V Kafarnaum

Kafarnaum na břehu Galilejského jezera bylo oblíbeným místem Ježíšova působení Uzdravil tam posedlého, Petrovu tchyni a mnoho dalších nemocných.

Ježíš se na svých cestách často zastavo­val v Kafarnaum, a proto se začalo říkat, že je to „jeho město". Leželo na břehu Galilejského jezera, poblíž Genezaretské roviny nebo přímo na ní.

Jezero leží v hluboké proláklině a způsobuje, že okolní rovina má teplé jižní podnebí. V Kristově době tam rost­ly palmy, olivy a nejrůznější směsice pestrobarevných květin. Lidé tam zalo­žili zahrady, vinice a pole. Vše zavlažo­valy bystřiny z nedalekých hor. Na bře­zích jezera a na okolních pahorcích se rozprostírala města a vesnice. Jezero by­lo plné rybářských člunů. Všude prou­dil čilý, rušný život.

Kafarnaum mělo výhodnou polohu a stalo se centrem Spasitelova působe­ní. Leželo na hlavní cestě, která vedla z Damašku do Jeruzaléma, Egypta a ke Středozemnímu moři, a proto bylo vý­znamným střediskem cestovního ru­chu. Městem procházeli nebo se v něm zastavovali na svých cestách lidé z mno­ha zemí. Ježíš se tam mohl setkat s pří­slušníky všech národů a společenských vrstev, s lidmi bohatými a významnými i s chudými a obyčejnými. Jeho učení se odtud mohlo šířit do mnoha zemí a do­mácností. Lidé tak mohli začít zkoumat proroctví a přemýšlet o Spasiteli. Svět se měl seznámit s jeho posláním.

Navzdory veškerému úsilí velerady namířenému proti Ježíši lid s nadšením očekával rozmach jeho díla. Celé nebe jej se zájmem sledovalo. Andělé půso­bili na lidská srdce, přitahovali je ke Spasiteli, a připravovali tak cestu jeho dílu.

V Kafarnaum svědčil o Kristově mo­ci syn královského služebníka, kterého Ježíš uzdravil. Dvořan s celou svojí rodi­nou nadšeně vyprávěl o své víře. Když se roznesla zpráva, že Učitel je mezi ni­mi, celé město ožilo. Proudily k němu davy lidí. V sobotu byla synagoga tak přeplněná, že se mnozí museli vrátit, protože už se pro ně nenašlo místo.

Všichni, kdo slyšeli Spasitele, „žasli nad jeho učením, poněvadž jeho slovo mělo moc" (L 4,32). „Učil je jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci." (Mt 7,29) Učení zákoníků a starších by­lo formální, chladné a bezduché. Boží slovo pro ně nemělo živou moc. Jeho poselství nahrazovali vlastními představami a tradicemi. Zaběhnutým způ­sobem stále dokola vykládali při boho­službách zákon. Boží Duch však jejich srdcem ani srdcem jejich posluchačů nepohnul.

Ježíš se nezabýval spornými otázka­mi, které mezi sebou Židé řešili. Jeho posláním bylo zvěstovat pravdu. Je­ho slova osvětlovala učení patriarchů a proroků a Písmo se pro lidi stávalo novým zjevením. Nikdy předtím ne­chápali, jak hluboký význam Boží slo­vo má.

Ježíš přistupoval k lidem s pocho­pením, protože znal jejich problémy. Pravdu jim představoval přímo a jed­noduše, aby mohli vidět její krásu. Mlu­vil čistě, jasně a srozumitelně. Jeho hlas zněl lidem zvyklým poslouchat jedno­tvárné proslovy rabínů jako hudba. Je­ho učení bylo sice prosté, ale také úplně jiné než všechna ostatní, protože Ježíš mluvil jako „ten, kdo má moc". Rabíni se vyjadřovali neurčitě a váhavě, jako by se Písmo dalo chápat tak, anebo prá­vě naopak. Jejich posluchači propadali stále větší nejistotě. Ježíš však vykládal Písmo jako zcela nepochybné svědec­tví. Všechno vysvětloval s takovou mo­cí, že mu nikdo nemohl odporovat.

Mluvil spíše vážně než vzrušeně a vždy si byl vědom svého cíle. Obracel pozornost lidí k věčným hodnotám. Při každé příležitosti jim zjevoval Bo­ha. Chtěl, aby se lidé vymanili z moci pozemských zájmů, jež je svazovaly. Ukazoval jim správný žebříček hod­not. Věci tohoto světa podřizoval vě­cem nebeským, ale nikdy nepodceňo­val jejich význam. Učil, že nebe a země patří k sobě a že poznání Boží pravdy pomáhá lidem lépe plnit povinnosti každodenního života. Mluvil jako ten, kdo dobře zná nebe, je si vědom svého vztahu k Bohu, a přesto uznává své spo­jení s každým člověkem.

Poselství milosti vždy přizpůsoboval svým posluchačům. „Uměl zemdlené­ho podpírat slovem." (Iz 50,4) Mluvil laskavě, vždy se snažil přiblížit poklady pravdy tím nejpřitažlivějším způsobem. K lidem zatíženým předsudky přistupo­val taktně a získával jejich pozornost překvapivými příklady. Jeho podoben­ství působila na lidská srdce. Vybíral si jednoduché příběhy z každodenního života, jež v sobě skrývaly hluboký vý­znam. Představoval nesmrtelné pravdy na příkladech nebeského ptactva, pol­ních lilií, obyčejného semena, pastýře a jeho ovcí. Když se potom lidé s těmi­to jevy v přírodě setkali, vzpomněli si na jeho slova. Kristova podobenství jim neustále připomínala jeho učení.

Kristus lidem nikdy nelichotil. Ni­kdy nevyzdvihoval jejich domněnky a představy, nechválil nápadité myš­lenky. Ti, kdo nezaujatě a do hloubky přemýšleli, přijímali jeho učení a zjis­tili, že je zkušebním kamenem jejich moudrosti. Žasli nad tím, jak jednodu­chým jazykem vyjadřoval duchovní pravdu. I ti nejvzdělanější byli jeho slovy uneseni, užitek však vždy přiná­šela i nevzdělaným. Ježíš měl poselství i pro lidi, kteří neuměli číst ani psát, a dokonce i pohanům dával najevo, že jim má co říci.

Jeho láska a soucit byly pro unave­né a zarmoucené jako balzám. I upro­střed rozhněvaných nepřátel z něho vyzařoval pokoj. Jeho vnitřní klid, příjemná povaha a především láska, která se odrážela v jeho pohledu i slovech, přitahovaly každého, kdo se nezatvrdil v nevíře. Kdyby nebyl stále laskavý a ne­přistupoval k lidem s pochopením, ne­byly by za ním chodily tak veliké zá­stupy Trpící, kteří za ním přicházeli, cí­tili, že o ně má zájem jako jejich věrný přítel, a chtěli lépe poznat jeho učení. Přiblížilo se k nim nebe. Toužili být stá­le s ním, aby se mohli bez přestání tě­šit z jeho lásky.

Ježíš velmi pozorně a s uspokoje­ním sledoval, jak se mění výraz tváře je­ho posluchačů. Vyzařoval z nich zájem a radost. Těšilo ho, když pravda proni­kala do jejich srdcí, bořila zdi sobectví, vedla je k pokání a nakonec i k vděč­nosti. Někdy zahlédl mezi zástupy zná­mé tváře a rozzářil se radostí. Viděl v nich nadějné obyvatele svého králov­ství. Když se jasně vyslovená pravda dotkla některé z uctívaných model, za­znamenal změnu. Chladný a odmítavý pohled svědčil o neochotě přijmout světlo. Takové zavrhování poselství po­koje Ježíše vždy velmi zraňovalo.

VYLÉČENÍ POSEDLÉHO

V synagoze hovořil o tom, jaké králov­ství přišel nastolit, a o svém poslání vy­svobodit lidi ze satanova zajetí. Přeru­šil jej strašlivý výkřik. Zástupem se pro­díral posedlý muž a křičel: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás za­hubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží." (Mk 1,24)

Všude nastal zmatek a rozruch. Kris­tu už nikdo nevěnoval pozornost, jeho slova nikdo neposlouchal. Satan záměrně přivedl svoji oběť do synagogy. Je­žíš však démonovi pohrozil: „'Umlkni a vyjdi z něho!' Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel." (Mk 1,25.26)

Satan zatemnil mysl ubohého chu­dáka, ale v přítomnosti Spasitele k ne­mocnému přece jen pronikl paprsek světla. Zatoužil po vysvobození ze sata­nova zajetí. Démon však Kristově moci odolával. Když se muž pokusil požádat Ježíše o pomoc, promluvil jeho ústy zlý duch a muž křičel hrůzou. Posedlý do jisté míry chápal, že ho Ježíš může vysvobodit, ale když se chtěl přiblížit k jeho mocné ruce, někdo ho zadržel a promluvil jeho ústy. Boj mezi sata­nem a touhou nemocného po svobo­dě byl děsivý.

Ježíš, který zvítězil nad satanem při pokušení na poušti, se znovu tváří v tvář setkává se svým nepřítelem. Satan se ze všech sil snažil udržet si moc nad svou obětí. Propustit ji by znamenalo přenechat Kristu vítězství. Zdálo se, že ubohý muž ztratí v boji s nepřítelem, který jej připravil o rozum, i život. Spa­sitel však zajatce svým mocným slo­vem vysvobodil. Posedlý muž stál před udiveným davem a radoval se ze svo­body, z toho, že se může ovládat. I dé­mon tedy potvrdil božskou moc Spasi­tele.

Uzdravený muž chválil Boha za své vysvobození. Oči, ze kterých jen chvíli předtím plálo šílenství, pozorovaly okolí rozumným a chápavým pohle­dem. Po tváři mu stékaly slzy vděčnos­ti. Lidé oněměli úžasem. Když se vzpa­matovali, říkali si mezi sebou: „Co to je? Nové učení plné moci - i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho." (Mk 1,27)

Skrytou příčinou utrpení muže, jenž skytal svým přátelům tak hroznou podí­vanou a sám sobě se stal břemenem, bylo jeho dřívější chování. Nechal se okou­zlit hříchem a chtěl svůj život proměnit v jedno velké ničím nespoutané veselí. Ani ho nenapadlo, že by se mohl stát postrachem pro okolní svět a ostudou vlastní rodiny. Myslel si, že si bude krátit čas nevinnými pošetilostmi. Jakmile se však jednou ocitl na šikmé ploše, začal klesat stále hlouběji. Nestřídmost a leh­komyslnost v něm potlačily dobré vlast­nosti a satan ho zcela ovládl.

Muž začal všeho litovat, ale bylo už příliš pozdě. I kdyby byl za ztracený rozum obětoval bohatství a veškeré ra­dovánky, nebylo by mu to pomohlo. Ve spárech zla byl zcela bezmocný. Sám se vydal do rukou nepřítele a satan ovlá­dl všechny jeho schopnosti. Pokušitel jej omámil svými svody, zmocnil se ho a potom s ním zacházel nelítostně a kru­tě. Tak dopadají všichni, kdo si zahrá­vají se zlem. Rozkoš zpočátku okouzlu­je, ale nakonec člověka ničí a přivádí ho k zoufalství a šílenství.

Zlý duch, který pokoušel Krista na poušti a týral posedlého v Kafarnaum, ovládal i nevěřící Židy. Vedl je k tomu, že předstírali zbožnost, a usilovně na ně působil svými klamy, aby zavrhli Spasitele. Židé byli v horší situaci než posedlý muž, protože necítili potřebu Krista, a satan je tak měl zcela ve své moci.

V době Kristova pozemského života vystupňovaly mocnosti zla své úsilí na nejvyšší míru. Satan se svými padlými anděly se od věků snaží ovládnout tělo i duši člověka, strhnout ho do hříchu a utrpení, a potom ze vší bídy obvinit Boha. Ježíš zjevoval lidem Boží pova­hu. Přemáhal satana a osvobozoval lidi z jeho zajetí. Nový život, láska a moc z nebe vstoupily do lidských srdcí a kní­že zla povstal k boji za svrchovanost svého království. Satan shromáždil všechny své síly a bojoval proti Kristo­vu dílu na každém kroku.

PŮSOBENÍ ZLA

Tak tomu bude i v závěrečné fázi boje mezi spravedlností a hříchem. Na Kris­tovy učedníky sestupuje z nebes nový život, světlo a moc. Zároveň však vystu­puje nový život i z temnot a znásobu­je satanovy síly. Na zemi se stupňuje napětí. Kníže zla je po zkušenostech z dlouhého boje proti Bohu opatrný a pracuje v přestrojení. Přichází jako anděl světla a celé zástupy lidí „se při­drží těch, kteří svádějí démonskými naukami" (1 Tm 4,1).

V Kristově době byli vůdcové a uči­telé Izraele proti působení satana bez­mocní. To jediné, co jim mohlo v boji proti démonským silám pomoci, opomíjeli. Kristus zvítězil nad nepřítelem Božím slovem. Vůdcové Izraele se po­važovali za vykladače Božího slova, ale zkoumali je jen proto, aby potvrdili své tradice a podpořili ustanovení, která sami zavedli. Svými výklady připisovali Písmu myšlenky, jež byly Bohu cizí. Za­temňovali skutečnosti, které Bůh ob­jasnil. Přeli se o bezvýznamné podrob­nosti, a přitom popírali to nejdůležitěj­ší. Tak se šířila nevěra. Boží slovo pro ně přestalo mít svoji moc a zlí duchové měli volné pole působnosti.

Dějiny se opakují. I v dnešní době mnozí náboženští vůdcové otevírají Bib­li, předstírají, že si váží jejího učení, ale ve skutečnosti ji nepřijímají jako Boží slovo. Všemožně ji rozpitvávají a jasná stanoviska Písma nahrazují vlastními představami. Boží slovo v jejich rukou ztrácí životodárnou sílu. Proto se roz­máhá nevěra a bují nepravost.

Když se satanovi podaří podkopat víru v Písmo, obrací lidi k jiným zdro­jům světla a moci. Nenápadně prosa­zuje sám sebe. Ten, kdo opouští jasné učení Božího slova a přesvědčující moc Ducha svatého, otevírá dveře satanským silám. Kritika Písma a spekulování o je­ho učení vytváří prostor pro nové for­my starého pohanství - spiritismus a teosofii, které pronikají i do různých křesťanských církví.

Spolu s kázáním evangelia se pro­bouzejí k činnosti i síly, jejichž pro­střednictvím se projevují lživí ducho­vé. Mnozí lidé si s nimi z pouhé zvěda­vosti zahrávají, ale když v nich objeví projevy nadpřirozené moci, jsou nato­lik okouzleni, že se jimi nechají ovlád­nout. Potom se už z jejich tajemné mo­ci nemohou vymanit.

Nejsou schopni se chránit. Nemají žádné zábrany proti hříchu. Člověk, který jednou zavrhne přikázání Božího slova a Ducha svatého, nikdy neví, jak hluboko může klesnout. Skrytý hřích či silná vášeň jej mohou zotročit stejně jako posedlého v Kafarnaum. Stále mu však ještě zbývá naděje.

Stejně jako Kristus můžeme i my zví­tězit nad nepřítelem mocí Božího slova. Bůh neovládá naši mysl bez našeho souhlasu. Pokud však chceme poznat jeho vůli a řídit se jí, patří nám jeho za­slíbení: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." „Kdo chce činit je­ho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe." (J 8,32; 7,17) Víra v tato zaslíbení může každé­ho člověka vysvobodit z pasti bludu a hříchu.

Každý se může rozhodnout, které moci se podřídí. Nikdo nemůže pad­nout tak hluboko a být tak hříšný, aby nemohl najít vysvobození v Kristu. Z úst ďáblem posedlého muže vycházela mís­to modlitby jen satanova slova. Nevyslovená prosba jeho srdce však byla i přesto vyslyšena. Volání člověka v nou­zi, třeba i beze slov, nezůstane nikdy bez povšimnutí. Lidé, kteří chtějí uzav­řít s Bohem smlouvu, nebudou pone­cháni v moci satana či vlastní slabosti. Spasitel je vyzývá: „Ať se chopí mé zášti­ty a uzavře se mnou pokoj, ať se mnou uzavře pokoj." (Iz 27,5) Duchové tem­noty budou sice bojovat o každého, nad kým jednou zvítězili, ale Boží andělé je přemohou. Pán praví: „Lze vzít bohatýru to, co pobral? Může uniknout zajatý lid Spravedlivého? Ale Hospodin praví toto: 'I bohatým je možno vzít zajatce, co pobral ukrutník, může uniknout. Já s tvými odpůrci povedu spor, já spásu dám tvým synům.'" (Iz 49,24.25)

NA NÁVŠTĚVĚ V PETROVĚ DOMĚ

Shromáždění v synagoze stále ještě žas­li nad tím, co viděli. Ježíš si zatím odešel trochu odpočinout do Petrova domu. I tam však byl smutek. Matka Petrovy ženy byla nemocná, „ležela v horečce". Ježíš ji uzdravil, ona vstala a obsluhova­la jej i jeho učedníky.

Zprávy o Kristově působení se rych­le rozšířily po celém Kafarnaum. lidé se báli rabínů, a proto si nedovolili žádat Ježíše o uzdravení v sobotu. Jakmile však zapadlo slunce, nastal rozruch. Obyva­telé města vyšli z domů, obchodů a tr­žišť a hrnuli se do skromného příbytku za Ježíšem. Některé nemocné přinášeli na nosítkách, jiní se opírali o své hole či přátele a z posledních sil se snažili dostat ke Spasiteli.

Nemocní stále přicházeli a odcháze­li. Nikdo totiž nevěděl, jak dlouho u nich Lékař zůstane. Takový den Kafarnaum ještě nezažilo. Všude se ozývaly jásavé výkřiky uzdravených. Spasitel se rado­val s nimi. Když viděl utrpení těch, kdo za ním přicházeli, bylo mu jich líto a byl velmi rád, že jim může vrátit zdra­ví a štěstí.

Ježíš neskončil, dokud neuzdravil po­sledního nemocného. Zástup lidí se ro­zešel až pozdě v noci a v Šimonově do­mě zavládl klid. Skončil dlouhý, rušný den a Ježíš si šel odpočinout. Město ješ­tě spalo, když Spasitel „časně ráno, ješ­tě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil" (Mk 1,35).

Takový byl Ježíšův život na zemi. Často posílal učedníky, aby si šli domů odpočinout, ale sám se nenechal od­trhnout od práce. Celé dny učil nevzdě­lané, uzdravoval nemocné, vracel zrak slepým, sytil zástupy a večer nebo brzy ráno odcházel do svatyně hor rozmlou­vat se svým Otcem. Často se celou noc modlil a rozjímal a za svítání se vracel mezi lidi ke své práci.

Časně zrána přišel Petr s ostatními učedníky za Ježíšem a řekli mu, že v Ka­farnaum už ho hledají. Učedníci byli velmi zklamaní tím, jak dosud lidé Ježí­še přijímali. Židovští představitelé v Je­ruzalémě jej chtěli zabít, dokonce i jeho krajané mu usilovali o život. V Kafarna­um jej však vítali s radostí a nadšením. Naděje učedníků zase ožily. Možná, že mezi svobodomyslnými Galilejci na­jde podporu pro nové království. S údi­vem pak vyslechli Kristova slova: „Také ostatním městům musím zvěstovat Bo­ží království, vždyť k tomu jsem byl po­slán." (L 4,43)

POVAHA JEŽÍŠOVY ČINNOSTI

Při rozruchu, který tehdy panoval v Kafarnaum, hrozilo nebezpečí, že lidé za­pomenou na cíl Kristova poslání. Ježíš na sebe nechtěl upozorňovat jen svými zázraky a uzdravováním tělesných ne­mocí.

Chtěl, aby k němu lidé přicházeli jako ke svému Spasiteli. Lidé by byli rádi vě­řili, že přišel jako král a že nastolí svoji vládu na zemi. Ježíš však chtěl obrátit je­jich mysl od záležitostí světských k du­chovním. Pouhý pozemský úspěch by byl překážkou jeho dílu.

Obdiv bezstarostného davu Ježíše vůbec netěšil. Nikdy v životě nestál o vlastní slávu. Hold, který svět vzdává postavení, bohatství či nadání, byl Synu člověka zcela cizí. Ježíš si nikdy nevynucoval přízeň či poctu, jak to dělávají lidé. Staletí před jeho narozením o něm bylo prorokováno: „Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Na­lomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná." (Iz 42,2-4)

Farizeové chtěli vynikat úzkostlivým dodržováním obřadních předpisů, oká­zalou zbožností a dobročinností. Svoji horlivost dokazovali neustálými rozho­vory o náboženství. Jednotlivé sekty se mezi sebou hlučně a dlouze přely a často byly na ulicích slyšet rozhněvané hlasy vzdělaných učitelů zákona.

Ježíšův život byl úplně jiný. Žádné hlučné spory, okázalá bohoslužba či snaha o uznání. Kristus byl skrytý v Bo­hu a Bůh se zjevil v povaze svého Syna. K tomuto zjevení chtěl Ježíš obrátit po­zornost lidí i jejich úctu.

Slunce spravedlnosti nevychází svě­tu ve své kráse proto, aby jej oslnilo svou slávou. O Kristu je psáno: „Jako jit­řenka, tak jistě on vyjde." (Oz 6,3) Úsvit přichází tiše a nepozorovaně, zahání noční tmu a probouzí svět k životu. Tak vzešlo i „slunce spravedlnosti se zdra­vím na paprscích" (Mal 4,2).

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

 

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen