Zasvěcení

Několik týdnů po svém narození byl Ježíš přinesen do chrámu, aby byl zasvěcen Hospodinu.

Asi čtyřicet dní po Ježíšově narození se Josef s Marií a dítětem vydali do Jeruzaléma, aby předstoupili před Hospodina a přinesli oběť (L 2,22). Tak to vyžadoval židovsky zákon a Kristus jako člověk se mu musel ve všem podřídit. Předtím se již podrobil obřízce, která ho zavazovala k poslušnosti zákona.

Zákon nařizoval, že matka má přinést jednoročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích. V případě, že rodiče byli chudí a nemohli přinést beránka, bylo jim dovoleno obětovat pár hrdliček nebo dvě holoubata. Jedno jako oběť zápalnou, druhé jako oběť za hřích.

Oběti, které lidé přinášeli Bohu, nesměly mít žádnou vadu. Představovaly Krista. Z toho vyplývá, že ani Kristus neměl žádnou tělesnou vadu. Byl „jako beránek bez vady a bez poskvrny" (1 Pt 1,19), zdravý a silný. Vždy žil v souladu s přírodními zákony. Po stránce tělesné i duchovní byl dokonalý a Bůh si přál, aby zachováváním jeho zákona dosáhli stejné dokonalosti všichni lidé.

Zasvěcování prvorozených má svůj počátek již v nejstarších dobách. Bůh slíbil, že pro záchranu hříšníka obětuje svého prvorozeného Syna. Každá rodina měla projevit vděčnost za tento dar a zasvětit svého prvorozeného syna kněžské službě. Měl se stát představitelem Krista mezi lidmi.

Když byl Izrael vyveden z Egypta, Bůh znovu nařídil, aby mu zasvěcoval své prvorozené. V egyptském zajetí Bůh přikázal Mojžíšovi, aby šel k faraónovi, egyptskému králi, a řekl mu: „Toto praví Hospodin: Izrael je můj prvorozený syn. Vzkázal jsem ti: Propusť mého syna, aby mi sloužil. Ale ty jsi jej propustit odmítl. Za to zabiji tvého prvorozeného syna." (Ex 4,22.23)

Mojžíš vzkaz vyřídil, ale pyšný král odpověděl: „Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepropustím!" (Ex 5,2) Bůh svému lidu pomáhal, konal pro něho divy a zázraky a seslal na faraóna strašlivé pohromy. Nakonec přikázal andělu zkázy pobít v Egyptě všechny prvorozené mezi lidmi i zvířaty. Izraelci měli potřít veřeje dveří svého domu krví zabitého beránka, aby anděl zkázy poznal, že se má jejich domu vyhnout, a ušetřil je smrti.

Když na Egypt dopadla poslední rána, řekl Hospodin Mojžíšovi: „Posvěť mi všechno prvorozené... ať z lidí či z dobytka. Je to moje!" „V den, kdy jsem pobil všechno prvorozené v egyptské zemi, oddělil jsem pro sebe jako svaté všechno prvorozené v Izraeli, člověka i dobytče. Jsou moji. Já jsem Hospodin." (Ex 13,2; Nu 3,13) Když byla v Izraeli zavedena služba ve svatyni, Hospodin rozhodl, že místo prvorozených z celého Izraele ji bude vykonávat pokolení Léviho. Prvorození však byli i nadále považováni za Boží vlastnictví a rodiče je měli získávat zpět za výkupné.

Proto byl zákon o zasvěcování prvorozených tak významný. Připomínal Izraelcům, jak obdivuhodně je Bůh osvobodil, a zároveň byl předobrazem daleko významnějšího vysvobození, které jim přinese jednorozený Boží Syn. Stejně jako krev beránka na veřejích dveří zachránila prvorozené Izraelce, má Kristova krev moc zachránit svět.

Kristovo zasvěcení mělo tedy obrovský význam! Kněz však nepochopil tajemství, které se za ním skrývalo. Zasvěcování nemluvňat se pro něho stalo rutinou. Každý den přijímal peníze jako výkupné a zasvěcoval děti Hospodinu.

Byla to běžná součást jeho služby, a pokud rodiče nebyli bohatí nebo vysoce postavení, nevěnoval jim ani dítěti žádnou zvláštní pozornost. Josef a Marie byli chudí. Když přinesli své dítě, viděli v nich kněží jen muže a ženu v nejskromnějším galilejském oděvu. Na jejich vzhledu nebylo nic pozoruhodného. Navíc předložili oběť, kterou přinášeli jen ti nejchudší.

Kněz vykonal předepsaný obřad. Vzal dítě do náruče a před oltářem je pozdvihl. Potom je vrátil matce a zapsal jméno „Ježíš" do seznamu prvorozených. Ani ho nenapadlo, že nemluvně, které držel v rukou, byl sám nebeský Král. Vůbec neměl tušení, že to je dítě, jehož slávu toužil spatřit Mojžíš, a že právě o něm napsal: „Hospodin, náš Bůh, vám povolá proroka z vašich bratří, jako jsem já; toho budete poslouchat ve všem, co vám řekne." (Sk 3,22) V rukou kněze spočívala bytost větší než byl Mojžíš. Její jméno dávalo smysl celému systému židovského náboženství a zároveň nad ním vyřklo konečný ortel. Předobraz byl již téměř nahrazen skutečností, stín tělem, obětní systém začínal ztrácet svůj význam.

Boží přítomnost opustila svatyni. V dítěti z Betléma však byla skryta sláva, před níž se skláněli andělé. Toto nemluvně bylo zaslíbeným potomkem, ke kterému odkazoval už první oltář u brány Edenu. Byl to Sílo, Dárce pokoje. To on se Mojžíšovi představil jako JSEM. To on vedl Izrael v oblakovém a ohnivém sloupu. Na něho se vztahovala dávná proroctví. Byl touhou všech národů, kořenem a výhonkem Davida, zářivou ranní hvězdou. Jméno bezmocného dítěte, které bylo zapsáno v izraelské matrice a kterým se k nám hlásil jako náš bratr, bylo nadějí padlého lidstva. Dítě, za něž bylo zaplaceno výkupné, se samo mělo stát výkupným za hříchy celého světa. On byl pravým „velikým knězem nad celým Božím domem", „knězem navěky", prostředníkem „po pravici Božího majestátu na výsostech" (Žd 10,21; 7,21; 1,3).

SVĚDECTVÍ SIMEONA A ANNY

Duchovní věci je třeba chápat duchovně. Boží Syn byl v chrámu zasvěcen dílu, jež přišel vykonat. Kněz se na něho díval stejně jako na každé jiné dítě. Nic zvláštního na něm neshledal, a přesto skutečnost, že Bůh dává světu svého Syna, nezůstala skryta. Našli se lidé, kteří přece jen Krista v dítěti poznali. „V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše." (L 2, 25.26)

Když Simeon vešel do chrámu, všiml si rodičů, kteří předkládali knězi svého prvorozeného syna. Bylo vidět, že jsou chudí, ale Simeon pod vedením Ducha svatého pochopil, že dítě, které zasvěcují Hospodinu, je útěchou Izraele, Vykupitelem, kterého toužil spatřit. Byl hluboce dojat. Kněz žasl. Simeon vypadal, jako by byl ve vytržení. Když Marie dostala dítě zpět, Simeon je vzal do rukou a předložil Bohu. Pocítil při tom takovou radost, jakou nikdy předtím nezažil. Pozvedl dítě k nebi a řekl: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael." (L 2,29-32)

Simeon byl naplněn prorockým duchem a žehnal Josefovi a Marii, kteří stáli vedle něho a divili se jeho slovům. Marii řekl: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." (L 2,34.35)

Přišla také prorokyně Anna a potvrdila Simeonovo svědectví o Kristu. Když Simeon mluvil, rozzářila její tvář Boží sláva a ona z celého srdce děkovala za to, že mohla spatřit Krista.

Tito pokorní věřící nezkoumali proroctví zbytečně. Vysoce postavení představitelé Izraele a kněží sice prorocké spisy také znali, ale nešli Boží cestou a neměli otevřené oči. Světlo života tedy nespatřili.

Tak je tomu dodnes. Události, které se zájmem sleduje celé nebe, Boží lid a jeho představitelé vůbec nezaznamenávají. Lidé uznávají Krista jako historickou osobnost, ale zapomínají na to, že Kristus žije. Ve svém slově nás vyzývá k obětem - obrací se na nás prostřednictvím chudých a trpících, kteří prosí o pomoc. Vyzývá nás ke správnému rozhodnutí, které je však spojeno s chudobou, namáhavou prací a opovržením. Lidé jej v dnešní době nepřijímají o nic ochotněji než před dvěma tisíci lety.

Marie přemýšlela o hloubce a dosahu Simeonova proroctví. Dívala se na dítě ve své náruči a vybavovala si, co říkali pastýři z Betléma. Její srdce bylo plné vděčnosti, radosti a naděje. Simeonova slova jí připomněla Izajášovo proroctví: „I vzejde proutek z pařezu Jisajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy... Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost." (Iz 11,1-5) „lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo... Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: 'Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.'" (Iz 9,1-5)

Přesto Marie Kristovo poslání nepochopila. Simeon o něm prorokoval, že přinese světlo pohanům a slávu Izraeli. Andělé hlásali narození Spasitele jako radostnou zvěst pro všechny národy. Bůh chtěl omezenou představu Židů o poslání Mesiáše uvést na pravou míru. Chtěl, aby v něm lidé viděli nejen Vysvoboditele izraelského národa, ale především Vykupitele celého světa. Muselo však uplynout mnoho let, než sama Ježíšova matka pochopila jeho poslání.

Marie se těšila, že Mesiáš usedne na Davidův trůn a bude vládnout. Nechápala však, že cesta k němu je plná utrpení. Simeon naznačil, že Mesiášův život na zemi nebude snadný. Slovy „i tvou vlastní duší pronikne meč" chtěl Bůh ve své lásce připravit Marii na těžký úděl, který pro něho bude muset snášet.

Simeon řekl: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat." (L 2,34) Ten, kdo chce povstat, musí nejdříve padnout. I my musíme padnout na Skálu a rozbít se, teprve potom můžeme být v Kristu pozdvihnuti. Chceme-li poznat slávu duchovního království, musíme se zbavit sobectví a pýchy. Židé nepřijali slávu, která vyžadovala pokoru. Proto nepřijali ani svého Vykupitele. Byl znamením, kterému se vzpírali.

„Aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí." (L 2,35) Světlo Spasitelova života odhaluje pravou tvář všech bytostí - od Stvořitele až po knížete tmy. Satan představuje Boha jako sobeckého tyrana, který chce všechno a nedává nic, který vyžaduje, aby mu všichni sloužili a oslavovali ho, a sám není ochoten pro ně něco udělat. Obětování Krista však ukazuje zcela jasně, jaký Otec skutečně je. Svědčí o tom, že Boží úmysly s lidmi jsou „myšlenkami o pokoji, nikoli o zlu" (Jr 29,11).

Boží nenávist k hříchu je silná jako smrt, ale Boží láska k hříšníkovi je silnější. Bůh se rozhodl, že nás vykoupí, a udělá vše proto, aby své dílo dokonal. Nezatajil nám nic z toho, co je pro naše spasení důležité, zahrnuje nás milostí a všemi možnými způsoby se nám snaží pomoci. Sesílá nám jeden dar za druhým. Pro lidi, které chce spasit, jsou otevřeny všechny poklady nebes. Veškeré bohatství vesmíru a všechny zdroje své nekonečné moci předal Kristu a řekl: „To vše je pro člověka. Využij to tak, abys ho přesvědčil, že nikdo na zemi ani v nebi ho nemiluje více než já. I on může v lásce ke mně nalézt své největší štěstí."

Na kříži stály proti sobě láska a sobectví. Tam se odhalila jejich pravá podstata. Ježíš žil jen proto, aby lidem pomáhal a žehnal. Satan ho zabil, a tím dokázal, jak zhoubná je jeho nenávist vůči Bohu. Zcela jasně vyšlo najevo, že cílem jeho vzpoury bylo svrhnout Boha a zničit Krista, ve kterém se zjevila Boží láska.

Kristus svým životem a smrtí odhaluje i myšlení lidí. Ježíšův život byl od jeslí až po kříž výzvou k sebezapření a soucitu s trpícími. Přišel lidem zjevit nebeskou pravdu a všichni, kdo poslouchali hlas Ducha svatého, šli za ním. Ti, kdo milovali jen sami sebe, se stali součástí satanova království. Svým vztahem ke Kristu každý ukazuje, na čí straně stojí, a tím nad sebou vynáší rozsudek.

V den posledního soudu všichni zatracení pochopí, proč odmítli pravdu. Každý člověk zaslepený hříchem pozná před křížem jeho skutečný význam. Kříž a jeho tajemná Oběť hříšníky usvědčí. Všechny lživé výmluvy se rozplynou. Odpadlictví se ukáže v celé své ohavnosti. Lidé uvidí, pro co se vlastně rozhodli. Odvěký spor pravdy a bludu bude vyřešen. Vesmírný soud vyvrátí obvinění Boha ze zodpovědnosti za vznik a trvání zla. Jasně se ukáže, že Boží nařízení nemají na vzniku hříchu žádný podíl. Boží vláda je dokonalá a nikdy nezavdala příčinu k nepřátelství. Až bude odhaleno myšlení všech lidí, pak věrní i vzpurní společně prohlásí: „Spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu..., tvé spravedlivé soudy vyšly najevo." (Zj 15,3-4)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Sociální sítě BibleTV

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Page generated in 1.7834 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál