Návrat učedníků

Po návratu učedníků z cest je Ježíš vyzval, aby šli s ním na pusté místo a v přírodě si odpočinuli. Hovořili spolu o tom, co na cestách prožili - o svých radostech i strastech.

Po návratu z misijní cesty se apoštolo­vé „shromáždili k Ježíši a oznámili mu všecko, co činili a učili. Řekl jim: 'Pojď­te sami stranou na pusté místo a tro­chu si odpočiňte!' Stále totiž přicháze­lo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst." (Mk 6,30.31)

Učedníci přišli k Ježíši a všechno mu řekli. Jejich důvěrný vztah jim do­volil podělit se s ním o příjemné i ne­příjemné zážitky, o radost z dosažených úspěchů, ale i o zármutek z neúspěchu. Svěřovali se mu i se svými omyly a sla­bostmi. Na počátku své apoštolské čin­nosti se dopouštěli chyb, a když Ježíši vše otevřeně vylíčili, viděl, že se potře­bují ještě mnohému naučit. Všiml si ta­ké, že jsou velmi unavení a musí si od­počinout.

V místě, kde právě byli, však neměli ani chvíli klidu. „Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst." (Mk 6,31) Ke Kristu prou­dily zástupy lidí. Chtěli být uzdraveni a slyšet jeho slovo. Pochopili, že Kris­tus je zdrojem požehnání a táhlo je to k němu. Mnoho nemocných, kteří se tísnili kolem Ježíše a čekali na uzdravení, jej přijalo za svého Spasitele. Jiní, kteří se ho před farizeji báli vyznat, se obrátili při seslání Ducha svatého. Před rozhněvanými kněžími a vládci jej potom uznali za Božího Syna.

Nyní však chtěl Ježíš odejít do ústra­ní, aby mohl být se svými učedníky sám. Měl jim mnoho co říci. Při své práci prošli nejednou zkouškou a bojem, na­ráželi na odpor z různých stran. Dříve se o všem radili s Kristem, nyní však byli nějakou dobu sami a někdy oprav­du nevěděli, co mají dělat. Ve své práci našli mnoho povzbuzení, protože Kris­tus je vyzbrojil svým Duchem. Vírou v Ježíše vykonali mnoho zázraků. Nyní se však potřebovali posilnit chlebem života. Odebrali se proto na osamělé místo, aby si mohli s Ježíšem v klidu pohovořit a načerpat poučení pro dal­ší práci.

„Řekl jim: 'Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!'" (Mk 6,31) Kristus má pro všechny své služebníky pochopení, cítí s nimi a má je rád. Chtěl učedníkům ukázat, že Bůh nevyžaduje oběti, ale milosrdenství. Ce­lou svou duši vložili do práce pro dobro lidí a byli duševně i tělesně vyčer­paní. Museli si odpočinout.

Když učedníci viděli zdárný výsle­dek své práce, hrozilo jim nebezpečí, že si budou přivlastňovat zásluhy a zmoc­ní se jich duchovní pýcha. Snadno moh­li podlehnout satanovým pokušením. Čekalo je významné dílo a oni si měli především uvědomit, že jejich síla je jedině v Bohu. Stejně jako Mojžíš na Sínajské poušti, David v judských horách a Elijáš u potoka Karit potřebo­vali i učedníci přerušit svoji práci, být s Kristem, naslouchat hlasu přírody i svého srdce.

V době, kdy byli učedníci na misij­ní cestě, navštěvoval Ježíš další vesnice a města a zvěstoval evangelium o králov­ství. Tehdy se k němu donesly zprávy smrti Jana Křtitele. Tato událost muži­ vě připomněla konec, ke kterému spěl on. Začínaly se kolem něho stahovat temné stíny. Kněží a rabíni mu usilovali o život. Na každém kroku ho sledovali špehové a spiknutí proti němu stále při­bývalo. Herodes se dozvěděl o kázání apoštolů v Galileji a začal se o Ježíše i je­ho dílo zajímat. Řekl: „To je Jan Křtitel, který vstal z mrtvých." (Mt 14,2) Chtěl Ježíše vidět. Neustále se obával vzpoury, která by jej mohla připravit o trůn a zlomit moc Říma nad židovským národem. Nespokojenost lidu narůstala a schylovalo se k povstání. Bylo zřejmé, že Kristus už nebude moci v Galileji dé­le veřejně působit. Čas jeho utrpení se přiblížil a on chtěl být chvíli v ústraní.

S hlubokým zármutkem pochovali Janovi učedníci zohavené tělo svého učitele. „Pak šli a oznámili to Ježíšovi." (Mt 14,12) Janovi učedníci na Krista žárlili, protože se jim zdálo, že odvádí lidi od Jana. Když farizeové Ježíše obvi­nili, že na slavnosti u Matouše stoloval s publikány, byli na jejich straně. Po­chybovali o jeho božském poslání, pro­tože Křtitele nevysvobodil. Nyní však byl jejich učitel mrtvý a oni ve svém ve­likém smutku zatoužili po útěše. Chtě­li, aby je v jejich další práci někdo vedl, proto přišli za Ježíšem a připojili se k ně­mu. I oni potřebovali chvíli klidu pro společenství s Kristem. Na severním okraji jezera, blízko Betsaidy bylo osamělé místo ve svěží jarní zeleni, které nabízelo Ježíšovi i učední­kům příjemný klid. Nasedli do člunu a vypluli. Tam si mohli odpočinout od rušných cest a městského shonu. Příro­da je uklidňovala. Mohli se radovat z její krásy a nerušené naslouchat Ježíšovým slovům. Hněvivé urážky a obvinění zá­koníků a farizeů tam nedolehly. Chvíli se mohli těšit ze vzácného společen­ství se svým Pánem.

V odpočinku Ježíše a jeho učedníků nebylo nic sobeckého. Nehledali ústra­ní pro nějakou zábavu. Hovořili spolu o Božím díle a o tom, jak by mohli ješ­tě lépe sloužit. Učedníci Ježíši rozuměli, protože s ním již dříve chodili. Nemusel k nim mluvit v podobenstvích. Upozor­ňoval je na jejich omyly a vysvětloval jim, jak mají správně přistupovat k li­dem. Ještě více jim odhalil vzácné Boží pravdy. Božská moc je posílila a dodala jim novou naději a odvahu.

Ježíš mohl konat zázraky a dal k to­mu moc i učedníkům. Přesto však své unavené služebníky vybídl, aby odešli do přírody a odpočinuli si. Jednou jim řekl, že žeň je velká a dělníků málo, ale nevyžadoval od nich, aby pracovali bez přestání. Připomněl jim: „Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!" (Mt 9,38) Bůh svěřil každému člověku úkol podle jeho schopností (Ef 4,11-13). Nechce, aby někteří byli přetíženi po­vinnostmi a druzí se o nic nestarali.

Kristova slova plná pochopení a sou­citu platí pro jeho dnešní služebníky stejně jako tehdy pro učedníky: „Pojď­te sami stranou... a trochu si odpočiň­te." Promlouvají ke všem vyčerpaným a unaveným. Ani v péči o duchovní po­třeby lidí není moudré pracovat bez přestání s plným nasazením. Člověk se totiž duševně i tělesně vyčerpává a za­nedbává svůj duchovní růst. Kristovo dílo sice vyžaduje sebezapření a oběta­vost, ale také opatrnost, aby satan v nad­měrné horlivosti Božích služebníků nevyužil jejich slabostí a nemařil Boží dílo.

Rabíni se domnívali, že vrcholným projevem zbožnosti je neustálá čin­nost. Zakládali si na okázalém předvá­dění své náboženské oddanosti. Tím se odvraceli od Boha a utvrzovali se ve své nadutosti. I nám dnes hrozí stejné nebezpečí. Rozsah Božího díla se úspěšně rozrůstá a mohlo by se stát, že přecení­me své plány a metody práce, budeme se méně modlit a naše víra bude upa­dat. Stejně jako učedníkům i nám hro­zí, že zapomeneme na svoji závislost na Bohu a budeme hledat záchranu v nad­měrném pracovním úsilí. Musíme stále hledět na Ježíše a uvědomovat si, že dílo postupuje díky jeho moci. Máme sice usilovně pracovat pro spasení druhých, ale musíme si také najít čas k zamyšlení, na modlitby a studium Božího slova. Dobré výsledky přinese jen dílo pro­vázené modlitbami a posvěcené Kris­tovou zásluhou.

Nikdo neměl v životě tolik práce a zodpovědnosti jako Ježíš. A jak často se modlil! Udržoval neustálé spojení s Bohem. Znovu a znovu o něm čteme: „Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil." „Scházely se k němu celé zá­stupy, aby ho slyšely a byly uzdravovány ze svých nemocí. On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil." „V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu." (Mk 1,35; L5,15.16;6,12)

Spasitel zasvětil celý svůj život služ­bě lidem, a přesto cítil potřebu vzdálit se od rušných cest a od zástupů, které za ním každý den přicházely. Musel pře­rušit svoji práci pro druhé, vyhledat klid­né místo a ztišit se v ničím nerušeném společenství se svým Otcem. Ježíš žil jako jeden z nás, zakusil naše potřeby i naši slabost. Byl zcela závislý na Bohu. Na modlitbách v ústraní prosil o Boží sílu, aby mohl splnit své poslání a ob­stát ve zkoušce. Ve světě hříchu Ježíš trpělivě snášel všechny boje a muka. Ve společenství s Bohem nalézal útěchu a radost a odkládal vše, co jej tížilo a trá­pilo.

Volání lidstva se v Kristu dostávalo k nekonečně milosrdnému Otci. Ježíš jako člověk pokorně prosil před Božím trůnem, dokud jeho lidství neprostoupil nebeský proud, který spojoval lid­ství s božstvím. Neustálým spojením s Bohem přijímal od Boha život, aby ho mohl dávat světu. Totéž máme dělat i my.

Vybízí nás: „Pojďte sami stranou." Kdybychom se jeho slovy řídili, byli bychom silnější a užitečnější. Učedníci vy­hledali Ježíše a všechno mu řekli. On je povzbudil a poučil. Když si uděláme čas, přijdeme za Ježíšem a svěříme se mu se svými potřebami, nezklame nás a ochotně nám pomůže. Je třeba, aby­chom se naučili Spasiteli více důvěřo­vat. „Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vlád­ce pokoje", „na jehož rameni spočine vláda," je „Divuplný rádce" (Iz 9,5). Zve nás k sobě, abychom jej prosili o mou­drost. „Dává všem bez výhrad a bez vý­čitek." (Jk 1,5)

Každý, kdo se učí od Boha, by měl žít jiným životem než svět a mít osob­ní zkušenost s poznáváním Boží vůle. Potřebujeme naslouchat, jak Boží hlas promlouvá k našemu srdci. Když se před Bohem ztišíme a s pokojem v du­ši budeme očekávat jeho hlas, uslyšíme jej. Říká nám: „Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh." (Ž 46,11) Jen tak najdeme pravý odpočinek a řádně se připraví­me na účast v Božím díle. Potom nás i uprostřed uspěchaného davu a v ná­valu práce bude obklopovat ovzduší světla a pokoje. V našem životě se bu­de projevovat Boží moc, která zasáhne lidská srdce.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse