Svátek stánků

V Jeruzalémě se konal jeden z nejdůležitějších židovských svátků - Svátek stánků. Účastnil se jej také Ježíš, který svým projevem opět zaujal davy.

Židé se měli třikrát do roka shromáždit v Jeruzalémě k oslavě Hospodina. Čini­li tak na pokyn neviditelného Vůdce Izraele, skrytého v oblakovém sloupu. V zajetí nemohli Židé toto ustanovení dodržovat. Když se však vrátili do své ze­mě, opět slavnosti obnovili. Bůh si přál, aby si jej lidé při výročních svátcích při­pomínali. Až na několik výjimek však kněží a vůdcové národa na smysl slav­ností zapomněli. Kristus, který tato shromáždění lidu ustanovil a znal je­jich význam, byl svědkem jejich zvrá­cenosti.

Svátek stánků byl posledním shro­mážděním v roce. Bůh si přál, aby se lidé v této době zamýšleli nad jeho dobro­tou a milosrdenstvím. Staral se o celou zemi a žehnal jí. Bděl nad ní dnem i no­cí. Sesílal jí déšť i sluneční paprsky, aby mohla plodit. Na palestinských pláních i v údolích se sklízela úroda. Lidé česa­li olivy, stáčeli vzácný olej a ukládali jej do nádob. Také palmy nesly své plody. Z purpurových hroznů vína se lisovala šťáva.

Svátek trval sedm dní. Obyvatelé Pa­lestiny a mnoha dalších zemí opouštěli své domovy a vydávali se do Jeruzaléma, aby se slavnosti mohli zúčastnit. Li­dé přicházeli zblízka i zdaleka a na zna­mení radosti přinášeli dary. Staří i mla­dí, bohatí i chudí tak chtěli vzdát Bohu díky za hojnost, jíž korunoval rok, i za všechna ostatní požehnání. Všude panovalo veliké nadšení a lidé snesli z okol­ních lesů všechno, co mohlo potěšit zrak. Město vypadalo jako jeden pře­krásný háj.

Slavnost byla nejen poděkováním za úrodu, ale také vzpomínkou na to, jak se Bůh staral o Izrael na poušti. Na památku svého stanování v poušti bydle­li Izraelci po dobu konání slavnosti ve stáncích či přístřešcích zhotovených ze zelených větví. Stavěli je na ulicích, na nádvořích chrámu nebo na střechách domů. Kopce i údolí v okolí Jeruzaléma byly posety zelenými příbytky a hem­žily se lidmi.

Věřící slavili svátek duchovními zpě­vy a děkovnými modlitbami. Krátce před slavností byl Den smíření. Lidé vyznali své hříchy a bylo jim oznáme­no, že jsou smířeni s Bohem. Byli tedy připraveni k radostným oslavám. „Chvá­lu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné" (Ž 106,1)  znělo vítězně. Zpěv doprovázely nej­různější hudební nástroje a všude se ozývalo „hosana". Všeobecná radost vr­cholila v chrámě. Tam se odehrávaly vel­kolepé obětní obřady. Po obou stra­nách bílého mramorového schodiště stál sbor levitů a zpíval. Zástupy věří­cích mávaly palmovými a myrtovými větvemi a přidávaly se ke zpěvu sboru. Zblízka i zdaleka se k nim připojovaly další hlasy a chvalozpěvy se rozeznívaly i po všech kopcích v okolí.

V noci byly chrám i nádvoří osvětle­ny. Hudba, palmové ratolesti, radostné „hosana", velké shromáždění lidu ozá­řené světlem zavěšených lamp, řady kněží a okázalé obřady - to vše přítom­né hluboce zasahovalo. Nejpůsobivější obřad slavnosti připomínal pobyt Izra­ele na poušti.

Když začalo svítat, kněží dlouze a pro­nikavě zatroubili na stříbrné trubky. V odpověď jim zazněl zvuk dalších tru­bek a radostné výkřiky lidí ze stánků. Vše se rozléhalo v horách i v údolích a vítalo slavnostní den. Potom kněz na­bral z potoka Kidrónu vodu do nádoby. Zvedl ji do výšky a za zvuku trub v ryt­mu hudby pomalu, slavnostně vystupo­val po širokých chrámových schodech a zpíval: „A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme." (Ž 122,2)

Kněz přinesl nádobu k oltáři upro­střed kněžského nádvoří. Byla tam dvě stříbrná umyvadla a u každého z nich stál kněz. Do jednoho umyvadla nalil vo­du z nádoby a do druhého víno. Obojí stékalo do potrubí, které bylo spojené s Kidrónem a vedlo do Mrtvého moře. Posvěcená voda představovala pra­men, který na Boží rozkaz vyrazil ze skály, aby mohli Izraelci uhasit svoji žízeň. Potom zazněly jásavé chvalozpě­vy: „Hospodin je má záštita a píseň..., s veselím budete čerpat vodu z prame­nů spásy." (Iz 12,2.3)

JEŽÍŠ OTÁLÍ S ODCHODEM NA SLAVNOST

Josefovi synové se připravovali na slav­nost stánků a pozorovali Ježíše. Ten však ani v nejmenším nenaznačil, že by se ho chtěl zúčastnit. Nespouštěli jej z očí. Od doby, kdy uzdravil nemocného v Bethesdě, na společná shromáždění nechodil. Chtěl se vyhnout zbytečným sporům s vedoucími představiteli v Je­ruzalémě, a proto se omezil na práci v Galileji. Jeho zdánlivý nezájem o vel­ká náboženská shromáždění a nepřá­telství kněží a rabínů mátly nejen lid, ale i jeho učedníky a příbuzné. Ve svém učení zdůrazňoval, že poslušnost Boží­ho zákona přináší lidem velké požeh­nání. A přitom jako by sám neměl o Bo­hem stanovený obřad zájem. Jeho sty­ky s publikány a dalšími lidmi špatné pověsti, přehlížení rabínských nařízení a odvaha, s jakou rušil tradiční poža­davky na svěcení soboty jej přiváděly do rozporu s náboženskými vůdci a vy­volávaly mnoho otázek. Jeho bratři si mysleli, že dělá chybu, když se odděluje od významných učenců národa a staví se proti nim. Byli přesvědčeni, že tito vzdělaní muži mají pravdu a Ježíš se mýlí. Měli však před očima jeho bezhříšný život. Nepatřili k jeho učedníkům, ale jeho skutky se jich přesto hluboce dotýkaly. Jeho oblíbenost v Galileji jim lichotila. Stále doufali, že nějakým způsobem dokáže svoji moc a přesvědčí farizeje, že je skutečně tím, za koho se prohlašuje. Co kdyby snad skutečně byl Mesiášem, Knížetem Izraele! Tako­vé pomyšlení v nich vzbuzovalo pocit pýchy a zadostiučinění.

Měli strach, aby vše dopadlo tak, jak chtěli, a proto naléhali na Ježíše, aby šel do Jeruzaléma. „Jdi odtud do Judska, aby tam tvoji učedníci viděli skutky, které činíš. Nikdo přece nezůstává se svými skutky v ústraní, chce-li být zná­mý na veřejnosti. Činíš-li takové věci, ukaž se světu!" (J 7,3.4) Ono „činíš-li" vyjadřovalo pochybnost a nevíru. Při­suzovali mu zbabělost a slabost. Pokud ví o tom, že je Mesiáš, proč je tak divně uzavřený a nic nedělá? Pokud opravdu má takovou moc, proč nejde do Jeruza­léma a neprosadí svůj nárok? Proč nepředvede v Jeruzalémě zázraky, o nichž se mluví v Galileji? Neskrývej se v od­lehlých krajích, říkali, a nepředváděj své mocné činy nevzdělaným rolníkům a ry­bářům. Ukaž se v hlavním městě, získej si podporu kněží a vládců a sjednoť ná­rod v novém království.

Ježíšovi bratři byli vedeni sobecký­mi pohnutkami, jež často ovládají lidi, kteří touží po okázalosti. Sobectví bylo příznačným rysem světa. Ježíšovi bratři byli dotčeni, protože Ježíš se nesnažil získat pozemský trůn, ale představoval se jako Chléb života. Byli zklamaní, když jej mnozí z jeho učedníků opustili. I oni sami se od něho odvrátili. Nechtěli nést kříž, který by je čekal, kdyby uznali Je­žíše za Božího Posla, jak to zjevovaly je­ho skutky.

Ježíš jim řekl: „'Můj čas ještě nena­stal, ale pro vás je stále vhodný čas. Vás nemůže svět nenávidět, mne však nená­vidí, protože ho usvědčuji z jeho zlých skutků. Vy na svátky jděte, já na tyto svátky ještě nejdu, protože můj čas se dosud nenaplnil.' To jim řekl a zůstal v Galileji." (J 7,6-9) Bratři mluvili s Je­žíšem povýšeně a nařizovali mu, co má dělat. Ježíš však jejich napomenutí od­mítl a zařadil je mezi lidi se světským smýšlením, ne mezi své nesobecké a obětavé učedníky. Řekl: „Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, pro­tože ho usvědčuji z jeho zlých skutků." Svět neobrací svoji nenávist proti těm, kdo mají stejného ducha jako on, na­opak, má je rád jako své vlastní.

Pro Krista nebyl svět místem, kde by se mohl mít dobře a kde by se dočkal povýšení. Nikdy nehledal příležitost k rozšiřování své moci a slávy. Pro něho svět takovou odměnu neměl. Pro Ježíše byl svět místem, kam jej poslal Otec. Přišel uskutečnit veliký plán vykoupe­ní, aby svět mohl žít. Pracoval pro zá­chranu lidstva. Neměl však být troufa­lý, zbytečně se vystavovat nebezpečí či předbíhat rozhodujícím událostem. Všechno v jeho díle mělo svůj čas. Mu­sel trpělivě čekat. Věděl, že jej svět bude nenávidět a pro své dílo bude muset zemřít. Vystavovat se smrti předčasně by však nebylo v souladu s vůlí Otce.

Zprávy o Kristových zázracích se roz­šířily z Jeruzaléma do všech míst, kde Židé žili. Již několik měsíců ho lidé na žádných slavnostech neviděli, a přesto se o něho nepřestali zajímat. Na Svátek stánků přicházeli Židé ze všech částí světa a mnozí se těšili, že se tam s ním setkají. Na začátku slavnosti se na něho vyptávali. Farizeové a přední muži jej také očekávali a doufali, že budou mít příležitost jej odsoudit. Starostlivě se ptali: „Kde je?" Tuto otázku si kladli všichni. Nikdo však neznal odpověď. Ze strachu z kněží a vůdců se nikdo ne­odvažoval uznat jej za Mesiáše. Všude se o něm potichu, ale se vší vážností mluvilo. Mnozí se jej zastávali a tvrdili, že ho poslal Bůh. Jiní ho zatracovali ja­ko podvodníka.

NA SLAVNOSTI

Ježíš zatím nepozorovaně dorazil do Je­ruzaléma. Chtěl se vyhnout lidem, kteří proudili do města ze všech stran, a pro­to si vybral málo používanou cestu. Kdy­by se byl připojil k nějaké karavaně, která putovala na slavnost, vzbudil by při vstupu do města velkou pozornost a nadšení lidu by popudilo vládce pro­ti němu. Chtěl tomu předejít, a proto se vydal opuštěnou cestou.

Uprostřed slavnosti se za přítomnos­ti velikého davu objevil na chrámovém nádvoří. Rozruch kolem jeho osoby prá­vě vrcholil. Když jej lidé na slavnosti neviděli, domnívali se, že se bojí moci kněží a vládců. Všude se rozhostilo ti­cho. Všichni byli jeho příchodem pře­kvapeni. Žasli nad tím, jak důstojně a odvážně si počíná tváří v tvář moc­ným nepřátelům, kteří mu usilují o ži­vot.

Ježíš byl v té chvíli středem pozor­nosti všech shromážděných a oslovil je jako nikdo předtím. Svými slovy doká­zal, že zná izraelské zákony a ustanovení i obětní službu a učení proroků mno­hem lépe než kněží a rabíni. Bořil pře­hrady formalismu a tradice. Zdálo se, jako by měl před očima budoucí událos­ti. Viděl Neviditelného, a proto hovořil o věcech pozemských i nebeských, lid­ských i Božích s neochvějnou jistotou. Jeho slova byla jasná a přesvědčivá a li­dé žasli nad jeho učením stejně jako předtím v Kafarnaum, neboť „jeho slo­vo mělo moc" (L 4,32). Ježíš varoval své posluchače před zkázou, která je po­stihne, když budou odmítat požehná­ní, jež jim přináší. Podal jim všechny možné důkazy o tom, že ho posílá Bůh, a ze všech sil se snažil přivést je k po­kání. Jeho vlastní národ by jej neod­mítl a nezabil, kdyby je Ježíš před tako­vým činem mohl ochránit.

Všichni žasli nad jeho znalostí zákona a proroků a ptali se jeden druhého: „Jak to přijde, že se vyzná v Písmech, když ho tomu nikdo neučil?" (J 7,15) Židé uzná­vali jako učitele náboženství jen toho, kdo studoval v rabínských školách. Ježíš ani Jan Křtitel se tam neučili, a proto je považovali za nevzdělance. Všichni, kdo je slyšeli, byli překvapeni, jak znají Pís­mo, když je „nikdo neučil". Jan a Ježíš se skutečně u lidí neučili. Jejich učitelem byl sám nebeský Bůh, od něho získali opravdovou moudrost.

Když Ježíš hovořil na chrámovém nádvoří, lid jako by oněměl. Jeho nej­větší nepřátelé se cítili úplně bezmoc­ní, nebyli schopni mu ublížit.V té chví­li zapomněli na všechny své zájmy.

ŽIVÁ VODA

Každý den učil lid, dokud nepřišel „po­slední, velký den svátků" (J 7,37). Toho rána byli už lidé dlouhými slavnostmi unaveni. Ježíš najednou zvýšil hlas tak,  že se rozezněl po celém chrámovém nádvoří:

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, 'proudy živé vo­dy poplynou z jeho nitra', jak praví Pís­mo." (J 7,37.38) Tato výzva na lidi v da­né situaci silně zapůsobila. Neustále viděli kolem sebe okázalou slávu a nád­heru, oči už měli oslepené září světel a barev, v uších jim stále zněla hlučná hudba. V celé té nepřetržité řadě obřa­dů však nebylo nic, co by uspokojilo potřeby jejich ducha a uhasilo jejich ží­zeň po nepomíjitelných věcech. Ježíš je vyzval, aby k němu přišli a pili vodu ži­vota, která se v nich stane „pramenem vyvěrajícím k životu věčnému".

Kněz tehdy právě vykonával obřad připomínající chvíli, kdy Mojžíš na pouš­ti udeřil do skály. Skála představovala Spasitele, který svou smrtí otevře živé proudy spasení pro každého, kdo žízní. Kristova slova byla vodou života. Kristus se v přítomnosti shromážděného davu vystavil ránám, aby světu vytrysk­la voda života. Satan zasazoval Kristu rá­ny a doufal, že Knížete života zničí. Mís­to toho však udeřil do skály, ze které vy­tekla živá voda. Při Ježíšových slovech se lidí zmocňovala neznámá bázeň a mnozí byli ochotni volat jako samař­ská žena: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila." (J 4,15)

Ježíš zná potřeby duše. Okázalost, bohatství a sláva je nemohou uspoko­jit. „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!" Ježíš zve k sobě bohaté i chudé, velké i malé, nedělá mezi lidmi žádné rozdíly. Chce sejmout břemena z obtí­žených, potěšit zarmoucené a dát na­ději zoufalým. Mnozí z těch, kdo Ježíše poslouchali, se trápili zklamanými na­dějemi a nosili v sobě skrytou bolest, někteří hledali uspokojení ve věcech tohoto světa a v uznání lidí. Když však již všeho dosáhli, poznali, že se namá­hali zbytečně, protože došli jen k děra­vé nádrži, u které nemohou svou žízeň uhasit. Stáli tedy uprostřed lesku radost­ných slavností nespokojení a smutní. Z pochmurného přemítání je vytrhlo nečekané pozvání: „Jestliže kdo žízní." Další Ježíšova slova v nich probudila no­vou naději. Duch svatý jim předkládal tento symbol tak dlouho, dokud v něm nepoznali nabídku vzácného daru spa­sení.

Kristova slova k lidem, kteří žízní, platí stále. Promlouvají k nám dokonce ještě naléhavěji než k těm, kdo je tehdy v poslední den slavnosti slyšeli v chrá­mu. Pramen vyvěrá pro každého. Una­veným a vyčerpaným nabízí osvěžující vodu věčného života. Ježíš stále volá: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pi­je." „Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života." (Zj 22, 17) „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pra­menem, vyvěrajícím k životu věčné­mu." (J 4,14)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse