Elkána, lévijec z Efrajimského pohoří, byl bohatý a vlivný muž, který miloval Hospodina a bál se ho. Jeho manželka Chana byla ženou vroucí zbožnosti a ušlechtilé víry.
Vjejich domově se neozývaly radostné dětské hlásky, a tak se Elkána znovu oženil. Avšak tento krok, který učinil v nedostatku víry v Boha, jim nepřinesl štěstí. Domácnost byla sice obdařena syny a dcerami, ale radost a krása Boží posvátné instituce manželství byla zničena a rodinná pohoda narušena.
Penina, Elkánova nová manželka, byla žárlivá a úzkoprsá a chovala se pyšně a povýšenecky. Chaně se zdálo, že se zhroutily její naděje a život se pro ni stal těžkým břemenem. Přesto se k těžkostem postavila s trpělivou pokorou.
Elkána nemusel sloužit jako lévijec v Sílu. Přesto chodíval se svou rodinou v určený čas uctívat Boha a obětovat. I během posvátných slavností, které se pojily se službou Bohu, se mezi ně vkrádal špatný duch, jímž byl sužován jeho dům. Po předložení obětí vděčnosti se celá jeho rodina podle zvyku společně zúčastnila slavnostní, a přesto radostné hostiny. Elkána dal matce svých dětí její vlastní podíl a také příděl pro každého jejího syna a dceru. Chaně dal dvojitou porci, čímž dal najevo, že jeho city k ní jsou stejné, jako kdyby měla syna. Nato se druhá žena, naplněna žárlivostí, dožadovala přednostního práva jako ta, která je vysoce poctěna Bohem, a předhazovala Chaně její bezdětnost.
To se opakovalo rok co rok, až to Chana jednou už nemohla vydržet. Velice se rozplakala a odešla od svátečního stolu. Její manžel se ji marně snažil utěšit. „Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?“ (1 S 1,8)
Chana mu nic nevyčítala. Břemeno, o které se nemohla podělit s žádným pozemským přítelem, svěřila Bohu. Upřímně a úpěnlivě se modlila, aby jí Hospodin daroval syna, kterého by vychovala pro něho. Slíbila, že bude-li její prosba vyslyšena, zasvětí svého syna hned od jeho narození Bohu.
Chana se přibližovala stále víc ke vchodu do svatostánku „a v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala“ (1 S 1,10). V této bezbožné době bylo zřídkakdy možno spatřit takovéto projevy zbožnosti. Élí, nejvyšší kněz, Chanu pozoroval a domníval se, že se opila vínem. Pokládal za nutné udělit jí zaslouženou výtku, a tak přísně řekl: „Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína!“ (1 S 1,14)
S bolestí a překvapením Chana mírně odpověděla: „Nikoli, můj pane; jsem žena hluboce zarmoucená. Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši. Nepokládej svou služebnici za ženu ničemnou. Vždyť až dosud jsem mluvila ze své velké beznaděje a žalosti.“ (1 S 1,15.16)
Velekněz byl hluboce dojat, protože byl Božím mužem. Místo napomenutí vyslovil požehnání: „Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila.“ (1 S 1,17)
Chana dostala dar, o který tak upřímně prosila. Když hleděla na dítě, pojmenovala ho Samuel - „Vyžádaný od Boha“. Jakmile byl její maličký dost starý, aby mohl být odloučen od své matky, splnila svůj slib. Byl to její jediný syn, vzácný dar nebes. Ona ho však přijala jako poklad zasvěcený Bohu, a proto neodepřela Dárci to, co mu patří.
Chana šla se svým manželem do Šíla a představila knězi svůj vzácný dar. Řekla: „Dovol, můj pane, při tvém životě, můj pane, já jsem ta žena, která tu stála u tebe a modlila se k Hospodinu. Modlila jsem se za tohoto chlapce a Hospodin mi dal, zač jsem ho tak naléhavě prosila. Vyprosila jsem si ho přece od Hospodina, aby byl jeho po všechny dny, co bude živ. Je vyprošený pro Hospodina.“ (1 S 1,26-28) Élí, který sám jako otec své syny rozmazloval, byl naplněn úctou a zahanben, když viděl úžasnou oběť této matky, která byla ochotna se rozloučit se svým jediným dítětem,aby ho zasvětila službě Bohu. Pociťoval to jako výtku své vlastní sobecké lásce a v pokoře a úctě se poklonil před Hospodinem a uctíval ho. Matčino srdce bylo naplněno radostí a chválou a ona vděčně oslavovala Boha.
ŠÍLO
Ze Šíla se Chana vrátila do svého domova v Ramatajim-sófímu, zatímco Samuela zanechala v Božím domě, aby se tam učil sloužit Bohu. Od nejranějšího dětství, kdy to mohl pochopit, vedla svého syna k tomu, aby se pokládal za člověka, který patří Bohu. Každý den se za něj modlila. Každý rok mu zhotovila roucho pro službu ve svatostánku, a když se svým manželem přišla do Šíla uctívat Boha, předala svému synovi toto svědectví své lásky. Každá nitka tohoto šatu byla utkána s modlitbou, aby byl čistý, šlechetný a ryzí. Upřímně prosila, aby dosáhl velikosti, kterou hodnotí nebesa, aby žil k Boží slávě a byl požehnáním pro druhé.
Jaké odměny se Chaně dostalo! A jaké povzbuzení k víře dala svým příkladem! Každé matce jsou svěřeny určité možnosti. Kolotoč všedních povinností, které ženy pokládají za únavný a nepříjemný úkol, by měl být považován za závažné a vznešené dílo. Matka může urovnat životní stezky pro nohy svých dětí, vedoucí sluneční září i stínem k slavným nebeským výšinám. Doufat, že se jí podaří utvářet povahu svých dětí podle Božího vzoru, však matka může jedině za předpokladu, že se ona sama snaží ve svém životě následovat Krista. Ať každá maminka často přichází ke svému Spasiteli s modlitbou: „Uč nás, na co je nutno u toho dítěte dbát a co s ním máme činit.“ (Viz Sd 13,12.) Bůh jí dá moudrost.
„Mládeneček Samuel však prospíval a byl oblíben u Hospodina i u lidí.“ (1 S 2,26) Samuelovo mládí nebylo prosto špatných vlivů nebo hříšného příkladu. Élího synové se nebáli Boha a nerespektovali svého otce. Avšak Samuel nevyhledával jejich společnost a neřídil se jejich špatným příkladem. Stále se snažil stát se takovým, jakého ho chce mít Bůh.
Samuel si svou příjemnou povahou získal vroucí lásku starého kněze. Byl laskavý, štědrý, poslušný a uctivý. Élí, kterého trápila bezbožnost jeho vlastních synů, nacházel v přítomnosti svého svěřence klid a požehnání. Žádný otec nikdy nemiloval své dítě něžněji než Élí tohoto chlapce. Naplněn úzkostí a výčitkami svědomí kvůli prostopášnému způsobu života svých vlastních synů, obracel se Élí k Samuelovi o útěchu.
Každým rokem byly Samuelovi svěřovány důležitější zodpovědnosti. Přestože byl ještě dítětem, dostal na znamení svého zasvěcení ke službě ve svatyni lněný efód. Už když ho jako malého přivedli, aby sloužil ve svatostánku, musel Samuel vykonávat různé povinnosti podle svých schopností. Nebyly vždycky příjemné, ale plnil je ochotně. Považoval se za Božího služebníka a svou práci za práci Boží. Jeho úsilí bylo přijato, protože bylo vyvíjeno z lásky k Bohu a z upřímné touhy konat Boží vůli. Tak se stal Samuel spolupracovníkem Pána nebe a země.
Rozhodnutí vykonávat každou povinnost tak, jako bychom ji konali pro Hospodina, dává určité kouzlo i té nejpodřadnější činnosti a spojuje dělníky na zemi se svatými bytostmi, které plní Boží vůli v nebi. Poctivost v malých věcech, nepatrná rozhodnutí k věrnosti a konání drobných skutků lásky naplní životní cestu radostí. A až naše práce na zemi skončí, ukáže se, že každá z těch malých povinností, které jsme věrně vykonali, přispěla svým vlivem k dobru, které nemůže být zničeno.
Dnešní mladí lidé se mohou stát zrovna tak vzácnými v Božích očích, jako byl Samuel. Zůstávají-li věrni svým křesťanským zásadám, mohou silně ovlivnit dílo reformy. Bůh má práci pro každého z nich. Lidé nikdy nedosáhli větších výsledků v práci pro Boha a lidstvo, než jakých může být dosaženo v našich dnech těmi, kdo budou věrně plnit úkol, který jim Bůh svěřil.
Na úsvitě dějin a Bible