Konečně doma

Po dobytí všech důležitých měst si izraelské kmeny rozdělily zaslíbenou zemi.

Po vítězství u Bétchorónu brzy následovalo dobytí jižního Kenaanu. „Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří i Negeb, Přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Tak se zmocnil Jozue jedním rázem všech těchto králů a jejich zemí, neboť Hospodin, Bůh Izraele, bojoval za Izraele.“ (Joz 10,40.42)

Národy severní Palestiny byly naplněny hrůzou nad úspěchy, jichž dosahovala izraelská armáda, a tak proti Izraelcům vytvořily spolek. „Ti všichni vytáhli se svými šiky.“ (Joz 11,4) Tato armáda byla mnohem početnější než kterákoli z těch, s nimiž se Izraelci až dosud v Kenaanu utkali. Byl to „lid početný jako písek na mořském břehu“ a měl „velmi mnoho koní a vozů. Všichni tito králové se spojili, přitáhli a společně se utábořili u vod Merómu, aby bojovali s Izraelem.“ (Joz 11,4.5)

Jozue dostal znovu povzbuzující poselství: „Neboj se jich, neboť já je zítra v tuto dobu vydám Izraeli všechny skolené.“ (Joz 11,6)

Jozue přepadl tábor spojenců blízko vod Merómu „a Hospodin je vydal Izraeli do rukou. Pobíjeli je a pronásledovali…, že z nich nezůstal nikdo, kdo by vyvázl.“ (Joz 11,8) Na Boží příkaz byly válečné vozy spáleny a koně byli ochromeni, takže se stali nezpůsobilými k válčení. Izraelci neměli spoléhat na vozy nebo koně, nýbrž měli důvěřovat jménu Hospodina, svého Boha.

Města byla jedno po druhém dobyta a Chasór, který byl baštou spojenců, byl vypálen. Válka pokračovala několik let, ale nakonec Jozue ovládl Kenaan. „A země žila v míru bez válek.“ (Joz 11,23)

Ačkoli byla moc Kenaanců zlomena, nebyli ze země zcela vypuzeni. Jozue však neměl pokračovat ve válce. Celé území, jak to, které již Izraelci obsadili, tak to, které dosud zůstávalo nedobyté, mělo být rozděleno mezi jednotlivé kmeny. Každý kmen měl za povinnost plně ovládnout své dědictví. Kdyby byl lid zůstal Bohu věrný, Bůh by před nimi jejich nepřátele vyhnal.

O území každého kmene bylo rozhodnuto losem. Mojžíš sám určil hranice země, která měla být rozdělena mezi jednotlivá pokolení, a jmenoval z každého kmene předáka, který se měl zúčastnit tohoto rozdělování. Lévijcům bylo dáno do dědictví čtyřicet osm měst v různých částech země.

ROZDĚLENÍ ZASLÍBENÉ ZEMĚ

Káleb a Jozue byli mezi zvědy jediní, kdo přinesli dobrou zprávu o zaslíbené zemi a povzbuzovali lid, aby v Božím jménu vyšel a obsadil ji. Káleb teď Jozuovi připomněl zaslíbení, které tehdy v odměnu za svou věrnost dostal: „Ano, země, na niž stoupla tvá noha, bude navěky patřit tobě a tvým synům jako dědičný podíl, neboť ses cele oddal Hospodinu, mému Bohu.“ (Joz 14,9) Proto předložil žádost, aby mu byl dán za dědictví Chebrón. Byl to domov Abrahama, Izáka a Jákoba a tu byli také tito patriarchové v makpelské jeskyni pochováni.

Chebrón byl sídlem obávaných Anákovců, jejichž hrůzu nahánějící vzhled ohromil zvědy a zbavil všechny Izraelce odvahy. Toto místo si Káleb v důvěře v Boží sílu zvolil za své dědictví.

Řekl: „Nuže hle, Hospodin mě uchoval naživu, jak přislíbil. Čtyřicet pět let uplynulo od chvíle, co Hospodin takto promluvil k Mojžíšovi, když Izrael putoval pouští. A hle, je mi už osmdesát pět let. Ale ještě dnes jsem právě tak silný jako tenkrát, když mě Mojžíš vyslal. Moje síla je dnes stejná, jako byla tehdy, abych bojoval a vycházel i vcházel. Nuže, dej mi to pohoří, o němž mluvil onoho dne Hospodin. Slyšel jsi přece v onen den, že jsou tam Anákovci a velká opevněná města. Snad bude Hospodin se mnou a podaří se mi podrobit si je, jak mluvil Hospodin.“ (Joz 14,10-12)

Jeho žádosti bylo okamžitě vyhověno. „Jozue mu požehnal a přidělil Chebrón jako dědičný podíl Kálebovi, synu Jefunovu…, poněvadž se cele oddal Hospodinu, Bohu Izraele.“ (Joz 14,13.14) Káleb uvěřil Božímu zaslíbení, že Hospodin dá svému lidu do vlastnictví Kenaan. Trpělivě snášel dlouhé putování po poušti a sdílel spolu s lidem zklamání a tíhu viny. Přesto si nikdy nestěžoval, nýbrž vyvyšoval Boží milosrdenství, které ho chránilo na poušti, když jeho spolubratři umírali. Nežádal pro sebe území, které už bylo dobyté, ale vybral si místo, o němž si zvědové více než o kterémkoli jiném mysleli, že je nedobytné. Statečný starý válečník chtěl dát lidu příklad, který poctí Boha a povzbudí kmeny, aby si podmanily zemi, kterou jejich otcové považovali za nedobytnou.

Káleb se spolehl na Boha, že s ním bude, a „vyhnal tři Anákovce“ (Joz 15, 14). Když si zajistil vlastnictví pro sebe a svůj dům, neusadil se, aby si užíval svého dědictví, ale pokračoval dál v dobývání pro dobro národa a Boží slávu.

Zbabělci a rebelové zahynuli na poušti, ale věrní zvědové jedli hrozny z Aškalónu. Nevěřící viděli, jak se jejich obavy naplnily. Prohlásili, že je nemožné získat do dědictví Kenaan, a tak ho nezdědili. Ale ti, kdo spoléhali na sílu svého všemocného Pomocníka, vstoupili do krásné země. „Svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno;… vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců.“ (Zd 11,33.34) „Neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ (1J 5,4)

Vjiném požadavku se projevil duch, který se diametrálně lišil od Kálebova postoje. Josefovi potomci, kmen Efrajimovců a polovina kmene Manasesova, žádali dvojnásobný díl území. Los jim určil nejbohatší kraj v zemi včetně úrodné šáronské roviny. Jenže mnoho důležitých měst v údolí bylo dosud v držení Kenaanců a tyto kmeny se bály námahy a nebezpečí, které jim hrozilo při dobývání jejich dědictví, a tak požadovaly další území, které už bylo dobyté. Kmen Efrajimovců byl jedním z největších v Izraeli a bylo to pokolení, k němuž náležel sám Jozue. „Proč jsi nám dal za dědictví jeden los a jednu oblast?“ vytýkali Jozuovi. „Jsme lid početný, protože Hospodin nám tak mnoho požehnal.“ (Joz 17,14)

Neochvějný vůdce jim však odpověděl: „Jste-li lid početný, vytáhněte do lesů, tam na území Perizejců a Refájců, a vykácejte je, když je pro vás Efrajimské pohoří těsné.“ (Joz 17,15) Jejich odpověď odhaluje skutečnou příčinu stížnosti. Měli nedostatek víry a odvahy k vyhnání Kenaanců. Namítli: „Pohoří nám nepostačí. A všichni Kenaanci, kteří sídlí v dolině, mají železné vozy.“ (Joz 17,16)

Kdyby byli měli Efrajimovci Kálebovu odvahu a víru, žádný nepřítel by před nimi nemohl obstát. Jejich přání vyhnout se těžkostem a nebezpečím narazilo na Jozuovu rozhodnost. „Jste početný lid a máte velkou sílu,“ řekl jim. „Podrobíte si Kenaance, třebaže mají železné vozy a jsou silní.“ (Joz 17,17.18)

Teď měl být přestěhován svatostánek z Gilgálu na své trvalé místo v Sílu. Toto malé městečko leželo v Efrajimu, tedy téměř uprostřed země, a bylo snadno dosažitelné všemi kmeny. Tato část země byla zcela podmaněna, takže ctitelé Boha nebudou nikým obtěžováni. „Celá pospolitost Izraelců se shromáždila do Síla a postavili tam stan setkávání. Zemi si už podmanili.“ (Joz 18,1)

Schrána úmluvy zůstala v Sílu po tři sta let, dokud kvůli hříchům domu Élího nepadla do rukou Pelištejců.

Svatyňová služba byla nakonec přenesena do chrámu v Jeruzalémě a Sílo bylo obráceno v trosky. Dlouho poté byl jeho osud použit jako výstraha pro Jeruzalém. Hospodin Jeremjášovými ústy prohlásil: „Jen jděte do Síla, na místo, kde jsem dal zpočátku přebývat svému jménu, a podívejte se, jak jsem s ním pro zlobu svého izraelského lidu naložil. Proto naložím s domem, který je nazýván mým jménem a na který spoléháte, s místem, jež jsem dal vám a vašim otcům, stejně, jako jsem naložil se Sílem.“ (Jr 7,12.14)

Když Izraelci „ukončili přidělování země do dědictví podle jednotlivých území“ (Joz 19,49), přišel se svým požadavkem Jozue. Nežádal o rozsáhlé území, nýbrž jen o jedno město, totiž o Timnatserach, které mu dali ze zbývajícího podílu. Místo aby si jako první vzal kořist z dobytého území, počkal vůdce se svým nárokem, dokud nebyl obsloužen ten nejposlednější z jeho lidu.

ÚTOČISTNÁ MĚSTA

Z měst, která byla přidělena lévijcům, bylo šest určeno za útočištná města. „Tam se uteče ten, kdo zabil, pokud by někoho zabil neúmyslně. Ta města vám budou útočištěm před mstitelem, tak aby ten, kdo zabil, nemusel zemřít, dokud nebude stát na soudu před pospolitostí.“ (Nu 35,11.12) Toto milosrdné opatření bylo nutné, protože potrestání vraždy připadlo podle tehdejších zvyklostí nejbližšímu příbuznému nebo dalšímu dědici zemřelého. Vpřípadech, kdy byla vina nepochybně zřejmá, nebylo nutné čekat na soudní řízení vedené soudci. Krevní mstitel mohl zločince pronásledovat a usmrtit ho, kdekoli ho našel. Hospodin tento zvyk nezrušil, ale udělal opatření k zajištění bezpečí těch, kteří by snad někoho připravili o život neúmyslně.

Útočištná města byla rozmístěna tak, aby jich z kterékoli části země bylo možno dosáhnout za půl dne, a cesty, které k nim vedly, musely být stále udržovány v dobrém stavu. Na rovinách byly vztyčeny ukazatele s výrazným nápisem ÚTOČIŠTĚ, aby se prchající člověk nemusel ani na okamžik zdržovat. Tohoto opatření mohl využít každý, ať to byl Hebrej, cizinec nebo člověk, který se připojil k víře Izraelců. Případ každého uprchlíka měl být pověřenými soudci spravedlivě posouzen, a jen když byl shledán nevinným, protože zabil neúmyslně, byla mu poskytnuta ochrana v útočištném městě. Viník byl vydán do rukou mstitele. Avšak když zemřel velekněz, všichni, kdo vyhledali úkryt v útočištném městě, dostali svobodu a mohli se vrátit do svých domovů.

