Zaslíbení záchrany

I když první lidé museli nést nepříjemné důsledky svého rozhodnutí, získali novou naději.

Pád člověka naplnil celé nebe smutkem. Zdálo se, že pro ty, kdo přestoupili zákon, neexistuje žádná možnost záchrany. Andělé přestali zpívat své chvalozpěvy.

Boží Syn byl pohnut lítostí nad padlým lidstvem, když před ním vyvstaly strasti ztraceného světa. Boží láska vymyslela plán, pomocí něhož by člověk mohl být zachráněn. Porušený Boží zákon si žádal hříšníkův život. Jen Ten, který je rovný Bohu, mohl vykonat smíření za toto přestoupení. Nikdo jiný než Kristus nemohl vykoupit padlého člověka z prokletí zákona a uvést ho opět do souladu s nebesy. Kristus vezme na sebe vinu a hanbu hříchu, aby zachránil ztracené lidstvo.

Plán spasení byl připraven, ještě než byl stvořen svět, neboť Kristus je zabitým Beránkem od stvoření světa (viz Zj 13,8). Přesto Král vesmíru zápasil sám v sobě, zda má svého Syna vydat na smrt za provinilé lidstvo. Avšak „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ ( J 3,16). To je tajemství vykoupení! Taková je Boží láska k světu, který ho neměl rád!

Bůh se měl zjevit v Kristu, aby „usmířil svět se sebou“ (2 K 5,19). Člověk byl hříchem tak porušen, že se sám nemohl dostat do souladu s Bohem, jehož přirozeností je čistota a dobrota. Ale Kristus mohl udělit Boží moc a spojit ji s lidským úsilím. Tak se Adamovy padlé děti mohou prostřednictvím pokání před Bohem a víry v Krista znovu stát „Božími dětmi“ (1 J 3,2).

Andělé se nemohli radovat, když jim Kristus odhalil plán vykoupení. Smutně a užasle naslouchali, když jim líčil, jak bude muset vejít do styku se zemí porušenou hříchem a snášet utrpení, hanbu a smrt. Poníží se na úroveň člověka a zakusí strasti a pokušení, s nimiž se musí potýkat člověk, aby byl schopen přispěchat na pomoc těm, kdo budou pokoušeni (viz Žd 2,18). Až skončí své poslání jako učitel, musí se podrobit všem urážkám a mučení, jaké satan vymyslí. Musí zemřít nejkrutější smrtí jako provinilý hříšník. Musí vytrpět nevýslovnou duševní úzkost, až před ním Otec skryje svou tvář, zatímco na něm budou spočívat hříchy celého světa.

Andělé se nabízeli, že se sami obětují za člověka. Ale jen Ten, který člověka stvořil, měl moc ho vykoupit. Kristus musí být „postaven níže než andělé“ (Žd 2,9), aby okusil utrpení smrti. Když na sebe přijme lidskou přirozenost, nebude mít takovou sílu jako andělé a oni ho budou v jeho utrpení posilovat. Budou také chránit lidi, kteří jsou pod milostí, před mocí padlých andělů.

Až budou andělé svědky smrtelného zápasu a pokoření svého Pána, budou si přát ho osvobodit z moci jeho vrahů, ale nebudou smět zasáhnout. Bylo součástí plánu, že Kristus bude snášet výsměch a týrání bezbožných lidí.

Kristus anděly ujistil, že svou smrtí mnohé vykoupí a obnoví království, které člověk přestoupením ztratil. Vykoupení je zdědí spolu s ním. Hřích a hříšníci budou vyhlazeni a už nikdy nebudou narušovat pokoj nebe a země.

Nato naplnila nebe nepopsatelná radost. Nebeskými dvory se ozývaly první verše písně, která zazní nad betlémskými pahorky: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (L 2,14) „Jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol.“ (Jb 38,7)

NADĚJE PRO ADAMA A EVU

V rozsudku vyneseném v zahradě nad satanem Bůh prohlásil: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3,15) To bylo zaslíbení o tom, že moc velkého nepřítele bude nakonec zlomena. Adam a Eva stáli před spravedlivým soudcem jako zločinci. Avšak než uslyšeli o lopotě a zármutku, které se stanou jejich údělem, nebo o tom, že se obrátí v prach, uslyšeli slova, která jim dala naději. Mohli hledět do budoucnosti ke konečnému vítězství.

Satan věděl, že jeho dílo ničení lidské přirozenosti bude přerušeno, že člověku bude nějakým způsobem umožněno odolávat jeho moci. Přesto satana a jeho anděly těšilo, že způsobil pád člověka, a proto může svrhnout Božího Syna z jeho vysokého postavení. Až na sebe Kristus vezme lidskou přirozenost, bude moci být také přemožen.

Nebeští andělé odhalili našim prarodičům plněji plán na jejich záchranu. Adam a jeho manželka neměli být ponecháni napospas satanovi. Pokáním a vírou v Krista se mohou opět stát Božími dětmi.

Adam a Eva pochopili vinu za hřích a jeho následky jako nikdy předtím. Prosili, aby trest nedopadl na Toho, jehož láska byla zdrojem veškeré jejich radosti. Ať raději stihne je a jejich potomky.

Bylo jim řečeno, že jelikož Hospodinův zákon je základem jeho vlády, nemůže být jako oběť za přestoupení přijat ani život anděla. Ale Boží Syn, který člověka stvořil, může za něj vykonat smíření. Tak jako Adamovo přestoupení přineslo neštěstí a smrt, tak Kristova oběť přinese život a nesmrtelnost.

Když byl Adam stvořen, byla mu svěřena vláda nad zemí. Když však podlehl pokušení, stal se satanovým zajatcem. Vláda přešla na jeho přemožitele. Satan se stal „bohem tohoto světa“ (2 K 4,4). Avšak Kristus svou obětí nejenže člověka vykoupí, ale obnoví i vládu, o kterou přišel. Vše, co bylo prvním Adamem ztraceno, bude druhým obnoveno. „Ty, věži stáda, návrší dcery sijónské, tobě připadne, k tobě se navrátí dřívější vladařství, království dcery jeruzalémské.“ (Mi 4,8).

Bůh stvořil zemi, aby byla domovem svatých a šťastných bytostí. Tento záměr bude naplněn, až se země obnovená Boží mocí a osvobozená od hříchu a zármutku stane věčným příbytkem vykoupených.

TEMNÉ DŮSLEDKY

Hřích přinesl odloučení člověka od Boha a pouze Kristova smírčí oběť mohla tuto propast překlenout. Bůh se bude stýkat s člověkem prostřednictvím Krista a andělů.

Adamovi bylo ukázáno, že ačkoli Kristova oběť bude dostatečná ke spasení celého světa, mnozí zvolí raději život v hříchu, než by činili pokání a poslouchali. Z generace na generaci bude přibývat zločinnosti. Kletba hříchu se bude projevovat čím dál víc na lidech i na zemi. Lidský věk se v důsledku hříšného životního stylu zkrátí. Lidstvo bude zeslabovat své tělesné, mravní a rozumové síly tak dlouho, až bude svět naplněn utrpením. Lidé se budou oddávat chuti a vášním a nebudou schopni ocenit velké pravdy plánu spasení. Přesto Kristus naplní potřeby všech, kdo k němu ve víře přijdou. Vždy zde bude hrstka těch, kdo si uchovají poznání Boha a zůstanou ryzí.

Bylo nařízeno přinášet oběti jako projev kajícného přiznání hříchu a vyznání víry v zaslíbeného Vykupitele. První oběť byla pro Adama bolestná. Musel vztáhnout svou ruku a vzít život, který může dát jenom Bůh. Poprvé byl svědkem smrti. Věděl, že kdyby byl poslechl Boha, smrt by neexistovala. Zachvěl se při pomyšlení, že kvůli jeho hříchu musí být prolita krev nevinného Božího Beránka. To mu dalo pronikavé vědomí velikosti jeho přestoupení, které nemůže usmířit nic než smrt milovaného Božího Syna. Temnou budoucnost ozářila hvězda naděje.

ŠIRŠÍ VÝZNAM VYKOUPENÍ

Plán vykoupení měl však ještě širší a hlubší význam než jen spasení člověka. Nebyli to jen obyvatelé tohoto malého světa, kdo měl získat správný pohled na Boží zákon, ale Boží charakter měl být obhájen před celým vesmírem. To měl Spasitel na zřeteli, když těsně před svým ukřižováním řekl: „Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ (J 12,31.32) Tím, že zemře za spasení člověka, ospravedlní Kristus Boha a jeho Syna, pokud jde o jejich postup vůči satanově vzpouře, upevní Boží zákon a zjeví povahu a následky hříchu.

Velký spor se od začátku týkal Božího zákona. Satan se snažil dokázat, že Bůh je nespravedlivý, jeho zákon nedokonalý a že pro dobro vesmíru je nutné jej změnit. Útokem na zákon zamýšlel svrhnout autoritu jeho Tvůrce.

Když satan zvítězil nad Adamem a Evou, domníval se, že si tím zajistil vlastnictví tohoto světa, protože, jak tvrdil, si ho lidé vybrali za svého vládce. Prohlašoval, že není možné udělit milost. Padlí lidé jsou jeho zákonnými poddanými a svět mu patří. Ale Bůh dal svého vlastního Syna, aby vzal na sebe trest za přestoupení. Takto mohou být lidé navráceni do jeho přízně a přivedeni zpět do svého rajského domova. Velký spor, který začal v nebi, se měl rozhodnout zde na světě, tedy na území, které satan prohlásil za své.

Celý vesmír žasl nad tím, že se Kristus pokoří, aby spasil padlého člověka. Když Kristus přišel v lidské podobě na náš svět, všichni s velkým zájmem sledovali jeho krví potřísněnou cestu od jesliek ke Kalvárii.

Nebesa zaznamenala urážky a posměch, jichž se mu dostalo, a poznala, že to bylo ze satanova podnětu. Přihlížela stupňujícímu se zápasu mezi světlem a temnotou. A když Ježiš na kříži zvolal: „Dokonáno jest!“ (J 19,30), po všech světech i samotným nebem zněl výkřik triumfu. Velký zápas byl nyní rozhodnut a Kristus byl vítězem. Jeho smrt byla odpovědí na otázku, zda Otec a Syn mají dost lásky k člověku, aby se ponížili a projevili ducha obětavosti. Satan ukázal svou pravou povahu lháře a vraha. Věrný vesmír se spojil a jedním hlasem chválil Boží vládu.

Kdyby však byl Boží zákon Kristovou smrtí na kříži zrušen, jak mnozí tvrdí, potom by Boží milovaný Syn vytrpěl bolest a smrt jen proto, aby potvrdil oprávněnost satanových požadavků na změnu zákona. Pak by ovšem triumfoval kníže zla a jeho útoky na Boží vládu by byly opodstatněné. Skutečnost, že Kristus na sebe vzal trest určený člověku za přestoupení Božího zákona, je mocným důkazem toho, že zákon je neměnný, že Bůh je spravedlivý, milosrdný a nesobecký a že v uplatňování jeho vlády se pojí nekonečná spravedlnost s laskavostí.