Kórachova vzpoura

Další vzpoura - další obvinění Mojžíše.

Soudy, které dopadly na Izraelce, způsobily, že se po určitou dobu zdrželi reptání a nepoddajnosti. Duch vzpoury však byl stále v jejich srdci. Posléze bylo zorganizováno chytře vymyšlené spiknutí, jehož cílem bylo svrhnout autoritu vůdců, které ustanovil sám Bůh.

Duchovním vůdcem tohoto hnutí byl Mojžíšův bratranec Kórach. Byl to schopný a vlivný muž. Nebyl spokojen se svým postavením a usiloval o získání hodnosti kněze. Po nějakou dobu se Kórach tajně stavěl proti Mojžíšově a Áronově autoritě, ačkoli se neodvážil otevřené vzpoury. Nakonec vymyslel nestoudný plán na svržení občanské i náboženské autority. Dátan a Abíram, dvě knížata, se ochotně připojili k jeho ctižádostivým intrikám a rozhodli se, že se s Kórachem podělí o kněžské tituly.

Lid byl Kórachovi nakloněn. V hořkosti svého zklamání se vrátili ke své dřívější pochybovačnosti, žárlivosti a zášti a jejich stesky se znovu obrátily proti trpělivému vůdci. Zapomněli, že je vede Bůh, předchází je Kristova přítomnost a Mojžíš přijímá nařízení od Hospodina. Nechtěli zemřít na poušti, a tak byli ochotni uvěřit, že to nebyl Bůh, nýbrž Mojžíš, kdo nad nimi vynesl rozsudek smrti. Ačkoli před sebou dosud měli známky Boží nelibosti nad jejich zatvrzelostí, nevzali si ponaučení k srdci.

Bůh, který čte tajemství všech srdcí, svůj lid varoval a poučil, aby mu umožnil uniknout svodu těchto intrikářských mužů. Viděli Boží soud nad Mirjam kvůli její žárlivosti a stížnostem na Mojžíše. Hospodin prohlásil: „S ním mluvím od úst k ústům.“ A dodal: „Jak to, že se tedy nebojíte mluvit proti mému služebníku Mojžíšovi?“ (Nu 12,8) Tyto pokyny nebyly určeny jen Mirjam a Áronovi, nýbrž celému Izraeli.

Kórach a jeho spoluspiklenci byli mezi těmi, kdo vyšli s Mojžíšem na horu a viděli Boží slávu. Avšak pokušení, které bylo zprvu slabé, zakotvilo v jejich myslích, až je ovládl satan. Nejdříve si o své nespokojenosti šeptali mezi sebou a potom o ní mluvili s předáky Izraele. Nakonec si opravdu mysleli, že je k tomu přivedla horlivost pro Boha. Podařilo se jim získat na svou stranu dvě stě padesát knížat. Nabyli přesvědčení, že s těmito vlivnými přívrženci výrazně zlepší Mojžíšovu a Áronovu správu.

Žárlivost dala vzniknout závisti a závist vzpouře. Oklamali sami sebe a jeden druhého v tom, že si mysleli, že Mojžíš a Áron si sami přisvojili postavení, které zastávají, že se sami povýšili na vůdce, když přijali kněžský a vedoucí úřad. Nejsou světější než ostatní lidé a mělo by jim stačit, když budou na stejné úrovni jako jejich bratři, kteří byli stejnou měrou poctěni Boží přítomností a ochranou.

OBVINĚNÍ MOJŽÍŠE

Kórach a jeho společníci si zajistili podporu společenství. Obvinění, že reptání lidu zapříčinilo Boží hněv, bylo prohlášeno za omyl. Tvrdili, že společenství se neprovinilo, neboť neusilovalo o nic jiného než o svá práva. Avšak Mojžíš je panovačný vůdce. Odsuzuje lidi jako hříšníky, zatímco oni jsou svatým lidem.

Kórachovi posluchači si mysleli, že je zcela zřejmé, že jejich těžkostem by se dalo předejít, kdyby Mojžíš zaujal jiný postoj. To, že jim byl odepřen vstup do zaslíbené země, bylo výsledkem nesprávného vedení Mojžíšem a Áronem. Kdyby byl jejich vůdcem Kórach a povzbuzoval je, aby setrvali v konání dobrých skutků, místo kárání jejich hříchů, byla by jejich cesta velmi úspěšná. Místo aby putovali po poušti, šli by přímo do zaslíbené země.

S úspěchem, kterého dosáhl u lidí, vzrostla Kórachova sebedůvěra. Tvrdil, že Bůh ho pověřil, aby změnil správu, dříve než bude příliš pozdě.

Mnozí ovšem nebyli ochotni přijmout Kórachova obvinění, která vznesl proti Mojžíšovi. Přišla jim na mysl jeho trpělivost a sebeobětavá práce a ozvalo se jejich svědomí. Bylo proto nutné jej nařknout ze sobeckých pohnutek. Bylo oprášeno staré osočení, že je vyvedl z Egypta, aby zahynuli na poušti a on se mohl zmocnit jejich majetku.

Jakmile hnutí zesílilo natolik, aby to bylo dostatečnou omluvou pro otevřenou vzpouru, Kórach veřejně osočil Mojžíše a Árona z uchvácení moci. Spiklenci tvrdili: „Příliš mnoho si osobujete. Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“ (Nu 16,3)

Mojžíš nečekal tak dobře zosnované spiknutí. Padl na svou tvář v tiché naléhavé prosbě k Bohu. Povstal klidný a silný. Dostalo se mu ujištění o Božím vedení. Řekl: „Ráno oznámí Hospodin, kdo je jeho a kdo je svatý… Koho vyvolí, tomu dovolí, aby k němu přistupoval.“ (Nu 16,5) Ti, kdo usilovali o získání kněžství, měli přijít každý se svou kadidelnicí a obětovat kadidlo ve svatostánku. Kněží Nádab a Abíhú byli dokonce zničeni, protože se v rozporu s Božím příkazem odvážili obětovat „cizí oheň“. Nicméně Mojžíš své osočovatele vyzval, aby svou záležitost přednesli Bohu, mají-li odvahu vstoupit na tak nebezpečnou půdu.

Samotnému Kórachovi a lévijcům, kteří ho následovali, Mojžíš řekl: „Je vám to málo, že vás Bůh Izraele oddělil od pospolitosti Izraele a dovolil, abyste k němu přistupovali, vykonávali službu při Hospodinově příbytku, stáli před pospolitostí a přisluhovali jí? Dovolil přistupovat tobě i všem tvým bratřím Léviovcům s tebou. A vy se domáháte kněžského úřadu. To znamená, že ty a celá tvoje skupina se srocujete proti Hospodinu. Co je Áron, že proti němu reptáte?“ (Nu 16,9-11)

Dátan a Abíram nezaujali tak odvážný postoj jako Kórach. Mojžíš je vyzval, aby se před něj postavili, aby mohl vyslechnout jejich nafičení vůči sobě. Ale oni drze odmítli uznat jeho autoritu: „Což je to málo, že jsi nás vyvedl ze země oplývající mlékem a medem, abys nás umořil na poušti? To se ještě opovažuješ ze sebe dělat nad námi velitele? Ještě jsi nás neuvedl do země oplývající mlékem a medem, ještě jsi nám nedal do dědictví pole ani vinice. To chceš vyloupnout těmto mužům oči? Nepřijdeme.“ (Nu 16,13.14)

Takto prohlásili, že se mu už nebudou podřizovat a nedají se vést jako slepí muži nejdřív do Kenaanu a potom zase zpět na poušť podle toho, jak se to nejlépe hodí Mojžíšovým ctižádostivým cílům. Jeho charakter byl představen v nejčernějších barvách, jako by byl uchvatitel a tyran. Odpovědnost za to, že nemohli vstoupit do Kenaanu, byla připsána na vrub jemu.

Mojžíš se nesnažil sám sebe obhájit. Vpřítomnosti společenství se slavnostně obrátil na Boha a odvolal se k němu jako ke svému soudci.

ODSOUZENÍ

Nazítří se se svými kadidelnicemi dostavilo dvě stě padesát knížat s Kórachem v čele, zatímco lid se seběhl v očekávání, jaký bude výsledek. Nebyl to Mojžíš, kdo shromáždil společenství, aby přihlíželo porážce Kóracha a jeho skupiny, ale sami vzbouřenci ve své slepé domýšlivosti svolali lid, aby se stal svědkem jejich vítězství. Velká část společenství byla otevřeně na Kórachově straně.

Kórach opustil shromáždění a připojil se k Dátanovi a Abíramovi, když Mojžíš v doprovodu sedmdesáti starších přišel s posledním varováním k mužům, kteří se k němu odmítli dostavit. Mojžíš na Boží pokyn prosil lid: „Odstupte od stanů těchto svévolných mužů a nedotýkejte se ničeho, co je jejich, abyste nebyli smeteni spolu se všemi jejich hříchy.“ (Nu 16,26) Lidé uposlechli varování, protože na všech spočinula předtucha nadcházejícího soudu. Hlavní vzbouřenci viděli, že jsou opuštěni těmi, které svedli, avšak spolu se svými rodinami se otevřeně postavili na odpor Božímu varování.

Mojžíš teď před shromážděním prohlásil: „Podle toho poznáte, že mě poslal Hospodin, abych činil všechny tyto skutky, a že nedělám nic z vlastní vůle: Jestliže tito lidé zemrou, jako umírá každý člověk, a postihne je obecný lidský úděl, neposlal mě Hospodin. Jestliže však Hospodin stvoří něco mimořádného a půda rozevře svůj chřtán a pohltí je se vším, co je jejich, takže sestoupí zaživa do podsvětí, poznáte, že tito muži znevážili Hospodina.“ (Nu 16,28-30)

Sotva domluvil, pevná země se rozevřela a vzbouřenci se vším, co jim patřilo, se zaživa propadli do propasti a „zmizeli zprostředku shromáždění“ (Nu 16,33). Lidé se rozutekli a sami sebe odsuzovali jako spoluúčastníky hříchu.

Ovšem soud ještě neskončil. Oheň, který vyšlehl z oblaku, spálil dvě stě padesát knížat, kteří obětovali kadidlo. Tito muži nebyli zničeni spolu s hlavními spiklenci. Bylo jim dovoleno vidět jejich konec, a tak jim byla dána příležitost k pokání. Avšak pro jejich sympatizování s rebely je stihl stejný osud.

Celé společenství se podílelo na jejich vině, protože všichni s nimi ve větší nebo menší míře sympatizovali. Přesto byla lidem, kteří se dali svést, stále ještě nabízena možnost pokání.

Anděl, který šel před Hebreji, se je snažil zachránit před zničením. Boží soud byl velmi blízko a vyzýval je k pokání. Kdyby byli v té chvíli odpověděli Boží prozřetelnosti, mohli být zachráněni. Jenže oni se ze své vzpoury nevyléčili. V noci se vrátili ke svým stanům ochromeni strachem, ale pokání nečinili.

Kórach jim tak dlouho lichotil, až si skutečně mysleli, že jsou velmi dobrým lidem, který Mojžíš podvedl a zneužil. Kojili se nadějí, že bude brzy ustaven nový řád, v němž pochvala nahradí kárání a pohoda úzkost a spor. Lidé, kteří zahynuli, pronášeli lichotivá slova a prohlašovali o sobě, že o ně mají velký zájem a že je mají rádi, a lid došel k závěru, že Mojžíš nějakým způsobem zapříčinil jejich záhubu.

Izraelci měli v úmyslu usmrtit Mojžíše i Árona. Přesto tuto noc zkoušky nestrávili pokáním a vyznáním hříchů, nýbrž vymýšlením způsobu, jak vyvrátit důkazy, které svědčily o tom, že jsou velkými hříšníky. Stále chovali nenávist k mužům, které Bůh ustanovil, a vzpírali se jejich autoritě.

„Druhého dne reptala celá pospolitost Izraelců proti Mojžíšovi a Áronovi: »Vy jste příčinou smrti Hospodinova lidu.«“ (Nu 17,6) Byli připraveni dopustit se násilí na svých věrných a obětavých vůdcích.

V oblaku nad stanem setkávání se zjevila Boží sláva a k Mojžíšovi a Áronovi promluvil hlas: „Vzdalte se od této pospolitosti! Chci s nimi rázně skoncovat.“ (Nu 17,10)

Mojžíš v této hrozné krizi znovu projevil zájem pravého pastýře o stádo, které mu bylo svěřeno do péče. Úpěnlivě prosil, aby Bůh zcela nezničil lid, který si vyvolil.

Avšak posel hněvu už vyšel. Pohroma začala své dílo zkázy. Na bratrův pokyn vzal Áron kadidelnici a spěchal doprostřed shromáždění, „aby vykonal smírčí obřady za lid. Postavil se mezi mrtvé a živé.“ (Nu 17,12.13) Pohroma byla zastavena, ale zahynulo při ní přes čtrnáct tisíc Izraelců.

Lidé teď byli přinuceni uvěřit nepopulární pravdě, že musí zemřít na poušti. Volali: „Ach, zajdeme, zhyneme, my všichni zhyneme.“ (Nu 17,27) Vyznali, že zhřešili, když se vzbouřili proti svým vůdcům, a že Kórach a jeho skupina byli Bohem spravedlivě odsouzeni.

BEZMOCNÝ BŮH

Neexistují i dnes stejná zla, která byla příčinou zničení Kóracha? Pýcha a ctižádost jsou velmi rozšířené a otevírají dveře závisti a touze po moci. Takový člověk se odcizuje Bohu a nevědomky se dostává do satanových řad. Mnozí tak jako Kórach a jeho společníci myslí, plánují a dělají vše pro sebepovýšení, takže jsou ochotni překrucovat a zkreslovat pravdu a nesprávně představovat Hospodinovy služebníky. Neustálým omíláním lží nakonec uvěří, že je to pravda.

Hebrejové nebyli ochotni se podřídit Hospodinovu vedení a kázni. Nechtěli přijmout napomenutí. To bylo tajemství jejich reptání proti Mojžíšovi. V celých dějinách církve musí Boží služebníci čelit stejnému duchu.

Odmítání světla zatemňuje mysl a zatvrzuje srdce, takže je snadnější postoupit v hříchu dále, odmítat stále jasnější světlo, až se nakonec návyky nesprávného jednání upevní. Ten, kdo věrně káže Boží slovo a odsuzuje hřích, je velmi často vystaven nenávisti. Žárlivci a nespokojenci otupují své svědomí klamem a rozsévají v církvi nesoulad a oslabují ruce těch, které by měli podpírat.

Každý pokrok učiněný těmi, které Bůh povolal, aby vedli jeho dílo, byl žárlivostí a vyhledáváním chyb nesprávně představen. Tak tomu bylo v době Luthera, bratří Wesleyů a jiných reformátorů. Tak je tomu i dnes.

Kórach a jeho společníci odmítali světlo, až se stali tak zaslepenými, že ani zřetelné projevy Boží moci nestačily k tomu, aby je přesvědčily. Všechny je přisuzovali lidskému nebo satanskému působení. Stejně si počínal i lid. Přes nejpřesvědčivější důkazy Boží nelibosti se odvážili přisuzovat jeho soudy satanu a prohlásili, že Mojžíš a Áron zapříčinili smrt dobrých a svatých mužů. Zhřešili proti Duchu svatému. Kristus řekl: „Tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno.“ (Mt 12,32) Bůh mluví s člověkem prostřednictvím Ducha svatého. A ti, kdo záměrně odmítají Boží působení jako satanské, znemožňují komunikaci mezi člověkem a nebesy.

Jestliže člověk dílo Ducha svatého s konečnou platností odmítne, Bůh pro něj už nemůže nic udělat. Přestupník se sám oddělil od Boha. Hřích se sám nemůže vyléčit. Bůh pak přikazuje: „Nech ho být.“ (Oz 4,17) „Jestliže svévolně hřešíme i po tom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem a »žárem ohně, který stráví Boží odpůrce«.“ (Žd 10,26.27)