Naposledy v chrámu

Ježíš mluvil naposledy v chrámu. Snažil se obrátit pozornost lidí věcem, které jsou skutečně důležité.

Ježíš učil v chrámu poslední den. Byl středem pozornosti všech, kdo se v Je­ruzalémě shromáždili. Lidé se tísnili v chrámových nádvořích a sledovali spor, který tam právě probíhal. Dychti­vě poslouchali a snažili se zachytit kaž­dé Ježíšovo slovo. Něco takového svět dosud nezažil. Stanuli proti sobě mla­dý Galilejec bez nejmenšího náznaku pozemské slávy či královské hodnosti a kněží v bohatě zdobených oděvech, přední muži v slavnostním oblečení s odznaky, vypovídajícími o jejich vysokém postavení, a zákoníci se svitky, na něž se tak často odvolávali.

Ježíš byl naprosto klidný, stál před ni­mi s důstojností krále. Obdařený nebes­kou mocí upřeně hleděl na své protivníky, kteří odmítali jeho učení, pohrda­li jím a usilovali mu o život. Mnohokrát se již pokusili jej napadnout, ale jejich plány vlákat ho do pasti a odsoudit vždy ztroskotaly. Ježíš odrážel jeden útok za druhým. Proti zaslepenosti a bludům farizeů a kněží stavěl čistou a jasnou pravdu. Odhalil jejich pravou tvář a dů­razně je varoval před odplatou, která je stihne, pokud se neodvrátí od svých zlých skutků. Měl však před sebou ješ­tě jeden úkol. Musel dokončit své po­slání.

Zájem lidí o Krista a jeho dílo neu­stále rostl. Jeho učení je přitahovalo, ale zároveň i mátlo. Vážili si kněží a rabínů pro jejich vzdělanost a očividnou zbož­nost. V náboženských záležitostech se jim vždy poslušně podřizovali. Najed­nou viděli, že jejich vůdcové se snaží Je­žíše znevážit. Jeho moc a poznání byly však s každým jejich útokem ještě zřetelnější. V zamračených tvářích kněží a starších viděli zklamání a rozpaky. Di­vili se, proč přední muži nechtějí v Ježí­še uvěřit, když jeho učení je tak jasné a srozumitelné. Sami ale nevěděli, jak se rozhodnout. S úzkostí napjatě sledova­li každý pohyb mužů, jejichž radami se až dosud vždy řídili.

Kristus vyprávěl svá podobenství jed­nak proto, aby varoval vůdce židovské­ho národa, a také proto, aby je slyšel lid, který byl ochoten nechat se pou­čit. Bylo však třeba promluvit ještě jas­něji. Lidé byli v zajetí úcty k tradicím a slepé víry ve zkažené kněze. Kristus musel tato pouta rozlomit. Musel odhalit skutečnou povahu kněží, předních mužů a farizeů.

VAROVÁNÍ PŘED FARIZEJI A ZÁKONÍKY

Řekl: „Na stolici Mojžíšově zasedli zá­koníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní." (Mt 23,2.3) Záko­níci a farizeové tvrdili, že jim Hospodin udělil božskou moc podobně jako Moj­žíšovi. Tvrdili, že jako vykladači zákona a soudci lidu stojí na jeho místě. Vyža­dovali proto od lidí bezmeznou úctu a poslušnost. Ježíš nabádal učedníky, aby dělali to, co je rabíni podle zákona učí, ale aby se neřídili jejich příkladem. Oni sami totiž podle svého učení nežili.

Učili dokonce i věci, které byly v roz­poru s Písmem. Ježíš řekl: „Svazují těž­ká břemena a nakládají je lidem na rame­na, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem." (Mt 23,4) Farizeové totiž vydávali mnoho předpisů, které vychá­zely z tradice a nesmyslně omezovaly osobní svobodu. Určité části zákona vykládali tak, aby mohli lidu uložit další povinnosti. Sami je podle okolností buď tajně zanedbávali, nebo tvrdili, že jsou od nich osvobozeni.

Neustále okázale předváděli svoji zbožnost. Nic nebylo tak svaté, aby jim k tomuto účelu nemohlo posloužit. Když Bůh hovořil s Mojžíšem o svých přiká­záních, řekl: „Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima." (Dt 6,8) Tato slova mají hluboký význam. Pokud člověk přemýšlí o Božím slově a žije podle něho, mění se k lepšímu. Zásady Božího zákona se projevují ve spravedlivém a láskyplném jednání. To je ono zname­ní na rukou. Člověk se nenechá svést k podvodu, úplatkářství ani jiné nepra­vosti. Jeho ruce konají skutky milosrden­ství a lásky. V očích upřených k ušlech­tilému cíli se zračí čistota a upřímnost. Spravedlnost toho, kdo miluje a ctí Boží slovo, lze vyčíst i z jeho tváře. Židé v Kris­tově době to však nepochopili. Příkaz, který dal Bůh Mojžíšovi, si vyložili tak, že mají nosit přikázání Písma na sobě. Vy­psali si je na pergamenové pásy a okáza­le si je ovazovali kolem hlavy a zápěstí. Tím se jim však Boží zákon do srdce ani mysli nevryl. Nosili pergameny jen jako vnější znamení, aby na sebe upoutali pozornost. Chtěli budit dojem zbožnosti a získat úctu lidu. Ježíš zasadil této ne­smyslné přetvářce tvrdou ránu:

„Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední se­dadla v synagogách, líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim 'Mis­tře'. Vy však si nedávejte říkat 'Mistře': jediný je váš Mistr, vy všichni jste bra­tří. A nikomu na zemi nedávejte jméno 'Otec': jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat 'Učiteli': váš uči­tel je jeden, Kristus." (Mt 23,5-10) Spa­sitel odhalil jejich sobeckou ctižádost, usilovnou snahu získat moc a postavení i předstíranou pokoru, kterou chtěli za­krýt svoji chamtivost a závist. Při slav­nostních příležitostech bývalo zvykem přidělovat hostům místa podle jejich postavení. Lidé, kteří seděli na nejčest­nějších místech, byli středem pozornosti a byla jim věnována zvláštní péče. Prá­vě o takové pocty farizeové usilovali a Ježíš jim to vytýkal.

Odsuzoval také jejich marnivou tou­hu po tom, aby jim lidé říkali 'Mistře' ne­bo 'Rabbi'. Zdůrazňoval, že takové oslo­vení nenáleží lidem, ale Kristu. Kněží, zá­koníci, přední muži, vykladači a strážci zákona byli přece bratry, dětmi jediné­ho Otce. Ježíš nabádal lid, aby žádnému člověku nevzdával svým oslovením ta­kovou poctu, která by naznačovala, že je pánem jejich svědomí či víry.

Co by asi řekl Kristus, kdyby žil na zemi v dnešní době vedle všech „veleb­ných pánů" a „důstojných otců?" Nezo­pakoval by svá slova: „Ani si nedávejte říkat 'Učiteli': váš učitel je jeden, Kris­tus?" Písmo říká o Bohu: „Svaté, bázeň budící je jeho jméno." (Ž 111,9) Komu z lidí by náleželo takové označení? Kdo z lidí je tak moudrý a spravedlivý? Li­dé, kteří se nechávají uctivě oslovovat, často velmi zkresleně představují Boží jméno a Boží povahu! Pod honosným rouchem vysokého a svatého úřadu se často skrývá světská ctižádost, panovačnost a nejhanebnější hříchy. Spasi­tel pokračoval:

„Kdo je z vás největší, bude váš slu­žebník. Kdo se povyšuje, bude poní­žen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (Mt 23,11.12) Kristus opakovaně učil, že měřítkem skutečné velikosti je mrav­nost. V očích nebes je veliký ten, kdo žije pro dobro bližních a koná skutky lásky a milosrdenství. Sám Kristus, Král slávy, sloužil padlému lidstvu.

Ježíš řekl: „Běda vám, zákoníci a fari­zeové, pokrytci! Zavíráte lidem králov­ství nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít." (Mt 23,13) Kněží a zákoníci překrucovali Písmo a zatemňovali mysl lidí, kteří by jinak poznali Kristovo království a pochopi­li duchovní život, jenž je základem sku­tečné svatosti.

„Běda vám, zákoníci a farizeové, po­krytci! Vyjídáte domy vdov pod zámin­kou dlouhých modliteb; proto vás po­stihne tím přísnější soud." (Mt 23,14) Farizeové měli na lid velký vliv a vyu­žívali jej pro své vlastní zájmy. Získávali si důvěru zbožných vdov a přesvědčo­vali je, že je jejich povinností věnovat majetek na náboženské účely. Začali rozhodovat o jejich penězích a vychyt­ralými uskoky je využívali ve svůj vlastní prospěch. Svoji nepoctivost zakrýva­li dlouhými modlitbami na veřejnosti a okázalou zbožností. Kristus řekl, že pro toto pokrytectví na ně dopadne těžší soud.

