Podobenství o fíkovníku

Na příkladu uschlého fíkovníku Ježíš názorně ukázal, že ve všem, co děláme, je nejdůležitější vnitřní přesvědčení.

Kristův slavnostní vjezd do Jeruzaléma jen matně naznačoval slávu a moc jeho příchodu v nebeských oblacích za vítězného jásotu andělů a radostného vo­lání svatých. Tehdy se naplní to, co oz­námil kněžím a farizeům: „Mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: 'Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.'" (Mt 23,39) Zacharjáš v prorockém vidění spatřil den koneč­ného vítězství i zkázu těch, kdo Krista při jeho prvním příchodu zavrhli: „Bu­dou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným." (Za 12,10) To vše měl Kristus na mysli, když hleděl na město a plakal nad ním. V dočasném zničení Jeruzaléma viděl konečnou zkázu lidí, kteří se provinili prolitím krve Božího Syna.

Učedníci věděli, že Židé Ježíše nená­vidí, nedovedli si však ještě představit, kam až je jejich zášť zavede. Nepochopi­li zatím skutečný stav Izraele a nerozu­měli ani údělu, který měl dopadnout na Jeruzalém. Kristus jim celou situaci odhalil výstižným podobenstvím.

Poslední výzva Jeruzalému zazněla nadarmo. Jako odpověď na svoji otáz­ku „Kdo je to?" slyšeli kněží a přední muži prorocký hlas z minulých dob, který se opakovaně ozýval ze zástupu. Oni v něm však nechtěli vidět projev Boží moci. V rozčilení a ohromení se snažili lid umlčet. V zástupu byli i řím­ští úředníci. Ježíšovi nepřátelé jim Spa­sitele udali jako vůdce vzpoury. Tvrdili, že se chce zmocnit chrámu a vládnout v Jeruzalémě jako král.

Ježíš klidným a tichým hlasem hlučí­cí dav na chvíli utišil a znovu vysvětlil, že nepřišel nastolit žádnou pozemskou vládu. Již brzy měl vystoupit ke svému Otci. Jeho žalobci jej neuvidí, dokud znovu nepřijde ve své slávě. Potom jej uznají, ale na jejich spasení už bude poz­dě. Ježíš mluvil smutně a s neobyčej­nou mocí. Římští úředníci ztratili řeč, byli najednou celí zaražení. Nebeský vliv sice ještě neovládl jejich srdce, ale ne­smírně na ně zapůsobil. V Ježíšově klid­né a vážné tváři viděli lásku, dobrotu a skromnou důstojnost. Pocítili k němu zvláštní, pro ně nepochopitelnou, náklonnost. Místo aby Ježíše zatkli, chtělo se jim vzdát mu poctu. Z podněcování nepokojů obvinili kněze a starší. Pora­žení a rozčilení vůdcové se se svými stíž­nostmi obrátili k lidu a začali se mezi sebou zlostně přít.

Ježíš zatím nepozorovaně vešel do chrámu. Byl tam naprostý klid. Událost na Olivové hoře přilákala všechen lid. Ježíš se v chrámu chvíli zdržel a smut­ně si jej prohlížel. Potom i s učedníky odešel a vrátil se do Betanie. Když ho lidé hledali, aby ho dosadili na trůn, ne­mohli ho najít.

USCHLÝ FÍKOVNÍK

Ježíš strávil celou noc na modlitbách a ráno šel opět do chrámu. Cestou pro­cházel kolem fíkového sadu. Měl hlad. „Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco na­lezne. Když k němu přišel, nenalezl nic než listí, neboť nebyl čas fíků." (Mk 11,13)

V té době fíky ve většině oblastí ještě nezrály a pro pahorky v okolí Jeruzalé­ma skutečně platilo, že „nebyl čas fíků." Zdálo se však, že v sadě, ke kterému se Ježíš blížil, jeden strom předčasně uzrál. Byl už zelený a fíkovník plodí dříve, než nasadí listy. Strom bohatě obrost­lý listím tedy sliboval i zralé plody. Byl to však jen klam. Ježíš prohlížel větve odzdola až k samému vrcholu, ale „ne­nalezl nic než listí" (Mk 11,13). Okáza­lá zeleň, nic víc.

Ježíš fíkovník proklel slovy: „Ať z te­be již na věky nikdo nejí ovoce!" (Mk 11,14) Druhého dne ráno šel Spasitel s učedníky zase do města. Když prochá­zeli kolem stromu, všimli si uschlých větví a spadaného listí. Petr řekl: „Mistře, pohleď, fíkovník, který jsi proklel, uschl." (Mk 11,21)

Kristovo prokletí fíkovníku učední­ky velmi překvapilo. Zdálo se jim, že se vymyká všem jeho zvykům a způso­bům. Často jim říkal, že nepřišel svět od­soudit, ale spasit. V mysli jim zněla jeho slova: „Syn člověka nepřišel lidi zahu­bit, ale zachránit." (L 9,56) Svými obdi­vuhodnými činy jen obnovoval, nikdy nic neničil. Učedníci jej znali jako Dár­ce života a Lékaře. Tento čin do jeho jed­nání vůbec nezapadal. „Proč to udělal?" ptali se.

Bůh „si oblíbil milosrdenství." „Jako­že jsem živ, je výrok Panovníka Hospo­dina, nechci, aby svévolník zemřel." (Mi 7,18; Ez 33,11) Dílo ničení a odsouze­ní je „dílo jemu nevlastní" (Iz 28, 21). Ve své milosti a lásce odhaluje Hospo­din budoucnost a zjevuje lidem důsled­ky hříchu. Prokletí fíkovníku bylo názorným podobenstvím. Neplodný strom, který se před Kristem pyšnil bohatým listím, představoval židovský národ. Spasitel chtěl svým učedníkům objasnit příčinu a neodvratnost zkázy Izraele. Přisou­dil proto stromu lidské vlastnosti a při­rovnal jej k vykladačům Boží pravdy. Židé vyznávali Boha, a tím se lišili od všech ostatních národů. Hospodin jim ve zvláštní míře projevoval svoji přízeň a oni si mysleli, že jsou spravedlivěj­ší než všichni ostatní. Zkazila je láska k světu a touha po bohatství. Chlubili se svým poznáním, a přitom neznali Boží požadavky. Byli pokrytečtí. Stejně jako neplodný fíkovník okázale vystavovali své na první pohled bohaté a nádher­né větve, ale nebylo na nich „nic než listí." Židovské náboženství se svým vel­kolepým chrámem, posvátnými oltáři, knězi v mitrách a působivými obřady oslňovalo, chyběla mu však pokora, lás­ka a dobrota.

Žádný strom v sadě ještě neměl ovo­ce. Ostatní fíkovníky ale neměly ani lis­tí. Nic neslibovaly a nikoho neklamaly. Představovaly pohany. Pravá zbožnost jim chyběla stejně jako Židům. Netvr­dili však, že slouží Bohu. Nechvástali se předstíranou dobrotou. Neznali Boží skutky ani Boží cesty. Pro ně ještě ne­byl čas fíků. Oni na den světla a naděje teprve čekali. Židé, kteří od Boha do­stali více požehnání, byli plně zodpo­vědní za zneužití svěřených darů. Před­nosti, kterými se chlubili, jejich vinu jen zvětšovaly.

Ježíš přišel k fíkovníku hladový a chtěl se nasytit. Podobně přišel i k Izraeli. Hladověl a doufal, že v něm najde ovoce spravedlnosti. Žehnal jim svými dary, aby mohli nést plody pro dobro světa. Dal jim všechny možnosti a přednosti a očekával, že jeho dílo milosti pocho­pí a budou s ním spolupracovat. Dou­fal, že se u nich setká s obětavostí, slitováním, horlivostí pro Hospodina, že bu­dou upřímně toužit po záchraně svých bližních. Kdyby byli zachovávali Boží zákon, jednali by stejně nesobecky jako Kristus. Avšak pýcha a nadutost v nich udusily lásku k Bohu i lidem. Odmítali sloužit druhým, a tím na sebe přivolávali zkázu. Bůh jim svěřil poklady prav­dy, ale oni je nerozdávali. Na příkladu neplodného stromu mohli vidět svůj hřích i trest, který bude následovat. Prokletý fíkovník vadl a usychal od ko­řenů. Byl názornou ukázkou toho, co se stane s židovským národem, až od něho Bůh odvrátí svoji milost. Vyvole­ný lid se nechtěl dělit se světem o po­žehnání, proto jej už nadále nebude dostávat. „Je to tvá zkáza, Izraeli." (Oz 13,9)

POUČENÍ PRO VŠECHNY

Toto varování platí pro každou dobu. Kristovo prokletí stromu, který sám stvořil, je výstrahou všem církvím i všem křesťanům. Kdo chce žít podle Božího zákona, musí sloužit druhým. Mnohým lidem chybí Kristovo milosrdenství a obětavost. Někteří se považují za vzor­né křesťany, a přitom nechápou, co služ­ba Bohu znamená. Ve svých plánech myslí jen na sebe. Jednají jen ve svém vlastním zájmu. Čas má pro ně cenu jen tehdy, když jej využívají pro svůj zisk. Ten je cílem veškerého jejich snažení. Neslouží nikomu jinému než sami so­bě. Bůh je stvořil, aby žili ve světě a ne­sobecky mu sloužili. Chtěl, aby podle všech svých možností pomáhali bliž­ním. Oni však nevidí nic jiného než se­be. Nezajímají se o druhé. Žijí jen sami pro sebe. Podobají se krásnému, ale ne­plodnému fíkovníku. Zachovávají náboženské obřady, ale chybí jim pokání a pravá víra. Tvrdí, že ctí Boží zákon, ale poslušnost je jim cizí. Mluví, ale nečiní. Prokletím fíkovníku Kristus ukázal, jak se mu prázdná okázalost oškliví. Říká, že lidé, kteří otevřeně hřeší, mají men­ší vinu než ti, kdo předstírají, že slouží Bohu, ale žádné ovoce k jeho slávě nenesou.

Podobenství o fíkovníku, které Ježíš vyprávěl před svou návštěvou Jeruzaléma, přímo souviselo s podobenstvím o neplodném stromu. Zahradník se při­mlouvá za neplodný strom. Prosí maji­tele, aby jej ještě jeden rok ponechal, že jej okope a pohnojí. Když přinese ovoce, dobře, když ne, má být poražen. Zahradník věnuje neplodnému stromu zvýšenou péči. Dá mu vše, co potře­buje. Když však ani potom nepřinese ovoce, nic už jej před zničením neza­chrání. O výsledku zahradníkova úsilí podobenství mlčí. Závisel totiž na lidech, kterým Ježíš příběh vyprávěl. Neplod­ný strom představoval právě je a na nich záleželo, jak rozhodnou o svém osudu. Nebe jim dalo vše, co mohlo, ale oni jeho požehnání nevyužili. Kristovo prokletí neplodného fíkovníku ukazovalo, jaký bude mít jejich počínání následek. Sa­mi rozhodli o své záhubě.

Židovský národ více než tisíc let zne­užíval Boží milost a přivolával na sebe Boží soudy. Odmítal Hospodinovo va­rování a zabíjel jeho proroky. Zodpo­vědnost za tyto hříchy padá i na lid Kristovy doby, neboť si počínal úplně stejně. Jeho vina spočívala v odmítnutí tehdy nabízené milosti a Božího varo­vání. Pouta, která židovský národ po staletí připravoval, si nasadil lid Kristo­vy doby.

Lidé v každé době se mohou nechat osvítit, je jim dána příležitost, zkušební doba, ve které se mohou smířit s Bohem. Tato milost však není nekonečná. Může působit i celé roky, přestože ji li­dé přehlížejí či odmítají. Jednou se však ozve naposledy. Potom už zatvrzelé srd­ce volání Božího Ducha neslyší. Vlíd­ný a působivý hlas už hříšníka neoslo­vuje, nenapomíná ani nevaruje.

Tento den nastal pro Jeruzalém. Je­žíš nad odsouzeným městem žalostně plakal, ale zachránit je nemohl. Vyčer­pal už všechny možnosti. Izrael odmítl varování Božího Ducha, a tím zavrhl to jediné, co mu mohlo pomoci. Nikdo už jej nemohl vysvobodit.

VARUJÍCÍ PŘÍKLAD

Židovský národ představuje nezávisle na čase všechny, kdo pohrdají výzvami nekonečné lásky. Slzy, které Kristus ronil nad Jeruzalémem, proléval za hří­chy lidí všech dob. V odsouzení Izraele mohou lidé, kteří odmítají napomenu­tí a varování svatého Božího Ducha, vi­dět i své odsouzení.

I v dnešní době si mnozí lidé počí­nají stejně jako kdysi nevěřící Židé. Po­znali projevy Boží moci, Duch svatý pů­sobil na jejich srdce, oni však zůstali ve své nevěře a zatvrzelosti. Bůh jim po­sílá varování a napomenutí, ale oni ne­chtějí přiznat své chyby a Boží posly i jejich poselství odmítají. Prostředky, kterými se je Bůh snaží zachránit, se jim stávají kamenem úrazu.

Odpadlý Izrael nenáviděl Boží pro­roky, protože odhalovali jeho skryté hří­chy. Král Achab považoval Elijáše za svého nepřítele, protože jej prorok káral za jeho tajné nepravosti. I dnes se Kris­tovi služebníci, kteří napomínají lidi za jejich hříchy, setkávají s posměchem a pohrdáním. Biblická pravda, Kristovo náboženství, bojuje proti všeobecné záplavě mravní zkaženosti. Dnešní člo­věk má v sobě mnohem více předsudků než lidé v Ježíšově době. Kristus nespl­nil naděje, které do něho Židé vkládali. Jeho život byl výčitkou jejich hříchům, a proto jej zavrhli. Ani dnes lidé nejed­nají v souladu s pravdou Božího slova a přirozeně k ní netíhnou, proto její svět­lo tak často odmítají. Satan v nich vzbu­zuje pochybnosti o Božím slově a vede je k tomu, aby se řídili svým vlastním ná­zorem. Oni potom volí raději tmu než světlo, a přispívají tak ke své záhubě. Lidé, kteří se pohoršují nad Kristovými slovy, nacházejí pro svůj postoj stále více důvodů, až se nakonec od Pravdy a Ži­vota zcela odvrátí. Tak tomu bylo v mi­nulosti a je tomu dodnes. Bůh nemá v úmyslu vyvracet každou námitku, kte­rou světský člověk proti jeho pravdě vznese. Pro ty kdo odmítají světlo, kte­ré jim mohlo prozářit temnotu, zůsta­ne tajemství Božího slova navždy skry­to. Nikdy nepochopí pravdu. Bloudí ve tmě a neví, že kráčejí do záhuby.

Kristus si na vrcholu Olivové hory promítl v duchu celé dějiny lidstva. Jeho slova se týkají každého, kdo pohrdá Boží milostí a láskou. Pokud si právě ty těchto jeho darů nevážíš, dobře poslou­chej! Především ty bys měl totiž po­znat, kde najdeš pokoj. Kristus pro tebe roní hořké slzy, a ty možná ani nevíš, proč bys měl nad sebou plakat. Možná už tě ovládla ona osudová zatvrzelost, která zničila farizeje. Každý projev Boží milosti, každý paprsek nebeského svět­la člověka buď získává a obměkčuje, nebo jej utvrzuje v beznadějné nepoddajnosti. Kristus předvídal, že Jeruzalém zůsta­ne neoblomný a nebude činit pokání. Vinu a následky odmítnuté milosti však nese město samo. Tak se stane s kaž­dým, kdo půjde jeho cestou. Hospodin říká: „Je to tvá zkáza, Izraeli." „Slyš, ze­mě: Hle, já uvedu na tento lid zlé věci, ovoce jejich úmyslů, neboť nevěnovali pozornost mým slovům a můj zákon si zprotivili." (Oz 13,9; Jr 6,19)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse