Josef a jeho bratři

Josef se usmířil se svými bratry a ti přijali jeho pozvání k přestěhování do Egypta.

Pod Josefovým vedením byly po celé egyptské zemi vybudovány obrovské sýpky k uskladnění přebytku obilí, který se očekával při žni. Během sedmi let hojnosti nashromáždili takové množství zrna, že se to nedalo ani spočítat.

A potom nastalo sedm let hladu, tak jak to Josef předpověděl. „Ve všech zemích byl hlad, ale v celé egyptské zemi měli chléb. Když všechen lid egyptské země začal hladovět a křičel k faraonovi o chléb, pravil farao celému Egyptu: »Jděte k Josefovi a učiňte, cokoli vám řekne.« Hlad byl po celé zemi. Tu Josef otevřel všechny sklady a prodával Egyptu obilí, neboť hlad tvrdě doléhal na egyptskou zemi. A všechny země přicházely do Egypta, aby nakupovaly u Josefa obilí, protože hlad tvrdě dolehl na celý svět.“ (Gn 41,54-57)

Hlad byl silně pociťován v zemi, kde přebýval Jákob. Když uslyšel o hojných zásobách, které si nadělal král Egypta, vydalo se deset Jákobových synů na cestu, aby tam nakoupili obilí. Byli zavedeni ke královu zmocněnci a přišli před vládce země. „Skláněli se před ním tváří k zemi. Josef spatřil své bratry a poznal je, ale sám se jim nedal poznat.“ (Gn 42,6.7) Jeho hebrejské jméno bylo změněno a předseda vlády Egypta se pramálo podobal mladíčkovi, který byl prodán Izmaelcům. Když Josef spatřil své bratry, jak se před ním sklánějí a vzdávají mu hold, živě se mu vybavily jeho sny a scény z minulosti. Jeho bystré oko zjistilo, že mezi nimi není Benjamín. Stal se také obětí jejich zločinných intrik? Rozhodl se, že zjistí pravdu. Tvrdě řekl: „Jste vyzvědači! Přišli jste obhlédnout nechráněná místa země.“ (Gn 42,9)

Oni se ohradili: „Nikoli, pane; tvoji otroci přišli nakoupit potravu. Všichni jsme synové jednoho muže, jsme poctiví lidé. Tvoji otroci nikdy nebyli vyzvědači.“ (Gn 42,10.11) Chtěl od nich získat nějaké informace o jejich domově. Věděl však, jak ošidné mohou být jejich výroky. Opakoval své nařčení a oni odpověděli: „Tvých otroků bylo dvanáct. Jsme bratři, synové jednoho muže z kenaanské země. Nejmladší je teď u otce a jeden – ten už není.“ (Gn 42,13)

Vládce předstíral, že pochybuje o tom, co říkají, a prohlásil, že bude požadovat, aby zůstali v Egyptě, dokud jeden z nich nepůjde a nepřivede jejich nejmladšího bratra. Jestliže s tím nebudou svolní, budou považováni za vyzvědače. S takovým návrhem Jákobovi synové nemohli souhlasit. Vyžádalo by si to tolik času, že by jejich rodiny zatím trpěly hladem. A kdo z nich by podnikl takovou cestu sám a nechal své bratry ve vězení? Zdálo se, že budou buď usmrceni, nebo se stanou otroky. A kdyby přivedli Benjamína, zřejmě by ho stihl stejný osud. Rozhodli se raději zůstat a společně trpět, než aby ztrátou jediného syna, který mu zbyl, způsobili další bolest otci. Byli tedy uvrženi do žaláře.

Tito Jákobovi synové se povahově změnili. Bývali závistiví, bouřliví, proradní, krutí a mstiví. Ale když teď byli podrobeni zkoušce, stali se nesobeckými, věrnými jeden druhému a oddanými svému otci, a přestože to byli muži středního věku, podřídili se otcově autoritě.

Tři dny strávené v egyptském vězení byly dny hořkého zármutku, když bratři uvažovali nad svými minulými hříchy. Pokud nebude přiveden Benjamín, budou jistě odsouzeni za vyzvědačství.

NÁVRAT K OTCI

Třetího dne dal Josef předvést bratry před sebe. Neodvažoval se je déle zdržovat. Jeho otec a jejich rodiny už mohli trpět hladem. Řekl jim: „Toto udělejte a zůstanete naživu. Bojím se Boha. Jestliže jste poctiví, zůstane jeden z vás spoutaný ve vězení; ostatní půjdete a donesete obilí, aby vaše rodiny nehladověly. Svého nejmladšího bratra přiveďte ke mně; tak se prokáže pravdivost vašich výpovědí a nezemřete.“ (Gn 42,18-20)

Josef s nimi rozmlouval prostřednictvím tlumočníka. Vůbec je nenapadlo, že by jim vládce mohl rozumět. Proto mezi sebou v jeho přítomnosti otevřeně mluvili. „Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my.“ (Gn 42,21) Rúben, který měl v plánu osvobodit Josefa v Dótanu, dodal: „Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti.“ (Gn 42,22)

Když jim Josef naslouchal, nemohl ovládnout své city. Vyšel ven a plakal. Když se vrátil, rozkázal, aby byl Šimeón před nimi svázán a znovu vsazen do vězení. Šimeón byl osnovatelem a hlavním aktérem krutého zacházení s Josefem.

Dříve než dovolil svým bratrům odejít, vydal Josef instrukce, aby jim dali obilí a aby každému tajně vložili jeho peníze zpět do měchu. Když po cestě jeden z nich otevřel svůj pytel, byl překvapen, když v něm našel své stříbro. Ostatní se polekali a řekli: „Co nám to jen Bůh učinil?“ (Gn 42,28)

Jákob s úzkostí očekával návrat svých synů a po jejich příchodu se kolem nich dychtivě shromáždil celý tábor, když svému otci vyprávěli všechno, co se událo. Srdce všech se naplnila obavami. Chování egyptského vládce zěejmě věštilo nějaký zlý záměr a jejich strach se potvrdil, když otevřeli své pytle a našli v každém z nich své peníze. Stařičký otec ve své úzkosti zvolal: „Připravujete mě o děti. Nemám Josefa ani Šimeóna, a Benjamína mi chcete vzít. To všechno na mne dolehlo! Můj syn s vámi do Egypta nesestoupí. Jeho bratr je mrtev, zůstal sám. Kdyby na cestě, kterou se budete ubírat, přišel o život, uvalili byste na mé šediny žal a přivedli mě do podsvětí.“ (Gn 42,36.38)

Avšak období sucha pokračovalo a zásoby obilí přivezené z Egypta byly téměř spotřebovány. Stále víc a víc rostl stín blížícího se hladu. V ustaraných tvářích všech v táboře četl stařec jejich potřeby. Nakonec řekl: „Nakupte nám znovu trochu potravy.“ (Gn 43,2)

Juda odpověděl: „Ten muž nás důrazně varoval a prohlásil: »Mou tvář nespatříte, nebude-li s vámi váš bratr.« Jsi-li ochoten pustit s námi našeho bratra, sestoupíme do Egypta a nakoupíme ti potravu. Nejsi-li však ochoten ho pustit, nesestoupíme. Ten muž nám přece řekl: »Mou tvář nespatříte, nebude-li s vámi váš bratr.«“ (Gn 43,3-5) Když Juda viděl, že se otcovo rozhodnutí začíná viklat, řekl: „Pusť toho chlapce se mnou, ať můžeme jít. Tak zůstaneme naživu a nezemřeme – ani my ani ty ani naši maličcí.“ (Gn 43,8) Nabídl se, že se za svého bratra zaručí a že navždy ponese vinu, jestliže Benjamína nepřivede zpět k otci.

ZNOVU V EGYPTĚ

Jákob se už déle nemohl zdráhat dát svůj souhlas. Vyzval své syny, aby vzali vládci dary, které nabízela hladem sužovaná země: „Vezměte si do nádob... trochu mastixu a trochu medu, ladanum a masti, pistácie a mandle.“ (Gn 43,11) Měli s sebou vzít také dvojnásobnou částku peněz. Jákob řekl: „Vezměte i svého bratra a hned se navraťte k tomu muži.“ (Gn 43,13) Když byli jeho synové na odchodu na tuto pochybnou cestu, starý otec se postavil, vztáhl ruce k nebi a pronesl modlitbu: „Sám Bůh všemohoucí ať vás obdaří před tváří toho muže slitováním, aby propustil vašeho druhého bratra i Benjamína.“ (Gn 43,14)

Znovu cestovali do Egypta a předstoupili před Josefa. Když jeho oči padly na Benjamína, syna jeho vlastní matky, byl hluboce dojat. Avšak skryl své city a nařídil, aby je zavedli do jeho domu, aby s ním poobědvali. Bratři byli velmi znepokojeni. Báli se, že budou voláni k zodpovědnosti za peníze, které našli ve svých žocích. Mysleli si, že by to mohla být nastražená záminka, aby je zotročili. Aby podali důkaz o své nevině, informovali správce domu, že s sebou přinesli zpátky peníze, které našli ve svých pytlích, ale také peníze ke koupi potravin. Dodali: „Nevíme, kdo nám vložil naše stříbro do žoků.“ (Gn 43,22) Muž odpověděl: „Upokojte se, nic se nebojte. Bůh váš a Bůh vašeho otce vám dal do žoků ten skrytý poklad. Vaše stříbro jsem přece přijal.“ (Gn 43,23) Úzkost z nich spadla. A když se k nim připojil Šimeón, který byl propuštěn z vězení, cítili, že Bůh je jim opravdu milostiv.

Když se s nimi vládce znovu setkal, předali mu své dary a pokorně se mu „klaněli až k zemi“ (Gn 43,26). Opět mu přišly na mysl jeho sny a rychle se otázal: „»Zdalipak se vede dobře vašemu starému otci, o němž jste mluvili? Je ještě naživu?« Odpověděli: »Tvému otroku, našemu otci, se vede dobře, je dosud živ.«“ (Gn 43,27.28) Znovu se mu poklonili. Pak jeho oko spočinulo na Benjamínovi. Zeptal se: „»Toto je váš nejmladší bratr, o kterém jste se mnou mluvili?« A dodal: »Bůh ti buď milostiv, můj synu!«“ (Gn 43,29) Avšak přemožen city něhy, nebyl schopen dalších slov. „Vešel proto do pokojíku a rozplakal se tam.“ (Gn 43,30)

Když se zase uklidnil, vrátil se. Kastovnické zákony zakazovaly Egypťanům jíst společně s příslušníky nějakého jiného národa. Proto měli Jákobovi synové samostatný stůl, zatímco vládce jako vysoce postavená osoba jedl sám. Egypťané měli také oddělené stoly. Když všichni usedli, bratři byli překvapeni, když viděli, že byli posazeni v přesném pořadí podle svého věku. „Potom je Josef uctil ze svého stolu; nejvíce ze všech, pětkrát víc než ostatní, však uctil Benjamína.“ (Gn 43,34) Doufal, že zjistí, jestli se budou na nejmladšího bratra dívat se závistí a nenávistí, kterou projevovali vůči němu. Protože stále předpokládali, že Josef nerozumí jejich jazyku, bratři spolu otevřeně rozmlouvali. Takto měl možnost poznat jejich skutečné pocity. Přesto je chtěl ještě důkladněji vyzkoušet. Než odcestovali, nařídil, aby byl jeho vlastní stříbrný kalich ukryt do vaku nejmladšího z bratrů.

POSLEDNÍ ZKOUŠKA

Radostně se vydali na zpáteční cestu. Šimeón a Benjamín byli s nimi, jejich zvířata nesla náklad obilí a všichni cítili, žÏe bezpečně unikli nebezpečím, která je, jak se zdálo, obklopovala. Avšak sotva vyšli z města, byli zastaveni vládcovým správcem, který na ně zhurta vyjel: „Proč jste se za dobro odvděčili zlem? Což jste nevzali to, z čeho můj pán pije a čeho používá k věštění? Zle jste se zachovali, že jste to udělali!“ (Gn 44,4.5) Tento pohár měl údajně schopnost rozpoznat jakoukoli jedovatou látku, která do něj byla vložena. Takové poháry se těšily velké úctě jako ochrana proti úkladné vraždě pomocí jedu.

Na správcovo obvinění cestovatelé odpověděli: „Proč mluví můj pán taková slova? Tvoji otroci jsou daleci toho, aby udělali něco takového! Vždyť stříbro, které jsme našli navrchu ve svých žocích, jsme ti přinesli ze země kenaanské zpět. Jak bychom mohli ukrást stříbro nebo zlato z domu tvého pána? U koho z tvých otroků se to najde, ten ať zemře a my se staneme otroky svého pána!“ (Gn 44,7-9) „Dobře, ať je po vašem,“ souhlasil správce. „Ten, u koho se to najde, se stane mým otrokem; vy budete bez viny.“ (Gn 44,10)

Prohlídka hned začala. „Každý rychle složil svůj žok na zem a rozvázal jej.“ (Gn 44,11) Správce prohledal každý pytel. Začal od Rúbenova a prohlížel je podle pořadí, až skončil u nejmladšího. Kalich se našel v Benjamínově vaku.

Bratři v úplné beznaději roztrhli svůj šat a pomalu se vraceli do města. Kvůli jejich vlastnímu slibu je Benjamín odsouzen do otroctví. Následovali správce do paláce, a když tam ještě našli vládce, padli před ním tvářemi k zemi.

„Co jste to spáchali za čin!“ rozkřikl se na ně. „Což nevíte, že muž jako já všechno uhodne?“ (Gn 44,15) Josef měl v úmyslu přimět je k tomu, aby se přiznali ke svému hříchu.

Juda odpověděl: „Co můžeme svému pánu říci? Jak to omluvíme? Čím se ospravedlníme? Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění. Teď jsme otroky svého pána, my i ten, u něhož se kalich našel.“ (Gn 44,16)

Vládce odvětil: „Takového jednání jsem dalek; mým otrokem se stane jen ten, u něhož se našel kalich, a vy odejděte v pokoji k svému otci.“ (Gn 44,17)

Ve svém zoufalství se Juda přiblížil k vládci. Výmluvně popsal zármutek svého otce nad ztrátou Josefa a jeho váhání, když měl dovolit, aby s nimi Benjamín šel do Egypta, protože Benjamín je jediným zbylým synem po své matce Ráchel, kterou Jákob tak vroucně miloval. Řekl: „Co teď, až přijdu k tvému otroku, svému otci, a chlapec, na němž lpí celou svou duší, s námi nebude? Jakmile spatří, že chlapec s námi není, umře. Tvoji otroci uvalí žal na šediny tvého otroka, našeho otce, a přivedou ho do podsvětí. Tvůj otrok se za toho chlapce, aby ho otec pustil, zaručil takto: »Nepřivedu-li ho k tobě, prohřeším se proti svému otci na celý život.« Proto dovol, aby tvůj otrok zůstal u svého pána v otroctví namísto tohoto chlapce, a chlapec ať smí se svými bratry odejít. Jak bych mohl k svému otci přijít, kdyby chlapec nebyl se mnou? Což bych se mohl dívat na utrpení, které by mého otce postihlo?“ (Gn 44,30-34)

Josef byl uspokojen. Viděl ve svých bratrech ovoce opravdového pokání. Rozkázal, aby se všichni kromě těchto mužů vzdálili. Potom se hlasitě rozplakal a volal: „Já jsem Josef. Můj otec vskutku ještě žije?“ (Gn 45,3)

USMÍŘENÍ

Jeho bratři stáli nepohnutě, oněmělí strachem a úžasem. Vládcem Egypta je jejich bratr Josef, kterému tak záviděli, že ho chtěli zavraždit, a nakonec ho prodali do Egypta! Vyvstalo před nimi veškeré jejich hanebné jednání s ním. Vzpomněli si, jak dlouho pohrdali jeho sny a jak se snažili zabránit jejich naplnění. Nicméně sehráli svou úlohu v naplnění těchto snů. Když jsou teď zcela v jeho moci, bezpochyby se jim pomstí za křivdy, které musel vytrpět.

Když viděl jejich zmatek, laskavě řekl: „Přistupte ke mně.“ (Gn 45,4) A když přišli blíž, pokračoval: „Já jsem váš bratr Josef kterého jste prodali do Egypta. Avšak netrapte se teì a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života.“ (Gn 45,4.5) Protože cítil, že už pro svou krutost vůči němu vytrpěli dost, šlechetně se snažil rozptýlit jejich strach a zmírnit hořkost jejich vlastních výčitek.

„Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraonovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské zemi. Putujte rychle k otci a řekněte mu: »Toto praví tvůj syn Josef: Bůh mě učinil pánem celého Egypta. Nerozpakuj se a sestup ke mně. Budeš bydlit v zemi Gošenu, a tak mi budeš nablízku i se svými syny a vnuky, s bravem a skotem i se vším, co je tvé. Postarám se tam o tebe, neboť bude ještě pět let hladu, abys neměl nouzi ani ty ani tvůj dům ani nic z toho,co je tvé.« Padl svému bratru Benjamínovi kolem krku a rozplakal se a Benjamín plakal na jeho šíji. Políbil také všechny bratry, sklonil se k nim a plakal. Teprve potom se bratři rozhovořili.“ (Gn 45,7-11.14.15) Bratři pokorně vyznali svůj hřích a snažně ho prosili o odpuštění.

PŘESTĚHOVÁNÍ DO EGYPTA

Zpráva o tom, co se událo, se rychle donesla ke králi. Ten potvrdil vladařovo pozvání jeho rodiny a řekl: „Dám vám to nejlepší, co egyptská země má.“ (Gn 45,18) Bratři byli posláni zpět s přehojnými zásobami potravin a vším potřebným k přestěhování celých jejich rodin a služebnictva do Egypta.

Jákobovi synové se vrátili ke svému otci s radostnými zprávami: „Josef ještě žije, a dokonce je vladařem nad celou egyptskou zemí!“ (Gn 45,26) Starý muž byl nejdříve ohromen. Nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Avšak když viděl dlouhý průvod povozů a zvířata obtěžkaná nákladem a když Benjamín byl opět s ním, byl přesvědčen. Nanejvýš šťasten zvolal: „Stačí, můj syn Josef žije! Půjdu, abych ho ještě před smrtí uviděl.“ (Gn 45,28)

Deset bratrů se teď muselo ještě jednou pokořit. Vyznali se svému otci z podvodu a krutosti, která jemu i jim po tolik let ztrpčovala život. Jákob je nepodezíral z tak podlého hříchu, ale odpustil jim a požehnal svým chybujícím dětem.

Otec a jeho synové se spolu se svými rodinami, stády a množstvím služebnictva brzy vydali na cestu do Egypta. Bůh k Jákobovi promluvil v nočním vidění: „Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem. Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu.“ (Gn 46,3.4)

Abrahamovi bylo dáno zaslíbení, že jeho potomků bude jako hvězd. Doposud se však vyvolený lid rozmnožoval pomalu. A kenaanská země byla pod vládou mocných pohanských kmenů, které neměly být vykořeněny dříve než až ve „čtvrtém pokolení“ (viz Gn 15,16). Kdyby se Izraelovi potomci měli stát početným národem, museli by buď vyhnat obyvatele země, nebo se mezi ně rozptýlit. Kdyby se spolčili s Kenaanci, byli by v nebezpečí, že budou svedeni k modlářství. Egypt však nabízel podmínky nutné k naplnění Božího záměru. Zde se před nimi rozprostírala dobře zavlažovaná a úrodná část země, která skýtala všechny výhody k jejich rychlému rozmnožení. A zůstanou odlišným a odděleným lidem, vyloučeným z účasti na modloslužebnictví Egypta.

Když karavana dorazila do Egypta, zamířila rovnou do země Gošen. Tam přijel Josef ve svém vladařském voze, doprovázen královskou družinou. Jeho mysl naplňovala jediná myšlenka, jeho srdce rozechvívala jediná touha. Když spatřil blížící se cestovatele, nemohl déle zadržet projevy lásky, kterou musel po tak dlouhá léta potlačovat. Seskočil z vozu a běžel vstříc svému otci, aby ho uvítal. „Padl mu kolem krku a na jeho šíji se rozplakal. Izrael Josefovi řekl: »Teď už mohu zemřít, když jsem spatřil tvou tvář a vím, že jsi ještě živ.«“ (Gn 46,29.30)

Josef se snažil uchránit své bratry před pokušeními, jimž by byli vystaveni na pohanském dvoře. Proto jim radil, aby řekli faraonovi jasně, jaké je jejich zaměstnání. Jákobovi synové této rady uposlechli a opatrně také řekli, že přišli do země, aby tu pobývali, nikoli aby se v ní trvale usadili. Tak si ponechali právo odejít, když se k tomu rozhodnou.

Zanedlouho po jejich příchodu představil Josef svého otce vládci. Patriarcha byl v královských palácích cizincem. Avšak uprostřed nádherných přírodních výjevů se důvěrně stýkal s mocnějším Vládcem. Nyní, vědom si své přednosti, vztáhl ruce a požehnal faraonovi.

JOSEFOVI SYNOVÉ

Když se Jákob poprvé zdravil s Josefem, mluvil, jako by po tomto radostném ukončení svého dlouhého strádání a žalu byl připraven zemřít. Avšak bylo mu dopřáno žít ještě sedmnáct let v klidném prostředí Gošenu. Tyto šťastné roky se nápadně lišily od těch, které jim předcházely. Pozoroval u svých synů známky opravdového pokání. Viděl svou rodinu žít v takových podmínkách, které jsou nutné k rozvoji ve velký národ, a jeho víra se pevně chopila zaslíbení o jejich budoucím usazení v Kenaanu. On sám byl zahrnut všemožými projevy lásky a přízně, které mu mohl poskytnout předseda vlády Egypta.

Ještě jedna záležitost si vyžadovala pozornost. Josefovi synové měli být formálně zařazeni mezi syny Izraele. Když se Josef dostavil k poslednímu rozhovoru se svým otcem, přivedl s sebou Efrajima a Manasesa. Tito mladíci byli prostřednictvím své matky spojeni s nejvyšším řádem egyptského kněžstva a postavení jejich otce jim otvíralo cestu k bohatství a poctám, kdyby se rozhodli spojit se s Egypťany. Josefovým přáním však bylo, aby se spojili se svým vlastním lidem. Projevil svou víru v zaslíbení smlouvy a dal přednost tomu, aby se jeho synové zařadili mezi pohrdané pastýřské kmeny, jimž Bůh svěřil svá zaslíbení, před poctami, které nabízel egyptský dvůr.

Jákob řekl: „Oba synové, kteří se ti v egyptské zemi narodili před mým příchodem do Egypta, budou nyní moji. Efrajim a Manases jsou moji jako Rúben a Šimeón.“ (Gn 48,5) Přijal je za své vlastní syny a stali se vůdci samostatných kmenů.

Když přišli blíž, patriarcha je objal a políbil. Slavnostně položil své ruce na jejich hlavy, aby jim požehnal. Potom pronesl modlitbu: „Bůh, před nímž ustavičně chodívali moji otcové Abraham a Izák, Bůh, Pastýř, který mě vodí od počátku až dodnes, Anděl, Vykupitel, jenž před vším zlým mě chránil, ať požehná těm chlapcům.“ (Gn 48, 15.16)

Nenaříkal nad minulými zlými dny. Dřívější těžkosti a žal už neviděl jako něco, co bylo namířeno proti němu. Patriarcha vzpomínal pouze na Boží milosrdenství a láskyplnou péči, které ho vždy provázely na jeho životní pouti.

Všichni Jákobovi synové se shromáždili u jeho smrtelného lože. Jákob je k sobě povolal a řekl jim: „Sejděte se, oznámím vám, co v budoucnu vás potká.“ (Gn 49,1)

JÁKOB PŘEDPOVÍDÁ BUDOUCNOST

Na Jákobovi spočinul Duch Inspirace a v prorockém vidní mu byla zjevena budoucnost jeho potomků. Vyslovoval jména svých synů jedno po druhém, popsal povahu každého z nich a krátce předpověděl budoucí dějiny každého kmene.

„Rúbene, tys můj prvorozený, síla má a prvotina mého mužství; povzneseností a mocí překypuješ.“ (Gn 49,3) Avšak Rúbenův hrozný hřích v Migdalederu způsobil, že nebyl hoden požehnání prvorozenství. „Přetekls jak vody; nebudeš však první.“ (Gn 49,4)

Kněžství bylo dáno Lévimu, království a mesiášské zaslíbení Judovi a dvojnásobný podíl na dědictví Josefovi. Rúbenův kmen nikdy nezaujal významné postavení v Izraeli. Nebyl tak početný jako rod Judův, Josefův nebo Danův a byl mezi prvními kmeny, které se dostaly do zajetí.

Dalšími v pořadí byli Šimeón a Lévi. Spolčili se v krutém činu spáchaném na obyvatelích Šekemu a nesli největší díl viny za prodání Josefa. „Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli.“ (Gn 49,7)

Mojžíš ve svém posledním požehnání Izraeli před vstupem do Kenaanu neučinil jedinou zmínku o Šimeónovi. Při obsazování Kenaanu dostal tento kmen pouze malou část Judova podílu a tyto rodiny, které se později staly mocnými, tvořily odlišnou kolonii a obsadily území mimo hranice Svaté země. Ani Léviovci neobdrželi žádné dědictví kromě čtyřiceti dvou měst. Avšak jejich věrnost ve chvíli, kdy ostatní kmeny odpadly od Boha, jim zajistila, že byli pověřeni svatou službou spojenou se svatyní. Takto se zlořečenství změnilo v požehnání.

Vrcholné požehnání prvorozenství bylo přeneseno na Judu. „Tobě, Judo, tob vzdají čest tví bratři. Na šíji nepřátel dopadne tvá ruka; synové tvého otce se ti budou klanět. Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.“ (Gn 49, 8.10)

Lev, král lovišť, je vhodným symbolem tohoto kmene, z něhož vyšel David a Syn Davidův, Šílo, pravý „Lev z pokolení Judova“ (Zj 5,5), jemuž se nakonec poddá veškerá moc a jemuž vzdají poctu všechny národy.

Většině svých dětí Jákob předpověděl úspěšnou budoucnost. Nakonec dospěl k Josefovu jménu a otcovo srdce překypovalo, když prosil o požehnání pro „zasvěcence mezi bratry“.

„Josef, toť mladý plodonosný štěp, plodonosný štěp nad pramenem, přes zeď pnou se jeho ratolesti. Hořkostí ho naplnili, ohrožovali ho, střelci úklady mu nastrojili. Jeho luk si zachová svou pružnost, jeho paže svoji svěžest. Z rukou Přesilného Jákobova vzejde pastýř, kámen Izraele, z rukou Boha tvého otce. Kéž pomáhá tobě... Požehnání tvého otce překonají požehnání horstev věčných, pahorků dávnověkých dary vytoužené. Ať přijdou na hlavu Josefovu, na temeno zasvěcence mezi bratry.“ (Gn 49,22-26)

Jákob byl mužem hlubokých citů. Jeho láska k synům byla silná a něžná. Všem odpustil a až do konce je miloval. Jeho otcovská něha by byla našla vyjádření pouze ve slovech povzbuzení a naděje. Avšak spočinula na něm Boží moc. Pod vlivem Inspirace byl nucen vyslovit pravdu, ať byla jakkoli bolestná.

Jákobova poslední léta byla jako večer klidu a odpočinku po dni plném starostí a únavy. Nad jeho stezkou se stáhly temné mraky, avšak vyšlo slunce a jeho poslední hodiny prosvětlovala nebeská záře. Písmo říká: „Za večerního času bude světlo.“ (Za 14,7) „Přidržuj se bezúhonného, hleď na přímého; pokojný muž bude mít potomstvo.“ (Ž 37,37)

Inspirace věrně zaznamenala chyby dobrých mužů, které Bůh poctil svou přízní. To dává nevěřícím příležitost, aby si z Bible tropili posměch. Avšak fakt, že skutečnosti nejsou záměrně přehlíženy a hříchy hlavních postav zamlčeny, je jedním z nejpádnějších důkazů o pravdivosti Písma. Kdyby Bibli psali neinspirovaní pisatelé, nepochybně by povahy těchto uznávaných mužů představili v mnohem lichotivějším světle.

Když pozorujeme, jak druzí zápasili s překážkami podobnými našim, jak podlehli pokušením jako my, a přesto se nevzdali a z Boží milosti zvítězili, jsme povzbuzeni ve svém zápase o spravedlnost. Tak jako oni byli někdy sraženi zpět, a přesto znovu dobyli své území a byli Bohem požehnáni, tak i my můžeme v Ježíšově síle zvítězit. Na druhé straně může záznam o jejich životě sloužit jako varování. Bůh vidí hřích těch, které nejvíce zahrnuje svou milostí, a jedná s nimi přísněji než s těmi, jimž se dostalo méně světla a mají menší zodpovědnost.

Po Jákobově pohřbu naplnil srdce Josefových bratrů opět strach. Vědomí viny je učinilo nedůvěřivými a podezřívavými. Obávali se, že Josef je teď postihne dlouho odkládaným trestem za jejich zločin. Neodvážili se k němu přijít, ale poslali mu poselství: „Tvůj otec před smrtí přikázal: Josefovi řekněte toto: »Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.«“ (Gn 50,16.17)

Toto poselství Josefa dojalo k slzám. Povzbuzeni touto skutečností, jeho bratři přišli, padli před ním na kolena a řekli: „Tu jsme, měj nás za otroky!“ (Gn 50,18) Josefa bolelo, že se na něj dívají jako na člověka, který pěstuje ducha pomsty. Řekl: „Nebojte se. Což jsem Bůh? Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid. Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o vaše děti.“ (Gn 50,19-21)

MESIÁŠ

Josefův život ilustruje život Krista. Závist vedla Josefovy bratry k tomu, že ho prodali do Egypta. Doufali, že tím zabrání tomu, aby se stal větším než oni. Libovali si, že se už nemusí obávat jeho snů, že zcela znemožnili jejich naplnění. Avšak Bůh změnil jejich životní dráhu, aby se událo právě to, čemu se snažili zabránit. Podobně kněží a starší žárlili na Krista. Usmrtili ho, aby mu znemožnili stát se králem, přesto však tomu nemohli zabránit.

Josef se díky svému otroctví v Egyptě stal pro rodinu svého otce spasitelem. Tato skutečnost ovšem nezmenšila vinu jeho bratrů. Podobně Kristovo ukřižování jeho nepřáteli z něj učinilo Vykupitele lidstva, Spasitele padlého pokolení a Vládce nad celým světem. Avšak zločin jeho vrahů byl stejně odporný, jako kdyby Boží prozřetelná ruka neřídila události.

Josef byl pro svoji zásadnost falešně osočen a uvržen do vězení. Podobně Kristus byl kvůli své spravedlnosti opovržen a odmítnut, neboť jeho sebezapíravý život odsuzoval hřích. A ačkoli se neprovinil žádným zlem, byl na základě svědectví falešných svědků odsouzen. Josefova trpělivost uprostřed nespravedlnosti, jeho pohotovost odpustit a šlechetná shovívavost vůči jeho krutým bratrům představují Spasitelovu trpělivou vytrvalost tváří v tvář zášti a tupení bezbožných lidí i jeho odpuštění všem, kdo k němu přijdou s vyznáním svých hříchů a prosbou o odpuštění.

Josef byl svědkem početního růstu a prosperity svého lidu a jeho víra, že Bůh uvede Izrael do zaslíbené země, zůstala po všechna léta neotřesena.

Když viděl, že se blíží jeho konec, dal svým posledním činem najevo, že jeho úděl je spojen s Izraelem. Jeho poslední slova byla: „»Bůh vás jistě navštíví a vyvede vás odtud do země, kterou přísežně slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi...Bůh vás jistě navštíví a pak odtud vynesete mé kosti.« I umřel Josef, když mu bylo sto deset let; nabalzamovali ho a položili do rakve v Egyptě.“ (Gn 50,24-26)

Po staletí dřiny, která následovala, dosvědčovala tato rakev Izraeli, že jsou v Egyptě jen dočasnými hosty, a vybízela je, aby své naděje upnuli k zaslíbené zemi, protože čas vysvobození určitě přijde.