První Velikonoce

Teprve poslední, největší rána přinesla Izraelcům vytouženou svobodu.

Když byla králi Egypta poprvé přednesena žádost o propuštění Izraele, byl varován před nejstrašnější ranou. „Toto praví Hospodin: Izrael je můj prvorozený syn. Vzkázal jsem ti: Propusť mého syna, aby mi sloužil. Ale ty jsi jej propustit odmítl. Za to zabiji tvého prvorozeného syna.“ (Ex 4,22.23)

Bůh láskyplně pečuje o bytosti stvořené ke svému obrazu. Kdyby ztráta úrody a stád přivedla Egypt k pokání, nebyly by zahubeny děti. Avšak národ tvrdohlavě odporoval Božímu příkazu. Nyní měla dopadnout poslední rána.

Mojžíšovi bylo pod trestem smrti zakázáno znovu se objevit ve faraonově pěítomnosti. Avšak Mojžíš před něj opět předstoupil s hrozným oznámením: „Toto praví Hospodin: O půlnoci projdu Egyptem. Všichni prvorození v egyptské zemi zemřou, od prvorozeného syna faraonova, který sedí na jeho trůnu, po prvorozeného syna otrokyně, která mele na mlýnku, i všechno prvorozené z dobytka. Po celé egyptské zemi se bude rozléhat veliký křik, jakého nebylo a už nebude. Ale na žádného Izraelce ani pes nezavrčí, ani na člověka ani na dobytče, abyste poznali, že Hospodin podivuhodně rozlišuje mezi Egyptem a Izraelem.“ (Ex 11,4-7)

Než byl tento rozsudek vykonán, dal Hospodin Mojžíšovým prostřednictvím Izraelcům pokyny ohledně jejich odchodu z Egypta a jejich ochrany před přicházejícím soudem. Každá rodina měla buď sama nebo ve spojení s jinými zabít beránka či kůzle bez vady a svazkem yzopu omočeným v jeho krvi potřít obě veřeje a nadpraží domu, aby anděl zhouby o půlnoci nevešel do takto označeného příbytku. Té noci měli jíst pečené maso s nekvaseným chlebem a hořkými bylinami. „Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce,“ řekl jim Mojžíš. „Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka.“ (Ex 12,11)

Hospodin prohlásil: „Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin. Na domech,v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi.“ (Ex 12,12.13)

Na památku tohoto slavného vysvobození se měla po všechny generace v Izraeli každoročně konat slavnost. „Až se vás pak vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená, odpovíte: »Je to velikonoční obětní hod Hospodinův. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil.«“ (Ex 12, 26.27)

VÝZNAM VELIKONOC

Velikonoce měly být jak památkou, tak i předobrazem. Měly nejen odkazovat zpět k vysvobození z Egypta, ale i poukazovat dopředu na větší vysvobození, které má uskutečnit Kristus vysvobozením svého lidu z otroctví hříchu. Obětní beránek představoval „Beránka Božího“ (J 1,29), v němž je naše jediná naděje na spasení. Apoštol říká: „Byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus.“ (1 K 5,7) Nestačilo, aby byl beránek zabit. Jeho krví musely být potřeny veřeje dveří. Podobně musí člověk pro sebe přijmout zásluhy Kristovy krve. Musíme věřit nejen tomu, že Kristus zemřel za svět, ale také tomu, že zemřel za nás osobně.

Yzop byl symbolem očištění. „Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh.“ (Ž 51,9)

Beránek měl být připraven celý, aniž by mu byla zlomena jediná kost. Tak podobně neměla být zlomena žádná kost Beránkovi Božímu, který za nás zemřel (viz J 19,36).

Maso mělo být snědeno. Nestačí věřit, že nám Kristus může odpustit hříchy. Musíme od něj vírou prostřednictvím BožÏího slova neustále přijímat duchovní výživu. Kristus řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ (J 6,53.54.63) Kristovi následovníci musí přijmout Boží slovo za své, aby se stalo hybnou silou jejich života a činů. Kristovou mocí musí být proměněni k jeho obrazu a odrážet Boží vlastnosti.

Beránek se měl jíst spolu s hořkými bylinami, které odkazují zpět na hořkost otroctví v Egyptě. Tak i my, když přijímáme život od Krista, máme to činit se zkroušeným srdcem u vědomí svých hříchů.

Také použití nekvašeného chleba mělo svůj význam. Ze všech, kdo přijímají život a pokrm od Krista, musí být odstraněn kvas hříchu. Proto Pavel píše korintskému sboru: „Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů... Proto slavme Velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.“ (1K 5,7.8)

Než získají svobodu, musí otroci prokázat svou víru ve velké vysvobození. Musí své domy pomazat krví a musí sebe i své rodiny oddělit od Egypťanů a shromáždit se ve svých příbytcích. Všichni, kdo nebudou dbát na Hospodinova nařízení, přijdou rukou zhoubce o své prvorozené.

Lidé měli podat důkaz své víry poslušností. Tak si všichni, kdo doufají, že budou spaseni Kristovou krví, musí uvědomit, že mají sami něco udělat, aby mohli s jistotou přijmout spasení. Musíme se odvrátit od hříchu a poslouchat Boha. Člověk je spasen vírou, ne na základě skutků. Přesto se jeho víra musí projevit v jeho skutcích. Člověk má ocenit a využít pomoc, kterou Bůh poskytuje. Musí Bohu věřit a musí být poslušen všech jeho požadavků.

Když Mojžíš Izraeli vysvětlil Boží opatření pro jejich vysvobození, „lid padl na kolena a klaněl se“ (Ex 12,27). Mnozí Egypťané byli přivedeni k poznání Boha Hebrejů jako jediného pravého Boha a ti nyní prosili, aby jim Izraelci poskytli útulek ve svých domovech, když bude zemí procházet anděl zhouby. Byli radostně vítáni. Slavnostně slíbili, že budou sloužit Bohu a vyjdou z Egypta spolu s jeho lidem.

Izraelci uposlechli nařízení, která Bůh dal. Jejich rodiny se shromáždily, byl zabit velikonoční beránek, maso bylo upečeno na ohni, byl připraven nekvašený chléb a hořké byliny. Otec a kněz domácnosti potřel krví veřeje dveří. Velikonoční beránek byl jeden ve spěchu a mlčky. Otcové a matky svírali ve svých náručích své milované prvorozené, když mysleli na hroznou ránu, která měla této noci dopadnout. Na jejich dveřích bylo znamení krve – znamení Spasitelovy ochrany – a zhoubce do nich nevešel.

O půlnoci „v celém Egyptě nastal veliký křik, protože nebylo domu, kde by nebyl mrtvý“ (Ex 12,30). Všichni prvorození v zemi, „od prvorozeného syna faraonova, který seděl na jeho trůnu, až po prvorozeného syna zajatce v žalářní kobce, i všechno prvorozené z dobytka“ (Ex 12,29), byli pobiti. Pýcha každé domácnosti byla zničena. Ovzduší se naplnilo křikem a nářkem. Král a dvořané se třásli. Stáli zděšeni a přemoženi hrůzou. Faraonova pýcha, která se opovážila postavit se proti nebi, ležela pokořena v prachu. „Ještě v noci povolal Mojžíše a Árona a řekl: »Seberte se a odejděte z mého lidu, vy i Izraelci. Jděte, služte Hospodinu, jak jste žádali. Vezměte také svůj brav i skot, jak jste žádali, a jděte. Vyproste požehnání i pro mne.«“ (Ex 12,31.32)