Při soudním procesu zabývajícím se vraždou nesměl být obžalovaný odsouzen na základě svědectví jednoho svědka, ani kdyby okolnosti události silně svědčily proti němu. „Každého vraha, který někoho zabil, bude možno odsoudit k smrti jen podle výpovědi několika svědků; k jeho usmrcení nestačí výpověď jednoho svědka.“ (Nu 35,30) Tato nařízení pro Izrael dal Mojžíšovi Kristus. A když tento velký Učitel osobně pobýval na naší zemi, zopakoval toto ponaučení, že svědectví jednoho člověka není dostatečné k odsouzení ob-viněného. Vyjádření jednoho člověka nestačí k osvětlení sporných otázek.

„Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby »ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď«.“ (Mt 18,16)

Jestliže byl člověk postavený před soud kvůli vraždě shledán vinným, nemohlo ho vysvobodit žádné odčinění viny nebo výkupné. „Za život vraha nepřijmete výkupné; jako svévolník je hoden smrti a musí zemřít. Neposkvrňujte zemi, v níž jste. Právě krev poskvrňuje zemi a země nemůže být zproštěna viny za krev, která byla na ni prolita, jinak než krví toho, kdo krev prolil.“ (Nu 35, 31.33) Bezpečí a čistota národa vyžadovaly, aby byl hřích vraždy přísně potrestán.

Útočištná města byla symbolem útočiště nabízeného v Kristu. Prolitím své vlastní krve zajistil Spasitel pro přestupníky Božího zákona bezpečné útočiště, do něhož mohou utéct, aby se zachránili před druhou smrtí. Žádná moc nemůže z Kristových rukou vyrvat ty, kdo u něj hledají odpuštění.

Ten, kdo utíkal do útočištného města, nesměl otálet. Neměl čas rozloučit se se svými milovanými. Zapomněl na únavu, nevšímal si překážek. Neodvážil se zvolnit svůj krok, dokud nebyl za hradbami města.

Tak jako otálení a nedbalost mohly připravit uprchlíka o jeho jedinou šanci na život, tak mohou průtahy a vlažnost způsobit zkázu člověka. Náš velký protivník satan je na stopě každého přestupníka Božího svatého zákona a ten, kdo upřímně nehledá ochranu ve věčném Útočišti, se stane kořistí zhoubce.

Vězeň, který na nějakou dobu opustil útočištné město, byl vydán napospas krevnímu mstiteli. Stejně tak nestačí, aby hříšník uvěřil v Krista a přijal odpuštění hříchu. Musí v něm vírou a poslušností zůstávat.

NEDOROZUMĚNÍ

Dva kmeny, Gádovci a Rúbenovci, s polovinou pokolení Manasesova dostaly svá dědictví, ještě než Izraelci překročili Jordán. Rozlehlé náhorní roviny a bohaté lesy Gileádu a Bášanu měly půvaby, jaké nebylo možno nalézt ani v samotném Kenaanu. Dva a půl kmene si přálo usadit se tam, avšak zapřisáhlí se, že určitá část ozbrojených mužů půjde se svými bratry přes Jordán a zúčastní se jejich bitev, dokud i oni nezískají své dědictví. Když deset pokolení vstoupilo do Kenaanu, čtyřicet tisíc vojáků z řad Rúbenovců, Gádovců a poloviny kmene Manasesova „táhlo ve zbroji před Hospodinem do boje na Jerišské pustiny“ (Joz 4,13). Několik let statečně bojovali po boku svých bratří. Protože byli spojeni se svými bratry v boji, připadl jim také podíl z kořisti. Vrátili se „s velikými poklady…, s velkým množstvím dobytka, stříbrem, zlatem, mědí a železem a s velkým množstvím rouch“ (Joz 22,8). O to vše se měli rozdělit s těmi, kteří zůstali s rodinami a stády.

Jozue pozoroval jejich odchod s úzkostí v srdci. Věděl, jak silné bude v jejich izolovanosti od ostatních a při jejich kočovném způsobu života pokušení přijmout zvyky pohanských národů, které se zdržovaly v blízkosti jejich hranic.

Zatímco Jozue a ostatní vedoucí byli dosud sužováni neblahými předtuchami, donesly se jim zvláštní zprávy. Dva a půl kmene vybudovalo u Jordánu velký oltář, podobný oltáři pro zápalnou oběť v Sílu. Boží zákon pod trestem smrti zakazoval zřízení jiného místa pro bohoslužbu kromě svatyně. To by lid odvedlo od pravé víry.

