Poslední večeře

Při poslední večeři, kterou Ježíš strávil s učedníky, označil svého zrádce a ustanovil také novou slavnost přijímání chleba a vína.

„Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: 'Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.' Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: 'Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou pa­mátku.'" (1 K 11,23-25)

Kristus stanul na rozhraní dvou ná­boženských systémů a jejich dvou veli­kých svátků. On sám, neposkvrněný Bo­ží Beránek, byl připraven obětovat se za hřích, a ukončit tak symbolický ob­řadní systém, který po čtyři tisíciletí naznačoval jeho smrt. Když jedl se svými učedníky velikonočního beránka, usta­novil místo starého obřadu novou služ­bu, která měla lidem připomínat jeho velikou oběť. Tradice staré národní ži­dovské slavnosti měla navždy skončit. Kristovi následovníci na celém světě měli v každé době slavit nový obřad, kte­rý Kristus zavedl.

Velikonoce měly Izraelcům připo­mínat jejich vysvobození z egyptského otroctví. Bůh nařídil, aby rodiče každý rok znovu a znovu vyprávěli svým dě­tem, co se tehdy stalo, a vysvětlovali jim, proč se Velikonoce slaví. Vzpomínka na zázračné vysvobození měla zůstávat v paměti celého národa stále živá. Ve­čeře Páně byla ustanovena proto, aby lidem připomínala veliké vysvobození, které jim přinesla Kristova smrt. Máme ji slavit až do chvíle, kdy Kristus opět přijde ve své moci a slávě, abychom ni­kdy nezapomněli, co všechno pro nás vykonal.

Před odchodem z Egypta jedli Izrael­ci beránka vstoje, s přepásanými bedry a s holí v ruce. Byli připraveni vydat se na cestu. Slavili obřad způsobem, kte­rý odpovídal jejich situaci. Chystali se vyjít z egyptské země, čekala je těžká a strastiplná cesta pouští.

V Kristově době tomu však bylo ji­nak. Neodcházeli z cizí země, naopak, bydleli ve své vlastní. Byl jim dopřán pokoj, a proto slavili velikonoční veče­ři v klidu a pohodě. Hosté leželi na po­hovkách kolem stolu, opírali se o levou ruku a pravou jedli. Hlavu si mohli po­ložit na hruď toho, kdo ležel za nimi. Nohy měli na vnější straně kruhové po­hovky. Bylo tedy snadné je obejít a nohy jim umýt.

CHLÉB A VÍNO

Kristus je ještě u stolu s prostřenou ve­likonoční večeří. Před sebou má nekva­šený velikonoční chléb a na stole nekvašené velikonoční víno. Používá je jako symboly své neposkvrněné oběti. Beránka „bez vady a bez poskvrny" to­tiž nemůže představovat nic kvašeného (1 Pt 1,19). Kvas je symbolem hříchu a smrti.

„Když jedli, vzal Ježíš chléb, požeh­nal, lámal a dával učedníkům se slovy: 'Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.' Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: 'Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hří­chů. Pravím vám, že již nebudu pít z to­hoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v krá­lovství svého Otce.'" (Mt 26,26-29)

OZNAČENÍ ZRÁDCE

Posvátného obřadu se účastnil i zrádce Jidáš. Přijal od Ježíše symboly jeho obě­tovaného těla a prolité krve. Slyšel slo­va: „To čiňte na mou památku." Zrádce seděl vedle Božího Beránka a se srdcem plným pomstychtivosti zatvrzele spřá­dal temné plány.

Ježíš při umývání nohou prohlásil: „Ne všichni jste čisti." (J 13,10) Dal tím jasně najevo, že o Jidášovi všechno ví. Proradný učedník pochopil, že Kristus zná jeho tajný úmysl. Když se shro­máždili kolem stolu, pohlédl Ježíš na učedníky a promluvil k nim ještě otevřeněji: „Nemluvím o vás všech. Já vím, které jsem vyvolil. Ale má se naplnit slovo Písma: 'Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu.'" (J 13,18)

Ani po těchto slovech učedníci Jidá­še nepodezírali. Všimli si však, že Ježíš je velmi zarmoucený. Padla na ně tíseň a zmocnila se jich nejasná předtucha nějakého strašného neštěstí. Nechápali proč. Všichni mlčeli a jedli. Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí." (Mt 26,21) To je úplně ohromi­lo. Nedokázali si představit, že by ně­kdo z nich mohl chtít božskému Učite­li uškodit. Proč by jej měli zrazovat? A komu? Koho by něco takového moh­lo napadnout? Z nich, dvanácti vyvole­ných, jistě nikoho. Vždyť oni měli je­dinečnou příležitost naslouchat jeho učení, těšit se z jeho lásky a být s ním v tak úzkém společenství.

Když si uvědomili dosah jeho slov a vzpomněli si na to, jak pravdivé bylo vše, co říkal, zmocnil se jich strach. Za­čali podezírat sami sebe. Přemýšleli, zda v jejich nitru přece jen neklící nějaká skrytá myšlenka proti Mistrovi. S krajně nepříjemnými pocity se jeden po dru­hém ptali: „Snad to nejsem já, Pane?" (Mt 26,22) Jediný Jidáš mlčel. Nakonec se zeptal hluboce sklíčený Jan: „Pane, kdo to je?" (J 13,25) Ježíš odpověděl: „Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!" (Mt 26,23.24) Když se učedníci ptali: „Snad to nejsem já, Pane?" pečlivě pozo­rovali jeden druhého. Najednou všichni obrátili svoji pozornost na mlčícího Jidáše. Ten ve změti otázek, údivů a pře­kvapení přeslechl, co Ježíš Janovi odpověděl, a aby se vyhnul zkoumavým pohledům učedníků, zeptal se stejně jako oni: „Jsem to snad já, Mistře?" Ježíš mu se vší vážností odvětil: „Ty sám jsi to řekl." (Mt 26,25)

Jidáš, zmatený a vyděšený z toho, že byl jeho záměr odhalen, se rychle zvedl a chtěl odejít. „Ježíš mu řekl: 'Co chceš učinit, učiň hned!'... Jidáš přijal skývu, a hned vyšel ven. Byla noc." (J 13,27-30) Pro zrádce, který se odvrátil od Krista a vyšel do tmy, nastala noc.

Až do této chvíle mohl Jidáš činit po­kání. Když však odešel od svého Pána i od ostatních učedníků, rozhodl o so­bě s konečnou platností. Překročil po­slední hranici.

JEŽÍŠOVA TRPĚLIVOST

Ježíš měl s pokoušeným Jidášem obdi­vuhodnou trpělivost. Udělal pro jeho záchranu vše, co mohl. Jidáš se již dvakrát zavázal, že jej zradí, a Ježíš mu i přesto stále dával příležitost k pokání. Spasitel četl v Jidášově srdci, prohlédl jeho zrádný plán, a tím mu dal jasný a konečný důkaz o svém božství. Byla to poslední výzva k pokání. Kristus se svým božsko-lidským srdcem neopo­mněl ani jednu příležitost pomoci mu k obrácení. Příliv milosrdenství, které Jidáš ve své pýše tvrdošíjně odmítal, se s ještě větší silou vracel jako příval pod­manivé lásky. Jidáše sice odhalení jeho viny překvapilo a vyděsilo, ale k pokání jej nepřivedlo. Falešný učedník se ještě více zatvrdil. Odešel od památné veče­ře a šel dokonat započatou zradu.

Vyslovením svého „běda" nad Jidá­šem, prokázal Kristus milosrdenství ostatním učedníkům. Podal jim nezvratný důkaz o svém mesiášství. „Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem to." (J 13,19) Kdyby byl Ježíš mlčel a tvářil se jako by nevěděl, co se proti němu chystá, mohli by si učedníci myslet, že jejich Pán nemá božskou předvídavost, že byl zaskočen a zradou vydán do rukou roz­vášněného davu. Ježíš však již rok předtím řekl učedníkům, že si jich vyvolil dvanáct a že jeden z nich je ďábel. Je­žíšova slova k Jidášovi jasně ukazovala, že Spasitel znal jeho zrádné úmysly. To mělo posilovat víru pravých Ježíšových následovníků v době jeho ponížení. Až Jidáš dospěje ke svému strašlivému kon­ci, měli si vzpomenout na ono „běda," které Ježíš nad zrádcem vyslovil.

Kristus sledoval ještě jeden cíl, a pro­to svoji službu neodepřel ani zrádci. Při umývání nohou řekl: „Ne všichni jste čisti." (J 13,11) Učedníci mu teh­dy nerozuměli. Nechápali ho, ani když u stolu prohlásil: „Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu." (J 13,18) Později však, když se vše vyjasnilo, měli o čem přemýšlet. Mohli obdivovat Boží trpělivost a milosrdenství vůči člověku, který se dopustil hrozného hříchu.

Ježíš znal Jidáše od samého začátku, a přesto mu umyl nohy. Zrádce měl do­konce tu přednost, že se mohl spolu s Kristem účastnit památné večeře. Spasitel se s neskonalou trpělivostí vše­možně snažil, aby jej falešný učedník přijal. Chtěl ho přivést k pokání a očis­tit od hříchu. Dal nám tím příklad k ná­sledování. Když se nám zdá, že někdo žije v omylu a hříchu, nemáme se od něho odvracet a nechávat ho napospas pokušení. Naše lhostejnost a nezájem by jej mohly vehnat přímo do satano­vy náruče. Tímto způsobem Kristus k li­dem nikdy nepřistupoval. Učedníci čas­to chybovali a mýlili se, a právě proto jim Kristus umyl nohy. Všechny kromě jediného tím přivedl k pokání.

Spasitel svým příkladem jasně uka­zuje, že nesmíme nikomu bránit v účas­ti na večeři Páně. Je pravda, že zjevný hřích člověka vylučuje, jak učí Duch svatý (1 K 5,11), ale nadto nám nepří­sluší nikoho soudit. Bůh nedal lidem právo, aby rozhodovali o tom, kdo se smí slavnosti účastnit a kdo ne. Vždyť kdo z nás dokáže číst v srdci druhého? Kdo umí rozlišit koukol od pšenice? „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a kr­vi Páně. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě od­souzení." (1 K 11,28.27.29)

Shromáždění při slavnosti večeře Pá­ně navštěvují i poslové, které naše oči nevidí. Může se stát, že se mezi námi vyskytne i nějaký Jidáš. V takovém pří­padě jsou přítomni i služebníci kníže­te temnot. Ti doprovázejí každého, kdo se nechce podřídit Duchu svatému. Ve shromáždění jsou však i nebeští andělé. Tito neviditelní hosté navštěvují každou podobnou příležitost. Někdy mezi nás mohou přijít i lidé, kteří nepřijali prav­du a svatost do svého srdce, ale přesto by se obřadu rádi zúčastnili. Neměli by­chom jim v tom bránit. Slavnost nesle­dují jen lidské oči. Obklopují nás by­tosti, které viděly, jak Ježíš umýval nohy dvanácti učedníkům, tedy i Jidášovi.

Kristus se obřadu účastní prostřed­nictvím Ducha svatého, a zpečeťuje tak své ustanovení. Přesvědčuje a obměkčuje naše srdce. Neunikne mu ani jeden zkroušený pohled, ani jediná myšlen­ka na pokání. Čeká, až začneme litovat svých hříchů a se zlomeným srdcem se k němu obrátíme. Spasitel udělal vše pro to, aby nás mohl přijmout. Tak jako umyl nohy Jidášovi, chce umýt a očistit od hříchu i srdce každého z nás.

Nikdy bychom se neměli zříkat účas­ti na slavnosti večeře Páně proto, že k ní přistupuje někdo nehodný. Každý učedník je zván k veřejné účasti. Dosvědču­je tím, že přijímá Krista jako svého osob­ního Spasitele. Právě při příležitostech, které sám ustanovil, se Kristus setkává se svým lidem a posiluje jej svou pří­tomností. Může se stát, že člověk, který obřad vysluhuje, toho není hoden, avšak i tehdy je Kristus přítomen a slouží své­mu lidu. Každému, kdo přichází a upíná k němu pohled víry, bohatě požehná. Lidé, kteří tyto vzácné chvíle společen­ství s Bohem zanedbávají, o mnoho při­cházejí. Právem je o nich možno říci: „Ne všichni jste čisti."

VÝZNAM VEČEŘE

Kristus jedl chleba a pil víno společně s učedníky. Dal jim tak záruku, že je jejich Vykupitelem. Předal jim novou smlouvu, podle níž se všichni, kdo jej přijímají, stávají Božími dětmi a Kristo­vými spoludědici. Podle smlouvy se jim mělo dostat všech požehnání v životě na zemi i na věčnosti. Smlouva měla být zpečetěna Kristovou krví. Večeře Páně měla učedníkům připomínat nekonečnou oběť, kterou pro každého z nich a pro celé padlé lidstvo Kristus přinesl.

Večeře Páně by však neměla být smu­teční slavností. To není jejím posláním. Učedníci se neshromažďují u stolu Pá­ně proto, aby si připomínali své nedo­statky a hořekovali nad nimi. Nemají se obšírně zabývat náboženskou zkuše­ností, kterou v minulosti prožili, ať již byla povznášející nebo skličující. Ne­mají si připomínat vzájemné neshody. To vše je součástí přípravného obřadu. Zpytování vlastního nitra, vyznání hří­chu a urovnání sporů má každé večeři Páně předcházet. Potom je čas na set­kání s Kristem. Učedníci nemají stát ve stínu kříže, ale v jeho spásném světle. Mají otevřít svá srdce zářivým paprskům Slunce spravedlnosti. Potom očištěni Kristovou krví mohou vnímat jeho neviditelnou přítomnost a slyšet jeho slo­va: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám." (J 14,27)

Kristus nám říká: Když přemýšlíš o své hříšnosti, nezapomeň, že jsem za tebe zemřel. Když tě utlačují a proná­sledují, když trpíš pro mé jméno a pro evangelium, vzpomeň si na moji lásku, vždyť jsem za tebe dal svůj život. Když klesáš pod tíhou svých povinností a tvůj úděl se ti zdá být neúnosný, pamatuj, že jsem pro tebe trpěl na kříži a snášel pohanu. Když tě přemáhá strach z těž­ké zkoušky, uvědom si, že tvůj Vykupi­tel žije a přimlouvá se za tebe.

Obřad večeře Páně ukazuje na dru­hý Kristův příchod. Jeho smyslem bylo udržovat tuto naději v myslích učední­ků stále živou. Vždy, když se sešli, aby si připomněli jeho smrt, vyprávěli si, jak „vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: 'Pijte z něho všichni. Neboť to­to jest má krev, která zpečeťuje smlou­vu a prolévá se za mnohé na odpuště­ní hříchů. Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do to­ho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.'" (Mt 26,27-29) V době utrpení a soužení nacházeli učedníci útěchu v naději na návrat své­ho Pána. Myšlenka „Kdykoli tedy jíte ten­to chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde," pro ně měla nesmírnou cenu (1 K 11,26).

Na to nesmíme nikdy zapomínat. Je­žíšovu lásku a její podmanivou moc bychom měli mít stále v živé paměti. Kristus ustanovil obřad večeře jako hma­tatelné svědectví o tom, jak nás Bůh mi­luje. Kristus nám také umožňuje spoje­ní s Bohem, jedině skrze něho můžeme přicházet k Otci. Rovněž společenství a vzájemná láska mezi věřícími musí být založeny na Ježíšově lásce. A díky Kris­tově smrti můžeme mít z jeho lásky plný užitek. Jedině proto, že Ježíš zemřel, mů­žeme s radostí očekávat jeho návrat. Je­ho oběť je ústředním bodem naší nadě­je. K ní musíme upínat svoji víru.

Příliš často považujeme obřady při­pomínající utrpení a ponížení našeho Pána za pouhé formální záležitosti. Ta­to ustanovení však mají svůj význam. Byla zavedena proto, aby nám pomáhala pronikat do tajemství zbožnosti. Všichni máme možnost pochopit mnohem lé­pe než dosud Kristovo utrpení, jehož smyslem bylo smíření. „Jako Mojžíš vy­výšil hada na poušti, tak musí být vy­výšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný." (J 3,14.15) Musíme vzhlížet ke Spasiteli umírající­mu na golgotském kříži. V zájmu naše­ho věčného života je třeba projevovat víru v Krista.

Náš Pán řekl: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život... Neboť mé tělo je pra­vý pokrm a má krev pravý nápoj." (J 6, 53-55) Tato slova můžeme vztáhnout na naši tělesnou přirozenost. Kristově smrti vděčíme i za svůj pozemský ži­vot. Chléb, který jíme, zaplatil svým tě­lem, vodu, kterou pijeme, vykoupil svou krví. Každý člověk, ať světec či hříšník, jí svůj každodenní chléb, ale nasycuje jej tělo a krev Ježíše Krista. Každý bochník chleba nese pečeť kříže. Kříž se zr­cadlí v každém praménku vody. To vše Ježíš zahrnul do symbolů své veliké obě­ti. Světlo památné večeře v horní síni posvěcuje náš každodenní pokrm. Ro­dinný stůl se stává stolem Páně a každé jídlo svátostí.

Kristova slova o naší duchovní pod­statě jsou ještě výstižnější: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný." (J 6,54) Svatým životem totiž můžeme žít jen tehdy, přijmeme-li život oběto­vaný za nás na golgotském kříži. To znamená, že přijmeme jeho slovo a bude­me žít podle jeho přikázání. Jedině tak s ním můžeme být jedno. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne." (J6,56.57) Ty­to výroky se vztahují zejména k večeři Páně. Když ve víře rozjímáme o velké oběti našeho Pána, přibližuje se náš du­chovní život duchovnímu životu Kris­ta. Každá večeře Páně nás duchovně posiluje. Prostřednictvím tohoto obřa­du můžeme navázat živé spojení s Kris­tem, a tím i s Otcem. Památka večeře zvláštním způsobem spojuje slabé lid­ské bytosti s Bohem.

Přijímáním chleba a vína, které sym­bolizují Kristovo ukřižované tělo a je­ho prolitou krev, se v duchu účastníme večeře v horní místnosti. Jako bychom procházeli zahradou posvěcenou utr­pením Spasitele, který na sebe vzal hří­chy světa. Stáváme se svědky boje, který nám přinesl smíření s Bohem. Vidíme před sebou ukřižovaného Krista.

Při pohledu na ukřižovaného Vyku­pitele lépe chápeme velikost a význam oběti, kterou pro nás Majestát nebes podstoupil. Plán spasení se nám ukazu­je v celé své slávě a rozjímání nad křížem v nás probouzí posvátnou úctu. Z celé své duše chválíme Beránka a Bo­ha, neboť naše mysl je plná výjevů z Golgoty a pro pýchu a sobectví v ní již není místo.

Úvahy o Spasitelově nekonečné lás­ce člověka povznášejí, očišťují a mění. Stává se světlem světa a do jisté míry Ježíšovu tajuplnou lásku odráží. Čím ví­ce se Kristovým křížem zabýváme, tím více se ztotožňujeme se slovy apoštola: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět." (Ga6,l4)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Bible - Český ekumenický překlad

 

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.7306 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál