Pomazání Davida

Za nového krále Izraele byl vybrán mladý pastýř.

Jako mladý chlapec střežil David svá stáda, která se pásla na pahorcích ko­lem Betléma. Prostý pastýř zpíval pís­ně, které sám skládal, a zvuk jeho harfy příjemně doprovázel melodii jeho zvuč­ného mladého hlasu. Hospodin připravoval Davida pro dílo, které mu chtěl později svěřit.

„Hospodin řekl Samuelovi: »Jak dlou­ho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval. Naplň svůj roh olejem a jdi, posí­lám tě k Jišajovi Betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny. Pomažeš mi toho, o němž ti povím.« Samuel vy­konal, co řekl Hospodin. Když přišel do Betléma, vyděšení starší města mu spěchali vstříc s otázkou: »Přinášíš pokoj?« Odvětil: »Pokoj.«“ (1 S 16,1.3-5) Starší přijali pozvání k obětování a Sa­muel povolal Jišaje a jeho syny. Byla přítomna celá Jišajova domácnost s vý­jimkou Davida, nejmladšího syna, který zůstal hlídat ovce.

Ještě než se pustili do obětního ho­du, začal si Samuel prorockým zrakem prohlížet Jišajovy statné syny. Elíab byl nejstarší a postavou i krásou se podo­bal Saulovi více než ostatní. Když se Samuel díval na jeho královské chová­ní, pomyslel si: „Jistě tu stojí před Hos­podinem jeho pomazaný.“ (1 S 16,6) A čekal na Boží pokyn, aby ho mohl pomazat.

Jenže Elíab se nebál Hospodina. Byl by pyšným a panovačným vládcem. Hospodin Saulovi řekl: „Nehleď na je­ho vzhled ani na jeho vysokou posta­vu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ (1 S 16,7) Můžeme se poučit ze Samuelovy chyby, jak lichý je odhad postavený na kráse tváře nebo vznešenosti postavy. Boží myšlení ve vztahu k jeho stvoření přesahuje naše omezené smýšlení. Avšak můžeme si být jisti, že pokud Boží děti podřídí svou vůli Bohu, bude jim dáno posta­vení, pro něž mají předpoklady, a bu­dou uschopněny splnit úkol, který jim byl svěřen.

Samuel si prohlédl Elíaba a po něm postupně i jeho šest bratrů, kteří se zú­častnili bohoslužby. Avšak Hospodin nevyvolil ani jednoho z nich. Samuel s bolestným napětím pohlédl na po­sledního z mladíků. Zmaten a ohromen se zeptal: „To jsou všichni mládenci?“ (1 S 16,11) Otec odpověděl: „Ještě zbý­vá nejmladší, ten však pase stádo.“ (1 S 16,11) Samuel ho požádal, aby pro něj poslal. Řekl: „Nebudeme stolovat, do­kud sem nepřijde.“ (1 S 16,11)

Osamělý pastýř byl překvapen nena­dálou návštěvou posla, který mu ozná­mil, že do Betléma přišel prorok a posílá pro něj. Proč by si ho prorok a soudce Izraele přál vidět? Ale bezodkladně vý­zvy uposlechl.

„Byl ryšavý, s krásnýma očima a pěk­ného vzhledu.“ (1 S 16,12) Když si Sa­muel prohlížel tohoto hezkého, muž­ného a skromného mladého pastýře, zazněl Hospodinův hlas: „Nuže, pomaž ho! To je on.“ (1 S 16,12) David se ve svém skromném povolání pastýře ukázal jako odvážný a věrný, a teď ho Bůh vybral, aby se stal vůdcem Božího lidu. „Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. A Duch Hospodinův se Davida zmoc­ňoval od onoho dne i nadále.“ (1 S 16,13) Prorok se s lehkým srdcem vrá­til do Rámy.

Obřad pomazání Davida byl vykonán tajně. Pro mladého muže to byl náznak vysoké odpovědnosti, která ho čeká. To­to poznání ho mělo uprostřed všech ne­bezpečí nadcházejících let povzbuzo­vat k věrnosti Božímu záměru, který má ve svém životě uskutečnit.

Velká čest, která byla Davidovi pro­kázána, ho nenaplnila pýchou. Mladý pastýř se vrátil na pahorky ke svým stá­dům stejně pokorný a skromný, jako byl před svým pomazáním. Avšak s no­vým tvůrčím nadšením skládal své pís­ně a hrál na svou harfu.

Před ním se rozprostírala krajina ne­všední a rozmanité krásy. Pozoroval slun­ce zaplavující nebe světlem, když vycházelo „jak ženich z komnaty..., vesele jako rek, když běží k cíli“ (Z 19,6). Viděl statné vrcholy hor tyčící se k obloze. A nad tím vším byl Bůh. Denní světlo, pozlacující lesy, hory, louky a řeky, povzná­šelo mysl vzhůru, aby viděl Tvůrce veškerého dobra a každého dokonalého daru. Každodenní odhalování charak­teru Stvořitele naplňovalo básníkovo mladé srdce chválou a radostí. Davidovy rozumové schopnosti se rozvíjely a je­ho mysl a srdce se dostávaly do stále užšího společenství s Bohem. Jeho my­sl neustále pronikala do nových hlou­bek, z nichž čerpal čerstvá témata pro své písně a které rozeznívaly hudbou jeho harfu. Jeho bohatě melodický hlas se nesl volným prostorem, jako by odpovídal na písně andělů v nebi.

Kdo může posoudit ovoce oněch let námahy a putování po opuštěných pa­horcích? Žalmy oblíbeného izraelské­ho pěvce měly v budoucích věcích roz­něcovat lásku a víru v srdcích Božího lidu a přivádět jej do užšího společen­ství s laskavým srdcem Boha, který dává život všemu stvoření.

David se připravoval, aby mohl za­ujmout vysoké postavení mezi nejvzne­šenějšími země. Otevřely se před ním jasnější představy o Bohu. Nejasná té­mata byla osvětlena, složité záležitosti objasněny a rozpory uvedeny v soulad. Každý paprsek nového světla vyvolal lahodnější chvalozpěv oddanosti k slá­vě Boha a Vykupitele. Když David viděl projevy Boží lásky ve svém životě, jeho srdce se rozechvělo ještě nadšenější osla­vou a vděčností. Jeho hlas zněl bohat­šími melodiemi a jeho harfa se rozezvu­čela ještě jásavější radostí. A mladý pas­týř byl čím dál silnější a jeho poznání se neustále prohlubovalo, protože na něm spočíval Hospodinův Duch.