Na postupu

Izrael nezadržitelně postupoval zaslíbenou zemí a podroboval si jedno město za druhým.

Ze Šekemu se Izraelci vrátili do svého tábořiště v Gilgálu. Zde je navštívilo cizí poselstvo. Cizinci tvrdili, že přicházejí z daleké země. Jejich vzhled tomu zdánlivě nasvědčoval. Měli na sobě staré obnošené šaty a záplatované sandály. Jejich zásoby byly zplesnivělé a kožené vaky na víno ztrouchnivělé a ovázané tak, jako by byly jen narychlo opraveny po cestě.

Ve své „daleké“ domovině, která se podle jejich vlastního tvrzení měla nacházet za hranicemi Palestiny, prý slyšeli o divech, které Bůh vykonal, a proto přišli, aby s Izraelem uzavřeli smlouvu. Hebrejové byli obzvlášť varováni, aby neuzavírali žádné smlouvy s kenaanskými modláři, a vůdcům vstoupila na mysl pochybnost, zda jsou slova těchto cizinců pravdivá.

Řekli: „Možná, že sídlíte mezi námi.“ (Joz 9,7) Nato vyslanci odpověděli: „Jsme tvoji otroci.“ (Joz 9,8) Když se jich však Jozue přímo zeptal, kdo jsou a odkud přicházejí, řekli: „Z velmi daleké země přišli tvoji otroci za jménem Hospodina, tvého Boha. Toto je náš chléb. Byl ještě horký, když jsme se jím zásobili při odchodu z našich domů, než jsme se vydali k vám. A teď se podívejte: je vyschlý a rozdrobený. A tyto vinné měchy byly nové, když jsme je plnili. Podívejte se, jak popraskaly. A toto jsou naše pláště a střevíce; zvetšely, protože cesta byla velmi dlouhá.“ (Joz 9,9.12.13)

„Izraelští muži si tedy vzali z jejich zásob, aniž se ptali na Hospodinův výrok. Jozue sjednal mír a uzavřel s nimi smlouvu, že je nechá naživu. Předáci izraelské pospolitosti jim to potvrdili přísahou.“ (Joz 9,14.15) Smlouva byla uzavřena. Za tři dny vyšla najevo pravda. „Doslechli se, že jsou z jejich blízkosti a že sídlí mezi nimi.“ (Joz 9,16) Gibeóňané použili lsti, aby si zachránili život.

Rozhořčení Izraelců ještě vzrostlo, když po třech dnech cesty dorazili k městům Gibeóňanů, která se nacházela téměř ve středu země. Avšak předáci odmítli zrušit smlouvu, třebaže byla postavena na podvodu, protože se „zavázali přísahou při Hospodinu, Bohu Izraele“ (Joz 9,18). „Izraelci je nepobili.“ (Joz 9,18) Gibeóňané slavnostně slíbili, že se zřeknou modlářství a budou uctívat Hospodina. Proto nebyl zachováním jejich životů přestoupen Boží příkaz zničit modlářské Kenaance. Ačkoli byl přísežný slib zajištěn podvodem, neměl být porušen. Ani zřetel na zisk, odplatu či vlastní zájem nemůže v žádném případě zrušit neporušitelnost přísahy nebo závazku. „Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí…, ten, kdo nepřísahá lstivě“ (Z 24,3.4) a „nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě“ (Z 15,4).

Gibeóňané byli ponecháni naživu, ale byli přiděleni jako otroci k svatyni, aby vykonávali pomocné práce. „Ale onoho dne jim Jozue uložil, aby sekali dříví a čerpali vodu pro pospolitost a pro Hospodinův oltář.“ (Joz 9,27) Gibeóňané vděčně přijali tyto podmínky. Byli rádi, že si zachránili život, a to za jakoukoli cenu. „Teď jsme v tvých rukou,“ řekli Jozuovi. „Nalož s námi, jak uznáš za dobré a správné.“ (Joz 9,25)

Gibeón, nejdůležitější z jejich měst, „byl veliké město jako jedno z měst královských… a všichni jeho muži byli bohatýři“ (Joz 10,2). Toto je jasné svědectví o tom, jaký strach budili Izraelci u obyvatel Kenaanu, když se obyvatelé takového města uchýlili k tomuto úskoku, jen aby si zachránili život.

Přesto by se Gibeóňanům vedlo lépe, kdyby byli s Izraelci jednali čestně. Jejich podvod jim přinesl jen hanbu a porobu. Bůh učinil opatření, aby se všichni, kdo se vzdají pohanství a spojí se s Izraelem, mohli podílet na požehnáních smlouvy. Až na pár výjimek se tato třída lidí měla těšit stejné přízni a přednostem jako Izrael.

Takové postavení mohli získat i Gibeóňané. Pro obyvatele královského města, v němž „všichni jeho muži byli bohatýři“, nebylo vůbec snadné pokořit se a stát se štípači dříví a čerpači vody. Takto bude jejich otrocké postavení po všechny jejich generace svědčit o tom, že Bůh nenávidí podvod.

DLOUHÝ DEN

Podřízení se Gibeóňanů naplnilo krále Kenaanu hrůzou. Okamžitě byly podniknuty kroky k pomstě na těch, kdo uzavřeli mír s vetřelci. Pět kenaanských králů vstoupilo do spojeneckého svazku proti Gibeónu. Gibeóňané nebyli připraveni k obraně a poslali Jozuovi do Gilgálu poselství: „Nenechávej své otroky bez pomoci! Pospěš rychle k nám a zachraň nás. Pomoz nám, neboť se proti nám srotili všichni emorejští králové, kteří sídlí v pohoří.“ (Joz 10,6) Nebezpečí nehrozilo jen obyvatelům Gibeónu, ale i Izraeli. Toto město ovládalo cesty do střední a jižní Palestiny a musí si je udržet, jestliže mají dobýt zemi.

Obyvatelé obleženého města se báli, že Jozue kvůli podvodu, kterého se dopustili, jejich prosbu odmítne. Ale protože se podřídili Izraeli a začali uctívat Boha, cítil Jozue povinnost chránit je. A Hospodin ho k tomu povzbudil. Boží poselství znělo: „Neboj se jich, neboť jsem ti je vydal do rukou. Žádný z nich před tebou neobstojí.“ (Joz 10,8) „I vytáhl Jozue z Gilgálu a s ním všechen bojeschopný lid, samí udatní bohatýři.“ (Joz 10,7)

Sotva spojenci shromáždili své armády kolem města, Jozue na ně zaútočil. Obrovské vojsko prchalo horským průsmykem k Bétchorónu, a když dosáhlo vrcholu, hnalo se dolů po strmém srázu na druhou stranu. Tam se na ně sesypalo strašlivé krupobití. „Vrhal na ně Hospodin z nebe balvany až do Azeky; tak umírali. Těch, kteří zemřeli po kamenném krupobití, bylo více než těch, které Izraelci pobili mečem.“ (Joz 10,11)

Zatímco Emorejci pokračovali v bezhlavém útěku, Jozue shlížel dolů z horského hřebene a uvědomil si, že den bude příliš krátký na splnění daného úkolu. Nebudou-li jejich nepřátelé zcela rozprášeni, pustí se znovu do boje. „Tehdy mluvil Jozue k Hospodinu, v den, kdy Hospodin vydal Izraelcům Emorejce. Volal před očima Izraele: »Zmlkni, slunce, v Gibeónu, měsíci, v dolině Ajalónu.« A slunce zmlklo a měsíc stál, dokud lid nevykonal pomstu nad svými nepřáteli… Slunce stálo v polovině nebes a nepospíchalo k západu po celý den.“ (Joz 10,12.13)

Než nastal večer, Boží slib daný Jozuovi se splnil. Nepřátelé byli vydáni do jeho rukou. Toho dne, který zůstane v paměti Izraele, se dlouho bojovalo. „Nikdy předtím ani potom nebylo dne, jako byl onen, aby Hospodin tak vyslyšel něčí hlas, neboť Hospodin bojoval za Izraele.“ (Joz 10,14) „Do svého obydlí se stáhlo slunce i měsíc, utekly před světlem tvých šípů, před září tvého blyštivého kopí. Rozlícen po zemi kráčíš, po pronárodech ve hněvu dupeš. Vyšel jsi spasit svůj lid.“ (Abk 3,11-13)

Jozue dostal slib, že Bůh porazí tyto nepřátele Izraele. Přesto vyvíjel maximální úsilí, jako by úspěch závisel jen a jen na izraelské armádě. Udělal vše, co bylo v lidských silách, a pak ve víře prosil o Boží pomoc. Tajemství úspěchu spočívá ve spojení Boží moci s lidským úsilím. Muž, který rozkázal: „Zmlkni, slunce, v Gibeónu, měsíci, v dolině Ajalónu“, je týž muž, který v Gilgálu ležel po celé hodiny na zemi a modlil se. Lidé, kteří se modlí, jsou silní.

Tento mocný zázrak svědčí o tom, že stvoření je pod nadvládou Stvořitele. Tímto zázrakem jsou káráni všichni, kdo vyvyšují přírodu nad Boha přírody. Bůh používá přírodní síly podle své vůle k tomu, aby porazil moc svých nepřátel. „Oheň, krupobití, sníh i mlha, bouřný vichr… plní jeho slovo.“ (Z 148,8) V Bibli je představena velká bitva, která se odehraje v závěru dějin světa: „Hospodin otevřel svou pokladnici, vynesl nástroje svého hrozného hněvu.“ (Jr 50,25)

Jan popisuje zkázu, k níž dojde, až mocný hlas z nebeského chrámu oznámí: „Stalo se!“ (Zj 16,17) Píše: „Na lidi padaly s nebe kroupy těžké jako cent.“ (Zj 16,21)