Putování pouští

Velké těžkosti i velké zázraky provázely Izrael nejen v prvních měsících jeho putování.

Od Rudého moře se zástupy Izraele pod vedením oblakového sloupu opět vydaly na cestu. Vědomí svobody je naplňovalo radostí. Každá myšlenka na nespokojenost byla zaplašena.

Avšak když šli, nemohli po tři dny najít vodu. Zásoby, které si s sebou vzali, byly vyčerpány. Neměli nic, čím by uhasili svou palčivou žízeň, když znaveně putovali po sluncem vyprahlých pláních. Mojžíš, který dobře znal tento kraj, věděl to, co ostatní nevěděli, totiž že v Maře, kam se ubírají, sice jsou prameny, ale voda není pitná. S pocitem sklíčenosti naslouchal radostným výkřikům, které všude zaznívaly jako ozvěnou: „Voda! Voda!“ Muži, ženy a děti vesele pospíchali a hrnuli se k prameni, když tu pojednou propukli ve zklamaný nářek. Voda byla hořká!

Ve svém zoufalství se pustili do Mojžíše. Neuvědomovali si, že Boží přítomnost v tajuplném oblaku vedla jeho stejně jako je. Mojžíš udělal to, na co oni zapomněli. Volal upřímně k Bohu o pomoc. „A Hospodin mu ukázal dřevo. Když je hodil do vody, voda zesládla.“ (Ex 15,25) Zde dal Bůh Izraeli zaslíbení: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.“ (Ex 15,26)

Z Mary putoval lid do Élimu, kde našli „dvanáct vodních pramenů a sedmdesát palem“ (Ex 15,27). Tady několik dní tábořili.

Za měsíc po jejich odchodu z Egypta se začaly ztenčovat jejich zásoby potravin. Jak obstarat potravu pro tak obrovské množství lidí? Dokonce i vedoucí a starší lidu se připojili k reptání proti vůdcům, které Bůh ustanovil: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“ (Ex 16,3)

Zatím ještě netrpěli hladem, ale měli strach o budoucnost. Ve své obrazotvornosti viděli své děti umírat hlady. Hospodin dovolil, aby je obklíčily těžkosti a aby se ztenčily jejich zásoby jídla, protože chtěl, aby se obrátili k Tomu, který je jejich Vysvoboditelem. Kdyby ve své potřebě volali k němu, nepochybně by jim podal důkazy o své lásce a péči. Byla to z jejich strany hříšná nedůvěra, která počítala s tím, že by oni nebo jejich děti mohli zemřít hlady.

Bylo nutné, aby se setkali s těžkostmi a zakusili nedostatek. Bůh je vyvedl z ponížení, aby zaujali čestné místo mezi národy a přijali svaté poslání .Kdyby pamatovali na všechno, co pro ně vykonal, a věřili mu, ochotně by snášeli nesnáze, strádání, ba i skutečné utrpení. Ale oni zapomněli na Boží dobrotu a moc, které jim projevil tím, že je vysvobodil z otroctví. Zapomněli, jak byly jejich děti uchovány, když anděl zhouby pobil všechny prvorozené v Egyptě. Zapomněli na slavný projev Boží moci u Rudého moře. Zapomněli, že jejich nepřátelé, kteří se je pokusili pronásledovat, utonuli ve vodách moře.

Místo aby řekli: „Bůh pro nás učinil velké věci, byli jsme otroky a nyní z nás udělal velký národ“, hovořili o nesnázích cesty a ptali se, kdy jejich únavná pouť skončí.

Bůh si přeje, aby se jeho lid v dnešní době znovu zamýšlel nad těžkostmi, jimiž prošel starý Izrael, aby si z toho mohl vzít ponaučení ve své přípravě na nebeský Kenaan. Mnozí se dívají na Izraelce v minulosti, diví se jejich nevíře a myslí si, že oni sami by nebyli tak nevděční. Když je však třebas jen malými těžkostmi zkoušena jejich víra, neprojevují větší důvěru nebo trpělivost než starý Izrael. Reptají na postup, jakým se je Bůh rozhodl pročistit. Ačkoli jsou jejich současné potřeby uspokojeny, žijí mnozí ve stálé úzkosti, že je postihne chudoba a že jejich děti budou trpět. Místo aby je překážky vedly k hledání pomoci u Boha, oddělují je od něj, protože v nich vzbuzují neklid a nespokojenost.

Proč bychom měli být nevděční a nedůvěřiví? Ježíš je naším přítelem. Celé nebe má zájem na našem blahu. Úzkost a strach zarmucují svatého Božího Ducha. Bůh si nepřeje, aby byl jeho lid zmalomyslněn pečováním o tento život.

Náš Pán nám neříká, že na naší cestě nečíhají žádná nebezpečí, ale nasměrovává nás k útočišti, které nikdy nezklame. Zve unavené a ustarané: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28) Odložte chomout úzkosti a starostí, který jste si sami povûsili na krk, a „vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším“ (Mt 11,29). Namísto reptání a stěžování by z našich srdcí měla plynout slova: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“ (Ž 103,2)

MANA

Bůh dbal o potřeby Izraele. Řekl jejich vůdci: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe.“ (Ex 16,4) Lidem byl dán pokyn, aby si nasbírali zásobu potřebnou na jeden den. Šestého dne si měli nasbírat dvojitou dávku, aby mohla být zachována posvátnost soboty. Mojžíš ujistil shromáždění, že jejich potřeby budou naplněny: „Hospodin vám dá večer k jídlu maso a ráno k nasycení chléb.“ A dodal: „Co jsme my? Nereptáte proti nám, ale proti Hospodinu.“ (Ex 16,8) Museli být poučeni, že jejich vůdcem je Nejvyšší, a ne pouze Mojžíš.

Za soumraku byl tábor obklopen obrovskými hejny křepelek. Bylo jich dost k nasycení celého tábora. Ráno leželo na zemi „cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní “ (Ex 16,14). Pokrm „byl jako koriandrové semeno, bílý“ (Ex 16,31). Lidé ho nazvali manou. Mojžíš řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm.“ (Ex 16,15) Lidé zjistili, že je many bohatě pro všechny. „Lid ji chodíval sbírat, pak ji mleli mlýnkem nebo drtili v hmoždíři, vařili v kotlíku nebo z ní připravovali podpopelné chleby; měla chuť jako pečivo zadělané olejem.“ (Nu 11,8) Tento nebeský chléb „chutnal jako medový koláč“ (Ex 16,31).

Bylo jim řečeno, aby si denně nasbírali jeden ómer [tj. 3,6 l – pozn. překl.] na osobu a nemněli si nic nechávat do rána. Denní zásoba musela být nasbírána ráno, protože vše, co zůstalo ležet na zemi, se na slunci rozpustilo. „Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek.“ (Ex 16,18)

Šestého dne lidé nasbírali dva ómery na hlavu. Předáci pospíchali k Mojžíšovi, aby ho informovali o tom, co se přihodilo. Mojžíš odpověděl: „Toto praví Hospodin: Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, a co je třeba uvařit, uvařte. A vše, co přebývá, uložte a opatrujte do rána.“ (Ex 16,23) Zařídili se podle toho a zjistili, že se potrava nezkazila. Mojžíš pak řekl: „Snězte to dnes, protože dnes je Hospodinův den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic. Šest dní budete sbírat, ale sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat.“ (Ex 16,25.26)

Bůh vyžaduje, aby byl dnes jeho svatý den zachováván se stejnou posvátností jako za časů Izraele. Den před sobotou má být dnem přípravy, aby bylo vše připraveno k správnému prožívání odděleného času. V žádném případě bychom si neměli dovolit využívat svatý čas k výdělečné činnosti. Bůh dal ponaučení, že je třeba pečovat o nemocné. Práce vynakládaná k jejich zaopatření je dílem milosrdenství a není přestupováním soboty. Avšak veškerá práce, která není nezbytná, má být odložena. Práci, kterou jsme neudělali do začátku soboty, máme odložit a vykonat ji až po jejím skončení.

Izraelci byli svědky trojnásobného zázraku, který měl v jejich myslích zvýraznit posvátnost soboty: šestého dne padalo dvojnásobné množství many, sedmého dne mana nepadala a mana, kterou nasbírali na sobotu, se nezkazila a zůstala čerstvá a neporušená.

V daru many máme zřetelný důkaz o tom, že sobota nebyla ustanovena při vydání zákona na Sínaji. Ještě než Izraelci přišli k Sínaji, věděli, že mají zachovávat sobotu. Tím, že museli v pátek nasbírat dvojnásobné množství many, a tak se připravit na sobotu, jim byla neustále vštěpována svatá povaha soboty. A když někteří lidé vyšli v sobotu sbírat manu, Hospodin se zeptal: „Jak dlouho se budete zpěčovat a nebudete dbát mých příkazů a řádů?“ (Ex 16,28)

„Izraelci jedli manu po štyřicet let, dokud nepřišli do země, v níž se měli usadit; jedli manu, dokud nepřišli na pokraj kenaanské země.“ (Ex 16,35) Po čtyřicet let jim byla denně připomínána Boží neustálá péče a něžná láska. Bůh „jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával. Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti.“ (Ž 78,24.25) Tento pokrm jim opatřovali andělé. Izraelci byli denně poučováni, že jejich potřeby jsou zajištěny tak, jako kdyby byli obklopeni vlnícími se lány obilí na úrodných rovinách Kenaanu.

Mana byla předobrazem Toho, který přišel od Boha, aby položil život za svět. Ježíš řekl: „Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (J 6,48-51)

VODA ZE SKÁLY

Když Izraelci odešli z pouště Sínu, utábořili se v Refídimu. Nebyla tam voda a oni opět nedůvěřovali Boží prozřetelnosti. Lidé přišli k Mojžíšovi se žádostí: „Dejte nám vodu, chceme pít!“ (Ex 17,2) Rozzlobeně křičeli: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“ (Ex 17,3) Když byli bohatě zásobeni potravou, s pocitem studu vzpomínali na svou nevěru a slibovali, že budou v budoucnu důvěřovat Hospodinu. Avšak při první zkoušce jejich víra selhala. Zdálo se, že oblakový sloup, který je vede, skrývá nějaké hrozné tajemství. A Mojžíš – kdo to vlastně je? Jaký záměr asi sleduje tím, že je vyvedl z Egypta? Jejich srdce naplnila podezíravost a nedůvěra, a v návalu hněvu ho chtěli ukamenovat.

Mojžíš v úzkosti volal k Hospodinu: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat?“ ( Ex 17,4) Bylo mu řečeno, aby s sebou vzal starší Izraele a hůl, pomocí níž konal zázraky v Egyptě, a předstoupil před lid. A Hospodin mu řekl: „Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ (Ex 17,6) Mojžíš uposlechl a voda vytryskla mocným proudem a bohatě zásobila tábor. Hospodin ve své milosti použil hůl za svůj nástroj, aby je vysvobodil.

Byl to Boží Syn, kdo stál zahalen v oblakovém sloupu před Mojžíšem a dal vytrysknout životodárné vodě. Celá pospolitost viděla Hospodinovu slávu. Avšak kdyby byl oblak odstraněn, byli by usmrceni hrozným jasem Toho, který se v něm skrýval.

Nevěra, kterou projevili, byla trestuhodná a Mojžíš se bál, že na nich spočine Boží soud. Nazval to místo „Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár)“ (Ex 17,7) na památku jejich hříchu.

VÁLKA S AMÁLEKEM

Izraeli teď hrozilo nové nebezpečí. Protože reptali proti Hospodinu, dovolil, aby na ně zaútočili jejich nepřátelé. Vytáhli proti nim Amálekovci a zaútočili na zemdlené a unavené, kteří zůstali pozadu. Mojžíš nařídil Jozuovi, aby vybral z každého kmene skupinu bojovníků a vedl je proti nepříteli, zatímco on sám bude stát s Boží holí v ruce na blízkém pahorku. Příštího dne Jozue se svým vojskem zaútočil na protivníka, zatímco Mojžíš, Áron a Chúr stáli na kopci, odkud mohli přehlédnout bitevní pole. S rukama vztaženýma k nebi a s Boží holí v pravé ruce se Mojžíš modlil za úspěch izraelského vojska. Všimli si, že pokud má ruce nahoře, Izrael vyhrává. Jakmile je však spustí, vítězí nepřítel. Když Mojžíš začal umdlévat, Áron a Chúr mu podpírali ruce až do západu slunce, kdy byl nepřítel zahnán na útěk.

Mojžíšův čin byl symbolický. Ukazoval, že Bůh drží úděl Izraele ve svých rukou. Budou-li mu důvěřovat, bude bojovat za ně a pokoří jejich nepřátele. Jestliže se však od něj odvrátí a budou důvěřovat ve svou vlastní sílu, budou slabí a jejich nepřátelé je porazí.

Boží síla se musí spojit s lidským úsilím. Mojžíš nevěřil, že Bůh přemůže jejich protivníky, když Izrael zůstane nečinný. Zatímco se velký vůdce úpěnlivě modlil k Hospodinu, Jozue a jeho udatní bojovníci vynakládali veškeré své úsilí, aby zahnali nepřátele Izraele a Boha.

Těsně před svou smrtí předal Mojžíš svému lidu slavnostní poselství: „Pamatuj, co ti učinil Amálek, když jste táhli z Egypta. Střetl se s tebou na cestě a zničil ti zadní voj, všechny churavé za tebou, když tys byl ochablý a unavený; a nebál se Boha. Proto až ti Hospodin, tvůj Bůh, dá odpočinutí ode všech tvých okolních nepřátel v zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, abys ji obsadil, vymažeš památku Amálekovu zpod nebes. Nezapomeň!“ (Dt 25, 17-19) Hospodin o tomto bezbožném lidu prohlásil: „Hospodin vyhlašuje boj proti Amálekovi do posledního pokolení.“ (Ex 17,16)

Ne že by Amálekovci nebyli obeznámeni s Božím charakterem nebo jeho svrchovaností, ale rozhodli se, že se vzepřou jeho moci. Tropili si posměch z divů, které Mojžíš vykonal před Egypťany. Zapřisáhli se při svých bozích, že Hebreje zničí, a chvástali se, že Bůh Izraele nemá moc jim odolat. Izraelci je neohrožovali. Jejich útok nebyl vyprovokován. Aby ukázali své pohrdání Bohem, snažili se zničit jeho lid. Amálekovci byli už dlouho zatvrzelými rebely. Přesto je Boží milost dosud vyzývala k pokání. Avšak když amálečtí bojovníci napadli unavené a bezbranné šiky Izraele, zpečetili tím osud svého národa. Nad všemi, kdo milují Boha a bojí se ho, je jako štít vztažena Boží ruka. Ať se lidé mají na pozoru, aby do této ruky neudeřili, neboť třímá meč spravedlnosti.

JITROVA MOUDRÁ RADA

Mojžíšův tchán Jitro se rozhodl, že navštíví Hebreje a přivede Mojžíšovi jeho ženu a dva syny. Velký vůdce je radostně uvítal a zavedl je do svého stanu.

Když Jitro pobýval v táboře, brzy zpozoroval, jak těžká břemena spočívají na Mojžíšovi. Nejenže se staral o obecné záležitosti a povinnosti lidu, ale byly mu předkládány i spory, které mezi nimi vznikly. Mojžíš řekl: „Učím je znát Boží nařízení a řády.“ (Ex 18, 16) Ale Jitro namítl: „Není to dobrý způsob, jak to děláš. Úplně se vyčerpáš, stejně jako tento lid, který je s tebou. Je to pro tebe příliš obtížné. Sám to nezvládneš.“ (Ex 18,17.18) Poradil Mojžíšovi, aby ustanovil vhodné muže za správce nad tisíci, jiné za správce nad sty a jiné nad padesáti a deseti. Ti měli soudit všechny menší záležitosti, kdežto nejsložitější a nejdůležitější případy měly být i nadále přednášeny Mojžíšovi. Tato rada byla přijata a nejenže přinesla ulehčení Mojžíšovi, ale vnesla také dokonalý řád mezi lid.

Skutečnost, že byl vyvolen, aby vyučoval druhé, nevedla Mojžíše k závěru, že sám nepotřebuje žádné poučení. Vyvolený vůdce Izraele rád naslouchal návrh;um bohabojného midjánského kněze a přijal jeho radu.

Lid se vydal z Refídimu na další cestu. Následovali pohyb oblakového sloupu. Jejich cesta vedla přes holé pláně, strmé výstupy a skalnatými průsmyky. Pojednou se před nimi vynořil ve svém vznešeném majestátu masiv hory Sínaj. Oblakový sloup se zastavil na jejím vrcholu a lidé postavili své stany na pláni pod ní. Toto místo se mělo téměř na jeden rok stát jejich domovem. V noci je ohnivý sloup ujišťoval o Boží ochraně, a zatímco tvrdě spali, na tábor se jemně snášel chléb z nebe.

Tady měl Izrael přijmout nejpředivnější zjevení, jaké kdy Bůh lidem dal. Zde Hospodin shromáždil svůj lid, aby mu mohl vštípit posvátnost svých požadavk;u tím, že svým vlastním hlasem vyhlásí svůj svatý zákon. Měly se v nich odehrát významné změny. Přízemní vlivy otroctví a modloslužby zanechaly své stopy v jejich zvycích a povahách. Bůh je pozvedne na vyšší morální úroveň tím, že se jim dá sám poznat.