Nasycení velkého davu

Ježíš poručil, aby se rozesadili a z malého množství jídla - péti chlebů a dvou ryb - nasytil mnohatisícový zástup.

Kristus odešel s učedníky na pusté místo. Vzácné chvíle klidu však brzy přerušil dav lidí. Učedníci si mysleli, že je nikdo nenajde. Ale jakmile lidé zjistili, že Učitel mezi nimi není, ptali se: „Kde je?" Někteří si všimli, kterým směrem Ježíš s učedníky odešel. Mno­zí se za nimi vydali pěšky, jiní je následo­vali ve člunech. Blížily se Velikonoce a poutníci, kteří z dalekých i blízkých krajů putovali do Jeruzaléma, chtěli Krista vidět. Přicházeli stále další a dal­ší, až se tam shromáždilo asi pět tisíc mužů a k tomu ženy a děti. Kristus ješ­tě ani nedorazil ke břehu a dav už na něho čekal. Podařilo se mu však ne­pozorovaně vystoupit z lodi, a mohl te­dy strávit chvíli v ústraní se svými učed­níky.

Když se ze svahu podíval na hemží­cí se zástup, bylo mu jich líto. Vyrušili ho a připravili o odpočinek, ale on na to nedbal. Lidí stále přibývalo a Ježíš vi­děl, že jej potřebují. „Bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře." (Mk 6,34) Vyšel z ústraní a našel místo, kde jim mohl sloužit. U kněží a vládců žádnou pomoc nenalézali. Kristovo uče­ní o cestě ke spasení však pro ně bylo živou vodou.

Pozorně naslouchali poselství milos­ti z úst Božího Syna. Mluvil k nim laskavě, jasně a srozumitelně. Jeho slova byla gileádským balzámem pro jejich duši. Dotyk jeho božské ruky jim při­nášel radost, umírajícím vracel život a nemocným zdraví. Ten den se cítili ja­ko v nebi a vůbec nevnímali, že už dlou­ho nic nejedli.

Den se chýlil ke konci. Slunce už za­padalo, ale lidé se nerozchazeli. Ježíš jim celý den sloužil bez jídla a bez chvíle od­počinku. Byl bledý z hladu a vyčerpání. Učedníci jej prosili, aby si odpočinul. On se však nedokázal odtrhnout od davu, který se kolem něho tísnil.

Nakonec učedníci přišli a naléhali na něho, že lid by se měl ve vlastním záj­mu rozejít. Mnozí přišli z velké dálky a od rána nic nejedli. V okolních měs­tech a vesnicích by si mohli koupit ně­co k jídlu. Ježíš jim však řekl: „Dejte jim jíst vy!" (L 9,13) Potom se obrátil k Fi­lipovi a zeptal se ho: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?" (J 6,5) Řekl to proto, aby vyzkoušel jeho víru. Filip pohlédl na zástup a uvědomil si, že sehnat jídlo pro tolik lidí je nemožné. Odpověděl, že i kdyby nakoupili chle­ba za dvě stě denárů, na každého by se nedostalo. Ježíš chtěl vědět, kolik jídla je mezi lidem. Ondřej řekl: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!" (J 6,9) Ježíš nařídil, aby mu chléb i ry­by přinesli. Potom přikázal učedníkům, aby pro pořádek rozsadili zástup do skupin po padesáti nebo po stu lidech. Tak mohli všichni vidět, co bude dělat. Když měl každý své místo v trávě, vzal jídlo, „vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům" (Mt 14,19). „A jedli všichni a nasytili se; a ještě sebrali dvanáct pl­ných košů nalámaných chlebů i ryb." (Mk 6,42.43)

Ježíš učil lidi, jak najít cestu k pokoji a štěstí. Staral se o jejich duchovní po­krm a se stejným zájmem pečoval i o je­jich tělesné potřeby. Lidé byli unavení a vyčerpaní. Byli tam matky s nemluv­ňaty v náručích a kolem sukní se jim točily další děti. Mnoho lidí celé hodiny stálo. Kristova slova je natolik zaujala, že je ani nenapadlo si sednout. Dav byl obrovský a hrozilo nebezpečí, že by se lidé mohli ušlapat. Ježíš chtěl, aby si od­počinuli. Proto je vybídl, aby se posadi­li. Všude kolem bylo dost trávy a všich­ni si mohli najít pohodlné místo.

Kristus konal zázraky jen tehdy, když to bylo opravdu nutné. Každý jeho div měl přivádět lidi ke stromu života, v jehož listech mohou najít uzdravující moc všechny národy. V obyčejném jídle, které učedníci podávali zástupu, se skrývalo důležité poselství. Ježíš jim předložil prostý pokrm - ryby a ječný chléb, běžnou stravu rybářů z oblasti kolem Galilejského jezera. Mohl jim při­pravit bohatou hostinu, ale jídlo, které slouží jen k uspokojení chuti, by pro ně nebylo dobrým poučením. Kristus chtěl, aby pochopili, jak převráceně lidé nakládají s přirozenou Boží stravou. Je­ho posluchači se z odpočinku a obyčej­ného jídla, které jim Kristus přichystal tak daleko od jejich domovů, radovali mnohem víc, než se radují lidé z přepy­chových hostin připravených k uspo­kojení jejich chutí.

Kdyby lidstvo v dnešní době žilo jed­noduše, v souladu s přírodními zákony jako Adam a Eva na počátku, mělo by ve všem dostatek. Lidé by tolik netou­žili po zbytečnostech a mohli by více pracovat podle Boží vůle. Sobectví a nestřídmost však přivedly na svět hřích a bídu. Na jedné straně panuje přeby­tek, na druhé nedostatek.

Ježíš nechtěl získávat lidi uspokojo­váním jejich touhy po luxusu. Po dlou­hém a vyčerpávajícím dnu nabídl hla­dovému a unavenému zástupu prosté jídlo. Svědčilo to nejen o jeho moci, ale i o jeho zájmu a péči o běžné lidské potřeby. Spasitel nezaslíbil svým násle­dovníkům světský přepych. Jejich stra­va může být prostá a někdy i velmi skromná, jejich údělem může být chu­doba. Ježíš je však ujistil, že se postará o vše, co budou potřebovat. Slíbil jim, že bude stále s nimi, a to je mnohem víc než všechno světské bohatství.

Nasycením pětitisícového zástupu Ježíš poodhalil tajemství světa přírody a zjevil moc, která bez přestání působí pro naše dobro. Úroda, kterou země vy­dává, svědčí o tom, že Bůh koná zázrak každý den. V přírodě se děje totéž, co se stalo při nasycení zástupů. Lidé při­pravují půdu a zasévají semeno, Bůh mu však dává život a růst. Jen díky Bo­žímu dešti, větru a slunci může země plodit - „nejprve stéblo, potom klas a na­konec zralé obilí v klasu" (Mk 4,28). Úrodou z pozemských polí Bůh kaž­dodenně sytí milionové zástupy. Lidi povolává ke spolupráci v péči o obilí a o přípravu chleba. Oni však potom často na Boží působení zapomínají. Ne­vzdávají Bohu chválu, která mu náleží. Projevy Boží moci připisují přírodním silám nebo lidské dovednosti. Místo Boha oslavuje člověk sám sebe a vzác­né Boží dary sobecky zneužívá. Nepři­nášejí mu tedy požehnání, ale stávají se pro něho kletbou. Bůh to chce všech­no změnit. Snaží se probudit naše otu­pené smysly, abychom v působení je­ho moci poznali jeho lásku a dobrotu a vzdali mu čest. Chce, abychom si uvě­domili, že všechny dary máme od něho. Jedině tak z nich můžeme mít požeh­nání. S tímto záměrem konal zázraky i Kristus.

Zástup se nasytil a ještě mnoho jídla zbylo. Kristus má ve svých rukách ne­konečnou moc, a přesto řekl: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepři­šlo nazmar!" (J 6,12) Ježíšovi nešlo jen o posbírání zbytků jídla do košů. V jeho slovech se skrývalo dvojí poučení. Ni­čím se nemá plýtvat. Je třeba využívat pozemských darů. Nemáme si nechat ujít žádnou příležitost vykonat pro lidi něco dobrého. Musíme posbírat vše, co může pomoci zmírnit hlad na zemi. Stej­ným způsobem je třeba pečovat i o du­chovní potřeby. Když lidé posbírali plné koše zbylého jídla, vzpomněli si na své přátele. Chtěli se s nimi podělit o chléb, který jim Kristus dal. Dychtivý zástup si obsah košů rozebral a chléb se dostal do všech okolních krajů. Měli však svým blízkým přinést i chléb, kte­rý sestupuje z nebe a tiší hlad duše. Mě­li jim zvěstovat podivuhodné Boží vě­ci, které poznali. Nic nemělo přijít na­zmar. Ani jediné slovo o jejich spasení nemělo padnout na zem bez užitku.

Zázrak rozmnožení chlebů nám při­pomíná naši závislost na Bohu. Když Kristus sytil pětitisícový zástup, neměl po ruce ani jídlo ani žádné prostředky, za které by je mohl opatřit. Byl na pouš­ti s pěti tisíci muži a mnoha dalšími že­nami a dětmi. Nesvolával je, přišli za ním sami, bez pozvání, bez jakéhokoli pokynu. Věděl však, že jej celý den po­zorně poslouchali a musejí už být una­vení a hladoví. Byl jedním z nich a také cítil potřebu se najíst a odpočinout si. Lidé byli daleko od svých domovů a blí­žila se noc. Mnozí ani neměli peníze na jídlo. Ježíš se v jejich zájmu čtyřicet dní na poušti postil a nechtěl je propustit domů hladové. Kristus přišel na zem z Boží vůle a cele se spolehl na to, že nebeský Otec se o potřeby lidí postará.

I my se máme v každé tísni spoléhat na Boha. Měli bychom se vždy chovat moudře a rozvážně, abychom se zby­tečně nedostali do těžkostí. Neměli by­chom přehlížet Boží dary a nechávat ležet ladem schopnosti, které nám Pán dal. Vystavili bychom se tím velkému nebezpečí. Kristovi služebníci se musí bezvýhradně řídit Božími pokyny.

Nasycením velkého davu
dal Ježíš příklad pravé solidarity
a upřímného zájmu
o potřeby lidí kolem nás.

Jde o Boží dílo, a pokud chceme lidem při­nášet požehnání, musíme jednat podle Božího záměru. Nesmíme se soustředit sami na sebe. My si žádné pocty neza­sloužíme. Pokud se řídíme svými vlast­ními představami, může nás Bůh pone­chat v našich omylech. Když ho však budeme poslouchat a dostaneme se do těžkostí, pomůže nám. Nikdy nemáme propadat malomyslnosti, v každé nou­zi máme hledat pomoc u Pána, který má v rukou veškerou moc. Když na nás dolehnou těžkosti, máme se v plné dů­věře spolehnout na Boží pomoc. On to­tiž ochrání každého, kdo se ve snaze jít jeho cestou dostane do problémů.

Kristus nás prostřednictvím proro­ka vyzývá, že máme „lámat svůj chléb hladovému", sytit „ztrápeného", „nahé­ho obléknout" a „přijímat do domu utiš­těné, ty, kdo jsou bez přístřeší" (Iz 58, 7.10). Přikazuje nám: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoře­ní." (Mk 16,15) Když si však uvědomí­me, jak velké jsou potřeby světa kolem nás a jak omezené jsou naše schop­nosti, propadáme beznaději a naše víra selhává. Stejně jako Ondřej, který se dí­val na pět chlebů a dvě ryby, voláme: „Co je to pro tolik lidí!" (J 6,9) Často vá­háme, nejsme ochotni dát vše, co má­me, bojíme se obětovat sami sebe pro druhé. Ale Ježíš nám řekl: „Dejte jim jíst vy!" Jeho příkaz je i zaslíbením a stojí za ním táž moc, která nasytila zástupy u jezera.

V Kristově nasycení hladového zá­stupu se skrývá hluboké duchovní po­učení pro všechny, kdo pracují v jeho díle. Kristus přijímal od Otce a dával učedníkům, učedníci rozdávali lidem a lidé se dělili mezi sebou. Tak všichni, kdo jsou spojeni s Kristem, od něho budou přijímat nebeskou potravu - chléb života a dávat jej dalším.

Ježíš vzal ono nepatrné množství chleba a cele se spolehl na Boha. Jídla bylo tak málo, že by sotva stačilo pro učedníky. Ježíš je však nevyzval, aby se najedli. Podával jim chléb, aby jej roz­dělovali lidu. Jídlo v jeho rukou neubý­valo a Kristus, chléb života, měl stále co dávat. Ruce učedníků, které se k ně­mu natahovaly, nikdy nezůstaly prázdné. Dostalo se na všechny. Když se lidé najedli, posbírali zbylé nalámané chle­by a Kristus s učedníky také pojedli z to­hoto nebeského daru.

Učedníci zprostředkovávali lidem spojení s Kristem. To by mělo být vel­kým povzbuzením pro dnešní Kristo­vy následovníky. Kristus je středem vše­ho, zdrojem veškeré síly. Učedníci by měli vše potřebné získávat od něho. I ti nejmoudřejší a nejvíce duchovně za­ložení lidé mohou dávat jen to, co při­jali. Sami ze sebe nemohou duchovní potřeby lidí uspokojit. Můžeme dávat jen to, co jsme sami od Ježíše přijali. A Ježíš nás obdarovává, abychom rozdávali. Čím více dáváme, tím více dostává­me. Můžeme tedy stále věřit, spoléhat se, přijímat a dávat.

Budování Kristova království půjde stále dopředu, i když se jeho postup zdá být pomalý a nemožný. Jde o Boží dílo a Bůh se o ně postará. Pošle pomoc­níky, věrné a opravdové učedníky, a na­plní jejich ruce potravou pro hladově­jící zástupy. Bůh nezapomíná na ty, kdo s láskou pracují a přinášejí slovo života hynoucím. Vidí jejich ruce, které prosí o potravu pro další potřebné.

Při práci na Božím díle hrozí nebez­pečí, že se budeme příliš spoléhat na své schopnosti a možnosti a ztratíme ze zřetele Mistra. Kristovi služebníci pří­liš často zapomínají na svoji osobní zod­povědnost. Přesouvají ji na organizace, místo aby plně důvěřovali jedinému zdroji vší síly. Spoléhat v Božím díle na lidskou moudrost a velký počet je veli­kou chybou. Úspěch Kristova díla ne­závisí ani tak na množství či schopnos­tech jako na čistotě úmyslu, skutečné důvěře, opravdovosti a oddanosti víry. Každý z nás musí nést svůj díl odpo­vědnosti, plnit své povinnosti a vyvíjet vlastní úsilí o záchranu lidí, kteří nezna­jí Krista. Místo abyste přesouvali svoji odpovědnost na někoho, o kom si mys­líte, že je schopnější než vy, pracujte podle svých možností.

Až vás napadne otázka: „Kde nakou­píme chleba, aby se všichni najedli?" (J 6,5) snažte se, aby ve vaší odpovědi nebyl ani náznak nedůvěry. Když učed­níci vyslechli Spasitelův příkaz: „Dejte jim jíst vy!" představili si všechny mož­né překážky. Ptali se: Máme jít do okol­ních vesnic a nakoupit jídlo? I v dnešní době, kdy lidé hladovějí po chlebu ži­vota, se Boží děti ptají: Máme poslat pro někoho, kdo by přišel zdálky a nasytil je? Co však říká Kristus? „Ať se všichni posadí!" Sám jim potom dává pokrm. Máte-li tedy kolem sebe hlado­vějící, nezapomínejte, že Kristus je s vá­mi. Spojte se s ním. Přineste mu své ječné chleby.

Může se nám zdát, že svěřený úkol je nad naše schopnosti. Chopíme-li se jej však v pevné víře ve všemohoucího Boha, otevřou se před námi netušené možnosti. Konáme-li skutečně Boží dí­lo, Bůh se postará o jeho úspěšné do­končení. Upřímnou a oddanou důvěru v něho odmění. Malý dar, který moud­ře a rozumně využíváme ve službě Bo­hu, roste. Malého množství jídla v Kris­tových rukou neubývalo, dokud nebyli nasyceni všichni přítomní. Pokud se s vírou obrátíme ke zdroji vší síly, na­jdeme v něm oporu a i v těch nejtěžších situacích budeme schopni rozdávat li­dem chléb života.

Pán říká: „Dávejte, a bude vám dá­no." „Kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet... Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: 'Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dob­rota jeho trvá navěky.' Ten, který dává 'semeno k setbě i chléb k jídlu', dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží 'plody va­ší spravedlnosti'. Vším způsobem bu­dete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mno­hé, aby vzdávali díky Bohu." (L 6,38; 2 K 9,6-11)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Více informací

Související knihy

Diskuse