„Kuba mi řekl ahoj.“

Vláďa a Lída byli bezdětní. Rozhodli se, že adoptují čtyři děti. Nejprve adoptovali dvě mladší – bratra a sestru, později další sourozence, zase bratra a sestru.

Vláďa a Lída byli bezdětní. Rozhodli se, že adoptují čtyři děti. Nejprve adoptovali dvě mladší – bratra a sestru, později další sourozence, zase bratra a sestru. Děti už nebyly malé. Nesly si životní šrámy na duši. Jejich skuteční rodiče byli alkoholici, odsouzení, vůči nim lhostejní a nezodpovědní. Děti neměly nejlepší start do života.

Adoptivní rodiče zahrnuli tyto opuštěné a odložené děti takovou láskou, že se z nich staly šťastné, normální, vyrovnané děti. Nebylo to ale jednoduché. Přinesly si mnoho problémů, často mezi nimi docházelo ke střetům. Jejich noví rodiče se museli mnohému naučit a mnohé překousnout. Museli osvědčit ohromnou trpělivost, stále znovu určovat hranice, projevit neskutečnou vynalézavost a vytrvalost.

Nejstarší Jenda měl závažný problém. Čas od času na něj přišla depresivní nálada, která ho téměř pokaždé naprosto pohltila. V takových chvílích se uzavíral do sebe, špatně spolupracoval s ostatními dětmi i učiteli. Ve škole jeho zasmušilost postavila mezi něj a ostatní děti bariéru.

Rodiče nepřestávali prokazovat desetiletému Jendovi lásku, aby alespoň doma cítil jistotu. Jednou odpoledne o problému znovu hovořili, když zazvonil telefon. Jendův třídní učitel je žádal, aby přišli do školy na pohovor. Učitel jim povyprávěl, jak se Jendy ptal, zda se u nich doma neděje něco špatného. „U nás doma? A něco špatného? To je jediné místo na světě, kde nic špatného není!“ zněla přesvědčivá odpověď. Dále se dověděli, že se Jenda často straní ostatních dětí, nezapojuje se do her, nekomunikuje.

Večer se doma s Jendou pokusili o problému mluvit. „Proč nám nepovíš o svém trápení? Možná bychom ti mohli pomoci.“

Jenda vážně a přímo odpověděl: „Já opravdu nevím. Chtěl jsem se jim všem vyrovnat! Ale nevím proč.“ „Vyrovnat se jim – v čem?“ chtěla zjistit matka. „Já nevím. Jsou na tom tak dobře...“ „Myslíš,“ zeptal se otec, „že když nemuseli prožít něco tak špatného jako ty, že na ně můžeš být naštvaný?“

Věc se vyjasnila. Problémem nebyly ostatní děti, problém si nosil Jenda v sobě. Stěžoval si sice, že když si „kapitáni“ vybírají družstva pro nějakou hru, jeho si vyberou vždycky až nakonec nebo zůstane navíc jako lichý. Proto raději na rozpočítávání už ani nechodil, aby ho to zase neštvalo, a šel si hrát sám.

Rozhovor se protáhl do pozdních hodin a rodiče měli pocit, že se věci alespoň trochu pohnuly k lepšímu.

V noci Lída dostala nápad. Ráno si Jendu zavolala a zeptala se ho: „Vzpomínáš si, jak jsi vyplňoval tabulku splněných povinností? Teď budeš mít jinou tabulku. Budeme ji říkat ‚hledání pokladu‘. Každý večer si do ní napíšeš, co hezkého ti druzí lidé během dne udělali.“

Jenda měl pocit, že všichni jsou proti němu. Ani matčin nápad s tabulkou ho nĳak nenadchnul, ale aby jí udělal radost, souhlasil.

První večer napsal do tabulky jediný řádek: „Kuba mi dnes řekl ahoj.“ Opravdu patetické sdělení. Pro jiné něco naprosto zanedbatelného, pro Jendu v jeho situaci to byla kolosální událost. Další den to bylo horší. Neměl co zapsat. Třetí den si zapsal: „Pan učitel mě nechal rozdávat papíry.“ Pro chlapce, jehož vztahy k okolí visely na tenkých nitkách, to byl velký a důležitý projev důvěry.

Ke čtvrtému dni si zapsal: „Kuba si mě vybral do družstva, i když zbývali ještě tři kluci.“ Další den si poznamenal dvě věty: „Pan učitel mě nechal sbírat domácí úkoly.“ a „Tomáš mi ukázal své šipky.“

Seznam se každý den o něco prodlužoval. Za týden Jenda zjistil, že políčka jsou malá a že do nich nemůže zapsat všechno. Jednou s lišáckým úsměvem říká mámě: „Někdo jim musel o mé tabulce povědět. Všichni jsou teď na mne hodní, abych je také zapsal.“ Pochopil, že se ostatní nezměnili, ale že se on na ně dívá jinak.

Na konci měsíce, když mu maminka nabízela novou tabulku, se bránil: „Už mi ji nedávej, musel bych tam zapisovat celý večer a tolik času nemám.“ Na příběhu mě zaujaly dvě věci. Nejdříve Jendův první zápis: „Kuba mi dnes řekl ahoj.“ Díky Kubo! Asi ani nevíš, že jsi pro spolužáka proměnil celý den a dodal mu odvahu být otevřenější k druhým.

Často si zřejmě neuvědomujeme, co může jednoduché gesto, drobný čin, prosté slovo nebo jenom úsměv znamenat pro druhého člověka, jak velký vliv může mít. To druhé je rozhodnutí a odvaha Jendy začít měnit svůj postoj. Bez jeho vlastního rozhodnutí a cílené snahy by ani přátelská gesta druhých nepřinesla ovoce. Chceme-li změnit vztahy s lidmi, musíme začít u sebe.