Bylo rozhodnuto, že tam vyšlou delegaci, aby jim příslušníci dvou a půl kmene vysvětlili své počínání. Bylo vybráno deset předáků, každý z jednoho kmene. Vjejich čele stál Pinchas, který se horlivě zastal Boží věci při slavnosti Baal-peóru.

Vyslanci, kteří samozřejmě předpokládali, že se jejich bratři provinili, je ostře napomenuli. Žádali je, aby si uvědomili, jaké soudy dopadly na Izrael, když se spojil s modloslužebníky při slavnostech Baal-peóru. Pinchas Gádovcům a Rúbenovcům řekl, že pokud nejsou ochotni zůstat v této zemi bez oltáře k obětování, budou vítáni na druhém břehu Jordánu, aby tam sdíleli vlastnictví a výsady svých bratří.

Obvinění ve své odpovědi vysvětlili, že jejich oltář není určen k obětování, ale je pouze památníkem, který jim má připomínat, že ač jsou odděleni řekou, mají stejnou víru jako jejich bratři v Kenaanu. Obávali se, že v budoucnu by jejich děti mohly být vyloučeny ze společenství Izraele. Tento oltář, vybudovaný podle vzoru Hospodinova oltáře v Sílu, bude svědkem, že jeho stavitelé jsou také ctiteli živého Boha. Vyslanci přijali toto vysvětlení s velkou radostí a lid se spojil v oslavě a chválení Boha.

Gádovci a Rúbenovci poté na svůj oltář umístili nápis, který vysvětloval záměr, s nímž byl postaven. Řekli: „Je mezi námi svědkem, že Hospodin je Bůh.“ (Joz 22,34) Takto se snažili předejít budoucímu nedorozumění a odstranit to, co by se mohlo stát příčinou pokušení.

Těžkosti často povstávají z obyčejného nedorozumění a bez zdvořilosti a trpělivosti může dojít k vážným následkům. Deset pokolení se rozhodlo jednat rychle a naléhavě. Ovšem místo aby celou záležitost zdvořile vyšetřili, aby zjistili, jaká je skutečnost, zahrnuli své bratry kritikou a odsouzením. Kdyby byli Gádovci a Rúbenovci odpověděli ve stejném duchu, výsledkem by byla válka. Je důležité, abychom se k hříchu nestavěli laxně. Je ovšem stejně důležité, abychom nevynášeli ostrý soud a vyvarovali se neopodstatněného podezírání.

Ještě nikdo nebyl ze svého špatného postoje vyveden nepříznivou kritikou a výčitkou, ale mnozí jsou tak odváděni ještě dál od pravé cesty a zatvrzují svá srdce proti usvědčování z hříchu. Zdvořilé, trpělivé jednání může zachránit chybujícího.

Zatímco Rúbenovci a Gádovci se skutečně snažili podporovat pravé náboženství, jejich jednání bylo chybně posouzeno a přísně kritizováno. Přesto zdvořile a trpělivě naslouchali obvinění svých bratří, dříve než se pokusili se obhájit. Až poté plně vysvětlili své motivy a prokázali svou nevinu.

I když jsou falešně nařčeni, mohou ti, kdo jsou v právu, zůstat klidní a ohleduplní. Bůh ví o všem, co je lidmi nesprávně pochopeno nebo falešně vysvětlováno, proto můžeme svůj případ bez rizika ponechat v jeho rukou. On obhájí ty, kdo mu důvěřují.

Kristus se těsně před svým ukřižováním modlil, aby jeho učedníci byli zajedno, tak jako on je zajedno s Ot-cem, aby svět uvěřil, že ho Bůh poslal. Tato dojemná modlitba proniká staletími až do našich dnů. Přestože nemáme obětovat ani jedinou zásadu pravdy, má být naším stálým cílem dosáhnout takovéto jednoty. Ježíš řekl: „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“ (J 17,20.21) „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (J 13,34.35)