Patonova studna

30. srpna 1858 přistál na Nových Hebridách, nyní se jim říká souostroví Vanuatu, první misionář John G. Paton. Doprovázela ho manželka a další manželský pár.

30. srpna 1858 přistál na Nových Hebridách, nyní se jim říká souostroví Vanuatu, první misionář John G. Paton. Doprovázela ho manželka a další manželský pár. První roky na ostrově zvaném Tanna byly dramatické. Obyvatelé, opravdoví divoši, nechtěli s misionářem vůbec komunikovat. Necelých šest měsíců po příjezdu pohřbil svou manželku a maličkého syna. Domorodci se ho několikrát pokusili zavraždit.

Později působil na ostrově Aniwa a tam se rozhodl vykopat studnu. Svůj záměr oznámil domorodcům slovy: „Rozhodl jsem se vykopat hlubokou studnu, abych zjistil, zda nám dobrý Bůh dá čerstvou vodu, kterou tolik potřebujeme, ze země.“

Starý náčelník na základě logiky zrozené z letitých zkušeností prohlásil: „To očekáváš, že na našem ostrově bude pršet zespoda, ze země?“

Paton byl rozhodnut svůj záměr uskutečnit, i když ho domorodci pobaveně pozorovali jako blázna. Nakonec to starý náčelník nevydržel a obořil se na něj: „Misi, tvoje hlava je nemocná. Tak přece nemůžeš pokračovat. To čekáš, že ti lidé budou věřit, když jim tvrdíš, že ze země poteče čerstvá sladká voda? Vždyť tě už nikdo nebude brát vážně.“

Misionář se nenechal odradit, za drobné úplaty najímal domorodé kopáče. Jáma byla každý den o něco hlubší, nosiči vynášeli další a další koše nakopané zeminy. Domorodci ze širokého okolí se chodili dívat na pomateného misionáře a jeho nesmyslné dílo. Po několika dnech práce se ale utrhla jedna strana výkopu – nikoho to však nezasypalo, nikdo nebyl zraněn.

Starý náčelník se ještě jednou zoufale pokusil přesvědčit misionáře, aby kopaní zanechal. Tentokrát argumentoval bezpečností. Údajně, kdyby to misionáře tam dole zasypalo, nikdo by domorodcům neuvěřil, že ho nezabili, a britská koloniální vláda by je potrestala. Nikdo by jim neuvěřil, že někdo chtěl kopat jámu do země, aby tam našel vodu.

Paton se nevzdával. Jeho domorodí spolupracovníci odmítli sestoupit do studny, která už byla deset metrů hluboká, i když jim sliboval sebevětší odměny. Nanejvýš byli ochotni vytáhnout a odnést hlínu, kterou nakopal on sám. Misionář prožíval rozechvění naděje i napětí strachu. Jeho naděje začala ožívat, když zjistil, že dno jeho studny je stále vlhčí a vlhčí, ale pocítil strach, když si uvědomil, že voda může být slaná. Kopal dál, zatímco domorodci nevěřícně kroutili hlavami a ťukali si na čelo.

Jednoho dne dal svým spolupracovníkům neočekávaně pokyn, aby ho vytáhli nahoru. „Myslím, že nám Bůh dá zítra z této díry vodu,“ oznámil starému náčelníkovi. Nepřesvědčil ho: „Ne, misi, na našem ostrově nikdy neuvidíš dešťovou vodu vytékat ze země. Jsme jen zvědavi, jak ta tvoje hloupá práce skončí.“

Následujícího rána Paton znovu sestoupil na dno výkopu. Napjatý očekáváním i obavami vyhloubil na dně jamku, kterou za chvíli naplnila voda; i když byla kalná, neodolal, aby neochutnal. A pak poklekl do bláta na dně nedokončené studny a děkoval Bohu – voda byla sladká. Naplnil džbán a nechal se vytáhnout nahoru. Když se kal usadil, dal vodu ochutnat i domorodcům. Hleděli na něj s pověrčivým úžasem. Nakonec přišel i starý náčelník, nedůvěřivě se díval, pak si na vodu sáhl rukou, nakonec také ochutnal. „To je déšť, to je dešťová voda ze země... Misi, to je dar tvého Boha,“ volal.

Když misionář studnu dokončil, domorodci se ptali, zdali si mohou také brát vodu. Ujistil je, že studna patří všem a každý může mít vody, kolik bude potřebovat. Domorodci na ni byli náležitě pyšní a ukazovali ji každému návštěvníkovi ostrova jako největší pamětihodnost. Později se rozhodli, že si vykopou další studně. Když to dokázal misionář, proč by to nedokázali také. Pokaždé však narazili na slanou vodu. Po několika marných pokusech to vzdali. Měli pro celou věc svoje vysvětlení: „Umíme kopat, ale neumíme se modlit jako misionář, proto nám jeho Bůh nedal sladkou vodu ze země.“