Před zaslíbenou zemí

Krok před cílem svého putování prožil Izrael pravdivost přísloví, že strach má velké oči.

Hebrejové se utábořili v Kádeši v Páranské poušti, která nebyla daleko od hranic zaslíbené země. Zde lid navrhl, aby byli vysláni zvědové k prozkoumání země. Mojžíš tuto záležitost přednesl Hospodinu, který k tomu dal své svolení. Byli vybráni zvědové a Mojžíš jim nařídil, aby prošli zemí a prohlédli si ji. Měli zjistit, zda lidé v ní jsou silní, nebo slabí, zda jich je málo, či hodně. Měli také prozkoumat půdu a její úrodnost a přinést ovoce země.

Šli, prohlédli si celou zemi a po čtyřiceti dnech se vrátili. Zpráva o návratu zvědů byla přijata s radostí. Lidé spěchali, aby uvítali posly, kteří bezpečně unikli nebezpečím, jež byla spojena s tímto riskantním úkolem. Zvědové přinesli vzorky ovoce, které dokazovaly, že půda je úrodná. Přinesli hrozen, který byl tak velký, že ho museli nést dva muži. Dále přinesli fíky a granátová jablka, které se tam rodily ve velkém množství.

Lid pozorně naslouchal, když zvědové podávali Mojžíšovi hlášení. „Vstoupili jsme do země, do níž jsi nás poslal,“ začali vyzvědači. „Vskutku oplývá mlékem a medem. Toto je její ovoce.“ (Nu 13,27)Lidé byli nadšeni. Byli hotovi uposlechnout Hospodinova hlasu a okamžitě vyjít, aby tu zemi obsadili.

Jenže všichni zvědové až na dva se obšírně rozhovořili o nebezpečích a vyjádřili své postoje nedůvěry, které jim vnukl satan a které jejich srdce naplnily sklíčeností. Jejich nevěra uvrhla na celé shromáždění stín skleslosti. Lidé zapomněli na úžasnou moc, kterou Bůh tak často projevil ve prospěch vyvoleného národa. Nepřipomínali si, jakými mimořádnými projevy je osvobodil od jejich utlačovatelů, jak pro ně udělal cestu prostředkem moře a jak zničil faraonovu armádu, která je pronásledovala. Boha dali zcela stranou, jako kdyby byli závislí toliko na síle zbraní.

Ve své nevěře opakovali svou dřívější chybu a reptali proti Mojžíšovi a Áronovi. Řekli, že to je konec všech jejich krásných nadějí. Osočili své vůdce, že je podvedli a přivedli Izrael do těžkostí.

Zvedl se bolestný nářek, smíšený se zmatenými, reptajícími hlasy. Káleb se statečně postavil na obranu Boha a učinil vše, co bylo v jeho silách, aby neutralizoval špatný vliv svých nevěrných druhů. Nepopíral to, co řekli. Hradby měst byly vysoké a Kenaanci byli silní.

Avšak Hospodin tu zemi zaslíbil Izraeli. Káleb vybízel lid: „Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme.“ (Nu 13,30)

Ale ostatních deset zvědů ho přerušilo líčením překážek. Prohlásili: „»Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my. « Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: »Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy… Zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví.«“ (Nu 13,31-33)

VZPOURA

Když už se těchto deset zvědů dalo touto špatnou cestou, zatvrzele se postavili proti Kálebovi a Jozuovi, proti Mojžíšovi i proti Bohu. Překroutili pravdu, aby posílili svůj zhoubný vliv. Řekli, že je to země, která „požírá své obyvatele“. To nebyla jen špatná zpráva. Byla to i lež. Zvědové prohlásili, že země je úrodná a že v ní žijí obři, což by bylo nemožné, kdyby bylo podnebí tak nezdravé, že by země „požírala své obyvatele“, jak řekli.

Rychle se rozšířil odpor a otevřená vzpoura. Lidé si počínali jako bez rozumu. Proklínali Mojžíše a Árona a zapomněli na to, že Anděl Boží přítomnosti, zahalený v oblakovém sloupu, je svědkem jejich hněvivého vzplanutí. Pak se jejich city obrátily proti Bohu: „»Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebude pro nás lépe vrátit se do Egypta? « I řekli si vespolek: »Ustanovme si náčelníka a vraťme se do Egypta! «„ (Nu 14,3.4) Takto osočili nejen Mojžíše, ale i samotného Boha z podvodu, když jim slíbil zemi, do níž nejsou schopni vejít.

Káleb a Jozue se snažili utišit vřavu. Vrhli se mezi lidi a nad bouří odbojného nářku bylo slyšet jejich zvonivé hlasy: „Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!“ (Nu 14,8.9)

Země byla Izraeli Boží smlouvou zaručena. Byla však přijata špatná zpráva nevěrných zvědů. Celé shromáždění bylo oklamáno. Zrádci vykonali své dílo. Kdyby byli pouze dva muži přinesli špatnou zprávu a ostatních deset by je povzbuzovalo, aby ve jménu Hospodinově obsadili zemi, kvůli své bezbožné nevíře by se byli stejně raději chopili rady těch dvou místo oněch deseti.

Lidé začali volat, aby byli Káleb a Jozue ukamenováni. Sílený dav se s divokým řevem hnal kupředu, když tu jim kameny vypadly z rukou. Třásli se strachy. Bůh zasáhl. Svatostánek ozářila sláva Boží přítomnosti v podobě plápolajícího ohně. Nikdo se neodvážil pokračovat v odboji. Zvědové, kteří podali špatnou zprávu, byli naplněni hrůzou a vytratili se do svých stanů.

Mojžíš vstal a vstoupil do stanu setkávání. Hospodin mu řekl: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? Budu ho bít morem a vydědím jej, a z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on.“ (Nu 14,11.12) Mojžíš se však opět za svůj lid přimlouval: „Nuže, nechť se prosím vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: »Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.« Promiň prosím tomuto lidu vinu podle svého velikého milosrdenství, jako jsi mu ji odpouštěl od Egypta až sem.“ (Nu 14,17-19)

POKYN K NÁVRATU NA POUŠŤ

Hospodin slíbil, že uchrání Izrael od okamžitého zničení. Avšak kvůli jejich nedůvěře a zbabělosti nemohl projevit svou moc a podmanit jim jejich nepřátele. Proto jim ve svém milosrdenství nařídil, aby se vrátili zpět k Rudému moři.

Ve svém vzpurném postoji lid prohlásil: „Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti!“ (Nu 13,28) Nyní měla být tato prosba vyslyšena: „Naložím s vámi tak, jak jste si o to říkali. Na této poušti padnou vaše mrtvá těla, vás všech povolaných do služby, kolik je vás všech od dvacetiletých výše, kdo jste proti mně reptali. Ale vaše děti, o nichž jste tvrdili, že se stanou kořistí, do ní uvedu, takže poznají zemi, kterou jste zavrhli.“ (Nu 14, 28.29.31)

A o Kálebovi Hospodin řekl: „Jen svého služebníka Káleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho potomstvo ji obsadí.“ (Nu 14,24) Tak jako zvědové strávili na své cestě čtyřicet dnů, tak zástupy Izraele budou chodit po poušti čtyřicet let.

Když Mojžíš lidu oznámil Boží rozhodnutí, věděli, že jejich trest je spravedlivý. Deset nevěrných zvědů bylo zasaženo ranou a před zraky celého Izraele zahynuli. A v jejich údělu lid četl svůj vlastní osud.

Zdálo se, že nyní upřímně činí pokání. Rmoutili se však spíš nad důsledky svého špatného jednání než nad svou nevděčností a neposlušností. Když zjistili, že Hospodin je ve svém rozsudku neoblomný, jejich vlastní vůle opět získala navrch a oni prohlásili, že se nevrátí zpět do pouště. Hospodin vyzkoušel jejich zdánlivé podřízení se a ukázal jim, že není opravdové. Jejich srdce se nezměnila a čekali jen na nějakou záminku k nové vzpouře. Kdyby byli svého hříchu litovali, když jim byl věrně představen, nikdy by byli neřekli nic takového. Ale oni pociťovali lítost nad odsouzením. Jejich smutek nebyl projevem pravého pokání, a nemohl zvrátit rozsudek.

Celou noc strávili naříkáním a k ránu se rozhodli, že svou zbabělost napraví. Když je Bůh vyzýval, aby šli kupředu a obsadili zemi, odmítli. A teď když jim nařídil, aby se stáhli, znovu se vzbouřili.

Jejich předností a povinností bylo vstoupit do země v době, kterou určil Bůh. Ale protože to vědomě zanedbali, bylo povolení ke vstupu do země vzato zpět. Satan je teď podněcoval, aby tváří v tvář Božímu zákazu provedli právě to, co odmítli udělat, když je o to Bůh požádal, a tak je podruhé vedl do vzpoury. Volali: „Zhřešili jsme proti Hospodinu. Chceme táhnout a bojovat tak, jak nám přikázal Hospodin, náš Bůh.“ (Dá 1,41) Tak hrozně byli zaslepeni! Hospodin jim nikdy nepřikázal, aby „táhli a bojovali“. Nebylo jeho záměrem, aby zemi získali válkou, nýbrž důslednou poslušností jeho přikázání.

„Zhřešili jsme,“ vyznávali. Tím uznali, že to byla jejich chyba, ne chyba Boha, kterého nestydatě osočili z neplnění slibů. Ačkoli jejich vyznání nebylo výsledkem pravého pokání, posloužilo k obhájení Boží spravedlnosti.

Hospodin stále pracuje stejným způsobem, aby oslavil své jméno tím, že lidi přivádí k uznání své spravedlnosti. Bůh svými prostředky odhaluje dílo temnoty. Ačkoli se duch, který podnítil zlo, nezmění, jsou činěna vyznání, která obhajují Boží čest a ospravedlňují jeho věrné služebníky, jestliže jim bylo odporováno nebo byli nesprávně představeni. Tak tomu bude, až nakonec nastane vylití Božího hněvu. Každý hříšník bude přiveden k tomu, aby viděl a uznal spravedlnost svého odsouzení.

NEPŘIJETÍ ROZHODNUTÍ A JEHO DŮSLEDEK

Navzdory Božímu rozhodnutí se Izraelci připravovali na dobytí Kenaanu. Podle svého vlastního názoru byli plně připraveni na střet. Přes Boží zákaz a vážné výstrahy svých vůdců vytáhli, aby se utkali s nepřátelskými armádami.

Mojžíš za nimi spěchal s varováním: „Proč zase přestupujete Hospodinův rozkaz? Nezdaří se vám to. Nevystupujte tam - vždyť ve vašem středu není Hospodin -, abyste neutrpěli porážku od svých nepřátel.“ (Nu 14,41.42)

Kenaanci slyšeli o tajemné moci, která, jak se zdálo, chránila tento lid. Shromáždili silné vojsko, aby odrazili vetřelce. Útočící izraelská armáda neměla vůdce. Nebyla vyslána jediná modlitba, aby je Bůh dovedl k vítězství. Ačkoli nebyli vycvičeni k boji, doufali, že nelítostným útokem zlomí každý odpor. Troufale provokovali nepřítele, který se neodvážil na ně zaútočit. Kenaanci zaujali pozici na skalnaté vyvýšené rovině, jíž bylo možno dosáhnout jen příkrým a nebezpečným výstupem. Obrovský počet Hebrejů učinil porážku Izraele ještě hroznější. Velké a těžké balvany s rachotem padaly dolů a svou cestu poznamenávaly krví pobitých. Ti, kdo po vyčerpávajícím výstupu dosáhli vrcholu, byli nelítostně odraženi a s velkými ztrátami zahnáni na útěk. Izraelská armáda byla na hlavu poražena.

Nepřátelé Izraele, kteří se strachem čekali na střet s tak mocným vojskem, se osmělili k ráznému odporu. Všechny zprávy o úžasných zázracích, které Bůh učinil pro svůj lid a o nichž slyšeli, nyní považovali za falešné. Nebylo důvodu k obavám. Tato první porážka Izraele, která Kenaance povzbudila k odvaze a odporu, velmi ztížila pozdější dobývání země.

Izraeli nezbývalo než se před vítěznými nepřáteli stáhnout na poušť. Věděli, že tam najde svůj hrob celá generace.