Proměnění

Ježíš šel spolu s Petrem, Jakubem a Janem na horu, aby se modlil. Tam byl „proměněn" a setkal se s Mojžíšem a Elijášem.

Schylovalo se k večeru. Ježíš si zavolal tři ze svých učedníků, Petra, Jakuba a Jana, a vydal se s nimi přes pole a po­tom dál téměř neschůdnou cestou na osamělou horu. Spasitel s učedníky ce­lý den putovali a učili lid a výstup na horu je vyčerpal. Kristus pomáhal trpí­cím, tišil jejich tělesné i duševní bolesti a posiloval je svou životodárnou mocí. Sám však jako člověk cítil po výstupu stejnou únavu jako učedníci.

Paprsky zapadajícího slunce ještě osvěcovaly vrchol hory a svou hasnou­cí září svítily poutníkům na cestu. Brzy však světlo na hoře i v údolí zmizelo a slunce se schovalo za obzorem. Osa­mělé poutníky zahalila noční tma. Tem­nota v přírodě jako by odrážela zármu­tek v jejich životě. I nad nimi se staho­valy stále hustší mraky.

Učedníci se neodvažovali Krista ptát, kam jde a proč. Často trávil celé noci v horách na modlitbách. On stvořil ho­ru i údolí a v přírodě se cítí jako doma. Těší se z jejího klidu. Učedníci jdou za Kristem a v duchu se ptají, proč je ve­de tak namáhavou cestou, když jsou unavení a on sám by si také potřeboval odpočinout.

Po chvíli jim Kristus říká, že dál už nepůjdou. Odchází stranou a v slzách se úpěnlivě modlí. Muž bolesti prosí o sílu, aby mohl obstát ve zkoušce, kte­rou má pro záchranu lidstva podstou­pit. Sám se musí stále znovu a znovu posilovat společenstvím s Všemohou­cím. Jedině díky spojení s Otcem může hledět do budoucnosti. Z celého srdce se modlí za své učedníky, aby jejich víra v hodině temné moci neselhala. Na sklo­něné tělo padají kapky vláhy, ale on to nevnímá. Nepozoruje ani stále houst­noucí tmu. Hodiny pomalu ubíhají. Zpo­čátku se i učedníci spolu s ním upřím­ně a odevzdaně modlí. Po chvíli je však začne přemáhat únava. Snaží se zůstat vzhůru, ale nakonec přece jen usínají. Ježíš jim řekl o svém utrpení, vzal je s sebou, aby se spolu s ním mohli mod­lit. I v této chvíli za ně prosí. Spasitel ví, jak jsou smutní, a chce je v jejich zár­mutku potěšit ujištěním, že jejich víra nebyla marná. Všech dvanáct učedníků však zjevení, jež jim chce odhalit, při­jmout nemůže. Ježíš vybral jen ty tři, kteří se stanou svědky jeho smrtelné­ho zápasu v Getsemane, a vzal je s se­bou na horu. Modlí se, aby směli vidět slávu, kterou měl u Otce před stvoře­ním světa, aby jim bylo zjeveno jeho království a aby měli dost síly a mohli je spatřit. Prosí, aby mohli vidět jeho božství. Přeje si, aby pochopili, že je skutečně Božím Synem a jeho potup­ná smrt je součástí plánu vykoupení, a aby jim toto poznání bylo útěchou v hodině jeho posledního smrtelného zápasu.

ZJEVENÍ SLÁVY

Jeho modlitba je vyslyšena. Ježíš se po­korně sklání na kamenité zemi, náhle se otevírají nebesa, zlaté brány Božího města se rozestupují a na horu sestupu­je svatá zář a zahaluje Spasitele. Z jeho lidského těla vyzařuje božství a spojuje se se slávou, která přichází z nebe. Ježíš vstává v majestátu Boží slávy. Duševní muka se rozplynula. Jeho tvář září „jako slunce" a jeho šat je „oslnivě bílý".

Učedníci se probouzejí a vidí zápla­vu světla, která ozařuje horu. S bázní a údivem hledí na oslnivou postavu svého Mistra. Když si jejich oči zvyk­nou na podivné světlo, vidí, že Ježíš není sám. Vedle něho jsou dvě nebes­ké bytosti a důvěrně s ním hovoří. Je to Mojžíš, který na Sinaji rozmlouval s Bo­hem, a Elijáš, kterému se dostalo výsa­dy, jež byla kromě něho dopřána už jen jednomu člověku - nikdy jej nepřemohla smrt.

O patnáct století dříve stál Mojžíš na hoře Pisga a hleděl na zaslíbenou ze­mi. Pro hřích, jehož se dopustil u Meriby, však do ní nesměl vstoupit. Nebyla mu dopřána ani ta radost, aby uvedl Izrael do dědictví otců. Ani jeho úpěnlivá prosba: „Kéž smím přejít Jordán a spatřit tu dobrou zemi, co je za Jordá­nem, dobrou hornatou zemi a Liba­non!" (Dt 3,25) nebyla splněna. Musel se vzdát naděje, která byla světlem ve tmě po celých čtyřicet let putování pouští. Výsledkem mnohaleté námahy a strastiplné péče byl hrob na pustém místě. Ale ten, který „může učinit ne­skonale víc, než zač prosíme a co si do­vedeme představit" (Ef 3,20), vyslyšel tímto způsobem modlitbu svého slu­žebníka. Smrt sice nad Mojžíšem zvítě­zila, ale v hrobě nezůstal. Sám Kristus jej povolal k životu. Satan, pokušitel, si pro Mojžíšův hřích činil nárok na jeho tělo, ale Kristus, Spasitel, jej vyvedl z hro­bu (Ju 9).

Na hoře proměnění byl Mojžíš svěd­kem Kristova vítězství nad hříchem a smrtí. Stal se představitelem lidí, kte­ří vstanou z hrobů při vzkříšení spra­vedlivých. Elijáš byl proměněn, vzat do nebe a nikdy nepoznal smrt. Předsta­vuje ty, kdo budou žít na zemi při Kris­tově druhém příchodu a budou promě­něni, „naráz, v okamžiku, až se napo­sled ozve polnice", „pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smr­telné nesmrtelnost" (1 K 15,52.53). Je­žíš byl oděn nebeským světlem a tak se zjeví i podruhé, až přijde „ne už kvůli hříchu, ale ke spáse" (Žd 9,28). „Přijde v slávě svého Otce se svatými anděly." (Mk 8,38) Zaslíbení, které dal Spasitel učedníkům, se splnilo. Na hoře promě­nění jim bylo ve zmenšeném měřítku představeno budoucí království slávy: Kristus jako král, Mojžíš jako představi­tel vzkříšených svatých a Elijáš jako představitel proměněných živých.

REAKCE UČEDNÍKŮ

Učedníci tuto událost ještě nechápali. Měli však radost z toho, že jejich trpě­livý, tichý a pokorný Učitel, který pu­toval po zemi jako osamělý cizinec, je poctěn přítomností vyvolených nebe. Mysleli si, že Elijáš přišel ohlásit Mesiá­šovu vládu a že na zemi bude již brzy nastoleno Kristovo království. Chtělo se jim navždy zapomenout na strach a zklamání. Nejraději by byli na místě, kde se jim zjevila Boží sláva, zůstali. Petr zvolal: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Elijášovi." (Mt 17,4) Učedníci byli přesvědčeni, že Mojžíš a Elijáš přišli chránit jejich Mis­tra a dosadit jej na královský trůn.

Koruně však bude předcházet kříž. Ježíš s nimi nehovoří o své korunovaci na krále, ale o smrti, která ho čeká v Je­ruzalémě. Kristus vzal na sebe lidskou slabost, nesl břemeno našich bolestí a hříchu, a přitom kráčel světem lidí sám. Když na něho doléhala tíha nad­cházející zkoušky, cítil se ve světě, kte­rý jej nepoznal, duchovně osamělý. Do­konce ani jeho milovaní učedníci ne­pochopili tajemství jeho poslání. Byli zabráni do svých pochybností, starostí a ctižádostivých nadějí.

V nebi byl obklopen láskou a přá­telstvím, ale ve světě, který stvořil, byl úplně sám. Nyní mu nebe seslalo své posly, ne anděly, ale lidi, kteří vytrvali v utrpení a bolesti a kteří mohou se Spasitelem prožívat rozhodující zkouš­ku jeho pozemského života. Mojžíš a Elijáš spolupracovali s Kristem. I oni toužili po záchraně lidí. Mojžíš prosil za Izrael: „Můžeš jim ten hřích ještě od­pustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!" (Ex 32,32) Elijáš poznal duchovní osamělost, když po tři a půl roku hladovění snášel nenávist a bídu celého národa. I na hoře Karmel stál na Boží straně sám. Sám také v zoufalství a úzkosti utekl na poušť. Ne andělé ob­klopující Boží trůn, ale tito muži byli vyvoleni, aby hovořili s Ježíšem o jeho utrpení a potěšili jej ujištěním, že celé nebe je s ním. Mluvili o naději světa a spasení všech lidí.

Učedníky přemohl spánek a z rozho­voru mezi Kristem a nebeskými posly slyšeli jen málo. Nedokázali bdít a mod­lit se, proto nedošli poznání Kristova utrpení a jeho budoucí slávy, jak si Bůh přál. Připravili se o požehnání, které mohli získat spoluúčastí na jeho oběti. Učedníci byli nedůvěřiví a neuvědo­movali si cenu pokladu, kterým je nebe chtělo obohatit.

I přesto se jim dostalo velikého svět­la. Byli ujištěni, že celé nebe ví o hříchu židovského národa, jehož se dopustil zavržením Krista. Měli možnost lépe pochopit a poznat Vykupitelovo dílo. Na vlastní oči viděli a na vlastní uši sly­šeli věci, které přesahovaly lidské chá­pání. Stali se z nich „očití svědkové je­ho velebnosti" (2 Pt 1,16). Uvědomovali si, že Ježíš je skutečný Mesiáš, o němž svědčili patriarchové a proroci a které­ho uznává celý nebeský vesmír.

Učedníci stále ještě udiveně hledě­li na zjevení na hoře. Náhle je zastínil světlý oblak „a z oblaku promluvil hlas: 'Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.'" (Mt 17,5) Když viděli oblak slávy, jasnější než oblakový sloup, který vodil izrael­ské kmeny po poušti, když slyšeli ma­jestátní Boží hlas, který otřásal horou, padli k zemi. Leželi tam, dokud k nim nepřišel Ježíš. Strach je opustil teprve ve chvíli, kdy se jich dotkl a oni usly­šeli jeho známý hlas: „Vstaňte a neboj­te se." (Mt 17,7) Konečně se odvážili zvednout oči. Nebeská sláva však již byla pryč a Mojžíš s Elijášem také zmi­zeli. Učedníci zůstali s Ježíšem na hoře sami.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Bible - Český ekumenický překlad

Související knihy

Diskuse