Síla modlitby

Bůh nás oslovuje prostřednictvím přírody, Bible a působením Ducha svatého.

Bůh nás oslovuje prostřednictvím přírody, Bible a působením Ducha svatého. Promlouvá k nám také tím, jak nás v životě vede. Nestačí však, aby Bůh mluvil k nám. Chceme-li prožívat duchovní život a sílu, musíme mu také vyjádřit, jak ho máme rádi a co si přejeme.

Různé podněty mohou naše myšlenky zaměřovat na něj. Můžeme přemýšlet o tom, co stvořil, čím nám prokazuje milost a jak nám pomáhá. To však ještě v pravém slova smyslu neznamená, že mu sdělujeme, co si myslíme a co cítíme. Můžeme se mu svěřit se svými radostmi i starostmi, se svým každodenním životem.

Modlit se znamená otevřít své srdce Bohu jako nejlepšímu příteli. Není jistě třeba, abychom Bohu o sobě vyprávěli, on o nás všechno ví. Modlitba nám pomáhá lépe se s ním seznamovat a plněji jej přĳímat. Modlitba nepřivádí Boha blíže k nám, ale nás přibližuje k Bohu.

Když Ježíš Kristus žil na této zemi, učil své učedníky, jak se mají modlit. Radil jim, aby Bohu předložili svoje každodenní potřeby a svěřili mu všechny svoje starosti. Ujistil je, že Bůh jejich modlitby slyší. Totéž slíbil nám.

Ježíš se také často modlil. Když žil na této zemi, postavil se do stejné situace, v jaké jsme my. Potřeboval totéž, co my. Prosil nebeského Otce, aby mu dal sílu k plnění každodenních povinností a úkolů. Věděl, že potřebuje Boží sílu, aby mohl splnit své poslání. Je pro nás ve všem příkladem.

Ježíš Kristus nesl naše slabosti, „protože procházel stejným pokušením jako my“. ¹ Nedopustil se však ničeho špatného, v ničem si nezadal se zlem. Snášel bolest a trýzeň pokušení. I když je Bohem, stal se také plně člověkem, a proto se potřeboval modlit podobně jako my. Měl právo žádat nebeského Otce, aby mu poskytl všechno potřebné. V důvěrných rozhovorech s Otcem prožíval radost a získával jistotu. Zachránce světa, Boží Syn, si uvědomoval, že potřebuje modlitbu. Oč více bychom si měli uvědomovat, jak nutně se potřebujeme modlit my, slabí lidé, kteří tak často podléháme zlu.

Nebeský Otec očekává, že nám bude moci dát bohatství svých darů. Během modlitby můžeme zakusit jeho nekonečnou lásku. Proč využíváme možnost rozmlouvat s Bohem tak málo? Bůh je připraven ochotně naslouchat upřímným prosbám i malého dítěte. Proč se ostýcháme říci mu, co potřebujeme?

Co si asi myslí andělé o lidech, kteří jsou slabí, často bezradní a stále naváděni k něčemu nesprávnému, a přesto nežádají Boha o pomoc? Bůh nás má tak rád, že nám chce dát mnohem více, než kolik prosíme nebo jsme schopni domyslet. A my se přesto tak málo modlíme a tak málo mu důvěřujeme. Andělé se ochotně sklánějí před Bohem a jsou rádi, když mohou být v jeho blízkosti. Největší radostí pro ně je, když s ním mohou hovořit a trávit čas. Potřebujeme pomoc, kterou nám může poskytnout jedině Bůh. A přesto, jak se zdá, rádi žĳeme bez něj a bez poznání, které poskytuje jeho Duch.

Satan – původce zla – zahaluje svou temnotou ty, kdo se nemodlí. Protože se prostřednictvím modlitby nesetkávají s Bohem, může je snadněji zatáhnout do zla – hříchu. Proč věřící lidé přistupují tak liknavě k modlitbě? Bůh má mnoho darů, které nám chce dát. Modlitba je jako klíč v ruce věřícího, který otevírá tento nebeský poklad.

