Mojžíšovo selhání

Netrpělivý lid opět reptal a Mojžíšovi došla trpělivost.

Poprvé vytryskl proud vody, který občerstvil Izrael na poušti, ze skály na Chorébu, když do ní Mojžíš uhodil. Kdekoli během celého jejich putování vznikla potřeba, vyprýštila vedle jejich tábora zázračně voda.

Občerstvující pramen dával Izraeli Kristus. „Pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ (1 K 10,4) On byl zdrojem všech časných i duchovních požehnání. „Nebudou žíznit, až je povede vyschlými kraji, vodu ze skály jim vyvede jak bystřinu, rozpoltí skálu a v hojnosti potekou vody.“ (Iz 48,21) „Otevřel skálu a vody tekly proudem, valily se jako řeka vyprahlými kraji.“ (Ž 105,41)

Tak jako ze skály, do níž Mojžíš udeřil, proudila životodárná voda, tak z Krista, který byl „raněn, ubit od Boha a pokořen“ a „proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost“ (Iz 53, 4.5), vytryskl proud spasení pro ztracené lidstvo. Tak jako do skály bylo udeřeno jen jednou, tak byl Kristus „jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých“ (Žd 9,28). Náš Spasitel neměl být obětován podruhé. Ti, kdo hledají požehnání Boží milosti, potřebují o ně pouze požádat v Ježíšově jménu. Pak vytryskne čerstvá, životodárná krev, symbolizovaná proudem vody, která byla darována Izraeli.

Těsně před tím, než se Hebrejové dostali do Kádeše, přestal téct životodárný pramen, který po mnoho let vyvěral vedle jejich tábora. Hospodin je zkoušel, zda budou důvěřovat jeho vedení, anebo budou pokračovat v nevěře svých otců.

V té době už měli na dohled kenaanské pahorky a nacházeli se jen kousek cesty od Edómu, jehož územím vedla přímá cesta do Kenaanu. Mojžíš dostal pokyn: „Lidu přikaž: Procházíte územím svých bratří Ezauovců, sídlících v Seíru. Budou se vás bát, ale mějte se na pozoru. Nedrážděte je, neboť z jejich země vám nedám ani šlépěj půdy. Pohoří Seír jsem dal do vlastnictví Ezauovi. Za stříbro si od nich budete kupovat pokrm, abyste měli co jíst, za stříbro si od nich budete opatřovat vodu, abyste měli co pít.“ (Dt 2,4-6)

Tato nařízení měla stačit k vysvětlení, proč byla zastavena dodávka vody. Během přímé cesty do kenaanské země měli projít úrodnou krajinou, která byla dobře zásobena vodou. Zastavení zázračného dodávání vody mělo být proto příčinou radosti, znamením, že jejich pobyt na poušti už končí. Avšak zdálo se, že lidé se vzdali všech nadějí, že je Bůh přivede do Kenaanu, a volali po požehnáních pouště.

Voda přestala téci dříve, než se dostali do Edómu. Byla to příležitost k tomu, aby šli po určitý čas vírou, místo aby spoléhali na to, co se vidí. Avšak první těžkosti ukázaly, že mají stejného ducha jako jejich otcové. Zapomněli na ruku, která po mnoho let uspokojovala jejich potřeby. Místo aby se obrátili o pomoc k Bohu, v zoufalém křiku reptali: „Kéž bychom byli také zahynuli, když zahynuli naši bratři před Hospodinem!“ (Nu 20,3 - Zde jsou míněni ti, kdo zahynuli při Kórachově vzpouře).

Vůdcové Mojžíš a Áron šli ke vchodu do stanu setkávání a padli na své tváře. Mojžíšovi bylo řečeno: „Vezmi hůl, svolej spolu se svým bratrem Áronem pospolitost a před jejich očima promluvte ke skalisku, ať vydá vodu. Vyvedeš jim tak vodu ze skaliska a napojíš pospolitost i jejich dobytek.“ (Nu 20,8)

Oba bratři už byli starci. Dlouho snášeli vzpouru Izraele. Teď však nakonec Mojžíšovi došla trpělivost. „Poslyšte, odbojníci!“ zvolal. „To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ (Nu 20,10) A místo aby ke skále promluvil, jak mu Bůh přikázal, dvakrát do ní uhodil holí. Ze skály vytryskl mohutný proud vody, jenže Mojžíš se dopustil velké chyby. Promluvil podrážděně. Řekl: „Poslyšte, odbojníci!“ Toto obvinění bylo sice pravdivé, avšak ani pravda nemá být vyfičena hněvivě nebo netrpělivě. Když je sám obvinil, zarmoutil Božího Ducha. Bylo zřejmé, že se přestal ovládat. Dal tak lidem příležitost k pochybování, zda v minulosti jednal pod Božím vedením. Nyní našli vytouženou záminku k odmítnutí napomenutí, která Bůh prostřednictvím svého služebníka sesílal.

Mojžíš projevil nedůvěru k Bohu. „To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ zeptal se. Jako by Hospodin někdy neudělal to, co slíbil. „Neuvěřili jste mi,“ řekl Hospodin oběma bratrům, „když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost.“ (Nu 20,12) Když se nedostávalo vody, jejich vlastní víra v Boží slib se pod náporem vzpoury lidu zachvěla. První generace byla pro svou nevěru odsouzena k zániku na poušti. Nevejdou ani tito?

Mojžíš a Áron byli unaveni a zmalomyslněni a nepokusili se usměrnit všeobecnou náladu. Mohli lidem představit celou záležitost v takovém světle, aby jim pomohli projít touto zkouškou. Mohli utišit reptání dříve, než žádali Boha, aby jim dal vodu. Jakému řetězu zla by se mohlo předejít!

Do skály, která symbolizovala Krista, bylo už jednou udeřeno, tak jako Kristus měl být jednou obětován. Bylo třeba ke skále jen promluvit, tak jako my musíme žádat o požehnání v Ježíšově jménu. Druhým udeřením do skály byl význam tohoto krásného předobrazu na Krista zničen.

Navíc si Mojžíš a Áron přisvojili moc, která náleží jedině Bohu. Izraelští vůdcové měli příležitost ovlivnit lid, aby k Bohu přicházel s úctou, a posílit víru v Hospodinovu moc a dobrotu. Když v hněvu volali: „To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ postavili se na Boží místo, jako by oni sami byli zdrojem moci. Mojžíš ztratil ze zřetele svého Všemocného pomocníka a Bůh ho nechal, aby svou pověst poskvrnil lidskou slabostí. Muž, který mohl zůstat věrný a nesobecký až do konce svého života, byl nakonec přemožen.

PROVINĚNÍ A TREST

Bůh při této příležitosti nevynesl soud nad těmi, kteří Mojžíše a Árona tak provokovali. Veškeré pokárání dopadlo na hlavu vůdců. Mojžíš a Áron se cítili sami uraženi a ztratili ze zřetele skutečnost, že reptání nebylo namířeno proti nim, nýbrž proti Bohu. Zaměřili se na sebe, a tak nevědomky upadli do hříchu a zanedbali svou povinnost představit lidem jejich provinění proti Bohu.

„Hospodin však Mojžíšovi a Áronovi řekl: »Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám.«“ (Nu 20,12) Musí zemřít, než Izraelci překročí Jordán. Nemohli být obviněni z vědomého a úmyslného hříchu. Byli přemoženi náhlým pokušením a okamžitě svého činu upřímně litovali. Hospodin jejich pokání přijal, ale kvůli škodě, kterou mohl jejich hřích napáchat mezi lidmi, nemohlo jejich jednání zůstat bez trestu.

Mojžíš oznámil lidu, že je nemůže dovést do zaslíbené země, protože selhal, když jim měl představit Boží slávu. Prosil je, aby si povšimli, jak přísný trest na něj dopadl, a aby přemýšleli o tom, jak musí Bůh pohlížet na jejich reptání, když na něj dopadl soud, který oni sami zapříčinili. Řekl jim, že úpěnlivě prosil Boha, aby změnil tento rozsudek, ale že byl odmítnut.

Když si během svého putování Izraelci stěžovali na těžkosti, s nimiž se setkávali na cestě, Mojžíš jim řekl: „Vaše reptání jsou namířena proti Bohu. Nebyl jsem to já, ale Bůh, kdo vás vysvobodil z otroctví.“ Avšak svými hněvivými slovy „To vám máme vyvést vodu?“ ve skutečnosti souhlasil s reptáním lidí a ospravedlňoval je. Hospodin tento dojem navždy vymaže z jejich myslí tím, že Mojžíšovi nedovolí vejít do zaslíbené země. To byl nepochybný důkaz, že jejich vůdcem nebyl Mojžíš. Hospodin řekl: „Hle, posílám před tebou posla, aby tě opatroval na cestě a aby tě uvedl na místo, které jsem připravil. Měj se před ním na pozoru a poslouchej ho, nevzdoruj mu, neboť přestupky vám nepromine, poněvadž v něm je mé jméno.“ (Ex 23,20.21)

Mojžíš řekl: „Kvůli vám se Hospodin rozhněval i na mne.“ (Dt 1,37) O tomto přestoupení vědělo celé společenství. Kdyby bylo vzato na lehkou váhu, vzbudilo by to dojem, že u lidí, kteří zastávají zodpovědné postavení, lze omluvit netrpělivost, jestliže k ní byli silně vyprovokováni. Když však Mojžíš a Áron kvůli tomuto jedinému hříchu nemohli vstoupit do Kenaanu, lid poznal, že Bůh není přijímačem osob.

Lidé všech budoucích dob musí vidět, že Bůh nebes nikomu nenadržuje a v žádném případě neospravedlňuje hřích. Jeho dobrota a láska ho vede k tomu, aby jednal s hříchem jako se zlem, které ničí mír a štěstí celého vesmíru.

Bůh lidem odpustil větší přestoupení, ale nemohl se k hříchu vedoucích postavit stejně jako k hříchu těch, kdo byli vedeni. Bůh poctil Mojžíše nad všechny ostatní lidi na zemi. Skutečnost, že se mu dostalo tak velkého světla a poznání, učinila jeho hřích ohavnějším. Věrnost, kterou projevil v minulosti, nevyváží jeden špatný čin. Čím větší světlo a přednosti jsou člověku darovány, tím horší je jeho pád a těžší jeho trest.

Mojžíšův hřích byl jedním z běžných provinění. Žalmista říká, že „jeho rty pronesly nerozvážnost“ (Ž 106,33). Podle lidského soudu se to může zdát jako nezávažná záležitost. Avšak jestliže Bůh zacházel s tímto hříchem tak přísně u svého nejvěrnějšího a nejvýše poctěného služebníka, neomluví ho ani u ostatních. Duch sebepovyšování a sklon kárat bratry se Bohu nelíbí. Čím důležitější postavení člověk zastává, tím je nutnější, aby pěstoval trpělivost a pokoru.

Jestliže si ti, kdo zaujímají zodpovědná postavení, přisvojují slávu, která náleží Bohu, satan dobyl vítězství. Každé nutkání naší přirozenosti nebo sklon srdce potřebuje být neustále pod kontrolou Božího Ducha. Proto ať máme jakkoli velké poznání, ať se nám dostává sebevětší Boží přízně, musíme zůstat pokorní a prosit ve víře, aby Bůh ovládal všechna naše hnutí mysli. Na Mojžíše bylo vloženo velmi velké břemeno. Jen několik mužů bude zkoušeno tak těžce jako on. Přesto to nemohlo omluvit jeho hřích. Jakkoli velký tlak je na člověka vyvíjen, přestoupení je jeho vlastním činem. Není v moci země ani pekla přinutit někoho, aby se dopustil zla. Ať jsou útoky sebeostřejší nebo sebeneočekávanější, Bůh poskytuje pomoc a v jeho síle můžeme zvítězit.