Veliká propast

Odpovědnost člověka je úměrná přednostem a příležitostem, které obdržel. Bůh dává každému dostatek poznání a milosti, aby mohl konat svěřené dílo.

V podobenství o boháči a Lazarovi Kristus ukazuje, že lidé rozhodují v tomto životě o svém věčném údělu. Během životní zkušební doby Bůh každému člověku nabízí milost. Jestliže však lidé promrhají nabídnuté příležitosti uspokojováním sama sebe, oddělují se od zdroje věčného života. Další zkušební lhůtu už nedostanou. Vlastní volbou vytvořili mezi sebou a Bohem nepřekonatelnou propast.

Toto podobenství ukazuje rozdíl mezi bohatými, kteří nespoléhají na Boha, a chudými, kteří na Boha plně spoléhají. Ježíš Kristus upozorňuje, že přijde doba, kdy se jejich postavení obrátí. Lidé, kteří jsou chudí na statky tohoto světa, ale důvěřují Bohu a jsou trpěliví v utrpení, budou jednoho dne vyvýšeni nad ty, kteří nyní sice ve světě zastávají nejvyšší možná postavení, avšak svůj život nepodřídili Bohu.

Pán Ježíš vyprávěl: „Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče.“ (L 16,19-21)

Boháč nepatřil mezi lidi, kteří podobně jako nespravedlivý soudce dávají otevřeně najevo, že nemají úctu ani k Bohu, ani k lidem. Vydával se za Abrahamova syna. Nepoužíval vůči žebrákovi násilí, ani ho neodháněl proto, že by mu pohled na něj byl nepříjemný. Jestliže ubohého, odpudivě vypadajícího žebráka mohl potěšit pohled na boháče, jak vchází do svého domu, neměl nic proti tomu, aby ležel u jeho vrat. K potřebám svého trpícího bratra však zůstal sobecky lhostejný.

Tehdy nebyly nemocnice, které by se postaraly o nemocné. Lidé, kterým Bůh svěřil bohatství, byli upozorňováni na trpící a potřebné, aby jim mohli poskytnout pomoc a projevit soucit. Tak tomu bylo i s žebrákem a boháčem v podobenství. Lazar naléhavě potřeboval pomoc, protože neměl přátele, domov, peníze a neměl ani co jíst. Den za dnem míjel a Lazar zůstával stále ve stejné situaci, zatímco bohatý šlechtic měl všechno, nač si vzpomněl. Měl všeho hojnost, aby mohl zmírnit utrpení svého bližního, žil však jen pro sebe, podobně jako žijí mnozí dnes. Také dnes žije v našem nejbližším okolí mnoho trpících hladem, nedostatečně oblečených, lidí bez domova. Chodíme-li kolem nich nevšímavě a nepomáháme-li jim podle svých možností, uvalujeme na sebe vinu, se kterou se budeme jednou bát znovu setkat. Pán odsuzuje každou žádostivost jako modlářství. Každé sobecké sebeuspokojování Boha uráží.

Bůh učinil bohatého muže správcem svých statků, a proto bylo jeho povinností starat se právě o takové lidi, jako byl zmíněný žebrák. Pán přikázal: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou,“ (Dt 6,5) a „budeš milovat svého bližního jako sebe samého“ (Lv 19,18). Boháč byl Žid, a proto dobře znal Boží příkaz. Zapomněl však, že je zodpovědný za to, jak využije svěřené prostředky a schopnosti. Pán mu bohatě požehnal, avšak on Boží dary použil sobecky, aby oslavil sebe, a ne svého Tvůrce. Úměrně k množství přijatých darů rostla jeho zodpovědnost, aby je použil k prospěchu a požehnání lidí. Tak zněl Boží příkaz. Avšak boháč ani nepomyslil na svou povinnost vůči Bohu. Půjčoval peníze a vybíral úroky z půjček, avšak z toho, co propůjčil Bůh jemu, žádný úrok nevracel. Měl vědomosti a nadání, ale nevyužil je. Na svou odpovědnost vůči Bohu zapomněl a cele se oddal svým zálibám. Všechno, čím se obklopil — nepřetržitý řetěz zábav, chvála a lichocení jeho přátel — všechno sloužilo k jeho sobecké radosti. Společnost přátel ho strhla natolik, že úplně ztratil pocit odpovědnosti, že by měl spolupracovat s Bohem v díle milosrdenství. Měl příležitost poznat a pochopit Boží slovo a řídit se jeho učením, avšak rozmařilá společnost přátel, kterou se obklopil, ho zaměstnávala natolik, že úplně zapomněl na věčného Boha.

Přišel čas, kdy se postavení obou mužů změnilo. Chudák trpěl den po dni, avšak své trápení snášel tiše a trpělivě. Zemřel a byl pohřben. Nikdo pro něho netruchlil, avšak svou trpělivostí v utrpení svědčil o Kristu. Obstál ve zkoušce víry a po smrti je v podobenství znázorněn, jak jej andělé nesou do náručí Abrahamova.

Lazar představuje trpící chudé, kteří uvěřili v Krista. Až zazní polnice a všichni, kdo jsou v hrobech, uslyší Kristův hlas, vstanou a obdrží odměnu, protože jejich víra v Boha pro ně nebyla pouhou teorií, ale skutečností.

„Zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘“ (L 16,23.24)

V tomto podobenství se Pán Ježíš dotkl názoru, který byl tehdy rozšířený mezi lidmi. Mnozí z jeho posluchačů se domnívali, že mezi smrtí a vzkříšením člověk o sobě ví. Spasitel znal jejich názory a použil jejich předsudky ve svém podobenství, aby jim mohl vštípit důležité pravdy. Postavil před své posluchače zrcadlo, ve kterém mohli poznat sami sebe a svůj pravý vztah k Bohu. Použil tehdy běžného názoru, aby objasnil myšlenku, kterou chtěl zvlášť zdůraznit — Bůh neposuzuje žádného člověka podle majetku, protože všechno, co člověk má, mu Bůh zapůjčil. Zneužije-li těchto darů, bude na tom hůře než nejchudší a nejubožejší člověk, který však miluje Boha a věří v něho.

Kristus chtěl, aby jeho posluchači pochopili, že není možné dosáhnout spasení po smrti. V podobenství odpovídá Abraham boháči na jeho prosbu: „Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo — i kdyby chtěl — nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.“ (L 16,25.26) Tak Kristus ukázal, jak beznadějné je spoléhání na druhou příležitost po smrti. Tento život je jediná doba, kterou Bůh dal člověku k přípravě pro věčný život.

Boháč se však nevzdal myšlenky, že je synem Abrahama a v soužení volal k němu o pomoc. Prosil: „Otče Abrahame, smiluj se nade mnou.“ Nemodlil se k Bohu, ale k Abrahamovi. Prokázal, že klade Abrahama nad Boha a věří, že ho zachrání příbuzenství s Abrahamem. Lotr na kříži prosil Krista: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ (L 23,42) Dostal ihned odpověď: Amen, pravím ti dnes (kdy visím na kříži v ponížení a utrpení), že se mnou budeš v ráji. Avšak boháč se modlil k Abrahamovi a jeho prosba nebyla vyslyšena. Jen Kristus je vyvýšen jako vůdce a spasitel, „aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů“ (Sk 5,31). „V nikom jiném není spásy.“ (Sk 4,12)

Boháč strávil celý život samolibě a příliš pozdě poznal, že se nepřipravil pro věčný život. Podle podobenství si uvědomil svou pošetilost a vzpomněl si na bratry, kteří budou žít dál samolibě, jako žil on. Proto žádal: „Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.“ Abraham mu však odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“ On řekl: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.“ Abraham mu řekl: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (L 16,27-31)

Když boháč žádal, aby jeho bratři dostali další důkaz, bylo mu jasně řečeno, že i kdyby takový důkaz obdrželi, stejně by je nepřesvědčil. Pošetilý boháč svou žádostí jakoby vytýkal Bohu: Kdybys mě řádně upozornil, nemusel bych tu teď být. Abraham mu v podobenství na tuto prosbu dává odpověď. Tvoji bratři byli dostatečně varováni. Dostalo se jim světla, nechtěli však vidět; byla jim přinesena pravda, nechtěli však slyšet.

„Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Dějiny židovského národa dokázaly pravdivost tohoto výroku. Kristovým posledním a vrcholným zázrakem bylo vzkříšení Lazara z Betanie, který byl čtyři dny mrtvý. Židé dostali podivuhodný důkaz božství Spasitele, ale odmítli jej. Lazar vstal z mrtvých a přinesl jim svědectví, oni však zatvrdili svá srdce vůči všem důkazům a dokonce ho chtěli usmrtit. (J 12,9-11)

V Bibli nám Bůh sdělil všechno, co potřebujeme ke spasení. Kristus řekl: Ať se zaměří na tato svědectví. Neposlouchají-li Boží hlas, který promlouvá z jeho slova, nedbali by ani na svědectví svědka vzkříšeného z mrtvých.

Kdo poslouchá Mojžíše a proroky, nebude se dožadovat většího světla, než Bůh dal. Jestliže však lidé Boží světlo zavrhují a neváží si poskytnutých příležitostí, neposlechnou, ani kdyby k nim přišel s poselstvím někdo z mrtvých. Nepřesvědčil by je ani takový důkaz. Lidé, kteří zavrhují zákon a proroky, zatvrdí své srdce natolik, že zavrhnou všechno světlo.

Rozmluva mezi Abrahamem a bývalým boháčem je obrazná. Vyplývá z ní naučení, že Bůh každému dává dostatek světla, aby mohl plnit svěřené povinnosti. Odpovědnost člověka je úměrná přednostem a příležitostem, které obdržel. Bůh dává každému dostatek poznání a milosti, aby mohl konat svěřené dílo. Jestliže člověk nedělá to, co mu malé světlo ukazuje jako jeho povinnost, pak větší světlo zjeví jeho nevěru a to, že nevyužil požehnání, která obdržel. „Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké.“ (L 16,10) Jestliže někdo odmítá přijmout Boží světlo tlumočené Mojžíšem a proroky a dožaduje se nějakého zázraku, nebude přesvědčen, ani kdyby Pán splnil jeho přání.

Podobenství o boháči a Lazarovi ukazuje, jak Bůh posuzuje skupiny lidí, které tito dva muži představují. Být bohatý není hřích, není-li bohatství získáno nespravedlivě. Boháč není odsouzen za to, že má majetek. Odsouzení ho však nemine, jestliže svěřené prostředky použije pro sobecké cíle. Udělal by mnohem lépe, kdyby své peníze ukládal v nebi tím, že by je využíval pro konání dobra. Smrt nemůže ochudit člověka, který takto usiluje o získání věčného bohatství. Jestliže však někdo hromadí majetek jen pro sebe, nemůže si z něho vzít nic do nebe. Projevil se jako nevěrný hospodář. Za svého života se těšil z majetku, ale zapomínal na povinnost vůči Bohu. Nezajistil si nebeský poklad.

Boháč, který měl tolik předností, měl využít své dary, aby jeho dílo přineslo i duchovní prospěch, a tak mělo věčný dosah. Cílem vykoupení není jen odstranit hřích, ale také navrátit člověku duchovní dary, které pozbyl vlivem ničivé moci hříchu. Nikdo si nemůže vzít do Božího království peníze, nebude jich tam ostatně ani třeba. Nebeské knihy ovšem zaznamenávají úsilí o záchranu hynoucích. Lidé, kteří sobecky využívají Boží dary pro sebe, nepomáhají potřebným bližním a nečiní nic pro rozvoj Božího díla ve světě, zneuctívají svého Stvořitele. U jejich jmen je v nebeských knihách napsáno: okrádají Boha.

Boháč měl všechno, co můžeme získat za peníze. Neměl však bohatství, kterým by mohl vyrovnat svůj účet u Boha. Žil tak, jako by všechno, co vlastnil, bylo jen jeho. Nedbal na Boží výzvy a na prosby trpících. Nakonec však přišlo volání, které nemohl přeslechnout. Moc, kterou nemůže popřít ani jí vzdorovat, mu přikazuje opustit statky a odjímá mu nad nimi správu. Někdejší boháč upadá do beznadějné chudoby. Roucho Kristovy spravedlnosti připravené v nebi nikdy nezahalí jeho nahotu. Kdysi nosil nejbohatší šarlat a nejjemnější plátno, nyní je nahý. Doba jeho příležitosti skončila. Nic na svět nepřinesl a nic si z něho také nemůže odnést.

Kristus zdvihl oponu a vylíčil tento obraz kněžím a vládcům, zákoníkům a farizeům. Podívejte se na něj vy lidé bohatí na statky tohoto světa, kteří nejste bohatí u Boha. Nezamyslíte se nad tímto obrazem? Čeho si lidé často velmi váží, to je v Božích očích ohavností. Kristus se ptá: „Co prospěje člověku, získá- -li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?“ (Mk 8,36.37)

APLIKACE NA ŽIDOVSKÝ NÁROD

Když Kristus vyprávěl podobenství o boháči a Lazarovi, bylo v židovském národě mnoho boháčů. Podobně jako onen politováníhodný statkář, užívali Boží dary k sobeckému potěšení, a tak na sebe přivolávali rozsudek: „Byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký.“ (Da 5,27) Boháč dostal všechna časná i duchovní požehnání, ale odmítl spolupracovat s Bohem na využití přijatých darů. Podobně na tom byl i židovský národ. Bůh svěřil Židům poklad pravdy. Povolal je za správce své milosti. Poskytl jim veškeré duchovní i časné výsady a vyzval je, aby se o tato požehnání rozdělili s ostatními. Dostali zvláštní pokyny, jak mají jednat se svými zchudlými bratry, s cizinci, kteří jsou v jejich branách, a trpícími spoluobčany. Neměli ve všem hledat jen svůj prospěch, ale měli pamatovat i na potřebné a rozdělit se s nimi. Bůh slíbil, že jim požehná podle jejich skutků lásky a milosrdenství. Avšak stejně jako boháč nepodali Židé trpícímu lidstvu pomocnou ruku, aby zmírnili jeho časné i duchovní potřeby. Pyšně se pokládali za vyvolený a Bohem oblíbený národ, ale přitom Bohu nesloužili ani ho neuctívali. Spoléhali na to, že jsou syny Abrahama. „Jsme potomci Abrahamovi,“ říkali pyšně (J 8,33). Když nadešla rozhodná chvíle, ukázalo se, že se od Boha odloučili a že důvěřovali v Abrahama, jako by byl Bohem.

Kristus chtěl osvítit zatemněnou mysl židovského národa. Řekl Židům: „Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on. Já jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha, a vy mě chcete zabít. Tak Abraham nejednal.“ (J 8,39.40)

Ježíš Kristus nepokládal původ za ctnost. Učil, že duchovní svazky nahrazují všechna příbuzenská pouta. Židé prohlašovali, že pocházejí od Abrahama, ale protože nekonali Abrahamovy skutky, dokázali tím, že nejsou jeho pravými dětmi. Pán uznává za pravé potomky Abrahama pouze lidi, kteří svou poslušností Boha dokazují, že jsou s ním duchovně spojeni. Přestože žebrák patřil podle názorů lidí k nižší skupině společnosti, Kristus ho uznal za hodna nejužšího přátelství s Abrahamem.

