Saulova vláda

Omyly a pády prvního izraelského krále.

Po shromáždění v Gilgálu rozpustil Saul armádu, která se na jeho rozkaz shro­máždila, aby porazila Amónce. Zde se dopustil velké chyby. Jeho vojsko bylo naplněno nadějí a odvahou z nedávné­ho vítězství, a kdyby byl okamžitě pokračoval v boji proti ostatním nepřáte­lům Izraele, mohl jim zasadit pořádnou ránu, která by vedla k osvobození ná­roda.

Mezitím se činili Pelištejci. Stále drželi některé horské pevnosti v izraelské ze­mi a teď se usazovali v samém srdci země. Během dlouhého období své tyran­ské nadvlády se Pelištejci snažili posílit svou moc tím, že Izraelcům zakázali pro­vozovat kovářské řemeslo, aby nevyrábě­li válečné zbraně. Pro takovéto výrobky chodívali Hebrejové dosud do pelištejských pevností, když je potřebovali zho­tovit. Izraelští muži, ovládaní poddajným duchem, vypěstovaným dlouhodobým útlakem, do značné míry zanedbali po­třebu obstarat si válečnou výzbroj. Luky a praky si Izraelci mohli opatřit, ale ni­kdo z nich kromě Saula a jeho syna Jónatana neměl oštěp nebo meč.

Až do druhého roku Saulovy vlády nebyl učiněn žádný pokus podrobit si Pelištejce. První ránu jim zasadil Jónatan, který přemohl jejich posádku v Gebě. Popuzení Pelištejci se připravili na rychlý útok proti Izraeli. Saul vyhlásil vál­ku a zvukem polnice povolal všechny bojovníky včetně kmenů sídlících za Jor­dánem, aby se shromáždili v Gilgálu.

Pelištejci soustředili ohromnou armá­du v Mikmásu - „třicet tisíc mužů, šest tisíc jezdců a lidu takové množství jako písku na mořském břehu“ (1 S 13,5). Saul a jeho vojsko v Gilgálu byli zděše­ni pomyšlením na mocnou armádu, s níž se musí utkat v bitvě. Mnozí byli tak vystrašeni, že odmítli zúčastnit se to­hoto střetnutí. Jiní se skrývali v jesky­ních a mezi skalami v této krajině. Jak se blížil čas bitvy, dezertérství rapidně vzrostlo a ti, kteří neutekli, byli naplně­ni hrůzou.

Když byl Saul pomazán za krále, do­stal od Samuela jasné směrnice, jak má v této chvíli postupovat. Prorok mu ře­kl: „Potom sestoupíš přede mnou do Gilgálu a já sestoupím k tobě, abych obětoval zápalné oběti a připravil ho­dy oběti pokojné. Sedm dní budeš če­kat, než k tobě přijdu. Pak ti dám vě­dět, co máš udělat.“ (1 S 10,8)

 Velké selhání

Saul čekal den co den, ale nepovzbuzo­val lid a neprobouzel v nich důvěru v Bo­ha. Než zcela vypršel čas určený prorokem, nechal se nastalými okolnostmi zmalomyslnit. Místo aby se snažil připra­vit lid na bohoslužbu, kterou měl přijít Samuel vykonat, poddal se nevíře. Čin hledání Boha obětí byl nejvznešenějším skutkem. Bůh vyžadoval, aby jeho lid zkoumal svá srdce a litoval svých hří­chů, aby mohla být oběť přijata a aby jejich úsilí porazit nepřítele provázelo Boží požehnání. Avšak Saul byl čím dál netrpělivější. A lid, místo aby důvěřo­val v Boží pomoc, vzhlížel ke králi, aby je vedl a usměrňoval.

Přesto o ně Hospodin stále pečoval a nevzdal se jich. Přivedl je do úzkých, aby se přesvědčili, jak je bláhové spo­léhat na člověka, a aby se obrátili k ně­mu jako ke své jediné pomoci.

Nadešel čas Saulovy zkoušky. Spo­lehne se na Boha a bude podle jeho příkazu trpělivě čekat jako člověk, kte­rému Bůh může v náročných situacích důvěřovat jako vůdci svého lidu? Anebo zakolísá, a nebude hoden svaté zodpovědnosti, která na něj byla vložena? Upo­slechne král Vládce všech králů? Obrá­tí pozornost svých zbabělých vojáků k Bohu, v němž je věčná síla a vysvo­bození?

Saul očekával Samuelův příchod se stále vzrůstající netrpělivostí a úzkost a dezerci svých vojáků připisoval pro­rokově nepřítomnosti. Určený čas na­dešel, ale Boží muž se neobjevil. Boží prozřetelnost zdržela Hospodinova slu­žebníka. Saul cítil, že je třeba něco udělat, aby lid uklidnil, a tak se rozhodl svo­lat shromáždění a obětí si zajistit Boží pomoc. Bůh dal pokyn, že mu mohou předkládat oběti pouze ti, kdo byli od­děleni ke kněžskému úřadu. Avšak Saul nařídil: „Přineste ke mně oběť zápalnou a pokojnou.“ (1 S 13,9) Přistoupil k oltáři a obětoval oběť.

„Sotva skončil obětování zápalné obě­ti, přišel Samuel.“ (1 S 13,10) Samuel okamžitě poznal, že Saul jednal v rozporu s výslovnými příkazy, které mu by­ly dány. Kdyby byl Saul splnil podmín­ky, na jejichž základě byla slíbena Boží pomoc, Hospodin by Izraeli způsobil skvělé vítězství. Ovšem Saul byl se se­bou tak spokojen, že vyšel prorokovi vstříc jako někdo, kdo by měl být po­chválen, a ne odsouzen.

Na Samuelův dotaz: „Cos to udělal?“ (1 S 13,11) předložil Saul výmluvy za svůj opovážlivý čin. „Když jsem viděl, že se lid ode mne rozprchává, neboť tys k určenému dni nepřicházel, a že se Pe­lištejci shromáždili v Mikmásu, řekl jsem si: Pelištejci teď sejdou proti mně do Gilgálu a já jsem si nenaklonil Hospodina. A tak jsem se opovážil zápalnou oběť obětovat sám.“ (1 S 13,11.12)

„Samuel nato Saulovi řekl: »Počínal sis jako pomatenec. Nedbals příkazu, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh. Tak by byl Hospodin upevnil tvé království nad Izraelem navěky. Teď však tvé království neobstojí. Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce. Jemu Hospodin při­káže, aby byl vévodou nad jeho lidem, protože ty jsi nedbal toho, co ti Hospodin přikázal.« A Samuel hned vystoupil z Gilgálu do Gibeje Benjamínovy.“ (1 S 13,13-15)

Buď musí Izrael přestat být Božím li­dem, anebo musí být království a národ řízeny Boží mocí. VIzraeli nemůže prospívat žádné království, které ve všech věcech neuzná svrchovanou Boží au­toritu.

Saulovo selhání v této době zkoušky ukázalo, že není hoden být Božím zá­stupcem pro Hospodinův lid. Zavedl by Izrael na scestí. Rozhodující silou by se místo Boží vůle stala jeho vůle. Protože selhal, Boží záměr musí být uskutečněn někým jiným. Vláda v Izraeli musí být svěřena někomu, kdo bude vládnout v souladu s vůlí nebes.

Přestože Saul ztratil Boží přízeň, ne­byl ochoten pokořit své srdce a činit po- kání. Věděl o porážce Izraele, když Chofní a Pinchas přinesli do tábora Boží schrá­nu. I když toto všechno věděl, rozhodl se poslat pro svatou schránu a kněze, který ji měl na starosti. Doufal, že takto znovu shromáždí své rozprchlé voj­sko a svede bitvu s Pelištejci. Zbaví se Samuelovy přítomnosti a osvobodí se od prorokovy nepříjemné kritiky a vý­tek.

Saulovi byl dán Duch svatý, aby osví­til jeho rozum a obměkčil jeho srdce. A přesto - jak velká byla jeho zvráce­nost! Jeho prudká povaha, která neby­la záhy cvičena k podřizování se, byla vždy připravena vzdorovat Boží autori­tě. Lidé nemohou po léta zneužívat sí­ly, které jim Bůh dal, a myslet si, že až se později rozhodnou změnit se, na­jdou dostatek nových sil vydat se jiným směrem.

Saulovy snahy zburcovat lid byly mar­né. Své vojsko, zredukované na šest set mužů, zavedl do pevnosti v Gibeji, nacházející se na jižní straně hluboké di­voké rokle několik kilometrů severně od Jeruzaléma. Na severní straně údolí v Mikmásu se utábořila pelištejská ar­máda, zatímco její oddíly vyšly různý­mi směry, aby pustošily zemi.

JÓNATANOVO VÍTĚZSTVÍ

Bůh dopustil krizi, aby mohl napome­nout Saula a naučit svůj lid pokoře a ví­ře. Kvůli Saulovu hříchu troufalého obětování mu Hospodin neprokáže tu čest, aby porazil Pelištejce. Byl k tomu vybrán králův syn Jónatan, který se bál Hospo­dina. Z Božího podnětu navrhl svému zbrojnoši, aby tajně zaútočili na nepřá­telský tábor. Naléhal: „Pojď, pronikne­me k postavení těch neobřezanců. Snad pro nás Hospodin něco udělá. Vždyť Hos­podinu nemůže nic zabránit, aby zachrá­nil ať skrze mnoho nebo skrze málo.“ (1 S 14,6)

Zbrojnoš, který byl také mužem víry a modlitby, tento plán podpořil. Spo­lečně se potají vytratili z tábora, proto­že jinak by byl jejich záměr zmařen. S upřímnou modlitbou k Vůdci svých otců se domluvili na znamení, podle kte­rého se rozhodnou, jak mají pokračovat. Když sestupovali do rokle, oddělující od sebe obě armády, tiše si razili cestu pod útesem, částečně kryti okrajem údolí. Když se blížili k pevnosti, byli odhaleni svými nepřáteli, kteří posměšně řekli: „Hle, Hebrejové vylézají z děr, kam se ukryli… Pojďte k nám nahoru, něco vám povíme!“ (1 S 14,11.12) To znamenalo, že oba Izraelce potrestají za jejich troufalost. Tato výzva byla znamením, na němž se Jónatan a jeho druh do­hodli jako na důkazu, že Hospodin po­žehná jejich podniku. Bojovníci si vybra­li skrytou a náročnou stezku. Vydali se cestou přes útes, který se zdál být ne­dobytný a nebyl silně střežen. Takto pronikli do nepřítelova tábora a pobi­li stráže, které - přemoženy překvape­ním a strachem - nekladly žádný od­por.

Nebeští andělé chránili Jónatana a je­ho společníka. Bojovali po jejich boku a Pelištejci před nimi padali. Země se chvěla, jako by se blížilo velké množství jezdců a vozů. Jónatan poznal znamení Boží pomoci a dokonce i Pelištejci vě­děli, že Bůh pracuje pro vysvobození Izraele. Jejich vojsko zachvátil hrozný strach. Pelištejci začali ve zmatku pobíjet jeden druhého.

Brzy bylo bitevní vřavu slyšet v izrael­ském táboře. Králova hlídka podala zprá­vu o velkém zmatku mezi Pelištejci a hlá­sila, že se jejich počet zmenšuje. Když Saul poznal, že se Pelištejci setkali s od­porem, vedl své vojsko, aby se připojilo k útoku. Hebrejové, kteří zběhli k nepří­teli, se teď obrátili proti němu. Velké množství jich také vyšlo z míst, kde se skrývali. Když Pelištejci utíkali, Saulova armáda prchající strašně pobíjela.

Lid se staví proti králi

Rozhodnut vytěžit ze svého úspěchu co nejvíc, král ukvapeně zakázal svým vo­jákům po celý den jíst. „Buď proklet muž, který by do večera, dokud se ne­pomstím svým nepřátelům, pojedl ně­jaký pokrm.“ (1 S 14,24) Vítězství už by­lo  dosaženo, aniž se o ně Saul zasadil nebo se na něm podílel, ale doufal, že se vyznamená úplným zničením rozprášené armády. Rozkaz, aby se vojsko zdr­želo jídla, ukázal, že král je lhostejný k po­třebám svého lidu, když tyto potřeby stály v cestě jeho touze po sebevyvýšení. Jeho slova prozrazují jeho záměr. Neřekl: „Dokud se Hospodin nepomstí nad svými nepřáteli,“ ale: „Dokud se (já) ne­pomstím svým nepřátelům.“

Lidé celý den bojovali, byli zesláblí a potřebovali se najíst. Jakmile doba omezení pominula, vrhli se na maso s krví, čímž porušili zákon, který zaka­zoval jíst krev.

Během dne, kdy probíhala bitva, Jónatan, který neslyšel králův příkaz, ho nevědomky porušil tím, že pojedl tro­chu medu, když procházel lesem. Saul prohlásil, že přestoupení jeho nařízení bude potrestáno smrtí. Ačkoli se Jónatan nedopustil vědomého hříchu a ač­koli Bůh jeho prostřednictvím způso­bil vysvobození, král prohlásil, že roz­sudek musí být vykonán. Jeho hrozný výrok zněl: „Ať se mnou Bůh udělá, co chce! Jónatane, ty musíš zemřít!“ (1 S 14,44)

Saul se nemohl pyšnit vítězstvím, ale doufal, že bude poctěn za horlivost, s jakou bude chtít dodržet posvátnost své přísahy. Lid nedovolil, aby byl roz­sudek vykonán. Statečně se postavili proti královu hněvu a prohlásili: „Jónatan že by měl zemřít? Vždyť připravil Izraeli takové veliké vysvobození! Buď toho dalek! Jakože je živ Hospodin, ani vlásek z hlavy mu nesmí spadnout na zem. S pomocí Boží jednal dnešního dne.“ (1 S 14,45)

Jónatanovo vysvobození bylo přís­ným pokáráním královy ukvapenosti. Saul měl předtuchu, že jeho zlořečen­ství se vrátí na jeho vlastní hlavu. Vrátil se domů rozmrzelý a nespokojený.

Ti, kdo jsou nejpohotovější k omlou­vání svého hříchu, bývají často nejpřís­nější v odsuzování druhých. Mnozí si počínají jako Saul. Když jsou přesvěd­čeni, že s nimi není Hospodin, odmíta­jí najít příčinu svých těžkostí v sobě. Li­bují si v krutém odsuzování ostatních, kteří jsou lepší než oni.

Lidé usilující o sebevyvýšení se často dostanou do postavení, kde se odhalí jejich pravý charakter. Tak tomu bylo v případě Saula. Královské pocty mu by­ly přednější než spravedlnost, milosr­denství nebo shovívavost.

Takto byli lidé přivedeni k poznání svého omylu. Vyměnili zbožného proro­ka, který se modlil za jejich požehnání, za krále, který na ně svolával zlořečenství.

Kdyby byli izraelští muži nezasáhli, Jónatan, jejich vysvoboditel, by na krá­lův rozkaz zemřel. S jakými obavami se pak musel tento lid podrobovat Saulo­vu vedení! Jak hořké bylo pomyšlení, že byl dosazen na trůn z jejich vlastní­ho rozhodnutí!

Bible - Český ekumenický překlad

Diskuse