Potopa

Největší světová katastrofa znamenala konec, ale také nový začátek.

Vdobě Noeho spočívalo na zemi v důsledku Adamova přestoupení a vraždy, jíž se dopustil Kain, dvojí zlořečenství. Přesto byla země stále ještě krásná. Pahorky zdobily majestátné stromy a nížiny plnila líbezná vůně tisíců květin. Plodů země bylo takřka bezpočtu. Stromy svou velikostí a dokonalými tvary daleko předčily ty, které nacházíme dnes. Jejich dřevo bylo velice kvalitní a pevné, tvrdé jako kámen a úžasně trvanlivé. Zlata, stříbra a drahých kamenů byly spousty.

Lidstvo si dosud uchovalo hodně ze své dřívější vitality. Žilo mnoho velikánů, kteří byli známí svou moudrostí a byli šikovní ve vynalézání těch nejnápaditějších a nejobdivuhodnějších výtvorů. Popouštěli však uzdu nepravosti.

Bůh tyto předpotopní lidi zahrnul bohatými dary. Oni je však používali k oslavování sebe a obrátili je ve zlořečenství, neboť si zamilovali dary místo Dárce. Za pomoci zručných řemeslníků přehnaně zkrášlovali své domy, a tak se snažili vyniknout jeden nad druhého. Oddávali se rozkoším a bezbožnosti. Nechtěli ve svém poznání počítat s Bohem a brzy začali popírat jeho existenci. Uctívali lidského génia, vyvyšovali dílo svých vlastních rukou a učili své děti klanět se modlám.

Žalmista popisuje, jaký vliv mělo na lidi uctívání model: „Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.“ (Ž 115,8) Existuje zákon lidské mysli, že se měníme v to, co uctíváme. Jestliže se mysl nikdy nepovznese nad úroveň lidství, nepozvedne-li se k přemýšlení o nekonečné moudrosti a lásce, bude člověk upadat stále hlouběji a hlouběji. „A viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý...Země...byla před Bohem zkažená a plná násilí.“ (Gn 6,5.11) Boží zákon byl přestupován a výsledkem byly všemožné hříchy. Spravedlnost byla zašlapávána do prachu a křik utlačovaných pronikl do nebe.

Brzy bylo zavedeno mnohoženství, což bylo v rozporu s Božím ustanovením. Hospodin dal Adamovi jednu manželku. Ale po pádu do hříchu se lidé rozhodli žít podle svých vlastních hříšných tužeb. Výsledkem bylo, že se rychle rozrostla zločinnost a špatnost. Nebylo respektováno ani manželství ani vlastnická práva. Lidé si libovali v násilí. S rozkoší zabíjeli zvířata a pojídání masa je činilo ještě krutějšími a krvelačnějšími, až se stali lhostejnými i k lidskému životu.

Přestože byl svět dosud v plenkách, nepravost tak vzrostla a zevšeobecněla, že Bůh řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země.“ (Gn 6,7) Prohlásil, že jeho duch se nebude ustavičně potýkat s hříšným lidstvem. Jestliže lidé nepřestanou hřešit, vyhladí je a spolu s nimi smete ze zemského povrchu všechna zvířata a vegetaci, která poskytovala tak hojnou zásobu potravy, a krásnou zemi promění v jeden velký obraz zkázy.

KORÁB K ZÁCHRANĚ ŽIVOTA

Sto dvacet let před potopou oznámil Hospodin Noemu svůj záměr a nařídil mu, aby postavil koráb. Měl hlásat, že Bůh zaplaví zemi vodami potopy. Ti, kdo tomuto poselství uvěří a připraví se tím, že budou litovat svých hříchů a změní svůj život, dosáhnou odpuštění a budou zachráněni. Metúšelach a jeho synové, kteří dosud žili a slyšeli Noeho kázání, pomáhali při stavbě korábu.

Bůh sdělil Noemu přesné rozměry korábu a dal mu směrnice k jeho sestrojení. Lidská moudrost by nedokázala vymyslet tak úžasně pevnou a odolnou stavbu. Bůh byl projektantem a Noe mistrem stavitelem. Koráb měl tři podlaží, ovšem pouze jedny dveře v boku. Světlo přicházelo shora a jednotlivá oddělení byla uspořádána tak, že byla všechna osvětlena. Koráb byl vybudován z cypřišového a goferového dřeva, které bude odolávat zkáze po stovky let. Stavba této mohutné konstrukce probíhala pomalu. Vzhledem k velikosti stromů a přirozeným vlastnostem dřeva vyžadovala příprava trámů tehdy mnohem víc práce než dnes. Všechno, co mohl člověk udělat, bylo provedeno dokonale. Přesto koráb sám o sobě nemohl odolat bouři. Bůh sám chránil Noeho a jeho rodinu na rozbouřených vodách.

„Noe věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.“ (Žd 11,7) Zatímco předával varovné poselství, jeho víra se prohlubovala a stala se svědectvím a příkladem bezpodmínečné důvěry v to, co Bůh říká. Noe investoval do archy veškerý svůj majetek. Když začal stavět tuto obrovskou loď, ze všech stran přicházely zástupy lidí dychtivých spatřit neobvyklou podívanou a poslechnout si vážná slova kazatele.

Zprvu se zdálo, že mnozí přijímají varování, přesto se neobrátili k Bohu s opravdovým pokáním. Dali se strhnout převládající nevírou a nakonec se spojili se svými dřívějšími přáteli v odmítnutí závažného poselství. Někteří byli přesvědčeni a vzali varování vážně, ale mnozí se jim vysmívali, takže zaujali stejný postoj, odmítli pozvání milosti a brzy patřili k nejzarytějším posměvačům. Nikdo nezapadne do hříchu tak hluboko jako ti, kdo jednou přijali světlo, avšak odmítli přesvědčování Božího Ducha.

Ne všichni lidé oné generace byli modláři. Mnozí vyznávali, že jsou Božími ctiteli. Tvrdili, že jejich modly představují Boha a že jejich prostřednictvím mohou lidé získat jasnější představu o Boží existenci. Tato třída lidí jako první odmítla Noeho kázání a nakonec prohlašovali, že Boží zákon už neplatí a že trestat přestoupení je v rozporu s Božím charakterem. Odmítnutím světla se jejich mysl stala tak zaslepenou, že opravdu věřili, že Noeho poselství je podvod.

Svět se postavil proti Boží spravedlnosti a jeho zákonům. Noe byl považován za fanatika. Velcí mužové, znalí světa, vážení a moudří, řekli: „Účelem Božích výhrůžek je zastrašit. Nikdy se neuskuteční. Bůh nikdy nezničí svět, který učinil, a nepotrestá lidi, které stvořil. Nebojte se, Noe je potřeštěný fanatik.“ Pokračovali ve své neposlušnosti a bezbožnosti, jako by Bůh prostřednictvím svého služebníka nepromluvil.

Avšak Noe stál jako skála uprostřed bouře. Spojení s Bohem ho činilo silným, protože získával sílu od Nekonečného. Po sto dvacet let doléhal jeho vážný hlas k uším generace, která podle úsudku lidské moudrosti považovala předpověděné události za neuskutečnitelné.

Dosud ještě nikdy nepršelo. Země byla zavlažována oparem nebo rosou. Řeky zatím nikdy nevystoupily z břehů, ale vždy své vody přivedly bezpečně do moře. Pevné zákonitosti zadržovaly vodu, aby se nevylila z břehů. „Kdo sevřel moře vraty, když se valilo z mateřského lůna země, když jsem mu stanovil meze, položil závory a vrata?“ (Jb 38,8.10)

Čas však běžel. Lidé, jejichž srdce se v určité době chvěla strachem, se začali uklidňovat. Usoudili, že příroda je nad Bohem přírody. Kdyby bylo Noeho poselství pravdivé, příroda by musela změnit své zákonitosti. Dávali najevo své pohrdání Božím varováním a žili stejně jako předtím, než je slyšeli. Pokračovali ve svých slavnostech a nezřízených hostinách. Jedli a pili, štěpovali a stavěli, plánovali svou budoucnost. Prohlašovali, že kdyby na tom, co říká Noe, bylo něco pravdy, věhlasní lidé, moudří, rozumní a velcí mužové, by pro tuto záležitost měli pochopení.

Doba jejich zkoušky téměř vypršela. Koráb byl dokončen do všech podrobností, jak Hospodin přikázal, a byl naplněn potravou pro lidi i zvířata. A nyní Boží služebník učinil poslední vážnou výzvu k lidem. Snažně je prosil, aby vyhledali záchranu, dokud může být nalezena. Znovu jeho slova odmítli, pozvedli své hlasy a posmívali se mu.

Pojednou bylo vidět, jak z hor a lesů přicházejí zvířata všech druhů a tiše si razí cestu ke korábu. Ze všech směrů se shromažďovali ptáci a v dokonalém pořádku vlétali do korábu. Nečistá zvířata vcházela do Noeho archy „po páru“, čistá „po sedmi párech“ (Gn 7,2). Byli povoláni učenci, aby vysvětlili tento ojedinělý úkaz, avšak bezvýsledně. Lidstvo odsouzené k záhubě ze sebe veselím setřáslo rostoucí obavy a zdálo se, že na sebe přivolává propukající Boží hněv.

Bůh Noemu nařídil: „Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý.“ (Gn 7,1) Jeho vliv a příklad se projevil v požehnání jeho rodině. Bůh spolu s ním zachránil všechny členy jeho rodiny.

BOUŘE

Zvěř a ptáci našli své útočiště. Noe a jeho rodina byli v korábu. „A Hospodin za ním zavřel.“ (Gn 7,16) Masivní dveře, které ti, kdo byli uvnitř, nemohli zavřít, se posouvány neviditelnýma rukama pomalu dostávaly na své místo. Noe byl zavřen uvnitř a ti, kdo odmítli Boží milosrdenství, zůstali venku. Podobně se zavřou dveře milosti, až Kristus před svým příchodem na nebeských oblacích ukončí svou přímluvnou službu za hříšníky. Pak už Boží milost nebude krotit bezbožníky a satan bude mít plnou nadvládu nad těmi, kdo odmítli milosrdenství. Budou se snažit zničit Boží lid. Avšak tak jako byl Noe ukryt v korábu, tak budou spravedliví zaštítěni Boží mocí.

Po sedm dní od chvíle, kdy Noe a jeho rodina vešli do korábu, se neobjevil žádný náznak přicházející bouře. Během tohoto času byla zkoušena jejich víra. Pro lidi venku to byla doba triumfu. Pokračovali v žertování o projevech Boží moci. V zástupech se shromáždili kolem archy a s opovážlivou hrubostí, jakou předtím ještě nikdy neprojevili, se vysmívali jejím obyvatelům.

Avšak osmého dne se nebe zatáhlo temnými mraky. Hrom burácel a oblohu protínaly blesky. Brzy začaly padat velké kapky deště. Svět dosud nikdy nic takového nezažil a srdce lidí zachvátil strach. Všichni se v duchu ptali: „Je možné, že měl Noe pravdu a že je svět odsouzen k záhubě?“ Zvířata pobíhala sem a tam šílená hrůzou. Potom „se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely“ (Gn 7,11). Zdálo se, že voda padá z oblaků v mohutných vodopádech. Řeky vystoupily ze svých koryt a zatopily údolí. Ze země vytryskly s nepopsatelnou silou proudy vody.

Lidé se nejdřív dívali na své nádherné domy, překrásné zahrady a háje, kam umístili své modly, které teď byly ničeny blesky z nebe. Oltáře, na nichž byly přinášeny lidské oběti, se rozpadly a modláři se chvěli před mocí živého Boha.

Jak bouře nabírala na síle, hrůza lidí a zvířat byla nepopsatelná. Nad burácením hromobití bylo slyšet nářek lidí, kteří pohrdli Boží autoritou. I samotný satan, donucený zůstat uprostřed valících se přívalů, se bál o svůj vlastní život. Nyní proklínal Boha. Mnozí lidé se stejně jako satan rouhali Bohu. Jiní byli šílení strachem, spínali své ruce ke korábu a úpěnlivě prosili, aby do něj byli vpuštěni. Svědomí konečně procitlo k poznání, že existuje Bůh, který vládne na nebesích.

Upřímně k němu volali, avšak jeho ucho zůstalo k jejich křiku hluché. Vtéto hrozné hodině poznali, že přestupování Božího zákona způsobilo jejich zkázu. Přesto necítili pravou lítost. Neošklivili si zlo. Kdyby byl býval od nich soud odvrácen, byli by se vrátili zpět ke svému vzdoru vůči nebi.

Někteřií se křečovitě drželi korábu, dokud nebyli smeteni vzdouvajícími se vlnami nebo dokud je od něj neodtrhl náraz na skálu či strom. Každá částečka masivní archy se chvěla, jak se do ní opíral nemilosrdný vichr. Ryk zvířat uvnitř vyjadřoval jejich strach a bolest. Ale koráb pokračoval bezpečně ve své plavbě. Andělé měli nařízeno jej chránit.

Někteří lidé přivázali své děti a sebe na silná zvířata, protože věděli, že se vyšplhají na nejvyšší místa, aby utekla před stoupající vodou. Jiní se připoutali k vysokým stromům na pahorcích a horách, ale stromy byly vykořeněny a vrženy do vzdouvajících se vln. Když voda stoupala stále výš, lidé prchali do nejvyšších hor, aby tam hledali útočiště. Člověk a zvíře spolu často zápasili o záchytný bod, dokud nebyli oba smeteni ze zemského povrchu.

Z nejvyšších vrcholů lidé široko daleko viděli jen bezbřehý oceán. Vážná varování Božího služebníka už nebyla předmětem jejich posměchu. Tito odsouzení hříšníci úpěnlivě prosili o jedinou hodinu zkušební lhůty, o ještě jednu výzvu z Noeho úst! Avšak láska stejně jako spravedlnost vyžadovaly, aby Boží soudy učinily přítrž hříchu. Ti, kdo opovrhovali Bohem, zahynuli v černých hlubinách.

PŘED POTOPOU A DNES

Hříchy, které vyžadovaly zničení předpotopního světa, existují i dnes. Z lidských srdcí vymizela Boží bázeň. Lidé jsou lhostejní k Božímu zákonu a opovrhují jím. „Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.“ (Mt 24,38.39) Bůh nezatratil lidi žijící před potopou kvůli jídlu a pití. Dal jim plody země, aby naplnil jejich tělesné potřeby. Jejich hřích spočíval v tom, že tyto dary přijímali bez vděčnosti vůči Dárci a že bez zábran ukájeli svou chuť. Bylo oprávněné se oženit. Bůh vydal ohledně manželského svazku zvláštní směrnice, aby byl posvátný a krásný. Avšak manželství bylo zneužíváno a stalo se služkou vážně.

Dnes panují podobné poměry. Lidé neomezeně hoví chuti. Ti, kdo se prohlašují za Kristovy následovníky, jedí a opíjejí se s opilci. Nestřídmost otupuje morální a duchovní síly a vede k oddávání se nízkým váším. Mnozí lidé se stávají otroky smyslnosti. Žijí jen pro ukájení svých žádostí. Ve společnosti převládá výstřednost. Poctivost je obětována přepychu a okázalosti. Podvody, úplatkářství a krádeže zůstávají nepotrestány. V novinách se to hemží zprávami o zločinech tak chladnokrevných, že se zdá, jako by vymizel každý projev lidskosti. Tyto krutosti se staly tak běžnými, že stěží vzbudí údiv. Když se potlačované projevy bezzákonnosti jednou vymknou kontrole, naplní zemi strastmi a zpustošením. Předpotopní svět představuje situaci, do níž se řítí dnešní společnost.

Bůh poslal Noeho varovat svět, aby lidé mohli být přivedeni k pokání a uniknout hrozící zkáze. Jak se blíží doba Kristova druhého příchodu, Hospodin posílá své služebníky s varováním, aby připravili lidi na tuto slavnou událost. Mnoho lidí přestupuje Boží zákon. Bůh je nyní ve své milosti volá k poslušnosti svých svatých přikázání. Všichni, kdo budou činit pokání a uvěří Kristu, aby se zbavili svých hříchů, získají odpuštění. Avšak mnozí odmítají Boží varování a popírají autoritu jeho zákona.

Z obrovského počtu obyvatel světa před potopou pouze osm lidí uvěřilo Božímu slovu, které zvěstoval Noe, a uposlechlo ho. Tak jsou i dnes přestupníci varováni a vyzýváni k pokání, dříve než přijde Zákonodárce potrestat neposlušné. Avšak většina těchto varování přijde nazmar. „Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: »Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.«“ (2 Pt 3,3.4)

Ježíš položil významnou otázku: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (L 18,8) „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami.“ (1 Tm 4,1) „Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy.“ (2 Tm 3,1)

Když končila doba milosti, předpotopní lidé se oddávali vzrušujícím zábavám, zcela ponořeni do veselí a rozkoše. V naší době je svět pohroužen do požitkářství. Stálý kolotoč vzrušení brání lidem v tom, aby byli osloveni pravdou, která jediná je může zachránit před přicházející zkázou.

V Noeho době učenci prohlásili, že je nemožné, aby byl svět zničen vodou. Zrovna tak se dnes mužové vědy snaží dokázat, že svt nemůže být zničen ohněm. Avšak když všichni považovali Noeho svědectví za podvod, právě tehdy nadešel Boží čas. Zákonodárce je větší než přírodní zákony. „Jako bylo za dnů Noe..., právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka.“ (L 17,26.30) „Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.“ (2 Pt 3,10) Když náboženští učitelé představují budoucnost jako období pokoje a blahobytu a svět je zcela zaměstnán svým pěstováním a budováním, hodováním a zábavami, když lidé odmítají Boží varování a vysmívají se jeho poslům, „tu je náhle přepadne zhouba..., a neuniknou“ (1 Te 5,3).