Boháče obklopoval veškerý přepych, ale byl přitom tak nevědomý, že kladl Abrahama na Boží místo. Kdyby si uvědomoval, jak velké má výsady, a kdyby dovolil, aby Duch Boží přetvořil jeho mysl a jeho srdce, bylo by jeho postavení zcela jiné. V podobné situaci se nacházel i národ, který boháč představoval. Kdyby Židé splnili Boží povolání, byla by jejich budoucnost úplně jiná. Dokázali by správně duchovně rozlišovat. Měli by dostatek prostředků a Bůh by jim je ještě rozmnožil, aby nesli požehnání a světlo celému světu. Avšak Židé se odklonili od Božích záměrů natolik, že celý jejich život byl převrácený. Nepoužívali své dary jako Boží hospodáři v souladu s pravdou a spravedlností. Ve svých plánech přestali počítat s věčností a jejich zpronevěra měla za následek zkázu celého národa.

Kristus věděl, že při zkáze Jeruzaléma si Židé vzpomenou na jeho varování. A také k tomu došlo. Když Jeruzalém stihla zkáza, když na lid přišel hlad a utrpení všeho druhu, vzpomněli si na Kristova slova a pochopili význam tohoto podobenství. Přivodili si své utrpení sami tím, že zanedbali ozářit svět světlem, které dostali od Boha.

V POSLEDNÍCH DNECH

Poslední část vyprávění o boháči popisuje závěrečné události dějin tohoto světa. Boháč prohlašoval, že je syn Abrahamův, ale od Abrahama jej dělila nepřekonatelná propast — nesprávně vytvořená povaha. Abraham sloužil Bohu, vírou a poslušností plnil Boží slovo. Boháč se nestaral ani o Boha, ani o potřeby strádajících lidí. Velká propast mezi ním a Abrahamem byla také propastí neposlušnosti. Mnozí lidé dnes žijí stejně. Ačkoli jsou členy církve, nejsou obráceni. Je možné, že se účastní bohoslužeb a zpívají žalm: „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!“ (Ž 42,2), avšak jejich vyznání je falešné. V Božích očích nejsou spravedlivější než největší hříšník. Člověk, který touží po vzrušení světskými zábavami, který si libuje v okázalosti, nemůže sloužit Bohu. Jako boháč v podobenství nemá ani on chuť bojovat proti hříšným žádostem. Chce uspokojovat své chutě. Vybírá si hříšné prostředí. Náhle ho zaskočí smrt a on odchází do hrobu s povahou, kterou si vytvořil za svého života ve společnosti nástrojů satana. V hrobě už nemá možnost se pro cokoli rozhodnout, ať pro dobré, či pro zlé, protože v den, kdy člověk zemře, končí jeho myšlení. (Ž 46,4; Kaz 9,5.6)

Až jej Boží hlas probudí, vstane z hrobu se stejnými sklony a vášněmi, se stejnými zájmy a předsudky, které měl během svého života. Bůh neučiní zázrak, aby přetvořil člověka, který se nechtěl dát přetvořit, i když mu Pán k tomu poskytl příležitosti a učinil všechna opatření. Za svého života si neoblíbil Boha a nenašel zalíbení v jeho službě. Jeho povaha se neshoduje s Bohem, a proto by nemohl být v nebeské rodině šťastný.

Také dnes žijí na světě samospravedliví lidé. Nejsou to prostopášníci, pijani, smilníci, avšak nechtějí žít pro Boha, ale pro sebe. Na Boha nemyslí, proto se řadí k nevěřícím. Kdyby bylo možné, aby vstoupili do bran Božího města, neměli by právo na ovoce stromu života, protože když jim byla předložena Boží přikázání se všemi závaznými požadavky, řekli: Ne! Nesloužili Bohu na zemi, nesloužili by mu ani v nebi. Nemohli by žít v Boží přítomnosti, necítili by se tam dobře a raději by si vybrali nějaké jiné prostředí.

Učit se od Krista znamená přijímat jeho milost — přijímat jeho povahu. Avšak lidé, kteří si neváží a nevyužívají jedinečné příležitosti a posvěcující vlivy zde na zemi, nejsou připraveni pro službu Bohu v nebi. Jejich povaha se neutvářela podle nebeského vzoru. Lhostejnost a netečnost vytvořily mezeru, kterou nelze ničím překlenout. Mezi nimi a skutečně spravedlivými zeje velká propast.