Ježíšovo království

Lidé očekávali, že Ježíš zřídí na zemi své království, které bude vynikat především silou a mocí. On se jim ale snažil vysvětlit, že jeho království se od jejich představ výrazně liší.

Několik farizeů přišlo k Ježíši a ptali se ho: „Kdy přijde Boží království?" (L 17,20) Od chvíle, kdy se poselství Jana Křtitele: „Přiblížilo se království nebes­ké" (Mt 3,2) rozeznělo jako hlas pol­nice po celé zemi, uplynuly již více než tři roky. Farizeové však dosud neviděli ani náznak nastolení nového králov­ství. Mnozí z těch, kdo zavrhli Jana Křti­tele a na každém kroku se stavěli proti Ježíši, naznačovali, že Kristovo poslání selhalo.

Ježíš odpověděl: „Království Boží ne­přichází tak, abyste to mohli vypozoro­vat; ani se nedá říci: 'Hle, je tu' nebo 'je tam!' Vždyť království Boží je mezi vá­mi!" (L 17,20.21) Boží království začíná v srdci. Nehledejme znamení jeho pří­chodu v projevech pozemské moci.

Ježíš se obrátil k učedníkům a řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte." (L 17,22) Moje poslání není spojeno se světskou okázalostí, a proto vám hrozí nebezpe­čí, že jeho slávu nerozpoznáte. Neuvě­domujete si, jaké přednosti se vám do­stává, když máte mezi sebou v lidské podobě toho, kdo je životem a světlem lidí. Jednou budete s touhou vzpomí­nat na chvíle, kdy jste mohli chodit a ho­vořit s Božím Synem.

Ani Ježíšovi učedníci nedokázali pro své sobectví a světské zájmy pochopit duchovní slávu, kterou jim Kristus chtěl zjevit. Spasitelovu povahu a jeho poslá­ní docenili, teprve když odešel k Otci a na věřící byl vylit Duch svatý. Po při­jetí křtu Duchem si začali uvědomovat, že byli v přítomnosti samotného Pána slávy. Připomínali si Kristova slova a začínali chápat proroctví i zázraky, které Ježíš vykonal. Když si promítli Ježíšův obdivuhodný život, připadali si, jako by se probudili ze sna. Uvědomili si, že „Slo­vo se stalo tělem a přebývalo mezi ná­mi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný mi­losti a pravdy." (J 1,14) Kristus přišel od Boha do hříšného světa, aby zachrá­nil padlé Adamovy potomky. Když si to učedníci uvědomili, cítili, že nejsou tak důležití, jak si připadali. Stále znovu a znovu si připomínali jeho slova a či­ny. Ježíšova naučení, kterým dosud ro­zuměli jen částečně, se před nimi otevírala jako nové zjevení. Písmo se pro ně stalo novou knihou.

Když učedníci zkoumali proroctví o Kristu, dostávali se do těsného spole­čenství s Bohem. Dozvídali se o Spasi­teli, který vystoupil na nebesa, aby doko­nal dílo, jež započal na zemi. Uvědomili si, že v něm přebývá poznání, které žádný člověk bez Boží pomoci nemů­že pochopit. Králové, proroci a spra­vedliví muži o něm vypovídali ve svých proroctvích a učedníci potřebovali jeho vedení. Stále znovu s úžasem pročítali prorocké spisy o jeho povaze a díle. Uvě­domovali si, jak málo jim dříve rozumě­li a jak těžko vzácné pravdy o Kristu přijímali. Viděli jej v jeho ponížení, jak kráčí mezi lidmi jako jeden z nich. Ne­chápali tajemství jeho vtělení, nerozu­měli jeho dvojí přirozenosti. Jejich oči byly zastřené a nerozpoznaly lidstvím zahalené božství. Když je však osvítil Duch svatý, zatoužili jej znovu spatřit a sedět u jeho nohou. Přáli si jít za ním, aby jim vysvětlil části Písma, které sami nemohli pochopit. Jak pozorně by mu teď naslouchali. Co měl Kristus na mys­li, když říkal: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli." (J 16,12) Jak rádi by to všechno věděli. Litovali, že měli tak malou víru a tak zkreslené představy, že nedokáza­li pochopit pravdu.

Bůh pověřil svého posla, aby zvěsto­val Kristův příchod a obrátil pozornost židovského národa i celého světa k jeho dílu. Chtěl, aby se lidé mohli připravit a přijmout jej. Obdivuhodná osobnost, o které Jan hovořil, byla mezi nimi již více než třicet let. Oni však nepoznali, že jej poslal Bůh. Učedníky trápily výčitky svědomí, protože dovolili, aby jim nevěra zatemnila mysl. Ve tmě světa zá­řilo světlo a oni ani nevěděli, odkud při­chází. Sami sebe se ptali, proč se chovali tak, že je Kristus musel napomínat. Čas­to vzpomínali na rozhovory s Ježíšem a říkali: Jak jsme mohli připustit, aby nás světské zájmy a nepřátelství kněží a rabínů připravily o soudnost? Vždyť jsme ani nepochopili, že mezi námi byl někdo větší než Mojžíš, že nás učil ně­kdo moudřejší než Šalomoun. Jak jsme mohli být tak hluší a nechápaví!

Tomáš nevěřil, dokud nevložil prst do rány, kterou Ježíši způsobili římští vojáci. Petr poníženého a zavrženého Krista zapřel. Učedníkům se tyto bolest­né vzpomínky jasně vybavovaly. Byli s ním, ale nepoznali ho ani si ho nevá­žili. Teprve nyní si uvědomili svoji ne­věru a drásalo jim to srdce.

Když se proti nim kněží a přední muži spojili, přivedli je před veleradu a uvěznili, těšili se Kristovi následov­níci z toho, že „se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno" (Sk 5,41). Radovali se, že mohli lidem i andělům dokázat, že poznali Kristovu slávu a rozhodli se jej následovat za každou cenu.

Bez osvícení Duchem svatým nemo­hou lidé Kristovu slávu poznat. To platí dnes, stejně jako v době apoštolů. Křes­ťanství, které se vzhlíží ve světě a při­způsobuje se mu, si pravdy a Božího dí­la neváží. Kristovi následovníci necho­dí po cestách pohodlí, pozemské slávy a ústupků světu. Jdou úplně vpředu po úzkých namáhavých stezkách plných ponížení a pohany, v čele boje „proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským du­chům zla" (Ef 6,12). Dnešní kněží a fari­zeové je utlačují, spílají jim a nechápou je stejně jako ti, kteří žili v Kristově době.

Boží království přichází bez vnější okázalosti. Duch sebezapření, kterým se evangelium Boží milosti vyznačuje, je v naprostém rozporu s duchem světa a nikdy se s ním neshodne. „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemů­že je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem." (1 K2,14)

V dnešním náboženském světě je mnoho lidí, kteří podle svého přesvěd­čení usilují o nastolení Kristova králov­ství. Chtějí je zřídit na zemi jako svět­ské panství. Chtějí učinit našeho Pána vládcem království tohoto světa, jeho dvorů, armád, zákonodárných sborů, pálaců i tržišť. Představují si, že bude vládnout prostřednictvím zákonů usta­vených lidskou mocí. Kristus tu však již není osobně přítomen, a proto chtějí jednat místo něho a sami prosazovat zá­kony jeho království. Po zřízení právě takového království toužili Židé v Ježí­šově době. Kdyby byl býval ochoten ujmout se světské vlády, uzákonit vše, co považovali za Boží zákony a jmeno­vat je vykladači své vůle a vykonavate­li své moci, byli by jej přijali. On však řekl: „Moje království není z tohoto svě­ta." (J 18,36) Pozemský trůn by byl ni­kdy nepřijal.

Vláda, za které Ježíš žil, byla úplatná a nespravedlivá. Všude se projevovala zkaženost - vyděračství, nesnášenlivost a kruté násilí. Přesto se Spasitel o žád­nou vnější nápravu společnosti nepokusil.

Kdyby byl ochoten ujmout
se světské vlády přijali by jej.
On však řekl: „Moje království
není z tohoto světa."

Nenapadal nešvary národa ani neodsuzoval jeho nepřátele. Nezasa­hoval do pravomoci či správy vládnou­cích vrstev. Ježíš, který je nám příkla­dem, se ve světských záležitostech držel stranou. Ne však proto, že by byl lho­stejný k lidskému utrpení, ale proto, že lidským úsilím a vnějšími zásahy je od­stranit nelze. Náprava musí začít změ­nou srdce každého jednotlivce, jen tak může být úspěšná.

Kristovo království nepřichází na zá­kladě rozhodnutí dvorů, velerad či zá­konodárných sborů ani pod záštitou významných osobností světa. Rodí se jen tehdy, když člověk pod vlivem Du­cha svatého přijímá Kristovu povahu za svou. „Těm pak, kteří ho přijali a vě­ří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha." (J 1,12.13) To je je­diná moc, která může lidstvo povznést. Člověk má k dovršení tohoto díla při­spívat zvěstováním Božího slova a živo­tem podle Boží vůle.

Když apoštol Pavel začínal působit v Korintu, přelidněném, bohatém a bez­božném městě poznamenaném nepo­psatelnou zvrhlostí pohanských kultů, řekl: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného." (1 K2,2) Když potom později psal lidem, kteří podleh­li nejhorším hříchům, mohl jim připomenout: „Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha." „Stále za vás Bohu dě­kuji pro milost Boží, která vám byla dá­na v Kristu Ježíši." (1 K 6,11; 1,4)

Dílo Božího království není, a ani v Kristově době nebylo, v rukou těch, kdo se dožadují uznání a podpory svět­ských vládců a lidských zákonů. Usku­tečňují je Kristovi následovníci, kteří v jeho jménu zvěstují světu duchovní pravdy. Lidé, kteří se s nimi seznámí, pak mohou prožívat stejnou zkušenost jako Pavel: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus." (Ga 2,19.20) A stejně jako apoštol zač­nou pracovat pro druhé. Pavel řekl: „Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristo­vě vás prosíme: dejte se smířit s Bo­hem!" (2 K 5,20) (510)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse