Dvanáctiletý

V průběhu Velikonoc, kdy se Izraelci scházeli do Jeruzaléma, aby si připomněli vysvobození z egyptského zajetí, se dvanáctiletý Ježíš poprvé veřejně projevil

Pro Židy byl dvanáctý rok života hranicí mezi dětstvím a mládím. Když židovský chlapec dovršil tohoto věku, byl nazván synem zákona a synem Božím. Mohl se vzdělávat ve svém náboženství a očekávalo se od něho, že se bude účastnit náboženských slavností a obřadů. Když Ježíš dosáhl dvanácti let, vzali jej rodiče o Velikonocích s sebou do Jeruzaléma, jak to vyžadovala tradice. Josef s Marií, stejně jako ostatní zbožní Izraelci, tam putovali na slavnost každý rok.

Všichni izraelští muži měli třikrát za rok předstoupit v Jeruzalémě před Hospodina - o Velikonocích, letnicích a při slavnosti stánků. Nejvíce lidí se scházelo na Velikonoce. Do Jeruzaléma putovali Židé ze všech zemí, ve kterých byli rozptýleni. Ze všech koutů Palestiny přicházely velké zástupy věřících. Cesta z Galileje trvala několik dní. Lidé putovali ve skupinách, cesta jim tak lépe ubíhala a bylo to bezpečnější. Ženy a starci jeli po strmých skalnatých stezkách na volech či oslech, silnější muži a mladí lidé šli pěšky. Velikonoce připadaly na konec března nebo začátek dubna. Celá země v té době kvetla a všude se ozýval ptačí zpěv. Cestou procházeli poutníci místy která připomínala velké události z dějin Izraele. Rodiče vždy vyprávěli dětem o zázracích, které Bůh pro svůj lid v minulosti vykonal. Cestu si krátili zpěvem a hudbou, a když se před nimi konečně objevily brány Jeruzaléma, všichni vítězoslavně zazpívali:

„A naše nohy již stojí
ve tvých branách, Jeruzaléme...
Kéž je na tvých valech pokoj,
kéž se tvé paláce těší klidu!"
(Ž 122,2-7)

Slavení Velikonoc je spojeno se vznikem svobodného židovského národa. Poslední noc v egyptském zajetí jim Bůh přikázal, aby se rychle připravili na odchod, přestože jejich osvobození se zdálo být v nedohlednu. Varoval faraóna před poslední ranou, která Egypťany postihne, a nařídil Židům, aby se všichni shromáždili ve svých domech. Měli potřít veřeje dveří krví zabitého beránka, potom jej upéct a sníst s nekvašeným chlebem a hořkými bylinami. Řekl jim: „Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka." (Ex 12,11) O půlnoci byli všichni prvorození Egypťané pobiti. Tehdy farao vzkázal Izraelcům: „Seberte se a odejděte z mého lidu... Jděte, služte Hospodinu, jak jste žádali." (Ex 12,31) Židé vyšli z Egypta jako svobodný národ. Hospodin jim přikázal slavit Velikonoce každý rok. Řekl jim: „Až se vás pak vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená, odpovíte: 'Je to velikonoční obětní hod Hospodinův. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil.'" (Ex 12,26.27) Zprávu o podivuhodném vysvobození si měli Izraelci předávat z generace na generaci.

Po Velikonocích následoval sedmidenní svátek nekvašených chlebů. Druhý den slavnosti předkládali Izraelci Hospodinu první plody sklizně - snop ječmene. Všechny obřady tohoto svátku byly předobrazem Kristova díla. Vysvobození Izraele z Egypta bylo symbolem vykoupení a Velikonoce je měly lidem stále připomínat. Zabitý beránek, nekvašený chléb, snop z první úrody - to vše představovalo Spasitele.

V JERUZALÉMSKÉM CHRÁMU

Pro většinu lidí v Ježíšově době se slavení Velikonoc stalo pouhou formalitou. Pro Božího Syna však měl tento svátek veliký význam.

Ježíš jako dítě poprvé spatřil chrám. Viděl kněze v bílých rouchách, jak vykonávají slavnostní obřady. Viděl krvácející oběť na obětním oltáři. Když vůně kadidla začala stoupat k Bohu, sklonil se spolu s ostatními k modlitbě. Obřady velikonočních svátků byly velmi působivé. Ježíš den ze dne stále více chápal jejich význam. Každý úkon jako by přímo souvisel s jeho životem. Napadaly ho nové myšlenky. Tiše a se zaujetím zkoumal velké tajemství. Začínal rozumět svému poslání Spasitele.

Ježíš tak soustředěně přemýšlel o všem, co viděl, že se odpojil od svých rodičů. Chtěl být sám. Když velikonoční bohoslužby skončily, zůstal v chrámu. Poutníci odešli z Jeruzaléma a na něho zapomněli.

Josef s Marií chtěli, aby se Ježíš při návštěvě Jeruzaléma seznámil s velkými učiteli Izraele. Ježíš se ve všem řídil Božím slovem, ale rabínským ceremoniím a zvykům se nepřizpůsoboval. Rodiče doufali, že si začne hluboce vážit učených rabínů a bude více dbát na jejich požadavky. Ježíše však v chrámu učil sám Bůh. Vše, co poznal, začal hned šířit dál.

V ten den se v jedné chrámové lodi vyučovalo náboženství, jak tomu bývalo v prorockých školách. Shromáždili se tam přední rabíni se svými žáky a přišel tam i Ježíš. Posadil se u nohou vážených učenců a poslouchal jejich výklady. Toužil po poznání, a proto se ptal učitelů na proroctví a na právě probíhající události, které ukazovaly na příchod Mesiáše.

Ježíš se projevil jako žák, který opravdu touží poznat Boha. Jeho otázky směřovaly k pravdám, které byly dlouho zkreslovány, a přece měly zásadní význam pro spasení lidí. Každá otázka odhalovala omezenost a povrchnost znalostí uznávaných učitelů. Zároveň však pro ně byla Božím poučením a ukazovala jim pravdu v novém světle. Rabíni hovořili o tom, že Mesiáš svým příchodem povýší židovský národ. Ježíš je však upozornil na Izajášovo proroctví. Zeptal se jich, co si myslí o významu těch částí Písma, které hovoří o utrpení a smrti Beránka Božího.

Učenci jej zahrnuli otázkami a žasli nad tím, jak jim odpovídal. Ježíš se skromností dítěte opakoval slova Písma a dával jim hluboký význam, o němž učitelé neměli ponětí. Kdyby byli přijali pravdu, kterou jim odhalil, mohl se tehdejší náboženský život zcela změnit. Lidé by začali projevovat opravdový zájem o duchovní věci, a až by Ježíš zahájil svoji službu, mnozí by byli připraveni jej přijmout.

Rabíni věděli, že Ježíš nechodil do jejich škol, a přesto je v chápání proroctví předčil. Viděli v hloubavém galilejském chlapci velkou naději. Chtěli, aby se stal jejich žákem a později učitelem Izraele. Chtěli se podílet na jeho výchově. Domnívali se, že jeho svérázné myšlení musí usměrnit.

Ježíš zapůsobil na jejich srdce tak, jako dosud žádný člověk. Bůh chtěl osvítit izraelské vůdce a použil k tomu jediný způsob, který byli schopni přijmout. Nechat se od někoho poučit by bylo pod jejich důstojnost, pýcha by jim to nedovolila. Kdyby dal Ježíš najevo svůj záměr, nebyli by ho poslouchali. Namlouvali si, že oni učí jeho nebo jej přinejmenším zkouší ze znalosti Písma. Ježíšova mladická skromnost a zdvořilost je odzbrojila a zbavila předsudků. Jejich mysl se bezděčně otevírala Božímu slovu a Duch svatý promlouval k jejich srdci.

Museli uznat, že jejich představa o příchodu Mesiáše neodpovídá proroctví. Nechtěli se jí však vzdát, protože uspokojovala jejich ctižádost. Osobovali si nárok na výklad Písma, a nemohli tedy připustit, že by je špatně pochopili. Jeden po druhém se ptali: Odkud má takové znalosti, když se nikdy neučil? Světlo svítilo ve tmě, ale „tma je nepohltila" CJ 1,5).

JOSEF A MARIE HLEDAJÍ JEŽÍŠE

Josef s Marií zatím prožívali krušné chvíle. Při odchodu z Jeruzaléma ztratili Ježíše z dohledu a nevěděli, že tam zůstal. Země byla v té době hustě osídlena a karavany z Galileje bývaly velmi početné. Když Josef s Marií opouštěli město, byl všude veliký zmatek. Na cestě se věnovali přátelům a známým, a teprve když se stmívalo, si všimli, že s nimi Ježíš není. Zastavili se, aby si odpočinuli, a vtom si uvědomili, že jim chybí pomocná ruka jejich dítěte. Mysleli si, že je někde mezi přáteli a nedělali si starosti. Byl sice ještě malý, ale důvěřovali mu. Domnívali se, že až bude třeba, vytuší, že ho potřebují, a jako vždy jim přijde pomoci. Najednou však dostali strach. Hledali ho v celé karavaně, ale marně. S hrůzou si vzpomněli, jak ho chtěl kdysi Herodes zabít. Naplnily je chmurné předtuchy a trápily je výčitky svědomí.

Vrátili se do Jeruzaléma a znovu ho začali hledat. Druhý den, když byli spolu s ostatními v chrámu, upoutal jejich pozornost známý hlas. Nemohli se splést,nikdo neměl hlas jako on - vážný, upřímný, a přitom tak příjemný.

VÝZNAM JEHO POSLÁNÍ

Našli Ježíše v rabínské škole. Zaradovali se, ale na strach a obavy nezapomněli. Když byli zase spolu, řekla mu matka trochu vyčítavě: „Co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali." (L 2,48)

„Jak to, že jste mě hledali?" odpověděl Ježíš. „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" (L 2,49) Viděl, že mu nerozumějí, a proto ukázal vzhůru k nebi. Užasli nad světlem, které vycházelo z jeho tváře. Lidstvím probleskovalo božství. Když ho našli v chrámu a slyšeli jeho rozhovor s rabíny, užasli nad jeho otázkami i nad tím, jak odpovídal. Jeho slova na ně zapůsobila nezapomenutelným dojmem.

Otázka, kterou jim položil, byla pro ně poučením. „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" Ježíš se plně věnoval dílu, které přišel na svět vykonat. Josef s Marií však na své poslání poněkud zapomněli. Bůh jim svěřil svého Syna, a tím jim prokázal velikou čest. Andělé řídili Josefovy kroky, a chránili tak Ježíšův život. Josef s Marií ho měli střežit jako oko v hlavě, oni jej však na celý den ztratili z dohledu. Když se pak zase shledali a jim se ulevilo, neobviňovali sebe, ale Ježíše.

Bylo zcela přirozené, že Josef s Marií viděli v Ježíšovi své vlastní dítě. Každý den trávili spolu a jeho život se v mnoha ohledech ničím nelišil od života ostatních dětí. Bylo tedy nesmírně těžké si uvědomit, že je Synem Božím. Hrozilo jim nebezpečí, že nedocení požehnání, které jim přítomnost Spasitele světa přinášela. Bolest, kterou prožili, když Ježíše ztratili, a jemná výtka v jeho slovech jim měly připomenout svatost jejich poslání.

V odpovědi matce dal Ježíš poprvé najevo, že si uvědomuje svůj vztah k Bohu. Před jeho narozením řekl anděl Marii: „Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým." (L 1,32.33) Marie o těchto slovech přemýšlela a věřila, že její dítě bude Mesiášem Izraele. Nepochopila však jeho poslání. Nyní nerozuměla jeho slovům, ale poznala, že neuznává své příbuzenství s Josefem a prohlašuje se za Syna Božího.

Ježíš neodmítal svůj vztah k pozemským rodičům. Vrátil se s nimi domů a dál jim pomáhal v těžké práci. Tajemství svého poslání si ponechal pro sebe a odevzdaně čekal, až přijde jeho čas. Od chvíle, kdy si uvědomil, že je Božím Synem, ještě osmnáct let uznával pouto, jež ho spojovalo s domovem v Nazaretu a plnil povinnosti syna, bratra, přítele a občana.

Když Ježíš v chrámu pochopil své poslání, vyhnul se davu. Chtěl se vrátit z Jeruzaléma nenápadně ve společnosti lidí, kteří znali tajemství jeho života. Bůh chtěl, aby lidé při velikonoční slavnosti zapomněli na světské starosti a připomněli si, jak podivuhodně je vysvobodil z Egypta. Přál si, aby v tom všem viděli zaslíbené vysvobození z hříchu. Stejně jako krev zabitého beránka zachránila izraelské domy měla je zachránit Kristova krev ovšem za předpokladu, že vírou přijmou Kristův život za svůj. Symbolická bohoslužba měla smysl jen tehdy, pokud přiváděla lidi ke Kristu jako k jejich osobnímu Spasiteli. Bůh chtěl, aby lidé na modlitbách zkoumali Kristovo poslání a uvažovali o něm. Když však zástupy opouštěly Jeruzalém, věnovali lidé tolik pozornosti zážitkům z cesty a rozhovorům s přáteli, že na smysl bohoslužby, které se zúčastnili, často úplně zapomněli. Spasitele proto jejich společnost nelákala.

Josef s Marií se měli vrátit z Jeruzaléma sami s Ježíšem. Ježíš doufal, že obrátí jejich pozornost k proroctvím o trpícím Spasiteli. Chtěl zmírnit bolest své matky na Golgotě a myslel na ni už nyní. Marie měla být svědkem jeho smrtelného zápasu a Ježíš chtěl, aby správně pochopila jeho poslání a měla sílu vydržet, až její duší pronikne meč. Stejně jako nyní ztratila Ježíše a tři dny ho s bolestí v srdci hledala, ztratí ho znovu na tři dny, až bude obětován za hříchy světa. Když potom vstane z hrobu, její bolest se opět promění v radost.

Kdyby byla pochopila Písmo, ke kterému se snažil obrátit její pozornost, mohla snášet utrpení jeho smrti mnohem snadněji. Kdyby byli Josef s Marií zůstali v těsném spojení s Bohem, modlili se a přemýšleli o něm, uvědomovali by si posvátnost svého poslání a nebyli by na Ježíše zapomněli. V jednom dni svou nedbalostí Spasitele ztratili a tři dny jim trvalo, než ho plni obav a úzkosti zase našli. Stejně je tomu i s námi. Prázdné řeči, pomluvy či zanedbávání modlitby nás jednoho dne mohou připravit o Spasitelovu přítomnost. Potom se můžeme hodně dlouho trápit, než jej znovu nalezneme a získáme ztracený pokoj.

Ve styku s ostatními lidmi bychom nikdy neměli zapomínat na Ježíše, abychom najednou nezjistili, že s námi není. Pokud se necháme světskými starostmi pohltit natolik, že už na Krista, který nám dává naději věčného života, nemáme ani pomyšlení, oddělujeme se od něho i od nebeských andělů. Svaté bytosti nemohou zůstat tam, kde lidé o Spasitele nestojí a kde jeho nepřítomnost ani nezaznamenají. Proto bývají Kristovi následovníci tak často sklíčeni.

Mnozí lidé odcházejí z bohoslužeb potěšeni a povzbuzeni Božím slovem. Potom ale o něm dál nepřemýšlejí, nejsou bdělí a nemodlí se. Připravují se o požehnání, které přijali, a cítí se mnohem hůře než předtím. Mají dojem, že s nimi Bůh zachází tvrdě. Neuvědomují si, že chyba je v nich. Odešli od Ježíše, a tím se připravili o světlo jeho přítomnosti.

Prospělo by nám, kdybychom každý den hodinu uvažovali o Kristově životě. Měli bychom jej projít krok za krokem a představit si, čím vším musel projít. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat posledním událostem jeho života. Když se budeme soustředit na nekonečnou oběť, kterou za nás přinesl, budeme naplněni jeho duchem a naše důvěra a láska k němu poroste. Chceme-li být spaseni, musíme se naučit pokoře a pokání.

Ve styku s ostatními lidmi můžeme být jeden druhému požehnáním. Pokud patříme Kristu, budou mu patřit i naše myšlenky. Budeme o něm rádi mluvit. V rozhovorech o jeho lásce bude na naše srdce působit nebeský vliv a a při pohledu na krásu jeho povahy budeme „proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě" (2 K 3,18).

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Sociální sítě BibleTV

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Page generated in 1.2937 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál