Stan setkávání

Izraelci postavili stan setkávání, který byl během jejich putování pouští místem, kde se setkávali se svým Bohem.

Když byl Mojžíš s Bohem na hoře, dostal příkaz: „Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich.“ (Ex 25,8) Byly vydány podrobné pokyny ke stavbě svatostánku. Izraelci svým odpadnutím ztratili Boží přítomnost, ale když je Bůh znovu pŕijal na milost, velký vůdce pokračoval ve vykonávání Božího příkazu.

Bůh sám dal Mojžíšovi plánek svatostánku, určil jeho rozměry a tvar, materiály, které mají být použity, a předměty, které mají být uvnitř. Svaté prostory vytvořené lidskýma rukama byly „náznakem nebeských věcí... Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří.“ (Žd 9, 23.24) Byla to miniatura, která představovala nebeský chrám, kde měl Kristus, náš mocný Velekněz, sloužit v zájmu hříšníků. Bůh Mojžíšovi představil model nebeské svatyně a přikázal mu, aby všechno udělal podle vzoru, který mu ukázal.

Ke stavbě svatyně bylo zapotřebí velkého množství drahocenného materiálu. Hospodin však přijímal pouze dobrovolné dary. Všechen lid reagoval kladně. „Každý, koho srdce pudilo kdo byl ocotné mysli, přicházel a přinášel Hospodinovu oběť pozdvihování pro dílo na stanu setkávání a pro veškerou službu v něm i pro svatá roucha. Přicházeli muži i ženy a všichni ze srdce dobrovolně přinášeli spínadla, kroužky, prsteny a přívěsky, všelijaké zlaté předměty.“ (Ex 35, 21.22)

Dokud stavba svatyně pokračovala, muži, ženy i děti nepřestávali přinášet své dary, až ti, kdo byli odpovědni za práci, zjistili, že mají více, než mohou použít. Mojžíš dal tedy po celém táboře rozhlásit: „»Muži a ženy, nechystejte už nic pro oběť pozdvihování ve prospěch svatyně.« Tak zabránili lidu, aby přinášel další dary.“ (Ex 36,6)

Odevzdání Izraelců, jejich horlivost a ochota dát jsou příkladem hodným následování. Všichni, kdo rádi uctívají Boha, projeví stejného ducha obětavosti při stavbě modlitebny, kde se s nimi může Bůh setkávat. Vše, co je třeba k vykonání tohoto díla, by mělo být věnováno dobrovolně, aby mohli dělníci říct podobně jako stavitelé stanu setkávání: „Nechystejte už nic.“

Vlastní stan setkávání byl malý. Nebyl delší než 16 metrů a jeho šířka a výška byla okolo 5 metrů. Přesto vypadal velkolepě. K jeho stavbě bylo použito akáciové dřevo, které nepodléhá zkáze tak snadno jako dřevo ze Sínajského poloostrova. Stěny byly vytvořeny hladkých desek, které byly spojeny stříbrným kováním a pevně podpírány sloupy a spojovacími trámy. Vše bylo potaženo zlatem, takže to vzbuzovalo dojem, že vše je zhotoveno z ryzího zlata.

Stavba byla nádherným závěsem rozdělena na dvě části a podobný závěs uzavíral vchod do jejího prvního oddělení. Závěsy byly překrásně zbarveny – modře, červenofialově a červeně – a na vnitřní oponě byli zlatými a stříbrnými nitěmi vyšiti cherubové jako představitelé andělských zástupů.

Svatostánek obklopovalo ohrazené volné prostranství zvané nádvoří. Vchod na ně byl z východní strany a byl uzavřen závěsy, které byly krásným uměleckým dílem, přestože se nevyrovnaly závěsům samotné svatyně. Na nádvoří stál bronzový oltář pro zápalnou oběť. Na tomto oltáři se spalovaly všechny zápalné oběti pro Hospodina a jeho rohy byly kropeny smírčí krví. Mezi oltářem a vchodem do stanu setkávání bylo umístěno bronzové umyvadlo na měděném podstavci, zhotoveném ze zrcadel, která dobrovolně věnovaly izraelské ženy. V umyvadle si kněží měli mýt ruce a nohy, kdykoli vcházeli do svatostánku nebo přistupovali k oltáři, aby přinesli zápalnou oběť Hospodinu.

V prvním oddělení stanu setkávání neboli svatyni byl stůl na předkladný chléb, svícen a kadidlový oltář. Stůl na předkladný chléb stál na severní straně a byl pokryt čistým zlatem. Na tento stůl měli kněží každou sobotu položit dvanáct chlebů, vyrovnaných do dvou sloupců. Na jižní straně byl umístěn sedmiramenný svícen, jehož ramena byla přehojně ozdobena květinami. Byl zhotoven z jednoho kusu ryzího zlata. Jeho světlo mělo svítit ve dne v noci a nemělo nikdy zhasnout.

Těsně před závěsem, který odděloval svatyni od svatyně svatých, kde byla stálá Boží přítomnost, stál zlatý kadidlový oltář. Na tomto oltáři kněz každé ráno a každý večer pálil kadidlo. Jeho rohy byly potírány krví obětí za hřích a kropeny krví v Den smíření. Oheň na tomto oltáři zapálil sám Bůh. Svaté kadidlo vydávalo ve dne v noci vůni, která se šířila po celém svatostánku i do jeho okolí.

Za vnitřní oponou byla svatyně svatých, centrum symbolické služby smíření a přímluvných modliteb, spojovací článek mezi nebem a zemí. Vtomto oddělení se nacházela truhla smlouvy, která byla zevnitř i zvenčí potažena zlatem. V ní byly uloženy kamenné desky s deseti přikázáními. Byla nazvána schránou Hospodinovy smlouvy, archou úmluvy, protože deset přikázání tvořilo základ smlouvy mezi Bohem a Izraelem.

Víko schrány bylo nazváno slitovnicí. Bylo zhotoveno z jednoho kusu ryzího zlata a nahoře ozdobeno z každé strany zlatým cherubem. Postavení cherubů, kteří byli obráceni tvářemi k sobě a uctivě shlíželi dolů na schránu, znázorňovalo úctu, s níž nebeské zástupy pohlížejí na Boží zákon, a jejich zájem o plán spasení.

Nad slitovnicí byla Hospodinova sláva, projev Boží přítomnosti. Hlas, který vycházel z oblaku, občas sděloval veleknězi Boží poselství.

Boží zákon uložený ve schráně úmluvy byl ústavou spravedlnosti a soudu. Zákon odsuzoval hříšníka na smrt. Avšak nad zákonem byla slitovnice. Díky smíření bylo hříšníkovi, který činil pokání, darováno odpuštění. „Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.“ (Ž 85,11)

Sláva svatyně se nedá vyjádřit lidskou řečí. Zlatem pokryté stěny odrážející svûtlo ze zlatého svícnu, stůl a kadidlový oltář třpytící se zlatem, posvátná schrána za vnitřní oponou a nad ní Hospodinova sláva, která představovala Boží přítomnost – to vše bylo jen matným odleskem Božího chrámu v nebi, velkého centra Božího díla pro vykoupení člověka.

Stavba stanu setkávání trvala asi půl roku. Když byla dokončena, Mojžíš si prohlédl dílo stavitelů. „Ano, vykonali je přesně tak, jak Hospodin přikázal. A Mojžíš jim požehnal.“ (Ex 39,43) Zástupy Izraele se shromáždily kolem stanu setkávání, aby se podívaly na posvátnou stavbu. Oblakový sloup sestoupil nad svatyni a „příbytek naplnila Hospodinova sláva“ (Ex 40,34). Zjevil se tam Boží majestát a po nějakou dobu ani Mojžíš nemohl vstoupit do stanu setkávání. Lidé se dívali s hlubokým pohnutím na toto znamení, že práce jejich rukou byla přijata. Všech se zmocnila posvátná bázeň. Byli tak šťastní, až jim vyhrkly slzy radosti. Bůh se snížil k tomu, aby s nimi přebýval.

V Abrahamově době bylo kněžství právem prvorozeného syna. Nyní Hospodin vybral pro práci ve svatyni místo prvorozených pokolení Léviho. Avšak pouze Áron a jeho synové mohli sloužit před Hospodinem. Zbytek kmene byl pověřen prací ve svatostánku a pečováním o jeho zařízení.

OBLEČENÍ JAKO SYMBOL

Pro kněze bylo určeno zvláštní oblečení. Roucho řadového kněze bylo zhotoveno z jednoho kusu bílého lněného plátna a v pase přepásáno bílým lněným opaskem s modrou, fialovou a červenou výšivkou. Jeho oděv doplňoval lněný turban. Než vstoupili do svatyně, měli kněží na nádvoří odložit své sandály, a než přistoupili ke službě ve svatostánku, měli si umýt ruce a nohy. Takto bylo dáno ponaučení, že z těch, kdo vstupují do Boží přítomnosti, musí být odstraněno veškeré znečištění.

Součásti oděvu velekněze byly zhotoveny z drahého materiálu a nádherně řemeslně zpracovány. Kromě bílého šatu řadového kněze nosil velekněz také modré roucho, které bylo rovněž utkáno z jednoho kusu látky. Ke spodnímu lemu této řízy byly připevněny zlaté zvonečky a granátová jablka, vyrobená z modré, fialové a červené látky. Efód, kratší šat, byl přepásán opaskem stejných barev. Byl bez rukávů a na náramenících byly posazeny dva onyxové kameny, na nichž byla vyryta jména dvanácti izraelských kmenů.

Přes efód se oblékal čtvercový náprsník, který byl modrými šňůrkami zavěšen na náramenících. Náprsník byl sestaven ze vzácných kamenů. Stejné drahokamy tvoří dvanáct základů Božího města. Hospodin řekl: „Áron tak bude nosit jména synů Izraele na náprsníku Božích rozhodnutí na svém srdci, kdykoli bude vstupovat do svatyně, aby je ustavičně připomínal před Hospodinem.“ (Ex 28,29) Podobně Kristus ,mocný Velekněz, se prostřednictvím své krve přimlouvá za hříšníky a nese na svém srdci jméno každého člověka, který činí pokání a věří. Na pravé a levé straně náprsníku byly umístěny dva velké kameny, známé jako urím a tumím. Když byly před Hospodina předloženy dotazy, obklopil na znamení Božího souhlasu kámen na pravé straně světelný kruh, zatímco oblak zastiňující kámen na levé straně znamenal zápornou odpověď.

Všechno, co bylo spojeno se vzhledem a službou kněží, mělo v divákovi vzbudit vědomí Boží svatosti a čistoty, požadované od těch, kdo vstupují do Boží přítomnosti.

DENNÍ SLUŽBA

Nejen svatyně, ale i služba kněží byla „náznakem a stínem svatyně nebeské“ (Žd 8,5). Sestávala ze dvou fází, a sice z denní a z roční služby. Denní služba se konala u oltáře zápalných obětí na nádvoří stanu úmluvy a ve svatyni, kdežto roční služba se odehrávala ve svatyni svatých.

Do oddělení svatyně svatých ve svatostánku nesmělo nahlédnout oko žádného smrtelníka kromě nejvyššího kněze. Ten tam směl vejít pouze jednou v roce. Lidé v uctivém tichu čekali na jeho návrat a pozdvihovali svá srdce v modlitbě o Boží požehnání. Nejvyšší kněz konal před slitovnicí smírší obřady za Izrael a Bůh se s ním setkal v oblaku slávy. Jeho dlouhé setrvávání ve svatyni svatých naplňovalo lid vážnými obavami, že byl kvůli jejich nebo kvůli svým vlastním hříchům Hospodinovou slávou zabit.

Každé ráno a večer byl na oltáři obětován roční beránek. To symbolizovalo denní posvěcení národa a jejich neustálou závislost na Kristově smírčí krvi. Pouze oběť „bez vady“ (Ex 12,5) mohla být symbolem dokonalé čistoty Toho, který se měl sám obětovat jako „beránek bez vady a bez poskvrny“ (1 Pt 1,19). Apoštol Pavel říká: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1) Ti, kdo Boha milují celým srdcem, budou toužit po tom, aby mu v životě co nejlépe sloužili, a budou se ustavičně snažit uvést veškerý potenciál své bytosti do souladu s Boží vůlí.

Při obětování kadidla se kněz dostal mnohem bezprostředněji do Boží přítomnosti než při jiných úkonech denní služby. Z prvního oddělení svatyně bylo částečně vidět Boží slávu projevující se nad slitovnicí. Když kněz obětoval kadidlo před Hospodinem, jeho zrak směřoval ke schráně smlouvy. A když Boží sláva sestoupila na slitovnici a naplnila nejsvětější místo, kněz byl často nucen ustoupit ke vchodu stanu setkávání. Tak jako se kněz díval vírou ke slitovnici, kterou nemohl vidět, tak má dnes Boží lid vysílat své modlitby ke Kristu, svému mocnému Veleknězi, který se za něj přimlouvá v nebeské svatyni.

Kadidlo představuje Kristovy zásluhy a jeho prostřednickou službu. Jedině díky jeho dokonalé spravedlnosti, která je vírou připočtena jeho lidu, může Bůh přijmout bohoslužbu hříšných bytostí. K Bohu bylo možno přistupovat prostřednictvím krve a kadidla – symbolů, které odkazovaly na velkého Prostředníka, skrze něhož jediného může být kajícímu člověku udělena milost a spasení.

Když kněží ráno a večer vstupovali do svatyně, připravovali a přinášeli denní oběť na oltáři na nádvoří. To byla velmi vážná chvíle, kdy měli účastníci bohoslužby ve svatostánku zkoumat svá srdce a vyznávat své hříchy. Jejich modlitby stoupaly s vůní kadidla k nebi, zatímco víra se uchopila zásluh zaslíbeného Spasitele, který byl znázorněn smírčí obětí. Když byli Židé v pozdějších dobách rozptýleni jako zajatci v cizích zemích, stále ve stanovenou dobu obraceli své tváře k Jeruzalému a vysílali k Bohu své prosby za Izrael. Vtomto zvyku mají křesťané příklad pro ranní a večerní modlitbu. Bůh pohlíží s velkým zalíbením na ty, kdo se ráno i večer sklánějí, aby na modlitbách hledali odpuštění a vysílali své prosby o požehnání.

Předkladný chléb byl stálou obětí a součástí denních služeb. Byl vždy před Hospodinovou tváří (viz Ex 25,30) jako symbol uznání závislosti člověka na Bohu, a to jak v oblasti tělesné, tak i duchovní stravy, kterou přijímáme pouze prostřednictvím Kristovy přímluvné služby. Bůh sytil Izrael chlebem z nebe a lidé byli stále závislí na jeho štědrosti, ať už šlo o časný pokrm, nebo o duchovní požehnání. Jak mana, tak předkladný chléb odkazovaly na Krista – živý chléb. Kristus sám řekl: „Já jsem chléb života. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe.“ (J 6,48.51) Chléb byl každou sobotu nahrazen čerstvými bochníky.

Nejdůležitější částí denní služby byla služba ve prospěch jednotlivců. Kající hříšník přinesl svou oběť ke dveřím svatostánku, položil svou ruku na hlavu obětního zvířete a vyznal svůj hřích. Těmito úkony symbolicky přenášel své hříchy ze sebe na nevinnou oběť. Pak svou vlastní rukou zvíře zabil. Kněz zanesl krev do svatyně a kropil jí před oponou, za kterou byla schrána svědectví, jež obsahovala zákon, který hříšník přestoupil. Tímto obřadem byl hřích prostřednictvím krve symbolicky přenesen do svatyně. V určitých případech nebyla krev zanesena do svatyně, ale kněz měl sníst maso oběti, jak Mojžíš přikázal, když řekl: „Vám ji dal, abyste nesli nepravost pospolitosti a konali za ni před Hospodinem smírčí obřady.“ (Lv 10,17) Oba obřady symbolizovaly přenášení hříchu z kajícníka do svatyně.

Toto dílo pokračovalo den co den po celý rok. Hříchy Izraele se tak přenášely do svatyně, takže svatostánek byl znesvěcen a bylo třeba zvláštního úkonu k odstranění hříchů. Bůh nařídil, aby byly vykonány smírčí oběti za každé oddělení svatyně, jakož i za oltář. „Tak jej očistí od nečistot Izraelců a posvětí ho.“ (Lv 16,19)

DEN SMÍŘENÍ

Jednou za rok ve velký Den smíření vstoupil velekněz do svatyně svatých, aby očistil svatyni. Ke vchodu do stanu setkávání byli přivedeni dva mladí kozlové a losovalo se mezi nimi. Byl určen „jeden los pro Hospodina, druhý pro Azázela“ (Lv 16,8).

Kozel, který byl vylosován jako první, byl zabit jako oběť za hřích lidu. Velekněz měl jeho krev vnést za oponu a pokropit jí slitovnici. „Tak vykoná smírčí obfiady za svatyni pro nečistotu Izraelců, pro jejich přestoupení a všechny jejich hříchy. Stejně bude postupovat při stanu setkávání.“ (Lv 16,16)

„Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny nepravosti Izraelců a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla; pak ho dá připraveným mužem vyhnat do pouště. Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země. Toho kozla vyžene na poušť.“ (Lv 16,21.22) Dokud nebyl kozel odveden, lidé se nemohli považovat za osvobozené od břemena svých hříchů. Každý člověk se měl pokořovat, dokud dílo smíření neskončilo. Měli odložit veškerou práci a celé shromáždění Izraele trávilo den ve vážném pokořování se před Hospodinem na modlitbách, v půstu a důkladném zpytování srdce.

Touto roční službou Bůh učil důležitým pravdám týkajícím se smíření. V obětech za hřích, které se přinášely během roku, byla přijata náhrada za hříšníka, avšak krev oběti nemohla přinést plné usmíření za hřích. Krev byla pouze prostředkem k přenesení hříchu do svatyně. Obětováním krve hříšník vyznal vinu za své přestoupení a vyjádřil víru v Toho, který měl přijít a sejmout hřích světa. Avšak hříšník nebyl zcela osvobozen od odsouzení zákonem. V Den smíření velekněz obětoval za shromáždění, vešel s krví do svatyně svatých a pokropil jí slitovnici, která přikrývala desky zákona.

Takto byly naplněny požadavky zákona, který si žádal hříšníkův život. Potom velekněz v roli přímluvce vzal hříchy na sebe, a když vyšel ze svatyně, nesl na sobě břemeno viny Izraele. Vložil své ruce na živého kozla a vyznal nad ním „všechny nepravosti Izraelců a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy“ (Lv 16,21). Tyto hříchy byly považovány za navždy odňaté od lidu. Taková služba se konala „ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské“ (Žd 8,5).

PRAVÁ SVATYNĚ

Pozemská svatyně byla „podobenstvím pro nynější čas, neboť dary a oběti, které se tam přinášely, nemohly dokonale očistit svědomí toho, kdo je obětuje“ (Žd 9,9). Obě její oddělení byla „jen náznakem nebeských věcí“ (Žd 9,23). Kristus, náš mocný Velekněz, je „v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk“ (Žd 8,2).

Apoštol Jan viděl Boží chrám v nebi. Spatřil, jak „před trůnem hořelo sedm světel“ (Zj 4,5). Viděl anděla, který „předstoupil se zlatou kadidelnicí před oltář; bylo mu dáno množství kadidla, aby je s modlitbami všech posvěcených položil na zlatý oltář před trůnem“ (Zj 8,3). Zde bylo prorokovi dovoleno pohlédnout do prvního oddělení nebeské svatyně. „Tu se otevřel Boží chrám v nebesích“ (Zj 11,19) a Jan nahlédl za vnitřní oponu do svatyně svatých. Tam spatřil „schránu jeho smlouvy“ (Zj 11,19), která představovala truhlu smlouvy zhotovenou Mojžíšem, v níž byl uložen Boží zákon.

Pavel prohlásil: „Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví; Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal.“ (Sk 7,44; srv. s Žd 9,21.23) A Jan tvrdí, že viděl svatyni v nebi. Tato svatyně, v níž Ježíš slouží v náš prospěch, je velkým originálem. Svatyně vybudovaná Mojžíšem byla kopií.

Prostřednictvím pozemské svatyně a služeb, které se v ní konaly, se mělo vyučovat důležitým pravdám týkajícím se nebeské svatyně a díla, které se tam koná pro vykoupení člověka.

Po svém nanebevstoupení měl náš Spasitel začít konat své dílo jako náš Velekněz. „Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří.“ (Žd 9,24) Kristova služba se měla týkat dvou velkých úkolů, z nichž každý se měl konat po určitou dobu a měl mít zvláštní místo v nebeské svatyni. Tak i předobrazná služba sestávala ze dvou částí – denní a roční služby – a jednotlivá oddělení svatyně znázorňovala tyto funkce.

Kristus po svém nanebevstoupení přišel do Boží přítomnosti, aby dal svou krev ve prospěch kajících věřících. Podobně kněz v každodenní službě kropil krví obětního zvířete ve svatyni v zájmu hříšníka.

Ačkoli měla Kristova krev osvobodit kajícího hříšníka od odsouzení zákonem, neměla skrýt hřích. Ten zůstane zaznamenán ve svatyni až do konečného usmíření. Tak i v předobraze krev oběti za hřích odstraňovala hřích z člověka, který činil pokání, avšak ten zůstal ve svatyni až do Dne smíření.

Ve velkém dni konečné odplaty předadventního soudu budou mrtví „souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách“ (Zj 20,12). Tehdy budou hříchy všech, kdo opravdově činili pokání, z nebeských knih vymazány. Takto bude svatyně osvobozena neboli očištěna od záznamů hříchů. V předobraze bylo toto velké dílo vymazání hříchů představeno v obřadech Dne smíření, kdy se pozemská svatyně očišťovala od nahromaděných hříchů, které ji znesvětily.

Vkonečném usmíření budou hříchy lidí, kteří opravdově činili pokání, vymazány z nebeských záznamů a už nebudou připomínány ani nevstoupí na mysl. Stejně tak v předobrazné službě byly hříchy vloženy na kozla pro Azázela a spolu s ním vyhnány do pouště, a tak navždy odděleny od věřících.

Protože satan je bezprostředním strůjcem všech hříchů, které zapříčinily smrt Božího Syna, spravedlnost vyžaduje, aby vytrpěl konečný trest. Kristovo dílo pro vykoupení lidí a očištění vesmíru od hříchu bude ukončeno uvalením všech hříchů na satana, který ponese konečnou odplatu. Proto byla v předobrazné službě roční služba uzavřena očištěním svatyně a vyznáním hříchů na hlavu kozla pro Azázela.

Takto byli lidé obřady, které se konaly ve stanu setkávání, každý den poučováni o velkých pravdách týkajících se Kristovy smrti a služby a jednou za rok byla jejich mysl vedena ke konečným událostem velkého sporu mezi Kristem a satanem, kdy dojde ke konečnému očištění vesmíru od hříchu a hříšníků.