Odchod z Egypta

Izraelský národ se vydal na cestu do zaslíbené země, už její začátek však naznačil, že nebude lehká.

Izraelský lid se vydal na cestu před rozedněním. Během ran se Izraelci postupně shromáždili v Gošenu. Byla již učiněna určitá opatření pro nezbytnou organizaci a řízení pochodujících zástupů, které byly rozděleny do bojových útvarů, vedených jmenovanými veliteli.

Izraelci vyšli v počtu „kolem šesti set tisíc pěších mužů kromě dětí. Vyšlo s nimi také mnoho přimíšeného lidu.“ (Ex 12,37.38) Nebyli to jenom ti, které k tomu vedla víra Izraele, ale také mnohem větší množství těch, kdo chtěli pouze uniknout ranám. Tato skupina byla pro Izrael neustále překážkou a osidlem.

Lidé s sebou vzali také „obrovská stáda bravu a skotu“ (Ex 12,38). Než opustili Egypt, požadovali náhradu za svou nezaplacenou dřinu. A otroci vyšli obtěžkáni kořistí svých utlačovatelů.

„Když uplynulo čtyři sta třicet let, přesně na den vyšly všechny Hospodinovy zástupy z egyptské země.“ (Ex 12,41) Izraelci s sebou vzali Josefovy kosti, které byly během temných let otroctví připomínkou zaslíbeného vysvobození Izraele.

Místo aby šli do Kenaanu přímou cestou přes pelištejské území, vedl je Hospodin směrem na jih k břehům Rudého moře. „Bůh totiž řekl: »Aby lid nelitoval, když uvidí, že mu hrozí válka, a nevrátil se do Egypta.«“ (Ex 13,17) Pelištejci by je považovali za otroky, kteří utekli svým pánům, a neváhali by na ně zaútočit.

Izraelci málo znali Boha a málo mu důvěřovali. Proto by se velice báli a zmalomyslněli by. Neměli zbraně a neuměli válčit. Byli dlouhým otroctvím skleslí na duchu a doprovázely je ženy, děti a stáda skotu a bravu. Tím, že je Hospodin vedl k Rudému moři, projevil se jako soucitný Bůh.

OBLAKOVÝ SLOUP

„I vytáhli ze Sukótu a utábořili se v Étamu na pokraji pouště. Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém, a tak jim svítil, že mohli jít ve dne i v noci. Sloup oblakový se nevzdálil od lidu ve dne, ani sloup ohnivý v noci.“ (Ex 13,20-22) Žalmista říká: „Jako závěs rozestíral oblak, ohněm svítíval jim v noci.“ (Ž 105,39) Apoštol Pavel prohlásil: „Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem.“ (1K 10,1.2) Oblakový sloup sloužil jako ochrana před spalujícím žárem a jeho chlad a vlhkost poskytovaly příjemné osvěžení ve vyprahlé a vyschlé poušti. V noci se stal hořícím sloupem, který osvětloval celý tábor a stále je ujišťoval o Boží přítomnosti.

Cestovali pustou pouštní krajinou. Pociťovali už únavu z namáhavé cesty a někteří se začali obávat, že je budou Egypťané pronásledovat. Ale oblak šel ku předu a oni ho následovali. Hospodin dal Mojžíšovi pokyn, aby odbočili do skalnaté soutěsky a utábořili se u moře. Zjevil mu, že farao je bude pronásledovat, ale že se Bůh oslaví jejich vysvobozením.

PRONÁSLEDOVÁNÍ

Faraonovi poradci králi oznámili, že jejich otroci uprchli a už se nikdy nevrátí. Egyptští velmožové se vzpamatovali ze svého strachu a přičetli rány na vrub přírodních úkazů. S hořkostí volali: „Co jsme to udělali, že jsme Izraele propustili z otroctví?“ (Ex 14,5)

Farao shromáždil svou armádu, „vzal též šest set vybraných vozů, totiž všechny vozy egyptské“ (Ex 14,7), jezdectvo, vojevůdce a pěší vojsko. Sám král se spolu s předními muži své říše postavil do čela útočící armády. Egypťané se obávali, aby se kvůli svému nucenému podřízení se Bohu nestali terčem posměchu jiných národů. Když teď vytáhnou s velkolepou ukázkou své moci a přivedou uprchlíky zpět, zachrání svou slávu a jejich otroci jim budou znovu sloužit.

Hebrejové byli utábořeni u moře, které se před nimi rozprostíralo jako zdánlivř nepřekonatelná překážka, zatímco na jihu jim v dalším postupu bránily rozeklané hory. Tu spatřili v dálce třpytící se zbroj a pohybující se vozy. Izraelců se zmocnila hrůza. Většina z nich se obrátila se svými stížnostmi na Mojžíše. „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti?“ osopili se na něj. „Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta? Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti.“ (Ex 14,11.12)

Záchrana by nebyla možná, kdyby sám Bůh nezasáhl a nevysvobodil je. Protože se však do této situace dostali díky uposlechnutí Božích nařízení, Mojžíš se nebál následků. Odpověděl lidu klidně a s jistotou: „Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“ (Ex 14,13.14)

Izraelské zástupy, jimž chyběl řád a disciplína, začaly jednat vášnivě a nerozumně. Lidé hlasitě a srdcervoucně naříkali a bědovali. Následovali nádherný oblakový sloup jako znamení od Boha, že mají jít kupředu. Nezavedl je však na špatnou stranu hory, do slepé uličky? Boží anděl se jejich zmateným myslím jevil jako posel zkázy.

Když se k nim egyptské vojsko přiblížilo, oblakový sloup se majestátně vznesl k nebi, přešel nad Izraelci a snesl se mezi ně a egyptskou armádu. Egypťané už nemohli rozeznat tábor Hebrejů a byli přinuceni se zastavit. Avšak jak tma houstla, oblaková clona se pro Hebreje proměnila v jasné světlo.

Poté se do srdcí Izraelců vrátila naděje. „Hospodin řekl Mojžíšovi: »Proč ke mně úpíš? Pobídni Izraelce, ať táhnou dál. Ty pak pozdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozpoltíš je, a tak Izraelci půjdou prostředkem moře po suchu.«“ (Ex 14,15.16)

Když Mojžíš vztáhl svou hůl, voda se rozdělila a Izrael šel prostředkem moře po suché zemi, zatímco voda stála po obou stranách jako zeď. Světlo z Božího ohnivého sloupu osvěcovalo cestu, vyoranou jako brázda uprostřed vod.

ZÁCHRANA

„Egypťané je pronásledovali a vešli za nimi doprostřed moře, všichni faraonovi koně, vozy i jízda. Za jitřního bdění vyhlédl Hospodin ze sloupu ohnivého a oblakového na egyptský tábor a vyvolal v egyptském táboře zmatek.“ (Ex 14,23.24)

Hromy burácely a šlehaly blesky. Egypťané propadli zmatku. Snažili se dostat stejnou cestou zpět, avšak Mojžíš vztáhl svou h;ul a zadržená voda se rychle zavřela a pohřbila egyptskou armádu ve svých temných hlubinách.

Za ranního rozbřesku spatřili Izraelci těla oblečená do brnění, která byla vyvržena na břeh. To bylo vše, co zbylo z jejich mocných nepřátel. Hospodin je dokonale vysvobodil z nejhoršího nebezpečí a jejich srdce se k němu obrátila s vděčností a důvěrou. Na Mojžíšovi spočinul Boží Duch a on vedl lid ve vítězoslavném chvalozpěvu vděčnosti, nejstarší a jedné z nejvznešenějších písní, které lidstvo zná.

Na to navázaly izraelské ženy, které pod vedením Mojžíšovy sestry Mirjam hrály na bubínky a tančily. Radostný refrén se nesl daleko nad poušť a moře a hory vracely ozvěnou slova jejich chval: „Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.“ (Ex 15,21)

Tato píseň nepatří jen židovskému národu. Odkazuje na zničení všech nepřátel spravedlnosti a na konečné vítězství Božího Izraele. Prorok na ostrově Patmos viděl vítězný zástup oblečený do bílého roucha, který stál na jiskřícím moři. „Měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu.“ (Zj 15, 2.3)

Když nás Bůh vysvobozuje z otroctví hříchu, připravuje nám mnohem větší osvobození, než jaké způsobil Hebrejům u Rudého moře. I my bychom měli stejně jako izraelské zástupy srdcem i hlasem chválit Hospodina „za divy, jež pro lidi koná“ (Ž 107,8). Jaké milosrdenství, jakou nezměrnou lásku nám Bůh projevuje, když nás se sebou spojuje, abychom byli jeho zvláštním pokladem! Jakou oběť přinesl náš Vykupitel, abychom mohli být nazváni Božími dětmi!

Stvořitel říká: „Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků.“ (Ž 50,23) Všichni obyvatelé nebes společně oslavují Boha. Naučme se již nyní andělské písni, abychom ji mohli zpívat, až se připojíme k jejich oslnivému zástupu.

Bůh přivedl Hebreje do horské soutěsky u moře, aby mohl projevit svou moc a mimořádným způsobem pokořit p˘chu jejich utlačovatelů. Zvolil tento postup, aby vyzkoušel jejich víru a upevnil jejich důvěru v něho. Kdyby se byl lid vrátil zpět, když je Mojžíš vybídl, aby šli vpřed, Bůh by jim neotevřel cestu. „Izraelští věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi.“ (Žd 11,29) Když sestoupili až do vody, ukázali, že věří Božímu slovu, vyslovenému Mojžíšem. Potom Mocný Izraele rozdělil moře a vytvořil cestu, po níž mohli jít.

Život je často provázen různými nebezpečími a zdá se, že je těžké splnit svou povinnost. Obrazotvornost vnucuje představu hrozící zkázy. Přesto Boží hlas jasně velí: „Jdi kupředu!“ Máme tento rozkaz uposlechnout, i když naše oči nedokážou proniknout tmou a cítíme, jak chladné vlny omývají naše nohy. Ti, kdo otálejí s uposlechnutím, dokud nezmizí každá nejistota a dokud nejsou odstraněna všechna rizika neúspěchu nebo porážky, neuposlechnou nikdy. Avšak víra odvážně pobízí vpřed. Cesta, kterou nás Bůh vede, může vést pouští nebo mořem, ale je to bezpečná cesta.