Sobota

Sobota byla v Ježíšově době v židovském národě citlivou záležitostí. Mnozí Ježíše obviňovali, že porušuje toto ustanovení

Sobota byla posvěcena při stvoření. By­la ustanovena pro člověka již v době, kdy „jitřní hvězdy společně plesaly a všich­ni synové Boží propukli v hlahol" (Jb 38,7). Na světě vládl pokoj, protože ze­mě žila v souladu s nebem. „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré" (Gn 1,31) a s radostí z dokončeného dí­la odpočinul.

Hospodin v sobotu odpočinul, a pro­to „sedmý den požehnal a posvětil" - oddělil jej pro svaté účely (Gn 2,3). Dal ho Adamovi jako den odpočinku. Tento den byl památkou stvořitelského díla, a tedy i znamením Boží moci a lásky. Písmo říká: „On zajistil památku svým divům." (Ž 111,4) „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze to­tiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle." (Ř 1,20) 

Všechno bylo stvořeno skrze Božího Syna. „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha... Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest." (J 1,1-3) Sobota, která je památkou stvo­řitelského díla, je i znamením Kristovy lásky a moci.

Sobota nám připomíná přírodu a uvá­dí nás do společenství se Stvořitelem. V ptačím zpěvu, v šumění stromů a hud­bě mořských vln můžeme slyšet hlas, který kdysi v klidu ráje rozmlouval s Ada­mem. Když pozorujeme projevy Boží moci v přírodě, můžeme v ní nalézt útě­chu. Slovo, které kdysi stvořilo svět, dává i dnes člověku život. „Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově." (2 K 4,6)

Tato myšlenka dala podnět ke vzni­ku písně:

„Hospodine, svými skutky
působíš mi radost,
plesám nad činy tvých rukou:
Tvoje činy, Hospodine,
jsou tak velkolepé,
tvoje záměry jsou přehluboké!"
                        (Ž 92,5.6)

Duch svatý prostřednictvím proroka Izajáše prohlásil: „Ke komu připodob­níte Boha? Jakou podobu mu přisoudí­te?... Což o tom nevíte? Což jste nesly­šeli? Neoznámili vám to už na počát­ku? Což nechápete, kdo položil základy zemi? Ten, který sídlí nad obzorem ze­mě, jejíž obyvatelé jsou jako kobylky, ten, který nebesa jako závoj roztahuje a napíná je jako stan k obývání... 'Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?' praví Svatý. 'K výšině zved­něte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?' Ten, který v plném počtu vy­vádí zástupy hvězd a všechny volá jmé­nem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna. Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto: 'Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh pře­hlíží mé právo'? Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvo­řitel končin země, není zemdlený, není znavený... On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému." „Ne­boj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Do­dám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti." „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veš­keré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není." (Iz 40,18-29; 41,10;45,22) To­to poselství je zaznamenané v přírodě a sobota je má stále připomínat. Když Hospodin přikazoval Izraelcům, aby světili jeho soboty, řekl: „Svěťte mé dny odpočinku a budou znamením mezi mnou a vámi, abyste věděli, že já jsem Hospodin, váš Bůh." (Ez 20,20)

Sobota byla součástí zákona vyhláše­ného na Sinaji. Jako den odpočinku však byla označena už mnohem dříve. Izrael­ci o ní věděli dávno předtím, než se k Si­naji dostali. Již cestou k této hoře ji totiž zachovávali. Když ji někteří znesvěcovali, Hospodin je napomínal: „Jak dlouho se budete zpěčovat a nebudete dbát mých příkazů a řádů?" (Ex 16,28)

Sobota nebyla určena jen pro Izrael, ale pro celý svět. Člověk s ní byl sezná­men již v ráji a stejně jako ostatní při­kázání Desatera platí až navěky. Čtvrté přikázání je součástí zákona, o němž Kristus řekl: „Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona." (Mt 5,18) Po­kud bude existovat nebe a země, bude sobota stálým znamením Stvořitelovy moci. A až na zemi opět rozkvete ráj, budou všichni pod sluncem ctít svatý den Božího odpočinku. „V každý den odpočinku" se všichni obyvatelé osla­vené nové země přijdou „sklonit přede mnou, praví Hospodin" (Iz 66,23).

Žádné jiné ustanovení, které bylo Ži­dům svěřeno, je neodlišovalo od ostat­ních národů tolik jako svěcení soboty. Bůh si přál, aby zachovávání soboty bylo znamením toho, že jsou jeho lidem, že se odvrátili od modloslužby a jsou spojeni s ním. Pokud však lidé chtějí za­chovávat svatou sobotu, musí být sa­mi svatí. Prostřednictvím víry musí mít účast na Kristově spravedlnosti. Když Bůh Izraelcům přikázal: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý," ře­kl jim také: „Buďte mými muži svatý­mi." (Ex 20,8; 22,30) Jen tak mohla so­bota označovat Izrael jako lid, který slouží pravému Bohu.

JEŽÍŠ A SOBOTNÍ ODPOČINOK

Když se Židé odvrátili od Boha a přestali si vírou přivlastňovat Kristovu sprave­dlnost, ztratila pro ně sobota svůj vý­znam. Satan se chtěl vyvýšit a odvrátit lidi od Krista. Snažil se překroutit smysl soboty, protože byla znamením Kristovy moci. Židovští představitelé satano­vi pomohli, zatížili Boží den odpočin­ku břemenem svých nařízení. V Kristo­vě době bylo zachovávání soboty tak převrácené, že svědčilo spíš o lidském sobectví a svévoli než o Boží lásce. Rabí­ni představovali Boha jako zákonodár­ce, jehož nařízení lidé nejsou schopni dodržovat. Vzbuzovali v lidu představu, že Bůh je tyran, a utvrzovali ho v tom, že zachovávání soboty podle Božích požadavků vyžaduje tvrdost a krutost. Kristovým posláním bylo tyto falešné představy vyvrátit. Rabíni jej nemilo­srdně a nenávistně pronásledovali. On se však ani v nejmenším nepodřídil je­jich požadavkům a dodržoval sobotu podle Božího zákona.

Jednou v sobotu se Ježíš vracel se svými učedníky z pobožnosti. Šli přes pole s dozrávajícím obilím. Ježíš se vě­noval svému dílu do pozdních hodin, a když procházeli obilím, začali učed­níci trhat klasy a jíst zrní, které z nich v dlaních vymnuli. V kterýkoli jiný den by si toho byl nikdo ani nevšiml, proto­že každý, kdo procházel polem, sadem nebo vinicí, si mohl utrhnout a sníst, co chtěl (viz Dt 23,25.26). V sobotu to však bylo pokládáno za znesvěcení dne odpočinku. Trhání klasů se považovalo za sklizeň a vymnutí zrn v dlani za mlácení. Podle rabínů se tedy jednalo o dvo­jí přestoupení.

Farizejští zvědové si hned stěžovali Ježíši: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v sobotu!" (Mt 12,2)

Když Ježíše obvinili z porušování so­boty u Bethesdy, obhajoval se tím, že je Božím Synem a jedná v souladu s vůlí svého Otce. Tentokrát farizeové napad­li jeho učedníky. Ježíš je odkázal ke Sta­rému zákonu a připomněl jim několik skutků, které Boží služebníci také vy­konali v sobotu.

Židovští učitelé byli pyšní na svoji znalost Písma, ale Spasitel jim svou od­povědí vytkl jeho neznalost. Řekl: „Ne­četli jste, co udělal David, když měl hlad on i ti, kdo byli s ním? Jak vešel do domu Božího a vzal posvátné chleby, jedl je... A to byly chleby, které nesmí jíst nikdo, jen kněží." „Sobota je učině­na pro člověka, a ne člověk pro sobotu." „A nečetli jste v Zákoně, že kněží služ­bou v chrámě porušují sobotu, a přes­to jsou bez viny? Pravím vám, že zde je víc než chrám." „Syn člověka je pánem i nad sobotou." (L 6,3.4; Mk 2,27; Mt 12,5.6; Mk 2,28)

Pokud bylo správné, že David za­hnal svůj hlad tím, že jedl chléb určený pro svatou službu, pak bylo v pořádku i to, že si učedníci ve svatý sobotní den utrhli obilné klasy, aby se nasytili. Kně­ží vykonávali v sobotu v chrámu mno­hem víc práce než v jiné dny. Kdyby byli totéž dělali ve světském zaměstná­ní, byl by to hřích; oni však svou prací sloužili Bohu. Vykonávali obřady, které ukazovaly na Kristovu vykupitelskou moc, a jejich činnost byla v souladu s cí­lem soboty. Nyní však přišel sám Kris­tus. Učedníci se jako jeho spolupracov­níci zapojili do Boží služby a vše, co by­lo třeba vykonat v zájmu Božího díla, se mohlo konat i v sobotu.

Kristus chtěl poučit své učedníky i své nepřátele o tom, že služba Bohu je vždy na prvním místě. Cílem Božího díla ve světě je vykoupení člověka a vše, co se v zájmu tohoto díla musí udělat v sobotu, je v souladu s přikázáním o sobotě. Své vysvětlení Ježíš ukončil tím, že se prohlásil svrchovaným „pánem nad sobotou" - pánem nad všemi spornými otázkami a nad celým zákonem. Věčný soudce zprostil učedníky viny. Odvolal se právě na ta ustanovení, z je­jichž přestupování byli obviněni.

Ježíš nejenže vytkl svým nepřáte­lům neznalost Písma, ale prohlásil, že ve své slepotě nepochopili smysl so­boty. Řekl: „Kdybyste věděli, co zname­ná 'milosrdenství chci, a ne obět, ne­odsuzovali byste nevinné." (Mt 12,7) Množství bezduchých obřadů nemoh­lo nahradit opravdovost a lásku, které provázejí pravou víru v Boha.

Ježíš znovu zopakoval, že oběti sa­my o sobě nemají žádný význam. Jsou jen prostředkem, nikoli cílem. Jejich posláním je nasměrovat člověka ke Spa­siteli, a uvádět jej do souladu s Bohem. Bůh oceňuje službu lásky. Obřady, ve kterých láska chybí, jej urážejí. Tak je tomu i se sobotou. Jejím cílem bylo přivádět člověka do společenství s Bo­hem. Když však lidskou mysl pohltily únavné obřady, smysl soboty byl pře­vrácen. Pouhé vnější zachovávání dne odpočinku bylo výsměchem Božímu přikázání.

UZDRAVENÍ ČLOVĚKA S ODUMŘELOU RUKOU

Jindy přišel Ježíš v sobotu do synagogy a viděl tam člověka s odumřelou ru­kou. Farizeové ho sledovali, byli zvěda­ví, co udělá. Spasitel dobře věděl, že když uzdraví nemocného v sobotu, bu­dou jej pokládat za přestupníka záko­na. Ani tentokrát však nezaváhal a roz­hodl se zbořit přehradu požadavků a tradic, která bránila správnému za­chovávání soboty. Ježíš vyzval postiženého, aby k němu přistoupil a zeptal se: „Je dovoleno v sobotu jednat dob­ře, či zle, život zachránit, či utratit?" Ne­vykonat dobrý skutek, když se k němu naskytla příležitost, totiž podle židov­ské tradice znamenalo spáchat zlo, ne­zachránit život znamenalo zabít. Ježíš použil proti rabínům jejich vlastní uče­ní. „Ale oni mlčeli. Tu se po nich roz­hlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí je­jich srdce, a řekl tomu člověku: 'Zvedni ruku!' Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá." (Mk 3,4.5)

Když se Ježíše ptali: „Je dovoleno v so­botu uzdravovat?" odpověděl: „Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? A oč je člověk cen­nější než ovce! Proto je dovoleno v so­botu činit dobře." (Mt 12,10-12)

Zvědové se neodvážili Ježíši odpo­vědět v přítomnosti tolika lidí. Báli se, aby se nedostali do těžkostí. Věděli, že Ježíš mluví pravdu. Raději by nechali člověka trpět, než by porušili své zvy­ky. Zvíře by však zachránili, protože ji­nak by jeho majitel utrpěl škodu. Měli větší péči o němou tvář než o člověka stvořeného k Božímu obrazu. Tak se projevuje každé falešné náboženství. Začíná jako lidská touha vyvýšit se nad Boha, a potom člověka ponižuje hůře než zvíře. Každé náboženství, jež boju­je proti Boží svrchovanosti, připravuje člověka o slávu, kterou měl při stvoření a kterou mu chce Kristus vrátit. Faleš­ná náboženství vedou své stoupence k tomu, že přehlížejí potřeby, utrpení a práva lidí kolem sebe. Evangelium staví člověka velmi vysoko, stále má na paměti, že byl vykoupen Kristovou krví, a proto učí citlivému přístupu ke všem potřebným a trpícím. Pán Bůh řekl: „Způsobím, že člověk bude vzác­nější než ryzí zlato, člověk bude nad zlato z Ofíru." (Iz 13,12)

Když se Ježíš zeptal farizeů, zda je správné konat v sobotu dobré skutky, nebo zlé, zachránit život, nebo jej zmařit, nastavil tím zrcadlo jejich bezbožným úmyslům. S nenávistí v srdci usilovali o jeho smrt, zatímco on zachraňoval ži­vot a přinášel radost celým zástupům. Bylo lepší v sobotu zabít, jak měli v plá­nu, nebo uzdravit nemocného, jako to udělal on? Bylo správnější uvažovat v sva­tý Boží den o vraždě, nebo mít v srdci lás­ku ke všem lidem a projevovat ji skutky milosrdenství?

Uzdravením odumřelé ruky Ježíš za­vrhl židovskou tradici, přitom však ni­jak nenarušil čtvrté přikázání Božího zákona. Prohlásil: „Je dovoleno v sobo­tu činit dobře." (Mt 12,12) Zrušením nesmyslných židovských předpisů Je­žíš sobotu vyvýšil. Jeho žalobci svatý Boží den naopak znesvěcovali.

TRVALÁ PLATNOST

Lidé, kteří věří, že Kristus zrušil zákon, tvrdí, že přestoupil přikázání o sobotě a totéž schválil i učedníkům. Je to vlast­ně stejný názor, jaký tehdy zastávali ma­licherní Židé. Popírá svědectví samého Krista, který řekl: „Já zachovávám přiká­zání svého Otce a zůstávám v jeho lás­ce." (J 15,10) Ani Spasitel, ani jeho učedníci nepřestoupili přikázání o so­botě. Vždyť Kristus byl živým předsta­vitelem zákona. Nikdy nepřestoupil ani jedno svaté přikázání. Když viděl zástup, který čekal, až se naskytne příle­žitost, aby jej mohl odsoudit, řekl: „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu?" (J 8,46)

Spasitel nepřišel zrušit to, co lidem oznámili patriarchové a proroci. Vždyť jejich ústy hovořil on sám. Všechny pravdy Božího slova pocházejí od něho. Tyto vzácné drahokamy se však dosta­ly do špatného prostředí. Jejich světlo bylo zneužito pro podporu bludu. Bůh si přál, aby byly vyňaty ze lži, která je obklopovala, a zasazeny do pravdy. To však mohl udělat jen on. Pravda smíše­ná s bludem sloužila nepříteli Boha i člo­věka. Kristus přišel a představil pravdu tak, aby co nejlépe oslavovala Boha a po­máhala při záchraně lidstva.

Ježíš řekl: „Sobota je učiněna pro člo­věka, a ne člověk pro sobotu." (Mk 2,27) Boží přikázání byla ustanovena pro dobro lidstva. „To všechno je kvůli vám." „Ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží." (2 K 4,15; 1K 3,22.23)

Bůh dal lidem Desatero jako požehná­ní a jeho součástí je i přikázání o sobotě. Mojžíš prohlásil: „Hospodin nám přiká­zal, abychom dodržovali všechna tato nařízení, báli se Hospodina, svého Boha, aby s námi bylo dobře po všechny dny, aby nás zachoval při životě." (Dt 6,24) Prostřednictvím žalmisty dostal Izrael poselství: „Radostně služ Hospodinu! Vstupte před jeho tvář s plesem! Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pa­se. Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem!" (Ž 100,2-4) Hospodin vyhlašuje, že „všechny kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku," přivede „na svou sva­tou horu a ve svém domě modlitby je oblaží radostí" (Iz 56,6.7).

„Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou." (Mk 2,28) V těchto slovech je skryto poučení i útěcha. Sobota byla ustanovena pro člověka, a proto je dnem Páně. Patří Kristu. Vždyť „všech­no povstalo skrze" něho „a bez něho nepovstalo nic" (J 1,3). Protože stvořil všechno, stvořil i sobotu. Oddělil ji na památku stvořitelského díla. Sobota nám ho připomíná jako Stvořitele a ukazuje i na jeho posvěcující moc. Zvěstuje, že Kristus, který stvořil všechny věci na nebi i na zemi a který všechno udržu­je, je hlavou církve a svou mocí nás smí­řil s Bohem. Když Bůh mluvil o Izraeli, řekl: „Dal jsem jim také své dny odpo­činku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já Hospodin je po­svěcuji." (Ez 20,12) Sobota je tedy znamením Kristovy posvěcující moci. Je určena každému, koho Kristus posvě­cuje. Patří všem, kdo se skrze něho stá­vají součástí Božího Izraele.

Hospodin říká: „Jestliže v den odpo­činku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkoš­ným, svatý den Hospodinův přeslav­ným... Tu nalezneš rozkoš v Hospodi­nu." (Iz 58,13.14) Sobota bude radostí pro každého, kdo ji přijímá jako svědec­tví Kristovy stvořitelské a vykupitelské moci. Ten, kdo v ní vidí Krista, raduje se v něm. Sobota poukazuje na dílo stvo­ření jako na důkaz Kristovy vykupitel­ské moci. Připomíná ztracený pokoj rá­je a vypráví o obnoveném pokoji, kte­rý se k lidem vrací skrze Spasitele. Celá příroda opakuje jeho pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpo­činout." (Mt 11,28)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse