Pod horou proměnění

Po proměnění Ježíš na úpatí hory opět projevil svoji moc. Uzdravením postiženého chlapce ukázal učedníkům význam opravdové víry.

Ježíš strávil s učedníky na hoře celou noc. Když vyšlo slunce, sestoupili do údolí. Učedníci kráčeli vedle Mistra v tiché bázni, ponořeni do svých myš­lenek. Dokonce ani Petr neměl co říci. Byli by rádi zůstali na posvátném mís­tě, kde se v záři nebeského světla zje­vila sláva Božího Syna. Čekala je však práce. Museli pomoci lidem, kteří už Ježíše všude hledali.

Na úpatí hory se shromáždil veliký zástup. Přišel tam s učedníky, kteří s Je­žíšem na hoře nebyli, ale věděli, kam směřoval. Když se Spasitel s Petrem, Ja­kubem a Janem blížili k davu, vyzval Je­žíš své tři učedníky, aby o tom, co viděli, mlčeli. „Nikomu o tom vidění neříkej­te, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých." (Mt 17,9)

Učedníci měli o zjevení přemýšlet, ne je zveřejňovat. Kdyby je byli svěřili zástupu, vyvolalo by to jen zbytečný údiv a posměch. Před Kristovým vzkří­šením by zjevení nepochopilo ani zbý­vajících devět učedníků. Dokonce i tři vyvolení učedníci byli velmi nechápa­ví. Kristus jim odhalil nastávající udá­losti a oni se jeden druhého ptali, co by mohlo vzkříšení znamenat. Ježíše však o vysvětlení nepožádali. Jeho slo­va o budoucnosti je rmoutila, nechtěli jim věřit, a proto se ani nesnažili do­zvědět se víc.

Jakmile lidé Ježíše zahlédli, běželi mu vstříc a s radostí ho uctivě zdravili. Spa­sitel si však okamžitě všiml jejich vel­kých rozpaků. Učedníci vypadali usta­raně. Prožili trpké zklamání a cítili se poníženě. Když čekali na úpatí hory, přivedl k nim jeden muž svého syna. Prosil je, aby ho zbavili ducha němoty, který jej trápil. Moc vyhánět nečisté duchy dal Ježíš učedníkům v době, kdy je vysílal zvěstovat evangelium v Galileji. Tehdy v pevné víře vyšli a zlí duchové se jim podřizovali. Tentokrát ve jménu Krista přikázali nečistému duchu, aby opustil svoji oběť, ale démon se jim jen vysmál dalším projevem své moci. Učedníci si porážku nedokázali vysvětlit. Uvědomo­vali si, že takovým neúspěchem připravují sobě i svému Mistru potupu. V zá­stupu byli zákoníci, kteří se chopili příležitosti a ponižovali je. Prodrali se k učedníkům a útočili na ně otázkami. Snažili se dokázat, že jsou podvodníci stejně jako jejich Mistr. Rabíni vítězoslavně prohlašovali, že mají před sebou zlého ducha, kterého ani učedníci, ani sám Kristus nejsou schopni přemoci. Lid se začínal přiklánět na stranu záko­níků. Davu se zmocňoval pocit opovr­žení.

UZDRAVENÍ POSTIŽENÉHO

Náhle všechno obviňování ustalo. Lidé si všimli, že se k nim blíží Kristus se tře­mi učedníky. Obrátili se a vítali jej, jako by se vůbec nic nestalo. Noc prožitá ve společenství s nebeskou slávou zane­chala na Spasiteli i na učednících své stopy. Z jejich tváří vyzařovalo světlo, které budilo bázeň. Zákoníci se ve stra­chu stáhli zpátky a lid vítal Ježíše.

Spasitel přišel, jako by byl při všem, co se stalo. Upřeně se zadíval na záko­níky a zeptal se: „Oč se s nimi přete?" (Mk9,l6)

Hlasy, ještě před chvílí tak troufalé a útočné, najednou utichly. V zástupu zavládlo mlčení. Jen zoufalý otec se pro­dral davem k Ježíši, padl mu k nohám a líčil mu své trápení a zklamání.

Řekl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha, a ne­může mluvit. Kdekoli se ho zmocní, po­valí ho... Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to." (Mk 9,17.18)

Ježíš se podíval na vyděšený zástup, škodolibé zákoníky a zmatené učední­ky. V srdci každého z nich viděl nevíru. Smutně zvolal: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?" (Mk 9,19) Po­tom se obrátil ke sklíčenému otci: „Při­veď svého syna."

Když jej přivedli, Spasitel na něho pohlédl a zlý duch ho okamžitě srazil k zemi. Chlapec se zmítal ve strašlivých křečích. Svíjel se, z úst mu vytékala pě­na a vydával ze sebe nesrozumitelné zvuky.

Kníže života se opět octl na bitevním poli s vládcem temných mocností. Kris­tus plnil svůj úkol. Byl pomazán, aby „vyhlásil zajatcům propuštění..., pro­pustil zdeptané na svobodu" (L 4,18). Satan se snažil udržet si svoji moc nad obětí. Neviditelné zástupy andělů svět­la i andělů temnoty sledovaly zápas zblízka. Ježíš na chvíli dovolil zlému du­chu, aby projevil svoji moc. Chtěl, aby lidé lépe pochopili, z čeho posedlého vysvobodí.

Lidé přihlíželi se zatajeným dechem, otec se strachem i nadějí. Ježíš se zeptal: „Od kdy to má?" (Mk 9,21) Otec vyprá­věl o dlouhých letech utrpení a potom, jako by už nemohl dál, zvolal: „Můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám." (Mk 9,22) „Můžeš-li!" Ještě v této chvíli otec pochyboval o Kristově moci.

Ježíš odpověděl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří." (Mk 9,23) Kristova moc byla dostatečná, uzdrave­ní chlapce však záviselo na víře jeho ot­ce. Muž si uvědomil svoji slabost a z očí mu vytryskly slzy. Cele se spolehl na Kristovu milost a vykřikl: „Věřím, po­moz mé nedověře." (Mk 9,24)

Ježíš se obrátil k postiženému a řekl: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho ne­vcházej!" (Mk 9,25) Ozval se výkřik a chlapcovo tělo se začalo zmítat ve smrtelném zápase. Zdálo se, že démon, který z něho vycházel, jej chce připravit o život. Chlapec zůstal ležet bez hnutí a bez známky života. Lidé šepta­li: „Umřel." Ježíš ho však vzal za ruku, zvedl ho a zcela zdravého na duchu i na těle jej předal otci. Otec i syn vzda­li chválu jménu svého Vykupitele. Lidé „žasli nad velikou Boží mocí" a pora­žení zákoníci schlíple a rozmrzele ode­šli (L 9,43).

„Můžeš-li, slituj se nad námi a po­moz nám." (Mk 9,22) Tuto prosbu vy­slovilo již mnoho lidí zatížených hří­chem. Milosrdný Spasitel jim všem od­povídá: „Všechno je možné tomu, kdo věří." Víra nás spojuje s nebem a dává nám sílu pro boj s temnými mocnost­mi. V Kristu nám Bůh dal vše potřebné pro vítězství nad každým hříchem, s ním můžeme odolat i nejsilnějšímu poku­šení.

Mnozí lidé si však uvědomují, že ne­mají dostatek víry, a zůstávají od Krista odtrženi. Ve své bezmocnosti a ubo­hosti by se měli cele spolehnout na mi­lost soucitného Spasitele. Neměli by hle­dět na sebe, ale na Krista. On je dnes stejně mocným Vykupitelem, jako byl v době, kdy kráčel po zemi, uzdravoval nemocné a vyháněl démony. Víra se ro­dí z Božího slova. Držte se tedy jeho za­slíbení: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven." (J 6,37) Vrhněte se k jeho nohám a volejte: „Věřím, pomoz mé ne­dověře." Budete-li tak činit, nikdy neza­hynete. Nikdy.

Vyvolení učedníci viděli v krátkém časovém úseku nejvyšší stupeň slávy i ponížení. Viděli proměněného člověka, ve kterém se odrážel Boží obraz, i člo­věka poníženého podobou satana. Na hoře se stali svědky Spasitelova rozhovoru s Božími posly. Slyšeli hlas, který vycházel ze zářící slávy a oznamoval, že Ježíš je Boží Syn. Viděli také, jak Ježíš sestoupil dolů, aby se setkal s tou nej­bídnější a nejodpudivější podívanou - s posedlým chlapcem, jenž se znetvořeným obličejem křečovitě skřípal zuby ve smrtelném utrpení. Žádný člověk mu nedokázal pomoci. Mocný Vykupi­tel, který ještě před několika hodinami stál ve své slávě před udivenými učed­níky, se sklonil k satanově oběti, zvedl ji ze země a duševně i tělesně zdravou ji vrátil otci a rodině.

ZDROJ SÍLY

Byl to názorný příklad vykoupení. Bo­ží Syn se z Otcovy slávy sklonil ke ztra­cenému člověku, aby jej zachránil. Na­značil tím, jaké poslání čeká učedníky. Nemají trávit všechen čas s Kristem na hoře duchovního osvícení. Musejí pra­covat i dole v údolí. Satanem zotročení lidé čekají na slovo víry a modlitbu za své vysvobození.

Devět učedníků se stále trápilo svým selháním. Když byli zase sami s Ježí­šem, ptali se: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?" Ježíš jim odpověděl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: 'Přejdi odtud tam', a přejde; a nic vám nebude nemožné. Takový duch nevyjde jinak než modlit­bou a postem." (Mt 17,19-21) Příčinou jejich neúspěchu v boji proti mocnos­tem temnoty byla nevěra, jež jim brá­nila v užším spojení s Kristem, a leh­komyslnost, s jakou přistupovali ke svěřenému dílu.

Kristova slova o jeho blízké smrti učedníky trápila a vzbuzovala v nich pochybnosti. Když si Ježíš vybral jako společníky pro cestu na horu jen tři z nich, vyvolal u zbývajících devíti žár­livost. Místo aby se posilovali ve víře modlitbou a rozjímáním nad Kristový­mi slovy, zabývali se svou sklíčeností a pocitem ukřivděnosti. Ponořili se do duchovní tmy a v tomto stavu se pus­tili do boje se satanem.

Obstát v takovém zápasu by však znamenalo vstoupit do něho v úplně jiném duchu. Jejich víra by byla muse­la být posílena upřímnou modlitbou, postem a pokorou srdce. Museli by se zříci svého „já" a nechat se ovládnout Duchem svatým a Boží mocí. Člověk se musí opravdově a vytrvale modlit k Bohu ve víře, která jej vede k úplné a bezvýhradné odevzdanosti Pánu a jeho dílu. Jen tak může získat pomoc Du­cha svatého v boji proti vládcům a temným mocnostem tohoto světa i proti zlým duchům v nebesích.

Ježíš řekl: „Budete-li mít víru jako zrn­ko hořčice, řeknete této hoře: 'Přejdi odtud tam', a přejde." Hořčičné zrno je sice malé, ale skrývá v sobě tutéž ta­jemnou sílu, ze které vyrůstá obrovský strom.

Když se hořčičné zrno dostane do půdy, přijímá z ní vše, co Bůh připravil pro jeho výživu, a nepatrný zárodek rychle roste. Pokud máte takovou víru, budete čerpat sílu z Božího slova a při­jímat vše, co pro vás Bůh připravil. Vaše víra poroste a nebeské síly vám budou pomáhat. Satan vám bude klást do ces­ty obrovské - zdánlivě nepřekonatel­né - překážky, s vírou je však zdoláte. „Nic vám nebude nemožné."

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Bible - Český ekumenický překlad

Související knihy

Diskuse