Stará a nová smlouva

Bůh si vyvolil Izrael, aby na něm mohl ukázat všem ostatním národům, jaký skutečně je.

Adam a Eva znali Boží zákon hned od stvoření. Byli seznámeni s jeho požadavky. Jeho zásady byly napsány v jejich srdcích. Když člověk zhřešil, zákon se nezměnil, ale bylo dáno zaslíbení, že přijde Spasitel. Oběti ukazovaly na Kristovu smrt jako na velkou oběť za hřích.

Boží zákon se v následujících generacích předával z otce na syna. Ovšem jen málo lidí ho bylo poslušno. Svět se stal tak zkaženým, že bylo nutné ho očistit od morálního úpadku potopou. Noe učil své potomky deseti přikázáním. Když lidé potom znovu odešli od Boha, Hospodin vyvolil Abrahama, o kterém řekl: „Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.“ (Gn 26,5)

Byl mu dán obřad obřízky jako výraz závazku, že zůstane oddělený od modlářství a poslušný Božího zákona. Selhání Abrahamova potomstva v dodržování tohoto závazku bylo příčinou jejich otroctví v Egyptě. Při styku s modloslužebníky a vynuceném podřízení se Egypťanům se Boží nařízení ještě více zkomolila smíšením s bezbožným pohanským učením. Proto Hospodin sestoupil na Sínaj a se vznešenou majestátností pronesl svůj zákon tak, aby ho slyšel všechen lid.

Bůh věděl, že lidé, kteří tak snadno zapomínají, nebudou mít ani potom na paměti jeho přikázání. Proto je napsal na kamenné desky. A nezůstal jen u vydání Desatera. Přikázal Mojžíšovi, aby zapsal nařízení a zákony, které přesně definovaly Boží požadavky. Tyto další zákony byly jen specifickým rozšířením principů Desatera a měly chránit jeho posvátnost.

Kdyby Abrahamovi potomci dodržovali smlouvu, jejímž znamením byla obřízka, nebylo by nutné vyhlašovat Boží zákon na Sínaji nebo jej vytesat do kamenných desek.

Obětní systém byl rovněž znehodnocen. Během dlouhého styku s modláři přijal Izrael do své bohoslužby mnohé pohanské zvyky. Proto jim Hospodin dal přesné směrnice ohledně obětních obřadů. Ceremoniální zákon byl dán Mojžíšovi a on ho zapsal do knihy. Avšak zákon Desatera byl napsán samotným Bohem na kamenné desky a byl uchováván ve schráně úmluvy.

ZÁKON MORÁLNÍ A CEREMONIÁLNÍ

Mnozí směšují tyto dva systémy, když používají texty, které mluví o ceremoniálním zákonu, aby dokázali, že morální zákon byl zrušen. To je však převracení Písma. Ceremoniální systém sestával ze symbolů, které poukazovaly na Krista, na jeho oběť a kněžství. Tento obfiadní zákon s jeho oběťmi a nařízeními měli Hebrejové dodržovat, dokud se typ (předobraz) nesetká s antitypem (naplněním) v Kristově smrti. Potom měly ustat všechny oběti. Tento zákon Kristus „zrušil tím, že jej přibil na kříž“ (Ko 2,14).

Ale o zákoně Desatera žalmista prohlásil: „Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo.“ (Ž 119,89) A Kristus sám řekl: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.“ (Mt 5,17.18) Zde Kristus učí, že požadavky Božího zákona budou platit, pokud bude existovat nebe a země. Nehemjáš řekl o zákoně, který byl vyhlášen ze Sínaje, toto: „Sestoupil jsi na horu Sínaj a mluvil jsi s nimi z nebe, vydal jsi jim přímé řády a spolehlivá naučení, dobrá nařízení a přikázání.“ (Neh 9,13) A Pavel, „apoštol a učitel pohanů“ (viz 1Tm 2,7 a 2 Tm 1,11), prohlásil: „Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré.“ (Ř 7,12)

Ačkoli Spasitelova smrt ukončila zákon předobrazů a stínů, neubrala nic na požadavcích morálního zákona. Sama skutečnost, že bylo nutné, aby Kristus zemřel jako smírčí oběť za přestupníka tohoto zákona, dokazuje, že je neměnný.

Ti, kdo tvrdí, že Kristus přišel odstranit Starý zákon, představený náboženstvím Hebrejů a spočívající prý pouze ve formách a ceremoniích, se mýlí. Ve všech dobách po pádu do hříchu platilo, že „v Kristu Bůh usmířil svět se sebou“ (2 K 5,19). Kristus byl základem a středem obětního systému. Od chvíle, kdy naši prarodiče upadli do hříchu, svěřil nebeský Otec svět do Kristových rukou, aby mohl skrze jeho prostřed- nickou službu vykoupit člověka a obhájit autoritu Božího zákona. Veškerá komunikace mezi nebesy a padlým lidstvem se uskutečňovala prostřednictvím Krista. Boží Syn dal našim prarodičům zaslíbení o vykoupení. Adam, Noe, Abraham, Izák, Jákob a Mojžíš pochopili evangelium. Tito svatí muži dávnověku udržovali spojení se Spasitelem, který měl přijít na náš svět v lidském těle.

Kristus byl vůdcem Hebrejů na poušti, Andělem, který šel před nimi zahalen v oblakový sloup. To on dal Izraeli zákon. Uprostřed slávy na Sínaji Kristus vyhlásil deset přikázání zákona svého Otce. On dal Mojžíšovi zákon vyrytý do kamenných desek.

Kristus mluvil ke svému lidu prostřednictvím proroků. Apoštol Petr říká: „Toto spasení hledali a po něm se ptali proroci, kteří prorokovali o milosti, která je vám připravena; zkoumali, na který čas a na jaké okolnosti ukazuje duch Kristův v nich přítomný, když předem svědčí o utrpeních, jež má Kristus vytrpět, i o veliké slávě, která potom přijde.“ (1 Pt 1,10.11) Prostřednictvím Starého zákona promlouvá Kristův hlas. „Kdo vydává svědectví Ježíšovi, má ducha proroctví.“ (Zj 19,10)

Když žil Ježíš osobně mezi lidmi, obracel jejich mysl ke Starému zákonu. Upozornil je: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ (J 5,39) Knihy Starého zákona byly jedinou částí Bible, která v té době existovala.

Ceremoniální zákon vydal Kristus. Dokonce i v době, kdy už neměl být zachováván, prohlašuje velký apoštol Pavel tento zákon za slavný a hodný svého božského Původce. Kouř kadidla, který spolu s modlitbami Izraele stoupal vzhůru, představuje Kristovu spravedlnost, která jediná může způsobit, aby byla hříšníkova modlitba Bohem přijata. Krvácející oběť na oltáři svědčila o Vykupiteli, který přijde. Takto byla uprostřed temnoty a odpadnutí uchovávána v srdcích lidí živá víra až do skutečného příchodu zaslíbeného Mesiáše.

Ježíš byl světlem světa ještě dříve, než přišel v lidské podobě. První záblesk světla, který pronikl temnotou, přišel od Krista. Od něj vychází každý paprsek nebeského jasu, který dopadá na obyvatele země.

Od té doby, co Spasitel prolil svou krev a vystoupil na nebesa, „aby se za nás postavil před Boží tváří“ (Žd 9,24), září světlo z golgotského kříže a z nebeské svatyně. Kristovo evangelium dává ceremoniálnímu zákonu smysl. Jak se postupně zjevuje pravda, jasně se ukazuje Boží povaha a záměry. Každý další paprsek světla přináší plnější porozumění plánu vykoupení. Vidíme novou krásu v inspirovaném slově a studujeme jeho stránky s dychtivým zájmem.

POŽEHNÁNÍ PRO VŠECHNY

Bůh nechtěl, aby Izrael vybudoval mezi sebou a svými bližními dělicí zeď. Srdce Nekonečné lásky bylo otevřeno pro všechny obyvatele země a toužilo po tom, aby se stali účastníky jeho lásky a milosti. Boží požehnání bylo dáno vyvolenému lidu proto, aby se stali požehnáním pro druhé. Abraham se neuzavíral před lidmi, kteří žili kolem něho. Pěstoval přátelské vztahy s králi okolních národů a Bůh nebes byl zjeven prostřednictvím svého představitele.

Egyptskému lidu se Bůh představil prostřednictvím Josefa. Proč se Hospodin rozhodl povýšit Josefa tak vysoko mezi Egypťany? Dal mu takové postavení v královském paláci proto, aby mohlo nebeské světlo proniknout široko daleko. Josef byl představitelem Krista. Egypťané měli ve svém dobrodinci rozpoznat lásku svého Stvořitele a Vykupitele. Také Mojžíšovým prostřednictvím Bůh ozářil trůn největšího pozemského království, aby se všichni mohli dovědět o pravém a živém Bohu.

Vysvobození Izraele z Egypta způsobilo, že se poznání o Boží moci rozšířilo široko daleko. Ještě za několik století po exodu připomněli pelištejští kněží svému lidu egyptské rány a varovali jej před odporem vůči Bohu Izraele (viz 1 S 6,6).

DŮVOD VYVOLENÍ

Bůh povolal Izrael, aby se jeho prostřednictvím zjevil všem obyvatelům země. Proto mu přikázal, aby si uchoval svou odlišnost od okolních modlářských národů.

Tehdy bylo právě tak jako dnes nutné, aby byl Boží lid čistý a „chránil se před poskvrnou světa“ (Jk 1,27). Nebylo však Božím záměrem, aby se jeho lid uzavřel před světem natolik, že ho nebude moci ovlivňovat. Jejich zlé a nevěrné srdce je vedlo k tomu, že své světlo ukryli, místo aby svítili okolním národům. Ve své pyšné výlučnosti se uzavřeli, jako by Boží láska a péče patřila pouze jim samým.

Smlouva milosti byla s člověkem poprvé uzavřena v ráji. Po pádu do hříchu Bůh zaslíbil, že semeno ženy rozdrtí hadovu hlavu. Tato smlouva nabízela odpuštění všem lidem a poskytovala Boží milost těm, kdo chtěli vírou v Krista poslouchat Boha. Pod podmínkou věrnosti Božímu zákonu také slibovala věčný život. Takto patriarchové přijali naději spasení.

Tatáž smlouva byla obnovena Abrahamovi v zaslíbení: „A ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.“ (Gn 22,18) Abraham pevně věřil, že mu jsou v Kristu odpuštěny hříchy. Pro tuto víru byl ospravedlněn. Smlouva s Abrahamem také potvrzuje autoritu Starého zákona. Bůh vydal o Abrahamovi svědectví: „Uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.“ (Gn 26,5) Ačkoli byla tato smlouva uzavřena s Adamem a obnovena s Abrahamem, nemohla být až do Kristovy smrti ratifikována. Existovala ve formě Božího zaslíbení a byla přijímána vírou. Když byla definitivně potvrzena Kristem, byla označena za „novou smlouvu“. Základem této smlouvy byl Boží zákon. Byla uzavřena jen proto, aby lidi přivedla zpět do souladu s Boží vůlí a uschopnila je zachovávat Boží zákon. Smlouva, která je v Písmu označena jako „stará“, byla uzavřena mezi Bohem a Izraelem na Sínaji a byla potvrzena krví obětí. Smlouva s Abrahamem, potvrzená krví Kristovou, je nazvána „druhou“ nebo také „novou“ smlouvou, protože krev, kterou byla zpečetěna, byla prolita až poté, co skončilo prolévání krve obětních zvířat spojené s první smlouvou.

Avšak když smlouva uzavřená s Abrahamem obsahovala zaslíbení o vykoupení, proč byla na Sínaji uzavřena jiná smlouva? Během svého otroctví v Egyptě ztratil Boží lid do značné míry znalost zásad smlouvy uzavřené s Abrahamem. Tím, že je vysvobodil z Egypta, chtěl Bůh Izraelcům zjevit svou moc a milost, aby ho mohli milovat a důvěřovat mu. Připoutal je k sobě jako jejich vysvoboditel z časného otroctví.

Jenže Hebrejové postrádali správnou představu o Boží svatosti, o nesmírné hříšnosti svých vlastních srdcí, o své celkové neschopnosti zachovávat ve své vlastní síle Boží zákon a o své potřebě Spasitele.

Bůh jim dal svůj zákon se zaslíbením velkého požehnání, které ovšem bylo podmíněno poslušností: „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ (Ex 19,5.6) Lidé si neuvědomovali, jak hříšná jsou jejich vlastní srdce a že bez Krista nedokážou zachovávat Boží zákon. Protože se cítili dost silní, aby si sami zajistili svou spravedlnost, prohlásili: „Poslušně budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ (Ex 24,7) Ochotně vstoupili do smluvního vztahu s Bohem. Uplynulo však pouze několik týdnů, když porušili svou smlouvu a uctivě se klaněli lité modle. Když teď poznali svou hříšnost a potřebu odpuštění, přivedlo je to k tomu, že cítili potřebu Spasitele, který byl zjeven ve smlouvě s Abrahamem a předobrazně představen v přinášených obětech. Nyní byli připraveni ocenit požehnání nové smlouvy.

NOVÁ SMLOUVA

„Stará smlouva“ požadovala: Poslouchej a žij. „Vydal jsem jim svá nařízení a seznámil je se svými řády, skrze něž má člověk život, když je plní.“ (Ez 20,11) Ale „buď proklet, kdo nebude plnit slova tohoto zákona a dodržovat je“ (Dt 27,26).

„Nová smlouva“ byla založena na „lepších zaslíbeních“ (viz Žd 8,6) - na zaslíbení odpuštění a Boží milosti, která obnovuje srdce a přivádí je do souladu s Božím zákonem. „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem… Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jr 31,33.34)

Tentýž zákon, který byl vytesán do kamenných desek, je Duchem svatým vepsán do srdce. Prostřednictvím stejného Ducha přijímáme Kristovu spravedlnost. Ježíšova krev, prolitá za naše hříchy, nás usmiřuje. Je nám nabízena jeho poslušnost. Pak budeme prostřednictvím Kristovy milosti dokonce žít tak, jak žil on. Kristus o sobě ústy proroka prohlásil: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9)

Pavel jasně představuje vztah mezi vírou a zákonem v nové smlouvě: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ř 5,1) „To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme.“ (Ř 3,31) „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost“ - člověk totiž nebyl schopen zachovávat zákon -, a proto „jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.“ (Ř 8,3.4)

Od prvního zaslíbení evangelia přes dobu patriarchů a Izraele až do dnešních dnů Bůh postupně odhaluje své úmysly v plánu vykoupení. Mraky jsou rozehnány, mlhy a stíny rozptýleny a Ježíš, Vykupitel světa, je zjeven. Ten, který vyhlásil zákon ze Sínaje, je Tím, který pronesl Kázání na hoře. Velké zásady lásky k Bohu jsou jen zdůrazněním toho, co řekl prostřednictvím Mojžíše. Oběma zákonům učí týž Učitel.