Ježíšův princip

Na Olivové hoře vysvětlil Ježíš svým učedníkům, co je ve vztahu k druhým lidem nejdůležitější.

„Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trů­nu své slávy; a budou před něho shro­mážděny všechny národy I oddělí jedny od druhých." (Mt 25,31.32) Těmito slo­vy popsal Kristus na Olivové hoře učed­níkům velký den soudu. Při rozhodová­ní bude záležet na jediné věci. Lidé, kteří se před ním shromáždí, budou rozdě­leni do dvou skupin. Jejich věčný osud bude záviset na tom, co udělali nebo neudělali pro chudé a trpící, tedy vlast­ně pro Krista.

V ten den jim Kristus nebude před­kládat, co všechno pro ně udělal, když za jejich spasení položil život. Připo­mene jim, co oni vykonali pro něho. Li­dem, které posadí po své pravici, řekne: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a da­li jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou." (Mt 25,34-36) Oni však nebudou vědět, že pro něho něco takového vykonali. Kris­tus na jejich rozpaky odpoví: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých ne­patrných bratří, mně jste učinili." (Mt 25,40)

Ježíš upozornil učedníky, že je lidé bu­dou nenávidět, pronásledovat a všemož­ně jim škodit. Některé z nich vyženou z domovů a o všechno je připraví. Mno­zí budou trpět nemocemi a bídou. Jiní budou ve vězení. Každému, kdo se pro jeho jméno vzdá přátel nebo domova, přislíbil stonásobnou odměnu již v tom­to životě. Tentokrát ujišťuje, že dá zvlášt­ní požehnání těm, kdo budou sloužit svým bratrům. V každém, kdo trpí pro mé jméno, máte vidět mě, řekl. Pomá­hejte mu tak, jako byste pomáhali mně. Podle toho se pozná, že jste moji učed­níci.

Všichni, kdo se znovuzrodili, jsou čle­ny nebeské rodiny a v tomto smyslu i bratry našeho Pána. Spojuje je Kristova láska. Člověk, který ji ve svém životě pro­jevuje, dává najevo, že patří k nebeskému společenství. „Každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná." (1J 4,7)

Lidé, které Kristus v den soudu po­chválí, možná znali z teologie jen velmi málo, ale žili podle Božích zásad. Poddávali se vlivu Ducha svatého a byli požehnáním pro své okolí. I mezi pohany jsou dobří lidé. Dříve než k nim pronik­la slova života, přátelili se s misionáři a s nasazením vlastního života jim po­máhali. Někteří pohané uctívají Boha a ani o tom neví. Nikdo jim totiž Boží světlo nezvěstoval. Přesto nezahynou. Neznají sice psaný Boží zákon, naslou­chají však jeho hlasu v přírodě a žijí po­dle něj. Jejich skutky dokazují, že Duch svatý zapůsobil na jejich srdce a Bůh je přijal za své děti.

Jak překvapeni a potěšeni asi budou tito nejponíženější mezi národy a po­hany, až jim Spasitel řekne: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých ne­patrných bratří, mně jste učinili." (Mt 25,40) Také Bůh se ve své nekonečné lásce bude těšit z toho, jakou radost jim jeho pochvalné uznání způsobí.

Kristova láska se však neomezuje jen na určité skupiny lidí. Spasitel se zto­tožňuje s každým člověkem. Stal se jedním z nás, abychom se mohli stát členy nebeské rodiny. Je Synem člověka, a tedy i bratrem všech Adamových potomků. Jeho následovníci se nemají cítit odtr­ženi od okolního hynoucího světa. Jsou součástí lidstva a nebe v nich vidí bra­try hříšníků i svatých. Kristus miluje i padlé a bloudící a každý dobrý sku­tek, který je pozvedá, každé milosrden­ství, které jim prokážeme, vnímá, jako bychom je prokázali jemu samému.

Bůh vysílá nebeské anděly, aby slou­žili dědicům spasení. Dnes ještě neví­me, kdo k nim bude patřit, dosud se neukázalo, kdo zvítězí a bude mít podíl na dědictví svatých. Nebeští andělé však procházejí zemi křížem krážem, potě­šují zarmoucené, chrání ty, kdo jsou v nebezpečí, a snaží se získat lidská srd­ce pro Krista. Nikoho neopomenou ani nepřehlédnou. Bůh nedělá mezi lidmi rozdíly, stará se o všechny stejně, všich­ni jsou jeho stvořením.

Ježíšova životní zásada zní:
„Jak byste chtěli,
aby lidé jednali s vámi,
tak vy jednejte s nimi"

Vždy, když otevíráte dveře Kristovým chudým a trpícím, přijímáte neviditel­né anděly. Vítáte nebeské bytosti a ony vnášejí do vašeho domu svatou radost a pokoj. Z jejich úst se nesou chvalo­zpěvy, jejichž ozvěna je slyšet až v nebi. Každý milosrdný skutek tam zní jako hudba. Všechny, kdo nezištně pracují v Božím díle, považuje nebeský Otec za své nejvzácnější poklady.

Lidé, které Kristus posadil po své le­vici a kteří Krista v chudých a trpících přehlíželi, si svoji vinu neuvědomovali. Satan je tak zaslepil, že ani nevnímali, jakou povinnost vůči svým bratrům ma­jí. Mysleli jen sami na sebe a o potřeby druhých se nestarali.

Bůh svěřil bohatým majetek proto, aby pomáhali trpícím a ulehčovali jim jejich úděl. Oni však často zůstávají k potřebám druhých naprosto lhostejní. Myslí si, že jsou lepší než jejich chudí bratři. Nedokáží se vžít do jejich situa­ce. Nechápou, jaká pokušení a boje chu­dí lidé prožívají. Milosrdenství v jejich srdcích vyhasíná. Oddělují se od chu­dých a uzavírají se v přepychových do­mech a okázalých chrámech. Prostřed­ky, které jim Bůh svěřil, aby pomáha­li potřebným, využívají k uspokojení vlastní pýchy a sobectví. Každý den při­pravují chudé o poznání Boží lásky a mi­losrdenství. Bůh se dostatečně postaral o to, aby i chudí měli vše, co k životu potřebují. Ti jsou však nuceni zakoušet bídu, která jim velmi znepříjemňuje ži­vot a uvádí je do pokušení závidět, žár­lit a podezírat. Lidé, kteří sami nikdy netrpěli nedostatkem, chudými často pohrdají, dívají se na ně jako na ubožá­ky a dávají jim to najevo.

Kristus o všem ví a říká: To já jsem hladověl a žíznil. To já jsem byl na ces­tách, nemocný a ve vězení. Když jste hodovali u bohatě prostřených stolů, trpěl jsem hladem v bídné chatrči nebo na opuštěné ulici. Hověli jste si v přepycho­vých domech, a já jsem neměl kde složit hlavu. Vaše skříně byly přeplněné dra­hými šaty, a já jsem neměl nic. Bavili jste se, a já jsem umíral ve vězení.

Když jste hladovějícímu chudákovi dávali ubohý kousek chleba a chatrné šaty do krutého mrazu, uvědomovali jste si, že se skláníte k Pánu slávy? Každý den jsem byl mezi vámi v těchto trpících li­dech, ale vy jste mě nehledali. Nechtěli jste se se mnou stýkat. Neznám vás.

V JEŽÍŠOVÝCH STOPÁCH

Mnoho lidí by si přálo navštívit místa, kde Kristus za svého života na zemi pobýval. Považovali by za čest projít se po cestách, po kterých chodil, vidět je­zero, u něhož tak rád učil, a poznat pa­horky a údolí, na která často hleděl. Ale chceme-li jít v Ježíšových stopách, ne­musíme se vydávat do Nazareta, Kafarnaum ani do Betanie. Najdeme je u lůžka nemocného, v bídných chatrčích chudáků, v přeplněných ulicích velko­města a všude tam, kde lidé potřebují útěchu. Budeme-li dělat to, co za svého života na zemi dělal Ježíš, můžeme si být jisti, že jdeme v jeho stopách.

Každý může být nějak užitečný. „Chu­dé máte vždycky s sebou," řekl Ježíš (J 12,8). Nikdo si nesmí myslet, že pro něho není v Božím díle místo. Miliony li­dí se v zajetí nevědomosti a hříchu řítí do záhuby, a dosud neslyšeli o Kristově lásce.

Kdybychom byli na jejich místě a oni na našem, co bychom od nich očeká­vali? Naší největší povinností je udělat pro ně vše, co je v našich silách. Kristo­va životní zásada, podle níž bude každý z nás souzen, zní: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jed­nejte s nimi." (Mt7,12)

Spasitel obětoval svůj vzácný život proto, aby založil církev, která bude schopna potěšovat lidi v zármutku a po­máhat jim v pokušení. Společenství vě­řících může být chudé, bez vzdělání a neznámé, a přesto může v rodinách, sousedství, v církvi i v „dalekých krajích" vykonat v Kristově moci dílo, jehož vý­znam bude sahat až do věčnosti.

Církev však tuto činnost zanedbává, a proto si mnoho mladých lidí neosvo­jí ani pouhé základy křesťanského ži­vota. Světlo, které vzplálo v jejich srd­cích, když jim Ježíš řekl: „Tvoje hříchy jsou odpuštěny," by mohlo svítit dál, kdyby pomáhali potřebným. Životní sí­la a nadšení svádí mnoho mladých lidí na nebezpečnou cestu. Při správném nasměrování by se však mohli stát veli­kým zdrojem požehnání. V práci pro druhé člověk zapomíná sám na sebe.

Lidem, kteří slouží svým bližním, po­slouží nebeský Pastýř. Budou pít vodu života a budou nasyceni. Nebudou tou­žit po vzrušujících zábavách a změnách ve svém životě. Jejich hlavním zájmem bude záchrana lidí, kteří spějí k zahynu­tí. Vždy budou svému okolí prospěšní. Vykupitelova láska lidi spojuje a sjed­nocuje.

Uvědomíme-li si, že jsme Božími spo­lupracovníky budeme se z celé duše ra­dovat z jeho zaslíbení a nadšeně o nich vyprávět druhým. Když Bůh povolal Mojžíše, aby sloužil nevzdělanému, neukázněnému a vzpurnému lidu, dal mu zaslíbení: „Já sám půjdu s vámi a dám vám odpočinutí." „Já budu s tebou!" (Ex 33,14; 3,12) Tato slova jsou určena všem, kdo jako Kristovi zástupci po­máhají sužovaným a trpícím lidem.

Láska k druhým je pozemským pro­jevem Boží lásky. Král slávy se stal jed­ním z nás právě proto, aby tuto lásku zasel do našich srdcí a spojil nás jako jednu rodinu. Pokud žijeme podle jeho slov: „Abyste se milovali navzájem, ja­ko jsem já miloval vás" (J 15,12) a mi­lujeme svět jako jej miloval on, napl­ňujeme jeho poslání. Jsme připraveni pro život v nebi, neboť máme nebe ve svém srdci.

„Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt; což se neujmeš těch, kdo se po­tácejí na popravu? Řekneš-li: 'My jsme to nevěděli,' což ten, který zpytuje nitro, tomu nerozumí? Ten, který chrání tvůj život, to neví? On odplatí člověku podle jeho činů." (Př 24,11.12) V den soudu postaví Soudce celé země všechny, kdo nepracovali pro Krista, mysleli jen na sebe a starali se jen o své zájmy, na stra­nu bezbožných hříšníků. Budou odsou­zeni stejně jako oni.

Každému člověku svěřil nebeský Pastýř nějaký úkol a jednou se zeptá: „Kde je tobě svěřené stádo, ovce, jež byly tvou ozdobou? Co řekneš?" (Jer 13,20.21)

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse