Nejtěžší zkouška

Zaslíbený syn přinesl do Abrahamova života hodně radosti, ale taky velké trápení.

Abraham přijal zaslíbení, že se mu narodí syn, ale nečekal na Boha, až své slovo splní ve svůj čas a svým vlastním způsobem. Oddálení naplnění podrobilo jeho víru zkoušce, a on v ní neobstál.

Sára ve svém pokročilém věku navrhla plán, jehož prostřednictvím by se mohl Boží záměr naplnit. Abraham si měl vzít za svou druhou manželku jednu z jejích služek. Mnohoženství se přestalo považovat za hřích, bylo však přestoupením Božího zákona a stalo se osudným pro posvátnost a klid v rodině. Abrahamovo manželství s Hagar bylo neštěstím nejen pro jeho vlastní domácnost, ale i pro budoucí generace.

Hagar, polichocena svým novým postavením Abrahamovy manželky a v očekávání, že se stane matkou velikého národa, který z něj vzejde, zpyšněla. Vzájemná žárlivost narušila mír kdysi šťastného domova. Nucen naslouchat nářkům obou, marně se Abraham snažil obnovit soulad. Ačkoli se s Hagar oženil na Sářino naléhání, teď ho obviňovala z pochybení. Žádala, aby její sokyni vyhnal. To ovšem Abraham odmítl udělat, protože Hagar se měla stát matkou jeho dítěte, syna zaslíbení, jak s hrdostí očekával. Avšak Hagar byla Sářinou služkou a Abraham ji ponechal pod nadvládou její paní. „Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla.“ (Gn 16,6)

Hagar zamířila na poušť. Když opuštěna a bez přátel odpočívala u studánky, zjevil se jí anděl. Oslovil ji: „Hagaro, otrokyně Sáraje.“ (Gn 16,8) Pak ji vyzval: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ (Gn 16,9) Avšak napomenutí bylo smíšeno se slovy útěchy: „Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel.“ (Gn 16,11) „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“ (Gn 16,10) Byla vybídnuta, aby svého syna nazvala Izmael – „Bůh slyší“ (Gn 16,11).

Když bylo Abrahamovi téměř sto let, slib, že se mu narodí syn, byl zopakován: „A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou.“ (Gn 17,19) „A pokud jde o Izmaela,“ řekl Bůh, „požehnám mu... a učiním z něho veliký národ.“ (Gn 17,20)

Narození Izáka naplnilo Abrahamův a Sářin domov radostí. Pro Hagar však byla tato událost zmařením jejích ctižádostivých nadějí. Izmaela považovali všichni za dědice Abrahamova majetku a nositele požehnání, zaslíbených jeho potomkům. Teď byl najednou odstrčen. Matka i syn Sářino dítě nenáviděli.

Všeobecná radost jejich žárlivost ještě umocnila, až se Izmael odvážil otevřeně se vysmívat dědici Božího zaslíbení. Sára viděla v Izmaelově nespoutané povaze neustálý zdroj svárů a naléhala na Abrahama, aby Hagar s Izmaelem poslal pryč.

Patriarcha se dostal do velkých nesnází. Jak by mohl vyhnat svého syna Izmaela, kterého stále vroucně miloval? Ve svém dilematu prosil o Boží vedení. Prostřednictvím svatého anděla dostal od Hospodina pokyn, aby Sářině žádosti vyhověl. Jen tak může ve své rodině obnovit soulad a štěstí. Anděl mu tlumočil zaslíbení, že Izmael nebude Bohem opuštěn a že se stane otcem velkého národa. Ačkoli cítil hlubokou bolest, Abraham uposlechl. S těžkým srdcem posílal otec pryč Hagar a svého syna.

Všem pokolením se mělo dostat ponaučení o posvátnosti manželského svazku. Práva a štěstí tohoto vztahu mají být pečlivě chráněna, a to i za cenu velkých obětí. Sára byla jedinou právoplatnou Abrahamovou manželkou. Na jejích právech se nemohla oprávněně podílet žádná jiná žena. Nechtěla, aby Abraham dal své city jiné, a Hospodin ji nenapomenul za žádost, aby byla její sokyně vyhnána.

Abraham se měl stát příkladem víry pro následující generace. Jeho víra však nebyla dokonalá. Ve svém manželství s Hagar projevil Bohu nedůvěru. Aby mohl dosáhnout co nejvyšší úrovně, Bůh ho podrobil jiné zkoušce, nejtěžší, jaká kdy byla od člověka vyžadována. V nočním vidění byl vyzván, aby na hoře, která mu bude ukázána, obětoval jako zápalnou oběť svého syna.

OBĚTOVÁNÍ IZÁKA

Abrahamovi bylo už sto dvacet let. Síla mládí ho opustila. Těžkosti a překážky, s nimiž se člověk odvážně vyrovnává, dokud je v plné síle, se ve vyšším věku zvládají mnohem hůř. Avšak Bůh nechal Abrahama projít nejtěžší zkouškou v době, kdy byl obtížen břemenem let a toužil po odpočinku.

Patriarcha byl velmi bohatý a vládcové země ho ctili jako mocného knížete. Bylo zřejmé, že nebesa korunovala jeho život plný obětí a trpělivé vytrvalosti požehnáním.

V poslušnosti víry Abraham opustil svou rodnou zemi a jako cizinec putoval do země svého dědictví. Dlouho čekal na narození zaslíbeného dědice. Na Boží příkaz poslal pryč Izmaela. A teď, když mohl konečně vidět splnění svých nadějí, byl podroben těžší zkoušce, než byly všechny předešlé.

„Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gn 22,2) Tento příkaz musel bolestně zasáhnout otcovo srdce. Izák byl světlem jeho domova, útěchou jeho stáří, dědicem zaslíbeného požehnání. Bylo mu však přikázáno, aby vlastní rukou prolil krev svého syna. Zdálo se, že je to prostě nemožné.

Satan mu okamžitě namlouval, že byl určitě podveden, protože Boží zákon přikazuje: „Nezabiješ.“ Bůh přece nebude požadovat to, co zakázal. Abraham vyšel ze svého stanu a připomínal si zaslíbení, že jeho semeno bude tak početné jako hvězdy. Má-li se tento slib naplnit prostřednictvím Izáka, jak může být vydán na smrt? Abraham padl na zem a modlil se tak jako nikdy předtím o nějaké potvrzení tohoto příkazu, zda musí skutečně vykonat tuto hroznou povinnost. Vzpomněl si na anděly, kteří mu zjevili Boží záměr ohledně zničení Sodomy a přinesli mu zaslíbení o narození právě tohoto syna Izáka.

Odešel na místo, kde se setkal s nebeskými posly, a doufal, že dostane nějaké další pokyny. Avšak žádné nepřišly. V uších mu zněl Boží příkaz: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ.“ Musí uposlechnout tohoto příkazu. Nastává den. Musí se vydat na cestu.

Izák spal nerušeným spánkem mládí a nevinnosti. Abraham se chvíli díval do tváře svého milovaného syna, pak se s chvěním odvrátil. Šel za Sárou, která také spala. Má ji probudit? Toužil odlehčit svému srdci a podělit se s ní o tuto hroznou zodpovědnost. Ovládl se však. Izák byl její radostí a pýchou. Matčina láska by mohla tuto oběť odmítnout.

Abraham nakonec zavolal svého syna a řekl mu, že dostal příkaz, aby obětoval na vzdálené hoře. Izák chodil často s otcem obětovat, takže ho to vůbec nepřekvapilo. Připravili dříví a vložili je na osla. Pak se spolu se dvěma služebníky vydali na cestu.

Otec a syn putovali mlčky. Patriarcha přemýšlel o svém tíživém tajemství. Jeho myšlenky zalétaly k Izákově hrdé a milující matce. Myslel na den, kdy se k ní bude muset vrátit sám. Věděl, že nůž, jímž vezme život jejímu synovi, probodne její srdce.

Den, nejdelší, jaký kdy Abraham prožil, se pomalu schyloval k západu. Noc strávil na modlitbách. Stále doufal, že mu snad nějaký nebeský posel řekne, že se mladík může bez újmy vrátit ke své matce. Jeho zmučené nitro se však nedočkalo žádné úlevy.

Další dlouhý den. Další noc pokořování a modliteb. V uších mu zněl příkaz, který ho měl zanechat bezdětným. Satan byl nablízku. Našeptával mu pochybnosti a sváděl ho k nevěře. Avšak Abraham odolával jeho pokušením.

Když byli třetího dne připraveni vydat se na cestu, patriarcha spatřil zaslíbené znamení – oblak slávy vznášející se nad horou Mórija. Získal jistotu, že hlas, který k němu promluvil, pocházel z nebe.

Dokonce ani teď nereptal proti Bohu. Tento syn mu byl neočekávaně darován. Neměl Ten, který mu tento drahocenný dar svěřil, právo vzít si své vlastnictví zpět? Ve víře si opakoval zaslíbení: „Tvé potomstvo bude povoláno z Izáka.“ (Gn 21,12; Žd 11,18) Potomstvo nespočetné jako zrnka písku na břehu. Izák se narodil na základě zázraku. Nemohl by mu ho Mocný, který mu dal život, znovu vrátit? Abraham se chopil Božího slova: „Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé.“ (Žd 11,19)

Jen Bůh mohl rozumět tomu, jak velkou oběť otec přináší, když vydává na smrt svého syna. Abraham si přál, aby scény rozloučení nebyl svědkem nikdo jiný než Bůh. Požádal své sluhy, aby zůstali na místě: „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.“ (Gn 22,5)

NA VRCHOLU HORY

Abraham naložil dříví Izákovi na ramena, vzal nůž a oheň a společně vystupovali na vrchol hory. Mladý muž se konečně zeptal: „Otče..., hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ (Gn 22,7)

To byla hrozná zkouška. Jak toto milé oslovení „otče“ zasáhlo Abrahamovo srdce! Ještě ne. Ještě mu to nemůže říct. „Můj synu,“ odpověděl, „Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ (Gn 22,8)

Na stanoveném místě postavili oltář a položili na něj dříví. Potom Abraham chvějícím se hlasem vyjevil Boží poselství.

Izák byl překvapen a zděšen, když slyšel o svém údělu. Nekladl však odpor. Mohl by utéct, kdyby chtěl. Starý muž, vyčerpaný zápasem těchto tří hrozných dnů, by nemohl vzdorovat vůli silného mladíka. Avšak Izák byl od dětství vychováván k opravdové poslušnosti, a když mu byl sdělen Boží záměr, dobrovolně se podřídil. Sdílel Abrahamovu víru a cítil se být poctěn tím, že byl povolán k tomu, aby dal svůj život jako oběť Bohu.

Byla vyřčena poslední slova lásky, prolity poslední slzy. Naposledy se objali. Otec pozvedl nůž. Náhle anděl z nebe zavolal: „Abrahame, Abrahame!“ Rychle odpověděl: „Tu jsem.“ Bylo slyšet znovu hlas: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ (Gn 22,11.12)

Potom Abraham uviděl berana, který svými rohy uvízl v houští, a rychle ho obětoval „místo svého syna“ (Gn 22,13). Ve své radosti a vděčnosti dal Abraham tomuto místu nové jméno – „Hospodin vidí“ (Gn 22,14).

VÝZNAM ABRAHAMOVY OBĚTI

Slavnostní přísahou Bůh na hoře Mórija opět potvrdil své požehnání Abrahamovi a jeho potomstvu: „Protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ (Gn 22,16-18)

Abrahamův úžasný čin víry stojí jako zářící sloup, který osvěcuje stezku Božích služebníků ve všech následujících generacích. Během oněch tří dnů strávených na cestě měl Abraham dostatek času přít se s Bohem nebo o něm pochybovat. Mohl namítat, že když zabije svého syna, budou na něj pohlížet jako na vraha, jako na druhého Kaina. To zapříčiní, že odmítnou jeho učení a budou jím pohrdat. Tak bude zbaven možnosti prokazovat svým bližním dobro. Mohl prosit, aby byl pro svůj věk této povinnosti zproštěn. Ale patriarcha se neuchýlil k výmluvám. Abraham byl jen člověk. Měl stejné touhy a sklony jako my. Avšak neradil se se svým rozbolavělým srdcem. Věděl, že všechny Boží požadavky jsou oprávněné a spravedlivé.

„»Uvěřil Abraham Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost« a byl nazván »přítelem Božím«.“ (Jk 2,23) Pavel napsal: „Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry.“ (Ga 3,7) Abrahamova víra se ovšem projevila jeho skutky. „Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti?“ (Jk 2,21.22)

Mnozí vůbec nechápou vztah mezi vírou a skutky. Říkají: „Jen věř v Krista, a budeš spasen. Vůbec nemusíš zachovávat Boží zákon.“ Avšak pravá víra se projevuje poslušností. O otci všech věřících Hospodin prohlásil: „Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.“ (Gn 26,5) Jakub říká: „Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jk 2,17) A Jan, který tolik zdůrazňoval lásku, nám říká: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání.“ (1 J 5,3)

„Protože se v Písmu předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, dostal už Abraham zaslíbení: »V tobě dojdou požehnání všecky národy.«“ (Ga 3,8) Patriarchova víra byla upřena na Vykupitele, který měl přijít. Kristus řekl: „Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“ (J 8,56) Beran obětovaný namístě Izáka představoval Božího Syna, který má být obětován za nás. Otec, když se díval na svého Syna, řekl hříšníkovi: „Žij, našel jsem za tebe výkupné.“

Úzkost, kterou během ponurých dnů této hrozné zkoušky Abraham prožil, dopustil Bůh proto, aby mohl patriarcha pochopit něco z velké oběti, kterou přinese Bůh pro vykoupení lidstva. Žádná jiná zkouška nemohla Abrahamovi způsobit taková vnitřní muka jako obětování jeho syna. Bůh vydal svého Syna na hrůzyplnou a potupnou smrt. Andělům nebylo dovoleno zasáhnout jako v případě Izáka. Nebyl zde hlas, který by zavolal: „Už dost!“ Král slávy obětoval svůj život, aby zachránil padlé lidstvo. „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všechny jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ (Ř 8,32)

Oběť, která byla od Abrahama vyžadována, nepřinesla prospěch jen jemu a následujícím generacím. Měla být poučením také pro bezhříšné inteligentní nebeské bytosti a pro obyvatele ostatních světů. Plán vykoupení, který se uskutečňuje na naší zemi, je učebnicí pro celý vesmír. Protože Abraham v minulosti projevil nedostatek víry, satan ho před anděly a Bohem osočil. Bůh chtěl před nebesy podat důkaz o věrnosti svého služebníka. Chtěl ukázat, že nemůže přijmout nic menšího než dokonalou poslušnost, a chtěl před celým vesmírem plněji vyjevit plán spasení.

Zkouška, která byla uložena Adamovi, neobsahovala žádné utrpení. Avšak na Abrahamovi byla vyžadována oběť, která mu způsobovala největší muka. Celá nebesa se v úžasu a s obdivem dívala na Abrahamovu neochvějnou poslušnost. Obyvatelé nebes se radovali z jeho věrnosti. Satanova obvinění se ukázala jako falešná. Bůh jasně dosvědčil, že poslušnost bude odměněna.

Když byl Abrahamovi dán příkaz, aby obětoval svého syna, všechny nebeské bytosti s napětím a vážností sledovaly každý krok naplnění tohoto požadavku. Na tajemství vykoupení bylo vrženo světlo a dokonce i andělé lépe pochopili úžasné opatření, které Bůh učinil pro záchranu člověka (viz 1 Pt 1,12).