Hostina v Šimonově domě

Při Ježíšově návštěvě Betanie uspořádal Šimon na jeho počest hostinu. Její pokojnou hladinu rozčeřila Marie svým pro mnohé nepochopitelným činem, když Ježíše „pomazala k pohřbu".

Šimon z Betanie byl považován za Ježíšova učedníka. Byl jedním z mála farizeů, kteří se ke Kristu otevřeně hlásili. Uznával Ježíše jako učitele a doufal, že by mohl být i Mesiášem, ale nepřijal jej za Spasitele. Jeho povaha se nezměnila a jeho zásady zůstaly nedotčeny.

Ježíš uzdravil Šimona z malomocen­ství, a tím si jej zÍskal. Při Kristově po­slední návštěvě Betanie Šimon z vděč­nosti uspořádal pro Spasitele a jeho učedníky hostinu. Sešlo se tam mnoho Židů. V Jeruzalémě panoval velký rozruch. Kristus a jeho poslání budily teh­dy větší pozornost než kdy předtím. Lidé, kteří přišli na hostinu, sledovali každý jeho pohyb a někteří na něho hleděli nepřátelsky.

Spasitel dorazil do Betanie šest dní před Velikonocemi a jako obvykle si šel odpočinout do Lazarova domu. Zástu­py poutníků, které přicházely do měs­ta, rozšířily zprávu, že Ježíš je na cestě do Jeruzaléma a v sobotu zůstane v Betanii. Lidé jásali a hrnuli se tam. Jedni měli zájem o Ježíše, druzí chtěli ze zvědavosti vidět Lazara vzkříšeného z mrt­vých.

Čekali, že se od Lazara dozvědí, co se stane s člověkem po smrti. Překvapilo je, že jim nic neřekl. Neměl jim totiž co sdělit. V Písmu čteme: „Mrtví nevědí zhola nic... Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly." (Kaz 9,5.6) Lazar však vydal jedi­nečné svědectví o Kristu. Proto byl také vzkříšen. S jistotou rozhodně prohlásil, že Ježíš je Boží Syn.

Zprávy, které návštěvníci Betanie při­nášeli do Jeruzaléma, vyvolávaly další rozruch. Všichni chtěli Ježíše vidět a sly­šet. Byli zvědaví, zda s ním do Jeruzaléma přijde i Lazar a zda bude prorok o Velikonocích korunován na krále. Kněží a přední muži viděli, že jejich vliv mezi lidem stále slábne, a proto Ježíše ještě více nenáviděli. Nemohli se dočkat chvíle, kdy se jej navždy zbaví. Čas ubí­hal a oni se už začínali bát, že Ježíš do Jeruzaléma nakonec možná ani nepřijde. Dobře si pamatovali, jak často zmařil jejich vražedné plány, a měli strach, že i tentokrát prohlédl jejich úmysly a vůbec se neukáže. Nedokázali skrýt své obavy a vyptávali se jeden druhého: „Co myslíte? Přijde na svátky?"

Kněží a farizeové svolali radu. Po La­zarově vzkříšení byli lidé Ježíši tak sil­ně nakloněni, že by bylo nebezpečné zmocnit se jej veřejně. Přední muži se tedy rozhodli, že jej zajmou tajně a v co největší tichosti odsoudí. Doufali, že až bude znám rozsudek, obrátí se nestálé veřejné mínění na jejich stranu.

Takový byl jejich plán. Chtěli Ježíše odstranit, ale uvědomovali si, že za La­zarova života to nebude možné. Pou­há existence muže, který byl čtyři dny v hrobě a na Ježíšovo slovo vstal z mrt­vých, by dříve nebo později mohla vy­volat vzpouru. Lid by se mohl mstít svým vůdcům za to, že Ježíše, který vy­konal tak veliký zázrak, zabili. Velerada proto rozhodla, že Lazar musí také zem­řít. Až tam je dohnala jejich závist a před­sudky. Jejich nenávist a nevěra narostly do takové míry, že chtěli připravit o ži­vot i muže, kterého nekonečná moc vy­svobodila z hrobu.

MARIINO POMAZÁNÍ JEŽÍŠE

Zatímco v Jeruzalémě strojili úklady, byl Ježíš a jeho přátelé na hostině v Šimonově domě. Spasitel seděl u stolu vedle Šimona, kterého uzdravil z ošklivé nemoci, a Lazara, kterého vzkřísil z mrt­vých. Marta obsluhovala a Marie pozor­ně poslouchala vše, co Ježíš říkal. Spa­sitel jí ve svém milosrdenství odpustil její hříchy a vysvobodil z hrobu jejího milovaného bratra. Marie mu byla ne­smírně vděčná. Slyšela, jak Ježíš mluví o své blížící se smrti. Zarmoutilo ji to a ve své lásce mu chtěla projevit úctu. Obětovala se a koupila alabastrovou ná­dobu „drahého oleje z pravého nardu," aby jej pomazala. Nyní však mnozí tvr­dili, že bude korunován na krále. Její smutek se proměnil v radost. Chtěla ja­ko první vzdát poctu svému Pánu. Roz­bila nádobu a vylila olej na Ježíšovu hlavu a nohy. Potom poklekla, slzami smáčela Ježíšovy nohy a utírala je svý­mi dlouhými rozpuštěnými vlasy.

JIDÁŠŮV POSTOJ

Nechtěla budit pozornost a možná by si jejího činu nikdo ani nevšiml - nebýt silné vůně oleje, která naplnila celou místnost a prozradila ji. Jidáše její jed­nání pobouřilo. Nečekal, co řekne Kris­tus, ale obracel se ke svým sousedům a tiše odsuzoval Spasitele za to, že trpí takové plýtvání. Jeho narážky byly vel­mi chytré a snadno mohly vyvolat nespokojenost.

Jidáš byl mezi učedníky pokladníkem a tajně se z jejich skromných úspor obo­hacoval. Jejich nepatrný majetek se tak rychle zmenšoval. Vše, co se mu poda­řilo získat, rychle ukládal do měšce. Pe­níze se potom často využívaly na pomoc chudým. Když se koupilo něco, co Jidáš nepovažoval za důležité, říkával: K če­mu takové plýtvání? Proč se peníze nedaly raději do měšce pro chudé, který mám u sebe? Mariin čin byl pravým opa­kem jeho sobectví a Jidáš se cítil zahanben. Chtěl svoji námitku proti její­mu daru jako obvykle zdůvodnit něja­kou ušlechtilou pohnutkou. Obrátil se k učedníkům a zeptal se: „'Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a pení­ze dány chudým?' To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo." (J 12,5.6) Ji­dáš neměl s chudými žádný soucit. Kdy­by se Mariin olej prodal a peníze se do­staly do jeho rukou, chudí by z nich nic neměli.

Jidáš si velice zakládal na svých schop­nostech. Myslel si, že jako pokladník ostatní učedníky značně převyšuje, a snažil se je o tom přesvědčit. Získal si jejich důvěru a měl na ně velký vliv. Učedníci uvěřili jeho předstíranému zájmu o chudé a jeho lstivé obvinění způsobilo, že na Mariinu oddanost hle­děli s nedůvěrou. U stolu se začalo ozý­vat reptání: „Nač taková ztráta? Mohlo se to prodat za mnoho peněz a ty dát chudým!" (Mt 26,8.9)

„UČINILA, CO MĚLA"

Marie výtku slyšela. Zachvěla se. Bála se, že sestra jí bude marnotratnost vy­čítat. Možná i Mistr si bude myslet, že je lehkomyslná. Beze slova omluvy či vy­světlení se chtěla vytratit. Náhle však zaslechla Ježíšův hlas: „Nechtě ji! Proč ji trápíte?" (Mk 14,6) Všiml si jejích roz­paků a strachu. Věděl, že svým činem chtěla vyjádřit vděčnost za odpuštění hříchů, a utěšil ji. Zvýšil hlas a umlčel všechno reptání slovy: „Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, mů­žete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu." (Mk 14, 6-8)

Voňavý olej, kterým by Marie byla pomazala Spasitelovo mrtvé tělo, na ně­ho vylila již zaživa. Při pohřbu by vůně naplnila jen hrob, nyní však potěšila Ježíšovo srdce, neboť svědčila o Mariině víře a lásce. Josef z Arimatie a Nikodém nepřinesli Ježíši svůj dar lásky za jeho života. Přišli s drahými mastmi až k je­ho chladnému nehybnému tělu a hoř­ce plakali. Ženy, které nesly voňavý olej k hrobu, šly nadarmo, Ježíš již vstal. Ma­rie však dokázala Spasiteli svoji lásku v době, kdy její oddanost vnímal, a po­mazala jej k pohřbu. Když potom na­dešla temná chvíle jeho veliké zkouš­ky, připomínal si Spasitel tento čin jako předzvěst lásky, kterou mu jednou je­ho vykoupení budou prokazovat na věčnosti.

Mnoho lidí přináší mrtvým vzácné dary a bez zábran jim vyznává svoji lás­ku. Mrtví je už sice nevidí ani neslyší, oni je však i přesto zahrnují něhou, uz­náním a oddaností. Kdyby to vše byli řekli ubohému člověku v době, kdy ješ­tě vnímal a kdy jejich slova potřeboval, mohli mu tím velmi pomoci.

VÝZNAM MARIINA ČINU

Marie si plně neuvědomovala význam svého činu. Na výtky, které proti ní lidé vznášeli, nedokázala odpovědět. Neuměla vysvětlit, proč pomazala Ježíše prá­vě při této příležitosti. Uposlechla hlasu Ducha svatého a jednala pod jeho vede­ním. Vnuknutí se nijak neospravedlňu­je. Jeho neviditelná přítomnost k člově­ku promlouvá a vybízí jej k činu. V tom je jeho smysl.

Kristus Marii objasnil význam jejího skutku, a tím jí dal víc, než od ní dostal. „Když vylila ten olej na mé tělo, učini­la to k mému pohřbu." (Mt 26,12) Ma­rie rozbila alabastrovou nádobu a vůně, která se z ní šířila, naplnila celý dům. Podobně měl zemřít i Kristus, jeho tě­lo mělo být rozbito. Měl však také vstát z hrobu a vůně jeho života měla naplnit celou zem. „Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vů­ně je Bohu milá." (Ef 5,2)

Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evan­gelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila." (Mk 14,9) Při pohledu do budoucna Spasitel ho­vořil o svém evangeliu s jistotou. Viděl, jak bude kázáno po celém světě. Spolu s ním se bude všude šířit vůně Mariina daru a její nezištný čin bude pro mno­ho lidí zdrojem požehnání. Království vznikají a zanikají, jména vládců a do­byvatelů upadají v zapomnění, čin této ženy však bude navždy zapsán v knize dějin. Až do konce času bude rozbitá alabastrová nádoba svědčit o nekoneč­né Boží lásce k padlému lidstvu.

JIDÁŠOVA ZRADA

Mariin skutek byl v naprostém proti­kladu s Jidášovým plánem. Kristus mohl Jidáše, který se snažil zasévat do mysli učedníků zlobu a vést je k odsuzování druhých, ostře napomenout. Mohl nespravedlivého žalobce spravedlivě obžalovat. Zná pohnutky i příčiny jednání každého člověka, mohl tedy na hostině přede všemi odhalit temné stránky Ji­dášova života. Mohl ukázat pravou tvář zrádce, který předstíral soucit s chudý­mi, a přitom je připravoval o peníze pro ně určené. Jidáš okrádal vdovy, sirotky i najaté dělníky a Kristus proti němu mohl popudit lid. Kdyby však Ježíš Jidáše veřejně odhalil, Jidáš by si tím mo­hl zdůvodnit svoji zradu. A kdyby jej byl nařkl jako zloděje, mohl Jidáš najít soucit i mezi učedníky. Spasitel mu nic nevytýkal. Neposkytl mu žádnou záminku pro jeho zradu.

Z Ježíšova pohledu však Jidáš po­chopil, že Spasitel prohlédl jeho pokry­tectví a zná jeho podlou a opovrženíhodnou povahu. Pochvalným uznáním Mariina činu, který byl tak přísně odsouzen, Kristus vlastně napomenul Ji­dáše. Nikdy předtím jej Spasitel přímo nepokáral. Jidáše se výtka hluboce do­tkla. Rozhodl se pro pomstu. Po večeři šel rovnou do velekněžského paláce, kde právě zasedala rada, a nabídl se, že Ježíše zradí.

Kněží se zaradovali. Izraelští vůdco­vé měli příležitost přijmout Krista za svého Spasitele, a to zcela zadarmo. Oni však vzácný dar, který jim Bůh ve své nekonečné lásce nabízel, odmítli. Ne­chtěli přijmout spasení, které nelze zaplatit zlatem, a koupili si Pána za třicet stříbrných.

Jidáš tak dlouho podléhal hrabivosti, až jej zcela ovládla a udusila v něm všechny dobré vlastnosti. Záviděl Ježíši oběť, kterou mu Marie přinesla. Nemo­hl přenést přes srdce, že se Spasitelovi dostalo pocty hodné králů. Za částku menší, než byla cena voňavého oleje, svého Pána zradil.

Učedníci nebyli jako Jidáš. Milovali svého Spasitele. Ani oni však zcela ne­docenili vznešenost jeho povahy. Kdy­by si byli uvědomili, co pro ně udělal, žádný dar pro něho by se jim nebyl zdál příliš drahý. Mudrci z Východu věděli o Ježíši jen málo, a přesto mnohem lépe pochopili, jaké pocty si zaslouží. Při­nesli Spasiteli vzácné dary a uctivě se mu poklonili v době, kdy ještě ležel v jeslích jako malé dítě.

VZÁCNOST UPŘÍMNÉ LASKAVOSTI

Kristus si váží upřímné laskavosti a li­dem, kteří mu ji prokazují, žehná. Ne­odmítl ani tu nejobyčejnější květinu, kterou mu s láskou podávaly dětské ru­ce. Přijímal jejich dary. Každému, kdo jej obdaroval, požehnal a jeho jméno zapsal do knihy života. Zprávy o Mariině činu v Písmu odlišují Lazarovu sestru od všech ostatních Marií. Člověk, který projevuje Ježíši svoji lásku a úctu, doka­zuje, že v něho věří jako v Božího Syna. Duch svatý připomíná, jak může žena prokázat svoji věrnost Kristu. „Umývala jim (věřícím) nohy, pomáhala nešťast­ným a osvědčila se v každém dobrém díle." (1 Tm 5,10)

Kristus byl rád, že Marie upřímně toužila konat jeho vůli. Ocenil projev její čisté lásky, který učedníci nedoká­zali a ani nechtěli pochopit. Její touha vzdát mu touto službou poctu pro ně­ho měla větší cenu než všechny vzác­né oleje světa. Dokazovala, jak hluboce si váží Vykupitele světa. Nechala se vést Kristovou láskou. Neustále přemýšlela o Kristově čistotě a vznešenosti. Olej byl symbolem jejího srdce. Byl vnějším projevem přetékajícího proudu lásky, která pramenila v nebi.

Mariin čin byl pro učedníky užiteč­ným poučením. Potřebovali si totiž uvě­domit, jak velmi by Ježíše potěšilo, kdy­by mu i oni projevili svoji lásku. Byl pro ně vším a oni netušili, že již brzy s nimi nebude a oni mu nebudou mo­ci vyjádřit vděčnost za jeho velikou lás­ku. Učedníci nikdy plně nepochopili ani náležitě neocenili, jak osamělý byl Kristus ve svém životě na zemi. Často jej trápilo, že se k němu nechovali tak, jak očekával. Věděl, že kdyby se byli podřídili vlivu nebeských andělů, kteří jej provázeli, žádná oběť by se jim ne­zdála dostatečná k vyjádření toho, co cítili.

Teprve později si uvědomili, čím vším mohli projevit Ježíši svoji lásku a vděčnost. Když už s nimi nebyl a oni si připadali jako ovce bez pastýře, začí­nali chápat, čím jej mohli potěšit. Ne­odsuzovali už Marii, ale sebe. Kdyby tak mohli vzít zpátky své reptání a slova o tom, že chudí by si zasloužili Mariin dar více než Kristus. Když snímali z kří­že umučené tělo svého Pána, trápily je výčitky svědomí.

VELIKOST JEŽÍŠOVY OBĚTI

V dnešním světě dělají lidé stejnou chy­bu. Jen málokdo dokáže ocenit, co všech­no pro něho Kristus znamená. Kdyby si to uvědomili, vyjádřili by svou lásku jako Marie a bez váhání by Krista také pomazali. Nákup drahého oleje by nepovažovali za ztrátu. Pro Krista by se jim nic nezdálo příliš drahé, žádnou oběť pro něho by nepovažovali za příliš vel­kou.

Když Kristus slyšel rozhořčená slo­va „Nač taková ztráta?" vybavila se mu před očima největší oběť všech dob. Viděl sám sebe jako dar, jako výkupné za ztracený svět. Pán byl k lidem neko­nečně štědrý a nikdo nemůže říci, že mohl udělat víc. V Ježíši dal Bůh celé nebe. Z lidského pohledu byla taková oběť zbytečnou ztrátou. Celý plán spa­sení se lidskému rozumu jeví jako plýt­vání milosrdenstvím a silami. Je plný sebezapření a nezištné obětavosti. Ne­beské zástupy jsou překvapeny, že se lidstvo nechce nechat povznést a obo­hatit nekonečnou láskou, kterou mu Bůh v Kristu prokázal. Právem by moh­ly volat: „Nač taková ztráta?"

Vykoupení ztraceného světa však muselo být úplné a dokonalé. Kristova oběť byla zcela dostačující pro záchra­nu každého člověka. Nemohla se ome­zit jen na ty, kdo Boží dar přijmou. Je pravda, že ne každý bude zachráněn. Plán vykoupení však není ztrátou ani přesto, že nebude dosaženo všeho, co ve své velkorysosti nabízí. Je víc než dostatečný.

ŠIMONOVO PODEZŘENÍ

Hostitel Šimon se pod vlivem Jidášova odsouzení Mariina daru pozastavoval nad Ježíšových chováním. Jeho farizejská pýcha byla dotčena. Věděl, že mnozí z jeho hostů pohlížejí na Ježíše s nedů­věrou a nelibostí. Pomyslel si: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice." (L 7,39)

Kristus uzdravil Šimona z malomo­cenství, a tím jej zachránil před postup­ným umíráním. Najednou Šimon pochy­buje, zda je Spasitel skutečně prorokem. Vždyť dovolil té ženě, aby se k němu přiblížila. Neodmítl ji jako velkou hříš­nici, které už nemůže být odpuštěno, a dokonce ani nedal najevo, že ví o jejím hříšném životě. Šimon byl v poku­šení si myslet, že Kristus není prorok. Domníval se, že Ježíš o ženě, která se chová tak neomaleně, nic neví. Jinak by jí přece nemohl dovolit, aby se jej do­týkala.

Šimon neznal Boha ani Krista, proto tak uvažoval. Neuvědomoval si, že Boží Syn musí jednat jako Bůh, projevovat soucit, lásku a milosrdenství. S Šimonem by Mariin kajícný čin nijak nepo­hnul. Když viděl, jak Marie líbá Kristu nohy a maže je olejem, ještě více se za­tvrdil. V duchu si říkal, že kdyby byl Kristus prorokem, rozpoznal by hříšní­ky a pokáral je.

POKÁRÁNÍ ŠIMONA

Spasitel na jeho nevyřčenou myšlenku odpověděl: „'Šimone, chci ti něco pově­dět. .. Jeden věřitel měl dva dlužníky. Prv­ní byl dlužen pět set denárů, druhý pa­desát. Když neměli čím splatit dluh, od­pustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?' Šimon mu odpověděl: 'Mám za to, že ten, kterému odpustil víc' Řekl mu: 'Správně jsi usoudil.'" (L 7,40-43)

Kristus vyjádřil svoji ostrou výtku podobenstvím stejně jako kdysi Nátan v rozhovoru s Davidem. Chtěl, aby je­ho hostitel vyřkl rozsudek sám nad se­bou. Šimon svedl ženu k hříchu, a nyní jí pohrdal. Velmi jí ublížil. Dva dlužníci z podobenství představovali Šimona a Marii. Ježíš nechtěl říci, že by měl kaž­dý z nich jiný dluh. Oba jsou Bohu nato­lik zavázáni, že mu jeho dobrodiní nikdy nemohou splatit. Šimon si však myslel, že je spravedlivější než Marie. Ježíš mu chtěl ukázat skutečnou velikost jeho provinění. Chtěl, aby Šimon pochopil, že jeho vina je o tolik větší než Marii­na, o kolik pět set denárů převyšuje pa­desát.

Teprve potom začal Šimon vidět sám sebe v jiném světle. Pochopil, jak si Kris­tus, který byl více než prorokem, Marie vážil. Poznal, že Spasitel svým pronika­vým prorockým zrakem viděl v jejím srdci lásku a oddanost. Zastyděl se. Uvědomil si, že Kristus jej nesmírně převy­šuje.

Spasitel pokračoval: „Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi ne­podal," Marie však z lásky skropila mé nohy slzami pokání a otřela je svými vlasy. „Nepolíbil jsi mne," ale žena, kte­rou pohrdáš, „od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy" (L 7,44.45). Kristus Šimonovi připomněl příleži­tosti, kdy mu mohl projevit svoji lásku a ukázat, jak si váží toho, co pro něho Spasitel vykonal. Ježíš jasně, ale taktně sdělil učedníkům, že jej mrzí, když mu jeho děti nevyjádří vděčnost ani slovy, ani tím, že by pro něho z lásky něco udělaly.

Spasitel znal pohnutky, které vedly Marii k jejímu činu, a věděl i to, co se skrývalo za Šimonovými slovy. Řekl mu: „Pohleď na tu ženu!" Je to hříšnice. „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, proto­že projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje." (L 7,44.47)

Šimonův chladný a lhostejný přístup ke Spasiteli svědčil o tom, jak málo si vážil milosti, kterou od Spasitele do­stal. Myslel si, že Ježíše poctí, když jej pozve do svého domu. Nyní však začal vidět sám sebe v pravém světle. Myslel si, že má svého hosta dobře přečteného, a ve skutečnosti host prohlédl je­ho. Šimon pochopil, že Kristus jej zná naprosto dokonale. Jeho náboženství bylo jen pláštíkem, kterým přikrýval své pokrytectví. Pohrdal Ježíšovým slitováním a láskou. Neuznával jej jako Božího zástupce. Marii byly její hříchy odpuštěny, jemu však ne. Přísnou spravedlností zákona, podle kterého chtěl soudit ženu, odsoudil sám sebe.

Šimon byl dojat Ježíšovou laskavos­tí. Spasitel mu nic nevytkl veřejně před ostatními hosty. Nejednal s ním tak, jak Šimon chtěl, aby jednal s Marií. Šimon viděl, že Ježíš netouží po tom, aby všich­ni věděli o jeho vině, ale že se jej snaží přesvědčit o pravdě a svou laskavostí a soucitem chce obměkčit jeho srdce. Přísné odsouzení by jen povzbudilo Šimonovu zatvrzelost a bránilo mu v po­kání. Trpělivé napomínání jej však pře­svědčilo o jeho hříšnosti. Pochopil, jak mnoho svému Pánu dluží. Jeho pýcha byla pokořena, Šimon činil pokání a z nadutého farizea se stal skromný a obětavý učedník.

MARIINA LÁSKA

Na Marii se lidé dívali jako na velkou hříšnici. Kristus však znal okolnosti, které ovlivňovaly její život. Mohl v ní uhasit veškeré naděje, ale neudělal to. Pozvedl ji z jejího zoufalého stavu. Ma­rie slyšela, jak sedmkrát vyčinil démo­nům, kteří ji ovládali, i to, jak usilovně za ni prosil Otce. Pochopila, jak hrozný je hřích vedle Ježíšovy neposkvrněné čistoty a v jeho síle zvítězila.

Z lidského pohledu byla Mariina si­tuace zcela beznadějná. Kristus však věděl, že Marie je schopná se změnit. Viděl, že má v povaze i mnoho dobré­ho. Plán vykoupení dával lidstvu veliké možnosti, a ty se měly naplnit i v jejím životě.

Z Kristovy milosti měla Marie podíl na božské přirozenosti. Padlá žena, je­jíž mysl ovládali démoni, byla přivede­na ke Spasiteli. Směla s ním být ve vel­mi úzkém společenství a sloužit mu. Marie seděla u jeho nohou a učila se od něho. Vylila mu na hlavu vzácný olej a slzami mu smáčela nohy. Stála u kří­že a doprovázela jej při pohřbu. Byla první, kdo přišel k hrobu po jeho vzkří­šení, a jako první zvěstovala, že Spasitel vstal z mrtvých.

Ježíš zná život každého z nás. Můžeš snad říci: Jsem hříšný, velmi hříšný. A může to být pravda. Čím jsi však hor­ší, tím více potřebuješ Krista. On niko­ho, kdo lituje svých hříchů, neodmítne. Nikomu nepřipomíná, co o něm ví, ale každého zkroušeného člověka povzbu­dí. Všem, kdo k němu přijdou s touhou po odpuštění a změně, odpustí.

Kristus by mohl přikázat nebeským andělům, aby vylili na zem nádoby jeho hněvu a každého, kdo nenávidí Boha, za­hubili. Mohl by vymazat tuto temnou skvrnu ze svého vesmíru. On to však ne­udělá. Stojí u oltáře a předkládá Bohu modlitby těch, kdo jej prosí o pomoc.

Ježíš každého, kdo se k němu utíká, povznáší nad všechna obvinění a pomlu­vy. Takové lidi pak nemůže nikdo, ani zlý anděl, obžalovat. Kristus se s nimi spojuje svou božskou i lidskou podsta­tou. Oni stojí vedle Spasitele, který ne­se hříchy světa, a osvěcuje je světlo Bo­žího trůnu. „Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospra­vedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kris­tus Ježíš, který zemřel a který byl vzkří­šen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!" (R 8,33.34)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Šimon Bench: Náhodou celkem najs, dokud 50Centuriáš nevrátil hrnce.... [4.11.2018 21:39]

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.7313 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál