protože jsme nevyužili své síly a schopnosti k oslavě Boha. I když neztratíme věčný život, uvědomíme si v Božím království důsledky nevyužití svých hřiven. Pochopíme, jaká je to škoda, že jsme nezískali všechny vědomosti a schopnosti, které jsme mohli získat.

Jestliže se plně odevzdáme Bohu a budeme se při své práci řídit jeho pokyny, Pán převezme odpovědnost za výsledky. Bůh nechce, abychom pochybovali o úspěchu svého upřímného úsilí. Nesmíme připustit myšlenku, že bychom se mohli dočkat nezdaru. Smíme spolupracovat s Pánem, který nezná neúspěch.

Nemluvme o svých vlastních slabostech a neschopnostech, protože je to projev nedůvěry vůči Bohu a jeho slovu. Jestliže reptáme, že nám bylo uloženo těžké břemeno nebo se zdráháme nést odpovědnost, vlastně tím říkáme, že Bůh je tvrdý mistr, který od nás vyžaduje něco, k čemu nám nedal sílu.

Často máme sklon označovat lenost za pokoru. Skutečná pokora je však něco docela jiného. Být pokorným neznamená duševně zakrnět, ztratit odvahu, bát se odpovědnosti. Pravá pokora uskutečňuje Boží záměry a přitom se opírá o Boží sílu.

Bůh působí skrze toho, koho si vybere. Někdy volí nejskromnější nástroj k vykonání největšího díla, protože v lidské slabosti se projevuje Boží moc. Lidé mají svá měřítka, podle kterých označují jednu věc za velkou a druhou za malou. Bůh však věci neměří podle našich měřítek. Nesmíme si myslet, že to, co se nám zdá velké, musí být velké i pro Boha, nebo co se jeví nám malé, musí být malé i z Božího hlediska. Nemáme kritizovat svěřené hřivny nebo si vybírat práci. Máme se ujmout povinností, které nám Bůh ukládá, konat je pro něho a hledat u něj odpočinek. Nezáleží na tom, jakou práci děláme, Bůh je oslaven každou službou, kterou konáme celým srdcem. Těší ho, když se ujmeme svých povinností s vděčností a radostí, že nám dal možnost s ním spolupracovat.

ODNĚTÍ HŘIVNY

Pán vynesl nad líným služebníkem rozsudek: „Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!“ (Mt 25,28) V těchto slovech Pán Ježíš poukazuje nejen na konečnou odměnu jako v případě věrného služebníka, nýbrž naznačuje i pozvolný proces odplaty již zde na zemi. V přírodě stejně jako v duchovní oblasti každá nepoužívaná schopnost slábne a zaniká. Činnost je zákon života, v zahálce je smrt. „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1 K 12,7) Jestliže používáme hřivny k prospěchu druhých, rostou. Používáme-li je však jen pro sebe, slábnou, až nám budou nakonec odňaty. Kdo se nechce rozdělit o to, co dostal, nakonec zjistí, že už nemá co rozdávat. Postupně své schopnosti zničí.

Ať si nikdo nemyslí, že může zde na zemi vést sobecký život, uspokojovat jen své zájmy a že nakonec vejde do nebeského království. Takoví lidé by se nemohli radovat z nesobecké lásky. Nehodí se do Božího království. Nedovedou ocenit čisté ovzduší lásky, která panuje v nebi. Neuspokojily by je zpěv a hudba andělů. Pro jejich rozum by věda o spasení zůstala záhadou.

Ty lidi, kteří nepracovali pro Krista, šli s proudem, necítili odpovědnost, mysleli jen na sebe a žili jen pro sebe, postaví Soudce celé země v den velkého soudu mezi ty, kdo páchali zlo. Budou také odsouzeni.

Mnozí vyznavači Ježíše Krista zanedbávají Boží požadavky, ale necítí, že se dopouštějí něčeho nesprávného. Uznávají, že rouhači, vrazi nebo cizoložníci si zaslouží trest. Oni však navštěvují pobožnosti, rádi naslouchají kázání, a proto se považují za křesťany. V životě se starají jen o sebe. Budou překvapeni právě tak jako nevěrný služebník v podobenství, až uslyší rozsudek: „Vezměte mu tu hřivnu!“ Chybují stejně jako kdysi Židé, protože Boží požehnání využívají sami pro sebe, místo aby je použili pro druhé.

Mnozí lidé se vyhýbají práci v díle pro Krista a jako omluvu uvádějí, že nejsou schopni konat takovou práci. Stvořil je však Bůh bez schopností? Určitě ne. Neschopnost si způsobili sami nečinností, utvrdili ji opakovaným rozhodnutím. Už nyní poznávají ve své povaze následky rozsudku: „Vezměte mu tu hřivnu!“ Soustavné zneužívání hřiven zarmucuje Ducha svatého. Rozsudkem: „Toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot“ Pán pouze potvrdil a zpečetil to, pro co se onen člověk sám rozhodl.

Bible - Český ekumenický překlad

Perly moudrosti a Bible

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Sociální sítě BibleTV

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Page generated in 1.2707 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál