Mojžíšova smrt

Na vrcholu hory Nebó - s pohledem upřeným na zaslíbenou zemi a nadějí v srdci - zemřel velký vůdce Izraele.

Ve všem Božím jednání s jeho lidem se pojí láska s milosrdenstvím, což je zřetelné svědectví o jeho nekompromisní a nestranné spravedlnosti. Velký Vládce národů prohlásil, že Mojžíš nedovede Izrael do oné krásné země, a upřímné prosby Božího služebníka nemohly tento Boží rozsudek zvrátit. Přesto se Mojžíš věrně snažil připravit lid na vstup do zaslíbeného dědictví. Na Boží příkaz vstoupil spolu s Jozuem do stanu setkávání, nad nějž se snesl oblakový sloup a stál nad jeho vchodem. Zde byl lid slavnostně předán do Jozuovy zodpovědnosti. Dílo Mojžíše jako vůdce Izraele skončilo.

Ve svém zájmu o Boží lid zapomněl na sebe. V přítomnosti pospolitosti adresoval Mojžíš v Božím jménu svému nástupci tato slova svatého povzbuzení: „Buď rozhodný a udatný, neboť ty vejdeš s tímto lidem do země, kterou Hospodin přísahal dát jejich otcům. Ty jim ji předáš do dědictví. Sám Hospodin půjde před tebou, bude s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě; neboj se a neděs.“ (Dt 31,7.8) Pak se obrátil ke starším a předákům lidu a slavnostně je vyzval, aby věrně poslouchali nařízení, která jim od Boha vyřídil.

Když se lid díval na starce, který měl být od nich brzy vzat, připomněli si a nově ocenili jeho otcovskou láskyplnost, moudré rady a neúnavnou práci. S hořkostí vzpomínali, jak jejich vlastní zatvrzelost vyprovokovala Mojžíše k hříchu, pro který musí zemřít.

Bůh je vedl k tomu, aby si uvědomili, že nemají svému budoucímu vůdci ztrpčovat život, tak jak ho ztrpčovali Mojžíšovi. Bůh svému lidu uděluje požehnání, když však není doceněno, odnímá mu je.

Téhož dne dostal Mojžíš příkaz: „Vystup zde na pohoří Abarím, na horu Nebó, která je v moábské zemi, naproti Jerichu, a pohleď na kenaanskou zemi, kterou dávám synům Izraele do vlastnictví. Vystup na tu horu, na ní zemřeš a budeš připojen ke svému lidu.“ (Dt 32,49.50) Mojžíš se měl nyní vydat na novou, tajuplnou cestu. Musí odejít, aby svůj život odevzdal do rukou svého Stvořitele. Věděl, že zemře osamocen. Žádnému lidskému příteli nebude dovoleno, aby mu v jeho posledních hodinách posloužil. Událost, jíž se jeho srdce lekalo, byla tajemná a hrozná. Největším utrpením pro něj bylo, že se musí oddělit od lidu, s nímž byl tak dlouho spojen jeho život. Avšak s bezmeznou důvěrou svěřil sebe a lid do Boží lásky a milosti.

Mojžíš stál naposledy ve shromáždění svého lidu. Znovu na něm spočinul Boží Duch a on vznešenými a dojemnými slovy vyslovil požehnání nad každým kmenem. Svou řeč ukončil požehnáním, které se vztahovalo na všechny: „Domov je v odvěkém Bohu, na jeho věčných pažích. Zahnal před tebou nepřítele a řekl: »Vyhlaď ho!« Izrael přebývá bezpečně - jedinečný je Jákobův Pramen - v zemi obilí a moštu; též jeho nebesa kanou rosou. Blaze tobě, Izraeli! Kdo je ti roven, lide vysvobozený Hospodinem? On je štítem tvé pomoci a mečem tvé velebnosti. Před tebou selže síla tvých nepřátel, pošlapeš jejich posvátná návrší!“ (Dt 33,27-29)

SÁM NA VRCHOLU HORY

Mojžíš opustil společenství a v tichosti sám vystoupil „na horu Nebó, na vrchol Pisgy“ (Dt 34,1). Stál na tomto opuštěném vrcholu a jasným okem se díval na výjev, který se před ním otevřel.

Daleko na západě se rozprostíraly modré vody Středozemního moře. Na severu se k nebi tyčila hora Chermón. Na východě se táhlo území moábské roviny. Za ní ležela země Bášan, dějiště slavného vítězství Izraele. Na jihu se rozkládala poušť, po níž tak dlouho putovali.

O samotě Mojžíš přehlížel svůj život plný těžkostí od chvíle, kdy se vzdal poct faraonova dvora a opustil perspektivní egyptské království, aby svůj úděl spojil s Božím vyvoleným lidem. V mysli se mu vybavila dlouhá léta strávená na poušti s Jitrovými stády. Vzpomněl si na Toho, kdo se mu zjevil v hořícím keři, a na své povolání k vysvobození Izraele. Vduchu znovu spatřil ony úžasné zázraky Boží moci, které Hospodin vykonal ve prospěch svého lidu, a Boží trpělivé milosrdenství během let jejich putování a vzpour. Pouze dva ze všech dospělých mužů a žen z celého Izraele, kteří vyšli z Egypta, byli shledáni tak věrnými, že mohli vstoupit do zaslíbené země. Jeho život plný těžkostí a sebeobětování se mu jevil jako téměř zbytečný.

Věděl však, že své poslání a práci konal z Božího pověření. Když byl poprvé povolán, aby vyvedl Izrael z otroctví, bál se zodpovědnosti. Přesto neodmítl vzít na sebe toto břemeno. Dokonce ani, když mu Hospodin nabídl, že ho tohoto závazku zprostí a zničí vzpurný Izrael, Mojžíš s tím nesouhlasil. Radoval se ze zvláštních projevů Boží přízně. Během pobytu na poušti získal bohaté zkušenosti ve styku s Boží láskou. Cítil, že učinil moudré rozhodnutí, když si zvolil raději snášet utrpení s Božím lidem než se načas těšit v hříšných ra-dovánkách.

Když se díval zpět na své zážitky, jeho minulost poskvrnil jeden špatný čin. Cítil, že kdyby toto přestoupení mohlo být vymazáno, nebál by se smrti. Byl ujištěn, že vše, co Bůh vyžaduje, je pokání a víra v zaslíbenou Oběť. Mojžíš znovu vyznal svůj hřích a úpěnlivě prosil Boha o odpuštění.

Nato se k jeho velké radosti před jeho zrakem otevřel panoramatický pohled na zaslíbenou zemi. Nebyl to obraz zastřený nebo nezřetelný jako v mlhavé dálce, nýbrž jasný, určitý a krásný. V tomto výjevu mu nebyl představen současný stav, ale budoucí země naplněná Božím požehnáním. Byly tu hory porostlé cedry, pahorky plné olivovníků a příjemné vůně vinné révy, širé zelené roviny poseté květinami a bohaté na úrodu, palmy, pole vlnící se pšenicí a ječmenem, slunná údolí osvěžovaná bublajícími potůčky a zpěvem ptáků, krásná města a nádherné zahrady, jezera s hojností vody, stáda pasoucí se na horských úbočích a mezi skalami dokonce úly divokých včel plné medu. Byla to vskutku taková země, jak ji Mojžíš, inspirován Božím Duchem, Izraeli popsal.

VIDĚNÍ BUDOUCNOSTI

Mojžíš viděl vyvolený lid v Kenaanu, každý kmen usazený na svém vlastním území. Byly mu ukázány jejich dějiny - onen dlouhý smutný příběh jejich odpadlictví a potrestání. Spatřil, jak byli rozptýleni mezi pohany a jak od Izraele odešla sláva. Viděl jeho krásné město ležet v ruinách a jeho lid jako zajatce v cizích zemích. Uviděl, jak se Izraelci vrátili zpět do země svých otců a jak nakonec žili pod nadvládou Římanů.

Bylo mu dovoleno spatřit první příchod našeho Spasitele. Viděl Ježíše jako děťátko v Betlémě. Slyšel hlasy an-dělských zástupů, jak radostně zpívají píseň chval Bohu a přejí zemi pokoj. Viděl na nebi hvězdu, která vedla mudrce z východu k Ježíši, a jeho mysl zaplavilo velké světlo, když si vzpomněl na Bileámova prorocká slova: „Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele.“ (Nu 24,17) Spatřil Kristův pokorný život v Nazaretě, jeho službu lásky, soucitu a uzdravování a jeho zavržení pyšným a nevěřícím národem. Ohromeně naslouchal jejich chvástání se Božím zákonem, zatímco pohrdali Tím, který tento zákon dal, a odmítali ho. Viděl Ježíše na Olivové hoře ve chvíli, kdy se s pláčem loučil s městem, které tak miloval.

Když Mojžíš spatřil konečné odmítnutí tohoto lidu, pro který se tolik namáhal a obětoval, za nějž se tak úpěnlivě modlil a pro který byl ochoten dát vymazat své jméno z knihy života, když naslouchal hrozným slovům: „Hle, váš dům se vám ponechává pustý“ (Mt 23,38), jeho srdce bylo naplněno úzkostí. Z očí mu kanuly hořké slzy soucitu s trpícím Božím Synem.

Pak Mojžíš ve vidění následoval Spasitele do Getsemane a spatřil jeho smrtelný zápas v zahradě, zradu, posměch, bičování a ukřižování. Mojžíš viděl, že tak jako on povýšil hada na poušti, tak musí být povýšen Boží Syn, „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). Mojžíšovo srdce naplnil zármutek, rozhořčení a děs, když viděl pokrytectví a satanskou nenávist, kterou židovský národ projevil vůči svému Vykupiteli.

Slyšel Kristův srdcervoucí výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34) Viděl, jak jeho mrtvé tělo leží v Josefově novém hrobě. Zdálo se, že svět obklopila temnota beznaděje. Když se však podíval znovu, spatřil, jak Kristus jako vítěz v triumfálním průvodu andělů, kteří ho uctívají, vystupuje na nebesa a jako kořist s sebou vede zástup lidí, které vysvobodil z moci smrti.

Mojžíš viděl, jak Ježíšovi učedníci vyšli, aby světu přinesli Kristovo evangelium. Ačkoliv Izrael „podle těla“ nesplnil svůj úkol být světlem světa a přišel o své privilegium být vyvoleným národem, Bůh Abrahamovy potomky nezavrhl. Všichni, kdo se přijetím Krista stanou dětmi víry, se budou počítat za Abrahamovo símě, za dědice smlouvy zaslíbení. Byli stejně jako Abraham povoláni k tomu, aby svět seznámili s Božím zákonem a s evangeliem Božího Syna. Mojžíš spatřil, jak díky Ježíšovým učedníkům září světlo evangelia a jak se k tomuto nabízenému světlu shromažďují tisíce lidí z pohanských zemí. Zaradoval se z početního růstu a úspěchu Izraele.

Potom se před ním rozvinul další výjev. Bylo mu ukázáno satanovo dílo, jak vedl židy k tomu, aby odmítli Krista, přestože tvrdili, že ctí zákon jeho Otce. Poté viděl, že svět propadl podobnému svodu, když věřící vyznávali, že přijímají Krista, ale přitom odmítali Boží zákon. Slyšel zuřivý křik kněží a starších: „Pryč s ním! Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“ A pak z úst těch, kdo se prohlašovali za křesťanské učitele, uslyšel volání: „Pryč se zákonem!“

Viděl, jak byla sobota pošlapávána a jak byl na její místo postaven padělek. Mojžíš byl naplněn úžasem a hrůzou. Jak mohli ti, kdo věřili v Krista, odstranit zákon, který je základem Boží vlády v nebi i na zemi? S radostí pohlížel na hrstku věrných, kteří přesto respektovali a vyvyšovali Boží zákon. Viděl, jak se v posledním velkém sporu pozemské mocnosti snažily zničit ty, kdo zachovávali Boží zákon. Slyšel slova smlouvy pokoje, kterou Bůh uzavřel s těmi, kdo žijí podle jeho zákona, když ji pronesl svým hlasem ze svatého místa svého přebývání. Spatřil Kristův druhý příchod ve slávě, viděl, jak byli spravedliví mrtví vzkříšeni k věčnému životu a žijící svatí proměněni, aniž okusili smrt, a jak s písněmi vděčnosti na rtech společně vystupovali vzhůru k Božímu městu.

Mojžíšovi se naskytla ještě jiná podívaná - pohled na zemi osvobozenou od zlořečenství, která byla mnohem krásnější než půvabná zaslíbená země, již před sebou nedávno spatřil. Není na ní hřích a smrt tam nemůže vstoupit. Mojžíš s nepopsatelnou radostí pohlížel na tento výjev, který představoval mnohem skvělejší vysvobození, než jakého se nadál ve svých nejoptimističtějších představách. Pozemské putování věřících navždy skončilo. Boží Izrael konečně vstoupil do překrásné země.

SMRT A VZKŘÍŠENÍ

Vidění se rozplynulo a Mojžíšovy oči spočinuly na kenaanské zemi rozprostírající se v dálce. Potom jako unavený válečník ulehl k odpočinku. „I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, tam v moábské zemi podle Hospodinovy výpovědi. Pochoval ho v údolí v moábské zemi naproti Bét-peóru. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob.“ (Dt 34, 5.6) Mnozí by se dostali do nebezpečí modloslužebnictví nad jeho mrtvým tělem, kdyby byli znali místo, kde byl pochován. Z tohoto důvodu bylo lidem utajeno. Boží andělé pohřbili tělo Božího věrného služebníka a střežili jeho osamělý hrob.

Neměl ovšem zůstat v hrobě dlouho. Sám Kristus spolu s anděly, kteří Mojžíše pochovali, sestoupil z nebe, aby vzkřísil spícího svatého muže. Satan se chvástal svým úspěchem, že Mojžíše svedl do hříchu, a ten se tak dostal pod nadvládu smrti. Velký nepřítel prohlásil, že Boží výrok: „Prach jsi a v prach se navrátíš“ (Gn 3,19) mu dává právo na mrtvého. Moc smrti nebyla nikdy zlomena a podle satanova tvrzení jsou všichni mrtví jeho zajatci a nemohou být nikdy z hrobu propuštěni.

Když Kníže života a zářící andělské bytosti přistoupili k hrobu, satan se obával o svou nadvládu. Začal se s Kristem, který narušil území, jež satan považoval za své vlastní, přít. Prohlásil, že dokonce ani Mojžíš nebyl schopen zachovávat Boží zákon. Dopustil se téhož hříchu, který způsobil, že byl satan vyvržen z nebe, totiž přivlastnil si slávu, která náleží Hospodinu, a tímto přestoupením se dostal pod satanovu nadvládu. Arcizrádce znovu opakoval svá původní obvinění, že s ním Bůh jednal nespravedlivě.

Kristus ho mohl volat k zodpovědnosti za kruté dílo, které jeho svody v nebi způsobily, když zapříčinily zkázu velkého množství jeho obyvatel. Mohl poukázat na lež vyřčenou v zahradě Eden, která vedla k Adamovu hříchu a přinesla lidstvu smrt. Mohl satanovi připomenout, že to byl právě on sám, kdo sváděl Izrael k reptání a vzpouře, která vyčerpala tak dlouho projevovanou trpělivost jejich vůdce, takže byl nestřeženém okamžiku zaskočen a dopustil se hříchu, kvůli němuž se dostal pod nadvládu smrti. Avšak Kristus řekl: „Potrestej tě Hospodin.“ (Ju 9) Tím předal vše k rozhodnutí svému Otci. Spasitel nevstoupil se svým nepřítelem do sporu, ale právě tehdy začal uskutečňovat své dílo: zlomil moc poraženého nepřítele a přivedl mrtvého k životu. To byl důkaz nadvlády Božího Syna. Satan o svou kořist přišel. Spravedlivý mrtvý byl znovu živ. Mojžíš vyšel z hrobu oslavený a vystoupil se svým Osvoboditelem vzhůru do Božího města.

Bůh Mojžíšovi nedovolil vstoupit do Kenaanu, aby dal lidstvu ponaučení, na něž nesmí nikdy zapomenout, totiž že vyžaduje důslednou poslušnost a že si lidé musí dát pozor, aby si nepřivlastňovali slávu, která patří jejich Stvořiteli.

Nemohl vyslyšet Mojžíšovu modlitbu a dát mu podíl na dědictví Izraele, ale nezapomněl na svého služebníka a neopustil ho. Na vrcholu Pisgy Bůh Mojžíše povolal k dědictví nekonečně slavnějšímu, než byl pozemský Kenaan.

Mojžíš byl spolu s Eliášem, který byl zaživa proměněn a vzat do nebe, přítomen na hoře proměnění. Takto byla Mojžíšova modlitba nakonec vyslyšena. Stál na „krásné hoře“ uprostřed dědictví svého lidu a vydával svědectví Kristu, který byl středem všech zaslíbení daných Izraeli. Toto je poslední výjev, který byl lidem zjeven ze života muže, jehož nebesa tak vysoce poctila.