Sodoma

Proč byla zničena?

Mezi městy jordánského údolí byla Sodoma svou úrodností a krásou „jako zahrada Hospodinova“ (Gn 13,10). Pole skýtala hojnou úrodu a na úbočích obklopujících město se popásala velká stáda dobytka. Umění a obchod dávaly vzkvétat tomuto pyšnému městu. Jeho paláce zdobily poklady Východu a karavany přinášely na jeho tržiště různé drahocenné věci. Jeho obyvatelé mohli bez velkého úsilí a námahy uspokojit každé své přání.

Zahálčivost a bohatství zatvrzovaly srdce, která nebyla nikdy sužována nějakou potrebou nebo obtížena zármutkem. Lidé se oddávali smyslným touhám. „Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala. Povyšovaly se, páchaly přede mnou ohavnost, a tak jsem je odstranil, jak jsem uznal za vhodné.“ (Ez 16,49.50) Satan není nikdy úspěšnější, než když přichází k lidem ve chvílích jejich zahálky.

Sodomu ovládaly zábavy, hýření, hodování a opilství. Její obyvatelé se bez omezení oddávali divokým vášním. Otevřeně pohrdali Bohem a jeho zákonem a libovali si v násilí. Ačkoli měli před sebou příklad předpotopního světa a věděli o jeho zničení, jednali stejně bezbožně.

V době, kdy se Lot nastěhoval do Sodomy, nebyla zkaženost ještě všeobecná a Bůh ve své milosti dovolil, aby uprostřed morální temnoty zazářily paprsky světla. Abraham nebyl obyvatelům Sodomy neznámý a jeho vítězství nad velkými spojeneckými armádami vyvolalo údiv a obdiv. Všeobecně vládlo přesvědčení, že se stal vítězem díky Boží moci. Jeho vznešený a nesobecký charakter, tak cizí sodomským obyvatelům, kteří vyhledávali jen vlastní prospěch, byl dalším důkazem svrchovanosti náboženství, které Abraham vyznával. Bůh ve své prozřetelnosti promlouval k lidem, ale poslední paprsky světla byly odmítnuty stejně jako všechny předchozí.

Nyní se blížila poslední noc Sodomy. Lidé to však vůbec nepostřehli. Zatímco se andělé přibližovali k místu zkázy, lidé snili o prosperitě a radovánkách. Poslední den byl jako každý jiný, který přišel a odešel. Krajina nesrovnatelné krásy byla zalita paprsky zapadajícího slunce. Lidé dychtící po zábavách bloumali sem a tam a snažili se najít něco, co by je obavilo.

Za soumraku přišli k městské bráně dva cizinci. Nikdo nemohl v těchto poutnících poznat mocné posly Božího soudu. Bezstarostný zástup vůbec netušil, že svým chováním k těmto nebeským vyslancům právě této noci završí svou vinu, a tak odsoudí celé město ke zkáze.

V LOTOVĚ DOMĚ

Pouze jeden člověk projevil laskavou pozornost vůči cizincům a pozval je do svého domu. Lot nevěděl, kdo tito muži ve skutečnosti jsou, ale měl ve zvyku být zdvořilý a pohostinný, jak se tomu naučil od Abrahama. Kdyby nepěstoval ducha zdvořilosti, byl by asi ponechán, aby zahynul se Sodomou. Mnohé rodiny tím, že zavřely své dveře hostům, uzavřely se před Božím poslem, který jim mohl přinést požehnání. Bohu se líbí každodenní neokázalé skutky, které vyžadují sebezapření, ale jsou konány v radostném a dobrovolném duchu.

Lot věděl, jakému hrubému zacházení jsou cizinci v Sodomě vystaveni. Považoval za svou povinnost chránit je tím, že jim nabídne pohostinství ve svém vlastním domě. Když poutníci přicházeli, seděl v bráně. Vstal ze svého místa, aby se s nimi setkal. Uctivě se poklonil a řekl: „Snažně prosím, moji páni, uchylte se do domu svého služebníka. Přenocujte.“ Zdálo se, že odmítli, protože řekli: „Nikoli, přenocujeme na tomto prostranství.“ (Gn 19,2) Jejich odpověď sledovala dvojí záměr: měla vyzkoušet Lotovu upřímnost a zároveň ukázat, že neznají skutečný charakter sodomských mužů, když předpokládají, že mohou v noci bezpečně zůstat na ulici. Lot se svým pozváním naléhal tak dlouho, dokud se nepodrobili a nedoprovodili ho do jeho domu.

Váhání návštěvníků a Lotovo neustálé naléhání vzbudilo pozornost. Než se uložili k nočnímu odpočinku, před jeho domem se srotil bezbožný zástup, velké shromáždění mladých i starých lidí, kteří byli rozpáleni stejnými nemravnými vášněmi. Cizinci se vyptávali na život ve městě, když tu bylo slyšet hulákající a vysmívající se dav, který žádal, aby k nim ti muži byli vyvedeni.

Lot vyšel ven a pokoušel se je přesvědčit: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého.“ (Gn 19,7) Oslovení „bratři“ použil ve významu „sousedé“. Doufal, že si je tak získá. Jejich vášeň se však rozpoutala jako bouře. Vysmívali se Lotovi a vyhrožovali mu, že s ním naloží hůř, než jak zamýšleli jednat s jeho hosty. Byli by ho roztrhali na kusy, kdyby ho Boží andělé nezachránili. Nebeští poslové „vlastníma rukama vtáhli Lota k sobě do domu a zavřeli dveře. Ale muěe, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou, takže nebyli schopni nalézt vchod.“ (Gn 19,10.11) Kdyby nebyli slepí i duchovně, kdyby neměli zatvrzelá srdce, Boží rána, která na ně dopadla, by způsobila, že by upustili od svého zlého záměru. Této poslední noci nepáchali horší hříchy než mnohokrát předtím. Avšak milost, kterou tak dlouho pohrdali, se za ně nakonec přestala přimlouvat. Oheň Božího hněvu měl konečně vzplanout.

Andělé Lotovi odhalili účel svého příchodu: „My přinášíme tomuto místu zkázu, protože křik z něho je před Hospodinem tak velký, že nás Hospodin poslal, abychom je zničili.“ (Gn 19,13) Cizinci, které se Lot snažil chránit, teď slíbili ochranu jemu a celé jeho rodině, pokud spolu s ním uteče ze zkaženého města. Po neúspěšných pokusech se dav posléze rozešel a Lot šel varovat své děti: „Vyjděte hned z tohoto místa, poněvadž Hospodin chystá tomuto městu zkázu.“ (Gn 19,14) Ale oni se vysmívali tomu, co nazývali pověrečným strachem. Jeho dcery byly ovlivněny svými manžely. Neviděly žádný důkaz, že jim hrozí nebezpečí. Měly velké majetky a nemohly uvěřit, že by bylo možné, aby byla překrásná Sodoma zničena.

LOTŮV VÁHAVÝ ÚTĚK

Lot se vrátil do svého domova smutný a vyprávěl o svém nezdaru. Andělé ho pak vybídli, aby vzal svou ženu a dvě dcery, které měl jetšě doma, a odešel. Lot však otálel. Neměl správnou představu o odporných nepravostech páchaných v tomto bezbožném městě. Neuvědomoval si, jak nesmírně nutné jsou Boží soudy, aby byl zadržen příval hříchu.

Některé z jeho dětí přilnuly k Sodomě a Lot si myslel, že je nad jeho síly opustit ty, které považoval za nejdražší na světě. Bylo těžké zanechat zde přepychový dům a veškeré bohatství, které za svůj život nashromáždil, a vyjít jako nuzný tulák. Ochromen smutkem, váhal. Nebýt andělů, všichni by zahynuli. Nebeští poslové ho uchopili za ruku, stejně tak jeho manželku a dcery, a vyvedli je z města.

Ve všech městech jordánské roviny se nenašlo ani deset spravedlivých lidí. Ale v odpověď na Abrahamovu modlitbu byl ze zkázy vychvácen jeden muž, který se bál Boha. Příkaz byl dán s překvapivou naléhavostí: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“ (Gn 19,17) Jediné ohlédnutí zpět, pouhé chvilkové zaváhání, zda mají opustit překrásný dům, by je stálo život. Bouře Božího soudu čekala pouze tak dlouho, aby tito ubozí uprchlíci mohli uniknout.

Zmatený a vyděšený Lot se však vymlouval, že nemůže udělat to, co se po něm žádá. Životem v tomto bezbožném městě jeho víra zeslábla. Přestože byl po jeho boku Kníže nebes, úpěnlivě prosil o svůj vlastní život, jako by se Bůh, který mu projevoval takovou lásku, o něj nepostaral. Měl cele důvěřovat Božímu poslu. „Hle, tamto město je blízko, tam bych se mohl utéci, je jen maličké. Smím tam utéci? Což není opravdu maličké? Tak zůstanu naživu.“ (Gn 19,20) Sóar bylo vzdáleno jen několik kilometrů od Sodomy a podobně jako ona bylo zkažené a odsouzené k zániku. Lot však žádal, aby bylo uchováno, a zdůrazňoval, že to je jen malá prosba. Jeho přání bylo vyhověno. Hospodin ho ujistil: „Vyhovím ti i v této věci; město, o kterém mluvíš, nepodvrátím.“ (Gn 19,21)

Znovu byl dán příkaz, aby pospíchali, protože ohnivá zkáza bude odložena jen nakrátko. Avšak jeden z uprchlíků se ohlédl zpět na odsouzené město. Lotova žena se stala památníkem Božího soudu. Kdyby Lot sám bez váhání a bez jediné námitky utekl na horu, jeho žena by se také zachránila. Jeho příklad by ji uchránil od hříchu, který zpečetil její osud. Jeho váhání však zapříčinilo, že brala Boží varování na lehkou váhu. Tělesně byla sice mimo město, ale svým srdcem přilnula k Sodomě tak, že zahynula spolu s ní. Vzbouřila se proti Bohu, protože jeho soudy zničily její majetek a nechaly zahynout její děti v ruinách. Cítila se hrozně, protože musela nechat zničit bohatství, které shromažďovala po mnoho let. Místo aby vděčně přijala záchranu, troufale se dívala zpět a toužila po životním stylu lidí, kteří odmítli Boží varování.

Někteří křesťané říkají: „Nezáleží mi na tom, zda budu spasen, pokud můj životní partner a děti nebudou spaseni.“ Myslí si, že nebe by nebylo nebem, kdyby tam nebyli ti, kteří jsou jim tak drazí. Nezapomněli však ti, kdo pěstují takové pocity, že jsou vázáni silnějšími pouty lásky a věrnosti ke svému Stvořiteli a Vykupiteli? Odvrátíme se také od Boha, protože naši přátelé odmítli Spasitelovu lásku? Kristus zaplatil nekonečnou cenu za naše vykoupení a nikdo, kdo si je vědom jeho hodnoty, nepohrdne Božím milosrdenstvím, protože jiní se rozhodli tak učinit. Skutečnost, že druzí ignorují Boží požadavky, by nás měla vést k většímu odhodlání ctít Boha a vést všechny, které můžeme, k přijetí jeho lásky.

ZNIČENÍ SODOMY A JEHO POSELSTVÍ

„Slunce vycházelo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru.“ (Gn 19,23) Zdálo se, že zářivé ranní paprsky promlouvají k městům jordánské roviny jen o prosperitě a pokoji. V ulicích začal ruch aktivního života. Lidé vycházeli za svými obchody nebo zábavou. Lotovi zeťové si tropili žerty ze strachu a varování slabomyslného starce.

Náhle a neočekávaně jako blesk z čistého nebe propukla bouře. Hospodin chrlil na města jordánské roviny síru a oheň. Paláce a chrámy, nákladné domy, zahrady, vinice a davy lidí dychtících po radovánkách, kteří předcházející noci uráželi nebeské posly, všechno to bylo zničeno. Vzhůru stoupal dým jako z obrovské pece. Překrásné údolí Siddim se stalo místem, které už nikdy nebude obnoveno a obydleno a které je pro všechny generace svědectvím o tom, že nad přestoupením bude jistojistě vynesen Boží soud.

Existují však ještě horší hříchy, než pro jaké byly zničeny Sodoma a Gomora. Ti, kdo slyší výzvu evangelia k pokání, a nedbají jí, mají větší vinu než obyvatelé údolí Siddim. Osud Sodomy je slavnostní výstrahou nejen pro ty, kdo bezostyčně hřeší, ale i pro ty, kdo berou na lehkou váhu světlo a přednosti, které jim nebesa posílají.

Spasitel čeká na odpověď na svou nabídku lásky a odpuštění s mnohem něžnějším slitováním, než jaké hýbe srdcem pozemských rodičů, když odpouštějí svému vzpurnému synovi. „Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám.“ (Mal 3,7) Jestliže však někdo tuto něžnou lásku neustále odmítá, bude nakonec ponechán v temnotě. Srdce, které po dlouhou dobu pohrdá Boží milostí, se hříchem zatvrzuje a stává se necitlivým k vlivu Božího milosrdenství. V den soudu na tom budou města jordánského údolí lépe než ti, kdo poznali Kristovu lásku, a přesto se od něj odvrátili a zamilovali si hřích. V nebeských knihách je záznam o bezbožnosti národů, rodin i jednotlivců. Lidé jsou vyzýváni k pokání, je jim nabízeno odpuštění. Avšak přijde čas, kdy bude konečné zúčtování. Člověk se rozhodl. Jeho úděl bude takový, jaký si sám vybral. Pak bude dán pokyn k vykonání rozsudku.

V dnešním náboženském světě je Boží milost brána na lehkou váhu. Mnozí znevažují zákon. „Učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.“ (Mt 15,9) V mnohých církvích převládá nevěra. Ne nevěra v širokém slova smyslu, to znamená otevřené popírání Bible, ale nevěra, která podrývá autoritu Bible jako Božího zjevení. Živá zbožnost byla nahrazena prázdným formalismem. Výsledkem je, že převažuje odpadnutí a smyslnost. Kristus prohlásil: „Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli. Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka.“ (L 17, 28.30) Svût velmi rychle dozrává ke zkáze.

Náš Spasitel řekl: „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na zemi. Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.“ (L 21, 34-36)

Před zničením Sodomy poslal Bůh Lotovi poselství: „Uteč, jde ti o život.“ (Gn 19,17) Tentýž varovný hlas bylo slyšet před zničením Jeruzaléma: „Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou.“ (L 21,20.21) Neměli otálet, ale měli utéct.

Bylo zde východisko: rozhodné oddělení se od bezbožných, prostředek k záchraně života. Tak tomu bylo v době Noeho, v případě Lota i učedníků před zničením Jeruzaléma a tak tomu bude i v posledních dnech. Znovu je slyšet Boží hlas, který nabádá svůj lid, aby se oddělil od převládající bezbožnosti.

Stav zkaženosti a odpadlictví, který se projeví v posledních dnech, byl představen proroku Janovi ve vidění o Babylonu, „velikém městě, panujícím nad králi země“ (Zj 17,18). Před jeho zkázou má zaznít Boží výzva: „Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy.“ (Zj 18,4) Tak jako za dnů Noeho a Lota nesmí být dělán žádný kompromis mezi Bohem a světem, žádné ohlížení se zpět po jistotě pozemských pokladů. „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ (Mt 6,24)

Lidé sní o prosperitě a pokoji. Davy volají: „Je pokoj, nic nehrozí“ (1Te 5,3), zatímco nebesa prohlašují, že na přestupníka přijde rychle zkáza. V noci před svým zničením se města jordánského údolí oddávala radovánkám a vysmívala se varováním Božího posla. Ale právě v tu noc se před bezstarostnými obyvateli Sodomy navždy zavřela brána Boží milosti. Bohu se nelze navždy vysmívat.

Ohromné množství lidí odmítne Boží milost a bude vydáno náhlé a nezvratné záhubě. Avšak ti, kdo dbají varování, „budou bydlet v úkrytu Nejvyššího, přečkají noc ve stínu Všemocného“ (Ž 91,1).

Nedlouho poté byl Sóar zničen, tak jak to Bůh prohlásil. Lot odešel do hor a bydlel v jeskyni.

Ale zlořečenství Sodomy ho pronásledovalo i tam. Hříšné chování jeho dcer bylo výsledkem špatného vlivu tohoto zkaženého místa. Lot si vybral Sodomu pro její pohodlí a blahobyt, avšak uchoval si v srdci Boží bázeň. Nakonec byl zachráněn jako „oharek vyrvaný z ohně“ (Za 3,2). Nicméně přišel o majetek, ztratil ženu a děti, bydlel v jeskyni a na stará kolena byl zostuzen. Nepřivedl na svět pokolení spravedlivých mužů, ale dva modlářské národy, které se stavěly nepřátelsky k Bohu a bojovaly proti Božímu lidu tak dlouho, až pohár jejich bezbožnosti přetekl, a byly odsouzeny k záhubě. Jak hrozné následky vyplynuly z jednoho nemoudrého rozhodnutí! „Neštvi se za bohatstvím, z vlastního rozumu toho zanech.“ (Př 23,4) „Kdo se žene za ziskem, rozvrací svůj dům.“ (Př 15,27) „Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby.“ (1Tm 6,9)

Lot vstupoval do Sodomy s pevným odhodláním, že se bude chránit před její bezbožností a přikáže své rodině, aby ho následovala. Selhal však. Výsledek známe.

Stejně jako Lot vidí mnozí zkázu svých dětí a stěží zachrání sami sebe. Jejich celoživotní práce vyšla nazmar. Jejich život je smutným selháním. Kdyby pěstovali pravou moudrost, jejich děti by měly méně světského blahobytu, ale jistě by získaly právo na nesmrtelné dědictví.

Dědictví, které Bůh zaslíbil, se netýká tohoto světa. Abraham „věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“ (Žd 11, 9.10). Musíme zde žít jako poutníci a cizinci, abychom obdrželi „lepší vlast, vlast nebeskou“ (Žd 11,16).