Pád Jericha

Prvním městem, které Izraelci ve svém novém domově obsadili, bylo bohaté Jericho.

Hebrejové vstoupili do Kenaanu, ale dosud ho neovládli. Zemi obýval silný národ, který byl připraven odrazit vpád na své území. Kenaanci měli koně a železné válečné vozy, znali tento kraj a byli vycvičeni k boji. To vše jim poskytovalo velkou výhodu. Navíc zemi střežila „města veliká a opevněná až k nebi“ (Dt 9,1). Jen ujištění, že zvítězí v síle, která není jejich, mohlo dát Izraelcům naději na úspěch v nadcházejícím konfliktu.

Velké a bohaté město Jericho leželo kousek od jejich tábora v Gilgálu. Toto pyšné město, obehnané masivními hradbami, se rozhodlo klást Bohu Izraele otevřený odpor. Jericho bylo zvláště zasvěceno bohyni měsíce Aštoretě. Zde se soustřeďovalo všechno, co bylo nejohavnější a nejhanebnější v náboženství Kenaanců. Izraelský lid, v jehož mysli byly čerstvé vzpomínky na hrozné následky jejich hříchu v Bét-peóru, se na toto pohanské město díval s odporem a děsem.

Dobytí Jericha považoval Jozue za první krok k obsazení Kenaanu. Když se vzdálil z tábora, aby meditoval a modlil se, spatřil ozbrojeného bojovníka, který vypadal jako velitel a měl „v ruce tasený meč“ (Joz 5,13). Na Jozuův dotaz: „Patříš k nám nebo k našim protivníkům?“ odpověděl: „Nikoli. Jsem velitel Hospodinova zástupu, právě jsem přišel.“ (Joz 5,13.14) Tajuplným cizincem byl Kristus, Vyvýšený. Jozue padl v hluboké úctě na svou tvář a poklonil se mu. Nato uslyšel ujištění: „Hleď, vydal jsem ti do rukou Jericho i jeho krále s udatnými bohatýry.“ (Joz 6,2) Potom dostal instrukce ohledně dobývání města.

Jozue uposlechl Boží příkaz a seřadil izraelské vojsko. Neměli ovšem zaútočit, nýbrž pouze obcházet město, přičemž měli nést Boží schránu a troubit na trumpety. Kněží, oblečeni do šatu, který svědčil o jejich svatém úřadu, nesli schránu úmluvy obklopenou září Boží slávy. Za nimi pochodovala izraelská armáda. Tak vypadal průvod, který obcházel odsouzené město.

Nebylo slyšet žádný zvuk, pouze kroky mocné armády a vznešený hlahol trubek, který se odrážel od pahorků a ozvěnou se nesl ulicemi Jericha.

S údivem a obavami podávali strážci města zprávu představitelům Jericha. Když viděli, jak kolem jejich města jednou denně pochoduje mocná armáda s posvátnou schránou provázenou kněžími, naplňovala tato záhadná podívaná srdce kněží a lidu strachem. Znovu prohlédli svá mohutná opevnění a byli si jisti, že mohou odrazit sebesilnější útok. Mnozí se smáli nápadu, že by jim z těchto jednotlivých pochodů mohla vzejít nějaká škoda. Jiným to nahánělo hrůzu, když den co den pozorovali tento průvod. Vzpomněli si, že se před tímto lidem kdysi rozdělilo Rudé moře a že jim byl nedávno umožněn přechod prostředkem řeky Jordánu.

ZKÁZA

Po šest dní Izrael obcházel město. Když nadešel sedmý den, Jozue hned za svítání seřadil Hospodinovo vojsko. Tentokrát měli pochodovat okolo Jericha sedmkrát a na silné zatroubení polnice měli vyrazit mohutný válečný pokřik, protože Hospodin jim vydal město.

Ohromná armáda slavnostně pochodovala kolem hradeb. Nebylo slyšet nic než rytmické kroky mnoha nohou. Strážci na hradbách shlíželi dolů se vzrůstajícím strachem, když po první obchůzce následovala druhá, pak třetí, čtvrtá, pátá a šestá. Jaký je asi záměr těchto tajemných pochodů?

Na odpověď nemuseli čekat dlouho. Když Izraelci dokončili sedmý pochod kolem města, dlouhý průvod se zastavil. Trubky, které byly po určitou dobu zticha, teď zatroubily tak zvučně, že se zachvěla celá země. Pevné kamenné hradby se svými masivními věžemi a cimbuřími se zakymácely, vychýlily se ze svých základů a pak se s velkým rachotem zřítily. Obyvatelé Jericha byli ochromeni hrůzou a izraelská armáda vstoupila do města a zmocnila se ho.

Izraelci nedobyli vítězství svou vlastní silou. Proto mělo být město se vším, co obsahovalo - tak jako prvotiny země -, zasvěceno jako oběť Bohu. Při dobývání Kenaanu neměli Izraelci bojovat kvůli sobě, neměli dychtit po bohatství a sebepovýšení, ale měli bojovat za slávu Hospodina, svého Krále. Jozue nařídil: „Jenom se mějte na pozoru před tím, co je klaté, abyste nebyli vyhubeni jako klatí, kdybyste vzali něco klatého. Přivolali byste na izraelský tábor klatbu a uvrhli jej do zkázy.“ (Joz 6,18)

Všichni obyvatelé a všechno živé mělo být vyhubeno mečem. Pouze věrná Rachab se svou domácností měla být ušetřena, aby byl splněn slib, který dali zvědové. Městské paláce a chrámy i nádherné domy se vším svým komfortním zařízením, drahocennými závěsy a nákladnými oděvy vzaly za své v plamenech. To, co nemohlo být zničeno ohněm, „všechno stříbro a zlato i bronzové a železné předměty“ (Joz 6,19) mělo být zasvěceno službě ve svatostánku. Jericho nemělo být už nikdy jako pevnost znovu vybudováno. Boží soud hrozil každému, kdo by si troufl obnovit jeho zdi, které Boží moc strhla.

Úplná zkáza obyvatel Jericha byla naplněním příkazu, který byl ohledně obyvatel Kenaanu vydán již dříve: „Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté.“ (Dt 7,2) „Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho.“ (Dt 20,16)

Mnohým připadá, že tato nařízení jsou v rozporu s duchem lásky a milosti, jak je představen v jiných částech Bible. Ve skutečnosti však byly diktovány nekonečnou moudrostí a dobrotou. Bůh začal usazovat Izrael v Kenaanu. Hebrejové neměli být pouze dědici pravého náboženství, ale měli rovněž rozšiřovat jeho zásady po celém světě. Kenaanci se oddali ponižujícímu pohanství a bylo nutné očistit zemi od všeho, co by určitě zabránilo naplnění Božích milostivých záměrů.

Obyvatelům Kenaanu byla mnohokrát nabídnuta příležitost k pokání. Před čtyřiceti lety svědčily soudy nad Egyptem o moci Boha Izraele. Porážka obyvatel Midjánu, Gileádu a Bášanu dále ukázala, že Hospodin stojí nad všemi bohy. Jak se mu hnusí nečistota, bylo ukázáno soudy, které dopadly na Izrael za jejich účast na ohavných slavnostech Baal-peóru. Všechny tyto události byly obyvatelům Jericha známy. Mnozí byli stejně jako Rachab přesvědčeni, že Bůh Izraele „je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi“ (Joz 2,11), ale odmítli se podle toho zařídit. Kenaanci žili tak jako lidé před potopou, jen aby se rouhali nebi a poskvrňovali zemi. Zničení těchto vzbouřenců proti Bohu a nepřátel člověka bylo nezbytným projevem lásky i spravedlnosti.

„Izraelští věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní.“ (Žd 11,30) Velitel Hospodinova zástupu mluvil pouze s Jozuem. Nezjevil se celému společenství, a bylo na nich, zda uvěří Jozuovým slovům, nebo o nich budou pochybovat. Nemohli vidět zástupy andělů, kteří je pod vedením Božího Syna doprovázeli. Mohli namítnout: „Pochodovat denně kolem městských hradeb a troubit na beraní rohy je přece směšné. To nemůže mít žádný dopad na toto opevněné město s mnoha věžemi.“ Měli si však vštípit do mysli, že jejich síla nespočívá v lidské moudrosti nebo moci, ale pouze v Bohu, který je jejich zachráncem. Bůh dělá velké věci pro ty, kdo mu důvěřují. Pomůže svým dětem, které mu věří, v každé nouzi, pokud mu budou cele důvěřovat a věrně ho poslouchat.

PORÁŽKA U AJE

Brzy po pádu Jericha se Jozue rozhodl zaútočit na Aj, malé město ležící mezi roklemi několik kilometrů na západ od jordánského údolí. Zvědové přinesli zprávu, že má málo obyvatel a že k jeho dobytí stačí malé vojsko.

Velké vítězství, které pro ně Bůh vydobyl, dodalo Izraelcům sebevědomí. Přestali si uvědomovat, že jen Boží pomoc jim může zajistit úspěch. Dokonce i Jozue plánoval dobytí Aje, aniž hledal Boží radu.

Izraelci začali pohlížet na své nepřátele s opovržením. Očekávali snadné vítězství a mysleli si, že na dobytí tohoto sídliště postačí tři tisíce mužů. Ti se dostali téměř až k bráně města, kde se však setkali s rozhodným odporem. Zachváceni panikou nad počtem a důkladnou přípravou svých nepřátel, utíkali zmateně z příkrého svahu. Kenaanci „je pronásledovali před branou až k lomům a na stráni je pobíjeli“ (Joz 7,5). Ačkoli ztráta nebyla co do počtu velká (bylo zabito jen třicet šest mužů), porážka Izraelce velice sklíčila. „Lid ztratil odvahu, rozplynula se jako voda.“ (Joz 7,5)

Jozue spatřoval v jejich neúspěchu výraz Boží nelibosti. V zoufalství a obavách „roztrhl své roucho, padl před Hospodinovou schránou tváří k zemi, ležel tak až do večera spolu s izraelskými staršími a házeli si prach na hlavu“ (Joz 7,6).

Volal: „Ach, Panovníku Hospodine, proč jsi vlastně převedl tento lid přes Jordán? Chceš nás vydat do rukou Emorejců, aby nás zahubili? Kéž bychom byli raději zůstali na druhé straně Jordánu! Dovol prosím, Panovníku, co mám říci, když se Izrael dal na útěk před svými nepřáteli? Až to uslyší Kenaanci a ostatní obyvatelé země, obklíčí nás a vyhladí naše jméno ze země. Co pak učiníš pro své veliké jméno?“ (Joz 7,7-9)

Hospodin mu odpověděl: „Vstaň! Co je s tebou, že jsi padl na tvář? Izrael zhřešil. Přestoupili mou smlouvu, kterou jsem jim vydal.“ (Joz 7,10.11) Bylo třeba okamžitě a rozhodně jednat, ne zoufat a naříkat. V táboře se objevil skrytý hřích, který musí být odhalen a odstraněn. „Nebudu už s vámi, jestliže ze svého středu nevymýtíte to, co propadlo klatbě.“ (Joz 7,12)

URČENÍ VINÍKA

Jeden z těch, kdo byli pověřeni vykonáním Božích soudů, přestoupil Boží příkaz a národ byl volán k zodpovědnosti za přestupníkovu vinu. „Izrael zhřešil. Přestoupili mou smlouvu, kterou jsem jim vydal. Vzali z věcí propadlých klatbě, kradli, zatajili to a uložili mezi své věci.“ (Joz 7,11) Měl být vržen los, aby se zjistil viník. Záležitost byla po určitou dobu nejistá, aby lid cítil svou zodpovědnost a aby je to vedlo ke zpytování svého svědomí a pokořování se před Bohem.

Brzy ráno Jozue shromáždil všechen lid a slavnostní a působivý obřad začal. Vyšetřování pokračovalo krok za krokem. Hrozné odhalení se stále víc blížilo. Nejprve byl označen kmen, poté rodina, pak domácnost a nakonec konkrétní člověk. Za toho, kdo způsobil Izraeli těžkosti, byl Božím prstem označen Akán, syn Karmího, z pokolení Judova.

Jozue slavnostně vyzval Akána, aby řekl pravdu. Zdrcený muž se plně přiznal ke svému zločinu: „Ano, zhřešil jsem proti Hospodinu, Bohu Izraele; učinil jsem toto: Viděl jsem mezi kořistí jeden pěkný šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a jeden zlatý jazyk o váze padesáti šekelů. Vzplanul jsem žádostí a vzal jsem si to. Je to ukryto v zemi uvnitř mého stanu a stříbro je vespod.“ (Joz 7,20.21) Poslové kopali na udaném místě „a hle, bylo to ukryto v jeho stanu a stříbro bylo vespod. Vzali ty věci ze stanu, přinesli k Jozuovi a všem Izraelcům a pohodili je před Hospodinem.“ (Joz 7, 22.23)

Jozue řekl: „Zkázu, kterou jsi uvalil na nás, nechť uvalí Hospodin v tento den na tebe.“ (Joz 7,25) Protože lid byl volán k zodpovědnosti za Akánův hřích a trpěl jeho důsledky, měl se podílet na vykonání trestu. „Všechen Izrael jej kamenoval.“ (Joz 7,25) V knize Paralipomenon je o něm napsáno: „Akár (to je Zkáza), který přivedl na Izraele zkázu tím, že se dopustil zpronevěry při provádění klatby.“ (1 Pa 2,7)

Akánův hřích byl vykonán v otevřeném vzdoru vůči jasným a vážným varováním a mocným projevům Boží moci. Skutečnost, že Izrael zvítězil výhradně působením Boží moci, že nedobyl Jericho svou vlastní silou, dodávala velkou váhu příkazu, který jim zakazoval vzít si cokoli z kořisti. Bůh porazil tuto pevnost a pouze jemu mělo být město se vším, co obsahovalo, zasvěceno.

CHAMTIVOST

Z milionů Izraelců se pouze jeden muž odvážil přestoupit Boží příkaz. Akánova chamtivost byla podnícena drahým babylonským rouchem. I když stál tváří v tvář smrti, nazval ho „pěkným šineárským pláštěm“. Vzal si zlato a stříbro, které bylo určeno do Hospodinovy pokladnice. Oloupil Boha o prvotiny kenaanské země. Jak zřídka se přestoupení desátého přikázání trestá přísněji než jen kázní! Akánův příběh je pro nás poučením o velikosti tohoto hříchu a jeho hrozných důsledcích.

Akán pěstoval nenasytnou touhu po zisku tak dlouho, až se stala zvykem, který ho spoutával okovy tak pevnými, že je nebylo možno zlomit. Pomyšlení na to, že přivede Izrael do neštěstí, by ho bylo naplnilo hrůzou. Jenže jeho úsudek byl hříchem otupen, a když přišlo pokušení, stal se jeho snadnou kořistí. I nám Bůh zapovídá pěstovat chamtivost, právě tak jako Akánovi zakázal přivlastnit si kořist z Jericha. Jsme varováni: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ (Mt 6,24) „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí.“ (L 12,15) „O smilstvu, jakékoliv nezřízenosti nebo chamtivosti ať se mezi vámi ani nemluví.“ (Ef 5,3) Máme před sebou hrozné osudy Akána, Jidáše, Ananiáše a Safiry. V pozadí všech těchto případů stojí Lucifer. Navzdory všem těmto varováním je chamtivost velmi rozšířená.

Všude je vidět její odpornou stopu. Vyvolává rozkol v rodinách. Podněcuje žárlivost a nenávist chudých vůči bohatým. Ponouká bohaté k vykořisťování chudých. A toto zlo není jen ve světě, ale i v církvi. Jak běžně se setkáváme se sobectvím, lakomstvím, nedostatkem dobročinnosti a s okrádáním Boha o desátky a dary. Mnoho lidí přichází do kostela a usedá ke stolu Páně, třebaže mezi tím, co vlastní, jsou skryté nezákonné zisky, věci, které Bůh zatratil. Pro „pěkný šineárský plášť“ davy lidí obětují svou naději na získání nebe. Křik trpících a nářek chudých zůstává bez povšimnutí. Takové jednání je na překážku světlu evangelia. Nesprávné chování vrhá na křesťanské náboženství falešné světlo. Přesto chamtivý vyznavač pokračuje v hromadění pokladů. Hospodin říká: „Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte. Ptáte se: »Jak tě okrádáme?« Na desátcích a na obětech pozdvihování.“ (Mal 3,8)

Kvůli hříchu jednoho člověka spočívá na církvi Boží nelibost, dokud není přestoupení odhaleno a z jejího středu odstraněno. Vliv, kterého se má církev nejvíc obávat, nepřichází od zjevných odpůrců, nevěrců a rouhačů, nýbrž od těch, kdo jsou nedůslední, kdo zadržují Boží požehnání Izraeli a oslabují Boží lid. S pokorou a zkoumáním srdce má každý objevit skryté hříchy, které ho zbavují Boží přítomnosti.

Akán viděl poražené a zoufalé izraelské vojsko vracející se z Aje. Přesto nepředstoupil a nevyznal svůj hřích. Viděl Jozua a starší ležet v nevýslovném zármutku na zemi. Přesto stále mlčel. Naslouchal veřejnému oznámení, že byl spáchán velký zločin, a dokonce slyšel, o jaký konkrétní hřích se jedná. Avšak jeho rty byly zapečetěny. Jeho nitro se chvělo hrůzou, když viděl, jak byl označen jeho kmen, pak jeho rodina a jeho domácnost. Přesto se ze svého přestoupení nevyznal, dokud Boží prst neukázal na něj samotného. Teprve až už nemohl svůj hřích déle skrývat, řekl pravdu.

Je obrovský rozdíl mezi připuštěním faktů poté, co byly prokázány, a vyznáním hříchů, o kterých víme jen my a Bůh. Akánovo vyznání sloužilo pouze k tomu, aby se ukázalo, že byl potrestán spravedlivě. Nebylo v něm ani stopy po pravém pokání, žádná lítost, žádná změna postoje, žádné zošklivení si zla.

Taková vyznání budou pronášet viníci, až budou stát před Božím soudem poté, co už bylo rozhodnuto o údělu každého člověka, zda získá věčný život, nebo propadne věčné smrti. Přiznání k hříchu bude z lidí vynuceno hrozným pocitem odsouzení a strašnou vyhlídkou na odsouzení. Avšak takováto vyznání nemohou hříšníka zachránit.

Až budou otevřeny nebeské záznamy, Soudce neprohlásí člověka za vinného, ale vrhne na něj pronikavý, usvědčující pohled a hříšníkovi se v paměti živě vybaví každý skutek a každý čin jeho života. Pak budou hříchy, které před lidmi skrýval, veřejně oznámeny celému světu.