Pokud nerozmlouváme s Bohem dostatečně často, hrozí nám nebezpečí, že zlhostejníme. Postupně tak můžeme sejít ze správné životní cesty. Satan se neustále snaží cestu k Bohu nám nějakým způsobem zatarasit. Nemá zájem, abychom prostřednictvím modlitby přĳímali Boží milost a sílu odolávat zlu.

Můžeme očekávat, že Bůh na naše prosby odpoví, je však třeba splnit určité podmínky. Předně si musíme uvědomovat, že jeho pomoc potřebujeme. Slíbil: „Vaší vyprahlé zemi dopřeji vodu a suchou půdu zalĳi bystřinami.“²Ti, kdo touží – hladovějí a žízní – po Boží spravedlnosti, budou uspokojeni. Naše srdce musí být vnímavé k působení Božího Ducha, jinak nejsme schopni jeho dary přĳmout.

Potřebujeme Boží pomoc. Bůh to ví a je připraven nám ji poskytnout, musíme ale o jeho pomoc požádat. Své následovníky vyzývá: „Proste, a dostanete.“ ³ Apoštol Pavel napsal: „Když neváhal vzdát se kvůli nám svého vlastního Syna, co by pro nás ještě neudělal?“⁴

Když svévolně děláme něco nesprávného, Bůh naše prosby nevyslyší. Vždycky však slyší prosby člověka, který lituje, že udělal něco špatného. Jestliže si dáme věci v životě do pořádku, můžeme si být jisti, že nás Bůh slyší. Boží lásku si nemůžeme zasloužit. Záchranu nám přináší dobrota Ježíše Krista. Očistí nás krev, kterou za nás prolil na kříži. My však musíme splnit určité podmínky, aby nás mohl přĳmout.

Důvěra je podmínkou

Když se modlíme, musíme také projevit víru. „Bez víry není možné se Bohu líbit. Ten, kdo přistupuje k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kteří ho hledají.“⁵Ježíš Kristus své následovníky poučil: „Pamatujte si: budete-li za něco prosit ve svých modlitbách s pevnou vírou, že vaše prosba bude naplněna, pak se tak určitě stane.“⁶Věříme, že to myslel opravdově?

Bůh věrně plní své sliby. Někdy se možná o něco modlíme, ale Bůh naši prosbu ihned nesplní. Přesto je namístě věřit, že naše prosby slyší a že je svým způsobem naplní.

Nedokážeme předvídat budoucnost. Někdy prosíme o věci, které by nám nebyly k dobrému. Náš nebeský Otec nás má tak rád, že nám dá jen to, co je pro nás nejlepší. Dá nám to, oč bychom žádali, kdybychom mohli vidět skutečný stav věcí.

Důvěřujme Božím slibům, i když se zdá, že na naše prosby nereaguje. V pravý čas nám dá dary, které potřebujeme nejvíce. Nemůžeme žádat a očekávat, že splní naše modlitby přesně takovým způsobem, jak si to přejeme. Bůh nedělá omyly. Ve své dobrotě nám neodepře nic, co by nám opravdu prospělo. Nepřestaň mu důvěřovat, i když hned nevidíš odpověď na své modlitby. Důvěřuj jeho slibu: „Proste, a dostanete.“

Jestliže se budeme zabývat svými pochybnostmi a obavami, jen je tím zvětšíme. K Bohu musíme přicházet s vírou a vědomím, že v těch nejpodstatnějších oblastech života si sami nevystačíme. Pokorně a s důvěrou mu musíme svěřit, co si přejeme, i když Bůh všechno zná. Bůh dohlíží na celé stvoření a všechno udržuje v chodu. Slyší a vyslyší naše prosby, prozáří naše srdce svým světlem. Upřímná modlitba nás přibližuje k Bohu a jeho myšlení. Pravděpodobně nezakusíme okamžitě jeho blízkost, ale náš Zachránce se k nám laskavě a chápavě sklání. Možná nepocítíme jeho dotek, ale jeho ruka se k nám vztahuje s láskou a soucitem.

Když se na Boha obracíme s prosbou o slitování a pomoc, musíme mít v srdci lásku a ochotu odpustit. Máme se modlit: „Odpusť nám naše provinění, tak jako my odpouštíme těm, kteří nám ublížili.“⁷ Jak bychom se mohli takto modlit, a přitom nebýt ochotni odpustit jiným lidem? Musíme odpustit, a pak můžeme očekávat, že Bůh odpoví na naše modlitby.

Pravidelnost a vytrvalost

Další podmínkou účinné modlitby je vytrvalost. Pokud chceme, aby naše víra rostla, musíme se modlit soustavně. Bible nám radí, abychom byli „v modlitbách vytrvalí“.⁸ Také apoštol Pavel nás vyzývá: „V modlitbách buďte vytrvalí a v děkování Bohu neúnavní.“ ⁹Apoštol Petr věřícím napsal: „Žĳte ukázněně a horlivě se modlete.“¹⁰Apoštol Pavel zase radí: „Ničím se příliš netrapte, všechno svěřte v modlitbě Bohu: své prosby i díky za jejich vyslyšení.“¹¹ A apoštol Juda doplňuje: „Ale vy, moji přátelé, budujte dále na základech dokonalé víry, modlete se v Duchu svatém a zůstávejte v Boží lásce.“ ¹²

Pravidelná modlitba udržuje naše spojení s Bohem tak, aby na nás mohl přecházet jeho život. Náš život pak bude vykazovat mravní čistotu a pravou svatost.

Je důležité, aby nás nic neodvádělo od modlitby. Musíme udržovat otevřenou možnost komunikace s Ježíšem Kristem. Kdykoli můžeme, připojme se k jiným lidem, kteří se modlí. Chceme-li udržovat opravdu důvěrný vztah s Bohem, musíme se účastnit společných modliteb. Takovým způsobem můžeme přĳímat duchovní požehnání. Budeme vyhledávat prostředí, kde na nás mohou dopadat paprsky Božího světla.

Také členové rodiny se mají společně modlit. Důležitá je i osobní soukromá modlitba. Modlitba o samotě udržuje a rozvíjí náš duchovní život. Život víry se nemůže bez modlitby zdravě vyvíjet. Společné modlitby v rodině nebo na veřejnosti jsou důležité, ale nestačí. Věřící člověk potřebuje otevřít své srdce před Bohem, když ho neslyší nikdo z lidí. Důvěrné prosby by měly zůstat jen mezi prosebníkem a Bohem.

Když trávíme čas s Bohem o samotě, nepůsobí na nás žádné jiné vlivy. V tichu soukromí se mu můžeme otevřít a nechat na sebe působit jeho blahodárný vliv. On slyší naše prosby vycházející z víry, i když je vyjadřujeme jen ve své mysli. Od něj přĳímáme světlo, které nás uschopňuje bojovat proti zlu a jeho původci – satanovi. Bůh je naše útočiště a zdroj síly.

Obracet se na Boha prostřednictvím modlitby můžeme doma i při práci. Podobným způsobem žil kdysi v důvěrném vztahu s Bohem také patriarcha Henoch. Tiché modlitby stoupají k Bohu jako příjemná vůně kadidla. Satan nepřemůže člověka, který se prostřednictvím modlitby drží Boha.

Tichou modlitbu můžeme k Bohu vyslat kdykoli a kdekoli. Nic nám nemůže zabránit, abychom se pomocí modlitby obrátili na Boha. Modlit se můžeme i na rušné ulici nebo během práce.

Můžeme se modlit jako starozákonní prorok Nehemjáš. I když právě stál před králem, tiše se modlil, aby jej Bůh vedl. Jakékoli místo, kde právě jsme, se může stát místem modlitby. Dveře našeho srdce mohou zůstat trvale otevřené a zvát Ježíše Krista na návštěvu jako vítaného hosta.

Můžeme se pohybovat v prostředí tolik poznamenaném špatností, že nám může připadat jakoby otrávené zlem, ale přesto můžeme duchovně dýchat čistý vzduch nebe. Když se modlíme, uzavíráme své myšlenky před tím, co není čisté a správné. Když se naše srdce otevře, aby vnímalo Boží působení, naše myšlenky se nasměrují na nebeská témata a budeme stále cítit Boží přítomnost.

Potřebujeme plněji porozumět, proč se Ježíš Kristus stal člověkem, a pochopit hodnotu věčného života. Srdce věřících lidí by měla naplňovat krása ušlechtilého života. Prosme Boha, abychom dokázali lépe tuto krásu vnímat.

Myšlenky bychom měli obracet k Bohu proto, abychom mohli dýchat duchovní atmosféru nebe. Můžeme se k Bohu přiblížit natolik, že na něj budeme myslet bez ohledu na to, co právě prožíváme. Budeme se pak obracet na Boha tak přirozeně, jako se květiny otáčejí ke slunci. Bohu můžeme svěřit svoje tužby, radosti i starosti. Můžeme mu sdělit svoje obavy i svá trápení. Boha to neunavuje. Zná počet vlasů na naší hlavě, zajímá ho, co jeho děti potřebují. „Pán je plný soucitu a slitování.“ ¹³

Boží laskavé srdce vnímá naše starosti. Dotýká se ho, když se mu svěřujeme. Všechno, co nás znepokojuje, mu můžeme říct. Žádný problém pro něj není příliš velký, vždyť udržuje světy a vládne celému vesmíru. Nic z toho, co prožíváme, není pro něj příliš malicherné, aby to přehlížel. Nic v našem životě není tak špatné, aby si s tím nevěděl rady. Žádný problém pro něj není neřešitelný. Prožívá s námi naše radosti i naše trápení. Slyší každou upřímnou prosbu a je vždy ochotný odpovědět. „Uzdravuje, obvazuje rány lidí, srdce jejich unavená těší.“ ¹⁴

Bůh zná své následovníky dokonale, s každým jedná tak, jakoby právě on byl jediný, pro jehož záchranu obětoval život vlastního Syna. Ježíš Kristus řekl: „V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť Otec sám vás miluje.“ ¹⁵„Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.“¹⁶Ježíš nám radí, abychom se v modlitbě odvolávali na něj. To však neznamená jen zmínit jeho jméno na počátku, případně na konci modlitby. Znamená to modlit se v souladu s jeho záměry. Znamená to, že důvěřujeme jeho slibům, uvědomujeme si závislost na jeho milosti a děláme to, co si přeje.

Neuzavírejme se do samoty

Bůh po nás nežádá, abychom se uchýlili někam do samoty a pouze se modlili. Musíme žít tak, jak žil Ježíš Kristus. Máme pracovat stejně jako se modlit. Jestliže se někdo pouze modlí a nic nedělá, časem se přestane i modlit nebo se jeho modlitby stanou formální. Lidé, kteří nepomáhají druhým nebo nekonají své povinnosti, mají jen velmi málo námětů k modlitbám. Když neuskutečňují záměry svého Pána, který pro ně tolik vykonal, nemají ani důvod se modlit. Mohou se modlit jen za sebe. Nepotřebují prosit za jiné lidi a nepotřebují žádat o sílu, aby mohli splnit poslání, které jim Bůh svěřil.

Jestliže se nesetkáváme s jinými věřícími a vzájemně se nepovzbuzujeme, ztrácíme Boží požehnání. Zapomínáme pak na to, co učí Bible, nebo to přestaneme považovat za důležité. Boží Duch na nás nemůže tak intenzivně působit a náš duchovní život se vytrácí. Když se uzavíráme před druhými lidmi, slábne náš soucit s nimi. V takovém případě nenaplňujeme Boží záměry. Když projevujeme přátelství, učíme se cítit s ostatními. To podněcuje náš duchovní rozvoj a posiluje nás to pro službu Bohu.

Měli bychom společně hovořit o Boží lásce a o tom, jak nás Bůh zachraňuje od zla a konečného zániku. To přinese nám i druhým lidem novou vzpruhu. Každý den bychom se měli dovědět něco nového o našem nebeském Otci a o jeho milosti. Potom budeme chtít mluvit o jeho lásce. Nás samotné to povzbudí a posílí. Pak budeme o Ježíši Kristu přemýšlet a hovořit mnohem častěji než o sobě.

Hovořit o Bohu a oslavovat ho by pro nás mělo být radostí. Kdybychom na něj mysleli tak často, jak často dostáváme jeho dary, mysleli bychom na něj vlastně stále. Mluvíme o své práci, protože nás zajímá. Mluvíme o svých blízkých, protože je máme rádi. Oni jsou součástí našich radostí i starostí. Pro lásku k Bohu však máme mnohem více důvodů než pro lásku ke svým přátelům a blízkým. Jestliže se Bůh stane nejdůležitějším námětem našeho přemýšlení, bude pro nás snadné hovořit o jeho dobrotě a moci.

Množství darů, které nám Bůh dává, by nás nemělo zaujmout natolik, abychom už neměli čas myslet na samotného dárce. Mají nám ho připomínat a motivovat nás k větší lásce k němu. Vzhlížejme v duchu k nebi, abychom si uvědomili, že tam září z tváře Ježíše Krista Boží sláva a vznešenost. To on „přináší dokonalé spasení těm, kdo jeho prostřednictvím přicházejí k Bohu. Je stále připraven zasáhnout v jejich prospěch.“ ¹⁷

Projevme vděčnost

Je třeba, abychom Boha více chválili a oslavovali „za jeho lásku a divy, jež pro lidi koná“. ¹⁸ Modlitba nemá být jen žádostí o něco, co si přejeme. Nepřemýšlejme jen o tom, co potřebujeme, ale také o tom, co jsme už dostali.

Málo děkujeme. Bůh nám trvale dává dary, jak málo jsme mu za ně vděčni. Jak málo ho chválíme za to, co pro nás vykonal.

Před staletími Bůh Izraelcům přikázal, aby se scházeli v době stanovených svátků. Určil také náplň takových slavností: „V přítomnosti Hospodina, svého Boha, pak se svými rodinami smíte jíst a radovat se ze všeho, čím vás Hospodin ve své přízni obdařil.“ ¹⁹ Když chceme Bohu poděkovat, máme to dělat radostně, s chvalozpěvem a vděčností.

Náš Bůh je laskavý a soucitný Otec. Práce pro něj má být radostným zážitkem. Oslava Boha a služba Bohu nám má přinášet radost. Bůh nás chce zachránit pro věčný život a nepřeje si, abychom měli pocit, že je přísný a tvrdý vládce. Je to náš nejlepší přítel. Když ho oslavujeme, předpokládáme, že bude nablízku a že nás poctí svými dary. Chce nás naplnit láskou a radostí.

Pán si přeje, aby nás práce pro něj těšila. Chce, aby nám taková práce přinášela více radosti než námahy. Když ho chválíme, měli bychom s radostí myslet na jeho lásku a zájem o nás. Takové myšlenky by měly prozařovat radostí naši všední práci a dodávat nám sílu, abychom dokázali být čestní a věrní.

Postavme Kristův kříž do středu svého života. Přemýšlejme a mluvme o tom, co pro nás vykonal. Takové myšlenky náš život naplní radostí. Přemýšlejme o všech darech a projevech lásky, kterými nás Bůh zahrnul. Důvěřujme Ježíši Kristu v každé situaci, vždyť jeho ruce byly přibity ke kříži kvůli nám.

Vděčnost a chvály povznášejí naše srdce blíže k nebi. Andělé v nebi Boha oslavují písněmi a hudbou. Když mu děkujeme, připojujeme se k chválám andělů. Bůh nechal napsat: „Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků.“ ²⁰Přicházejme ke svému Tvůrci s posvátnou radostí. Oslavujme ho, ať se celý náš život „naplní radostí a štěstím a rozezní se vděčností a jásavým zpěvem“. ²¹

1. Židům 4,15; 2. Izajáš 44,3; 3. Matouš 7,7; 4. Římanům 8,32; 5. Židům 11,6; 6. Marek 11,24; 7. Matouš 6,12; 8. Římanům 12,12; 9. Koloským 4,2; 10. 1. Petrův 4,8; 11. Filipským 4,6; 12. Juda 20.21; 13. Jakubův 5,11; 14. Žalm 147,3; 15. Jan 16,26.27; 16. Jan 15,16; 17. Židům 7,25; 18. Žalm 107,8; 19. Deuteronomium 12,7; 20. Žalm 50,23; 21. Izajáš 51,3