Stejná výtka platí i v dnešní době pro všechny, kdo dávají přehnaně naje­vo svou zbožnost, a přitom jsou plni so­bectví a lakoty. Na čas se jim sice daří klamat své bližní a zakrývat sobectví a hrabivost zdáním čistoty, Boha však oklamat nemohou. On zná všechny na­še pohnutky a každého bude soudit podle jeho skutků.

Kristus nelítostně odsuzoval zlořá­dy, ale velmi pečlivě dbal na to, aby ni­jak nesnižoval povinnosti, které člověk má. Odsuzoval sobecké vydírání vdov a zneužívání jejich darů. Zároveň však pochválil vdovu, která přinesla svůj pří­spěvek do Boží pokladnice. Bůh žehná dárcům i tehdy, když jiní jejich dary zneužívají, a nic mu v tom nemůže za­bránit.

DAR CHUDÉ VDOVY

Ježíš stál na nádvoří a pozoroval lidi, kteří přicházeli k pokladnicím. Bohatí často přinášeli velké částky a okázale je vhazovali do schránek. Ježíš se na ně smutně díval a nic na jejich štědré da­ry neříkal. Náhle se jeho tvář rozzářila. Spatřil, jak se k pokladnicím nesměle blíží chudá vdova. Jako by se bála, aby si jí nikdo nevšiml. Když viděla bohaté, jak tam nadutě vhazují své dary, zaváhala a téměř se ani neodvažovala jít dál. Přes­to však toužila dát na Boží dílo, které mi­lovala, alespoň to málo, co měla. Roze­vřela dlaň a podívala se na svůj dar. Ve srovnání s příspěvky, které přinášeli li­dé kolem ní, to nebylo téměř nic, ale bylo to všechno, co měla. Ve vhodnou chvíli rychle vhodila do schránky své dva peníze a spěchala pryč. Vtom si všimla, že se na ni Ježíš upřeně dívá.

Spasitel k sobě zavolal učedníky a upozornil je na chudou vdovu. Potom zaslechla pochvalná slova: „Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní." (L 21,3) Oči se jí zalily slzami radosti. Poznala, že Ježíš její čin pochopil a ocenil. Mnozí by jí poradili, aby si svůj nepatrný dar ne­chala pro své potřeby. Vždyť mezi tolika štědrými dary se v rukou blahobytných kněží úplně ztratí. Ježíš jí však rozuměl. Věřila, že službu v chrámu ustanovil sám Bůh, a proto dala na její podporu vše, co měla. Udělala, co mohla, a lidé si na­vždy budou připomínat její štědrost. Ona se ze svého činu bude moci rado­vat i na věčnosti. S darem dala i celé své srdce. Jeho hodnota nespočívala v ce­ně mincí, ale ve velikosti její lásky k Bohu a v zájmu o Boží dílo, které ji k činu vedly.

Ježíš o chudé vdově řekl: „Dala víc než všichni ostatní." (Mk 12,43) Bohatí dávali ze svého nadbytku, často proto, aby je lidé viděli a vážili si jich. Dávali veliké dary, ale nemuseli pro ně oběto­vat nic ze svého pohodlí či přepychu. Nemuseli se ničeho vzdát, a proto se jejich dary nemohou srovnávat s da­rem chudé vdovy.

Povaha našich skutků závisí na po­hnutce. Ta rozhoduje o tom, zda je náš čin hodný opovržení či zda je proje­vem mravní síly. Pro Boha nemá nej­větší cenu to, co všichni vidí a obdivu­jí. Často si mnohem více váží lidí, kteří s radostí plní nepatrné povinnosti a ne­okázale přinášejí skromné, v očích ji­ných snad i nicotné, oběti. Srdce napl­něné vírou a láskou je Bohu milejší než nejdražší dary. Chudá vdova obětovala prostředky na živobytí, vzdala se jídla, aby mohla svými dvěma mincemi při­spět na dílo, které milovala. Učinila tak ve víře, že nebeský Otec na ni v její ve­liké bídě nezapomene. Spasitel ji za je­jí nezištnost a oddanost pochválil.

I chudí lidé často chtějí projevit Bo­hu vděčnost za jeho milost a pravdu. Chtějí se připojit k bohatším bratrům a sestrám a přispět na Boží dílo. Nikdy bychom jim v tom neměli bránit. Ať vloží své peníze do nebeské pokladny. I zdánlivě nepatrná částka darovaná z lásky k Bohu se stává požehnaným darem, vzácnou obětí, kterou Bůh s ra­dostí přijímá a posvěcuje.

Ježíš o vdově řekl, že „dala víc než všichni ostatní." A měl úplnou pravdu, nejen pokud šlo o její pohnutky, ale i z hlediska důsledků jejího činu. Ty „dvě drobné mince, dohromady čtyrák" (Mk 12,42) přinesly do Boží pokladnice mnohem víc peněz než dary bohatých Židů. Vliv, kterým tento skromný dar dodnes působí, můžeme přirovnat k ře­ce. Na počátku, u pramene, je tenká, ale časem se rozšiřuje a prohlubuje. Dar chudé vdovy mnoha různými způso­by pomáhá chudým a přispívá k šíření evangelia. Její příkladná obětavost stále znovu a znovu působí na tisíce lidí ve všech zemích a v každé době. Je výzvou bohatým i chudým a jejich oběti zvy­šují hodnotu jejího daru. Bůh dar chu­dé vdovy požehnal. Její oběť přináší své ovoce i v dnešní době. Stejně je tomu s každým darem a každým činem vykonaným k Boží slávě z upřímné touhy. Takové oběti se Bohu líbí. Přispívají k ší­ření dobra v míře, jakou si ani nedove­deme představit.

NÁMĚTY K PŘEMÝŠLENÍ

Spasitel pokračoval ve své řeči a vytý­kal farizeům a zákoníkům: „Běda vám, slepí vůdcové! Říkáte: 'Kdo by přísahal při chrámu, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při chrámovém zlatu, je vá­zán.' Blázni a slepci, co je větší: zlato nebo chrám, který to zlato posvěcuje? Nebo: 'Kdo by přísahal při oltáři, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při obě­ti na něm, je vázán.' Slepci, co je větší: oběť nebo oltář, který tu oběť posvěcu­je?" (Mt 23,16-19) Kněží vykládali Bo­ží požadavky podle svých zkreslených a omezených představ. Troufali si rozli­šovat hříchy podle závažnosti. Někte­ré se jim jevily jako lehká přestoupení a přehlíželi je, jiné, někdy snad i méně významné, považovali za neodpustitel­né. Za peníze osvobozovali lidi od sli­bů, kterými se zavázali. Za vysoké část­ky často zavírali oči i nad těžkými zlo­činy. Na druhé straně však zároveň vynášeli přísné rozsudky nad drobný­mi přestupky.

„Běda vám, zákoníci a farizeové, po­krytci! Odevzdáváte desátky z máty, ko­pru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zá­koně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to os­tatní nezanedbávat." (Mt 23,23) Ježíš zde znovu odsuzuje zneužívání svaté po­vinnosti. Samu povinnost ovšem neru­ší. Odevzdávání desátků ustanovil Bůh a lidé toto nařízení dodržovali od nej­starších dob. Abraham, otec věrných, platil desátky ze všeho, co měl. Vůdcové židovského národa uznávali platnost povinnosti odevzdávat desátky, a to by­lo správné. Nedovolili však lidem, aby je platili z vlastního přesvědčení. Pro každý případ stanovili přísná pravidla. Požadavky byly nakonec tak složité, že je ani nebylo možné plnit. Člověk si ni­kdy nebyl jist, zda jim zcela vyhověl. Bůh vydal rozumná a spravedlivá nařízení, ale kněží a rabíni z nich udělali těžká břemena.

Všechna Boží ustanovení mají svůj význam. Kristus uznával povinnost pla­tit desátky, ale poukazoval na to, že není možné pro jednu povinnost zanedbá­vat jiné. Farizeové velice pečlivě odvá­děli desátky ze zahradních bylin, jako je máta, anýz a routa. To je nic nestálo a lidé jejich důslednost a svatost obdi­vovali. Jejich nesmyslná omezení však lidi zároveň nadměrně zatěžovala a narušovala úctu ke svatým Božím naříze­ním. Zaměstnávala mysl malichernost­mi a odváděla pozornost od životně důležitých pravd. Mnohem podstatněj­ší otázky zákona, spravedlnosti, milosti a pravdy byly opomíjeny. Kristus řekl: „Toto bylo třeba činit a to ostatní ne­zanedbávat." (Mt 23,23)

Rabíni podobným způsobem překru­covali i jiné zákony. Nařízení, která dal Bůh Izraelcům prostřednictvím Mojží­še, zakazovala jíst vše, co bylo nečisté. Nesmělo se jíst maso vepřů a ještě ně­kterých dalších zvířat, pravděpodobně proto, aby si lidé neznečišťovali krev a nezkracovali život. Farizeům však tato Boží ustanovení nestačila. Zacházeli do neopodstatněných krajností. Nutili lidi, aby cedili všechnu používanou vodu, aby v ní nebyl ani ten nejmenší hmyz, který by mohl patřit mezi nečisté živočichy. Ježíš stavěl tyto malicherné požadavky do protikladu se závažností jejich sku­tečných hříchů. Řekl: „Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolkne­te!" (Mt 23,24)

„Běda vám, zákoníci a farizeové, po­krytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké ne­čistoty." (Mt 23,27) Stejně jako obílený a vyzdobený hrob skrýval rozkládající se ostatky, zakrývala vnější svatost kněží a předních mužů jejich nepravost. Ježíš pokračoval: „Běda vám zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedli­vých a říkáte: 'Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.' Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky." (Mt 23,29-31) Židé chtě­li dát najevo svoji úctu k mrtvým pro­rokům, a proto horlivě zdobili jejich hroby. Neřídili se však jejich učením a nedbali na jejich varování.

V Kristově době věnovali lidé hro­bům přehnanou pozornost a na jejich výzdobu vynakládali obrovské částky. V Božích očích to bylo modlářství. Ne­patřičným uctíváním mrtvých dávali najevo, že láska k Bohu není v jejich ži­votě na prvním místě a že své bližní nemilují jako sami sebe. Toto modlář­ství do značné míry přetrvává i v dnešní době. Mnozí zanedbávají vdovy a sirot­ky, nemocné a chudé, jen aby mohli mrt­vým postavit nákladné pomníky. Věnu­jí tomu čas, peníze i značné úsilí, zatím­co povinnosti k živým, které jim uložil Kristus, zanedbávají.

Farizeové stavěli hrobky prorokům, zdobili jejich náhrobky a říkali si: Kdy­bychom my žili v době našich otců, ne­byli bychom s nimi prolévali krev Bo­žích služebníků. Zároveň však usilova­li o život Božímu Synu. Měli bychom si z toho vzít poučení. Je třeba si uvědo­mit, jak satanova moc působí na lidskou mysl a jak ji odvrací od světla pravdy. Mnoho lidí jde ve stopách farizeů. Uctí­vají mrtvé, kteří zemřeli pro svoji víru. Diví se zaslepenosti Židů, nechápou, jak mohli zavrhnout Krista. Prohlašují: Kdy­bychom my žili v Ježíšově době, s ra­dostí bychom přijali jeho učení. Nikdy bychom se nepřidali k těm, kdo Spasi­tele odmítli. Když však poslušnost Bohu vyžaduje sebezapření a pokoru, skrý­vají své přesvědčení a poslušnost od­mítají. Projevují se stejně jako farizeo­vé, které Kristus odsuzoval.

TRAGICKÁ ZATVRZELOST

Židé si téměř ani neuvědomovali tíhu odpovědnosti, kterou na sebe odmítá­ním Krista brali. Od chvíle, kdy byla prolita první nevinná krev, když Kain zabil spravedlivého Ábela, opakovala se tatáž historie a provinění narůstalo. Proroci v každé době pozvedali své hla­sy proti hříchům králů, vládců i lidu. Vydávali v nebezpečí své životy, aby na­plnili Boží vůli a oznámili lidem Boží poselství.

Míra hrozného trestu pro ty kdo od­mítali světlo a pravdu, se zvyšovala od jednoho pokolení k druhému. Kristovi nepřátelé jej nyní přivolávali na svoji hlavu. Hřích kněží a předních mužů byl větší než provinění předcházejí­cích pokolení. Zavržením Krista na se­be vzali zodpovědnost za prolitou krev všech spravedlivých od Ábela až po Kris­ta. Kalich jejich nepravosti začínal pře­tékat. Již brzy je měla stihnout odplata. Ježíš je varoval:

„Aby na vás padla všechna spraved­livá krev prolitá na zemi, od krve spra­vedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení." (Mt 23,35.36)

Zákoníci a farizeové, kteří slyšeli Je­žíšova slova, si uvědomovali, že mluví pravdu. Věděli, jak byl prorok Zachariáš usmrcen. Když zvěstoval varovné Bo­ží poselství, zmocnil se odpadlého krá­le ďábelsky vztek a vydal rozkaz, aby byl prorok zabit. Jeho krev ulpěla na kamenné dlažbě chrámového nádvoří a nebylo možné ji smýt. Zůstala tam jako svědectví proti odpadlému Izraeli. Do­kud chrám stál, měla tato skvrna spra­vedlivé krve volat k Bohu o pomstu. Při pomyšlení na tyto strašné hříchy se da­vu zmocnila hrůza.

Ježíš se zahleděl do budoucnosti a prohlásil, že zatvrzelost Židů a jejich nenávist k Božím služebníkům bude v následujících dobách stejná jako v mi­nulosti:

„Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bi­čovat ve svých synagogách a proná­sledovat z místa na místo." (Mt 23,34) Proroci a moudří muži naplnění vírou a Duchem svatým, jako Štěpán, Jakub a mnozí další, měli být odsouzeni a za­biti. Kristus, ozářený božským světlem, mluvil ke shromážděným jako soudce s rukou zdviženou k nebi. Z jeho úst vycházela většinou jen laskavá slova a prosby, tentokrát však z nich zazníva­ly výtky a odsouzení. Posluchači byli otřeseni. Na jeho slova a pohled nemě­li nikdy zapomenout.

Kristus horlil proti pokrytectví a po­tupným hříchům, kterými lidé ničí sa­mi sebe, podvádějí druhé a znevažují Boha. Ve zdánlivě přijatelných úvahách kněží a předních mužů rozpoznal pů­sobení satanských sil. Ostře a příkře od­soudil hřích, ale ani slovem se nedotkl odplaty. Jeho svatý hněv byl namířen proti knížeti temnoty, nebyla v něm však žádná podrážděnost. Křesťan, který ži­je v souladu s Boží vůlí a přijal za své jeho lásku a milosrdenství, také pocítí spravedlivé rozhořčení nad hříchem, ale nikdy se nenechá strhnout k tomu, aby zlořečil těm, kdo zlořečí jemu. I při setkání s lidmi, kteří pod vlivem nepří­tele obhajují lež, zachová klid v Kristu a ovládne se.

LOUČENÍ S CHRÁMEM

Boží Syn hleděl na chrám a na své poslu­chače a z jeho tváře vyzařovala lítost. Hlas se mu chvěl hlubokou úzkostí a z očí mu stékaly slzy hořkosti. Zvolal: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!" (Mt 23,37) Kristus prožíval zápas lou­čení. Bylo to tajemné loučení dlouho shovívavé božské lásky. V jeho nářku se ozývala bolest Božího srdce.

Farizeové a saduceové byli umlčeni. Ježíš svolal učedníky a chystal se odejít z chrámu. Neodcházel jako poražený a nepřáteli vyhnaný, ale jako vítěz, kte­rý splnil své poslání.

Pravdy, které Kristus vyslovil v onen památný den, zakořenily v srdcích mno­ha lidí. Začali nově přemýšlet, probudily se v nich nové touhy a otevřel se před nimi nový život. Po Kristově ukři­žování a vzkříšení vystoupili do popře­dí a plnili božské poslání s náležitou moudrostí a horlivostí. Oslovovali dru­hé Božím poselstvím a bořili staré po­věry, které dlouhou dobu ovládaly tisí­ce životů. Lidské teorie a filozofie se ve srovnání s jejich svědectvím jevily jako nicotné bajky. Zástup v jeruzalémském chrámu byl Spasitelovými slovy hlubo­ce zasažen. Všichni užasli a zmocnila se jich posvátná hrůza.

Izrael jako národ se však od Boha od­vrátil. Větve olivy byly odťaty. Ježíš se na­posledy rozhlédl po chrámu a smutně řekl: „Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzří­te od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: 'Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.'" (Mt 23,38.39) Až dosud Ježíš nazýval chrám domem svého Otce. Nyní jej opouštěl a spolu s ním navždy opouštěla chrám, který byl vystaven k Boží slávě, i Boží přítomnost. Chrámo­vé obřady ztratily svůj smysl, od této chvíle se staly pouhou formalitou.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.265 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál