Nebojte se!

Po poslední večeři se Ježíš snažil připravit učedníky na události příštích dnů a ujistit je o tom, že z budoucnosti nemusí mít strach.

Ježíš svým učedníkům s láskou a porozu­měním řekl: „Nyní byl oslaven Syn člově­ka a Bůh byl oslaven v něm." (J 13,31) Jidáš opustil horní místnost a Kristus zů­stal se zbývajícími jedenácti učedníky sám. Chystal se jim oznámit, že již brzy od nich odejde. Nejdříve jim chtěl ale připomenout veliký cíl svého poslání. Sám jej měl stále před sebou. Těšilo jej, že vším svým utrpením a ponížením oslaví Otcovo jméno. Právě k tomu chtěl obrátit jejich pozornost.

Přívětivě je oslovil a promluvil k nim: „Ještě jen krátký čas jsem s vámi. Bude­te mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete." (J 13,33)

Učedníky jeho slova zarmoutila. Srd­ce se jim sevřelo úzkostí. Ještě více se přimkli ke Spasiteli. Jejich Mistr a Pán, jejich milovaný Učitel a Přítel, jim byl dražší než život. U něho hledali pomoc a útěchu ve všech těžkostech, bolestech a zklamáních. Byli na něm zcela závislí a on je měl nyní opustit. Zmocnila se jich temná předtucha.

Spasitelova slova však byla plná nadě­je. Věděl, že nepřítel na ně bude útočit a že satanova moc nejsnáze přemůže lidi sužované těžkostmi. Proto obracel je­jich pozornost od „viditelného" k „nevi­ditelnému" (2 K 4,18), od pozemského vyhnanství k nebeskému domovu.

Řekl: „Vaše srdce ať se nechvěje úz­kostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V do­mě mého Otce je mnoho příbytků; kdy­by tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, zná­te." (J 14,1-4) Kvůli vám jsem přišel na svět. Pro vaši záchranu plním své po­slání. Ve svém díle budu pokračovat i poté, co odejdu. Přišel jsem se vám zjevit na zem, abyste uvěřili. Odcházím k Otci a budu spolu s ním pracovat pro vaše spasení. Učedníci se báli, že se s ni­mi Ježíš loučí navždy. Důvod jeho od­chodu byl však zcela opačný. Kristus jim šel připravit místo, aby se jednou mohl zase vrátit a vzít je k sobě. Oni mají za­tím pracovat na své povaze a přetvářet ji k Božímu obrazu.

Učedníci byli stále ještě v rozpacích. Tomáš, vždy plný pochybností, řekl: „'Pa­ne, nevíme, kam jdeš. Jak bychom moh­li znát cestu?' Ježíš mu odpověděl: 'Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo ne­přichází k Otci než skrze mne. Kdybys­te znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.'" (J 14,5-7)

Do nebe nevede mnoho cest. Člo­věk si nemůže vybrat, kudy se tam do­stane. Kristus říká: „Já jsem ta cesta... Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." Kristus byl vyzdvižen jako cesta, pravda a život již v době, kdy byla v ráji hlásána první evangelijní zvěst o tom, že semeno ženy rozdrtí hadovi hlavu. Byl cestou za Adama a byl jí i v čase, kdy Ábel obětoval Bohu zabitého beránka. Krev této oběti představovala krev Vy­kupitele. Kristus byl cestou, která za­chránila patriarchy a proroky. Je jedi­nou cestou, kterou se můžeme dostat k Bohu.

NEPOCHOPENÍ

Spasitel řekl: „Kdybyste znali mne, zna­li byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli." Učedníci mu stá­le ještě nerozuměli. Filip vykřikl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!" (J 14,7.8)

Kristus užasl nad jeho nechápavostí a smutně se ho zeptal: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?" (J 14,9) Je možné, že v mých skutcích nevidíš Otcovo působení? Nevěříš snad, že jsem přišel, abych o něm svědčil? „Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?" „Kdo vi­dí mne, vidí Otce." (J 14,9.8) Kristus se stal člověkem, ale nepřestal být Bohem. Ponížil se a vzal na sebe lidskou podobu, ale jeho božská přirozenost mu zů­stala. Jedině on mohl lidem zjevit Otce a učedníci měli velikou přednost být ví­ce než tři roky přímými svědky tohoto zjevení.

„Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!" (J 14,11) Jejich víra se mohla bezpečně opřít o Kristovy činy. Ty byly nezvrat­ným důkazem, neboť žádný člověk sám ze sebe nikdy nic takového nevykonal ani vykonat nemůže. Kristovo dílo svěd­čilo o jeho božství. V Kristu se zjevoval Otec.

Kdyby byli učedníci věřili živému spojení mezi Otcem a Synem, nebyli by ztráceli víru při pohledu na Kristovo utrpení a smrt, jež podstoupil pro zá­chranu hynoucího světa. Kristus se sna­žil přivést učedníky k poznání, že je Bohem v lidském těle. To byl základní předpoklad růstu a prohloubení jejich víry. Chtěl, aby pochopili, že musí být pevně zakotveni v Bohu a vírou se k ně­mu upínat. Spasitel se ze všech sil a vše­mi možnými způsoby snažil připravit učedníky na příval pokušení, který na ně měl již brzy dolehnout. Chtěl, aby byli spolu s ním skryti v Bohu.

Když Kristus mluvil, vyzařovala z je­ho tváře Boží sláva.Všichni přítomní po­zorně naslouchali jeho slovům a zmoc­ňovala se jich posvátná bázeň. Čím dál více si získával jejich srdce, a jak rostla jejich láska ke Kristu, zlepšovaly se i je­jich vzájemné vztahy. Cítili, že nebe je velmi blízko, a v Ježíšových slovech roz­poznali poselství nebeského Otce.

ZASLÍBENÍ

Kristus pokračoval: „Amen, amen, pra­vím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím." (J 14,12) Spasiteli velmi záleželo na tom, aby učedníci pochopili, proč se jeho božství spojilo s lidskou přirozeností. Přišel svě­tu představit Boží slávu, aby mohl být člověk zachráněn její životodárnou mo­cí. Bůh se zjevil v Kristu, aby se Kristus mohl zjevovat v lidech. Ježíš nevyužil žádné síly ani žádných vlastností, kte­ré by lidé vírou v něho nemohli získat. Všichni jeho následovníci mohou být v lidství stejně dokonalí jako on, pokud se Bohu odevzdají tak, jako se mu odevzdal on.

„Bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci." (J 14,12) Kristus nechtěl říci, že by dílo učedníků bylo významnější než jeho, měl na mysli jen jeho větší rozsah. Ne­hovořil pouze o konání zázraků, ale o všem, co se bude dít pod vlivem Du­cha svatého.

Když Kristus odešel k Otci, uvědo­mili si učedníci, že se jeho zaslíbení splnilo. Ježíšovo ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení se pro ně stalo ži­vou skutečností. Viděli, že proroctví se naplnilo naprosto přesně. Zkoumali Pís­mo a přijímali jeho zvěst s dosud ne­poznanou vírou a jistotou. Pochopili, že vše, co o sobě božský Učitel řekl, je pravda. Vyprávěli všude v okolí svoji zkušenost a vyzdvihovali přitom Boží lásku. Lidé byli dojati, jejich srdce jako by roztála a celé zástupy uvěřily v Je­žíše.

Zaslíbení, které dal Spasitel svým učedníkům, se vztahuje na celou jeho církev a platí až do konce času. Bůh si přeje, aby jeho velkolepý plán vykou­pení zasáhl co nejvíce lidí. Všichni, kdo chtějí pracovat v Božím díle a nespolé­hají na své vlastní síly, ale na Boží moc, která jejich prostřednictvím může pů­sobit, se jistě dočkají splnění Ježíšova slibu: „Bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci."

V JEHO JMÉNU

Učedníci zatím ještě nevěděli o Ježí­šově nekonečné moci a neomezených možnostech. Řekl jim: „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu." (J 16,24) Vysvětlil jim, že tajemství jejich úspě­chu spočívá v prosbě o milost a sílu v jeho jménu. On sám za ně bude pro­sit u Otce. Modlitbu pokorného věří­cího bude Bohu předkládat jako svoji vlastní. Každá upřímná modlitba bude v nebi vyslyšena. Nemusí být vyjádřena vybroušeným stylem, důležité je, aby vy­cházela ze srdce. Ježíš ji předloží Otci zbavenou všech chyb a nedostatků. Před­nese ji v podobě prodchnuté jeho vlast­ní dokonalostí.

Cesta upřímnosti a bezúhonnosti ne­ní snadná. V každé těžkosti a překážce však můžeme spatřovat výzvu k modlitbě. Bůh dává každému člověku sílu a zdroj této síly je otevřen i těm nejslab­ším. Ježíš řekl: „A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním." (J 14,13.14)

Kristus vyzýval učedníky, aby se mod­lili v jeho jménu. V jeho jménu mají křes­ťané předstupovat před Boha. Díky oběti, kterou pro ně Ježíš podstoupil, mají v Božích očích velikou cenu. Bůh jim přičítá Kristovu spravedlnost, a proto jsou mu vzácní. Pro Kristovy zásluhy Pán odpouští všem, kdo se ho bojí. Ne­vidí v nich bídné hříšníky ale podobu svého Syna, ke kterému se vírou upí­nají.

Bohu je líto, když se jeho lid podce­ňuje. Chce, aby se jeho vyvolení hod­notili podle ceny, kterou za ně zaplatil. Bůh o ně stojí. Kdyby tomu tak nebylo, neposílal by svého Syna, aby pro jejich vykoupení podstoupil tak velikou oběť. Má pro ně důležitý úkol a s radostí jim splní i ty nejodvážnější prosby, aby mohli oslavit jeho jméno. Pokud se spo­léhají na jeho zaslíbení, mohou očeká­vat veliké věci.

Modlit se v Ježíšově jménu znamená mnoho. Zavazuje nás to, abychom při­jali jeho povahu, projevovali jeho du­cha a konali jeho skutky. Spasitel ke své­mu zaslíbení připojil i podmínku. Řekl: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání." (J 14,15) Kristus nezachra­ňuje lidi v hříchu, ale osvobozuje je od hříchu. Všichni, kdo jej milují, mu svou lásku dokazují poslušností.

Pravá poslušnost vychází ze srdce. Kristus to dokazoval celým svým živo­tem. Pokud mu dovolíme, aby vstoupil do našeho myšlení a našich záměrů, potom naše srdce i mysl natolik sply­nou s jeho vůlí, že poslušnost pro nás bude naprostou samozřejmostí. On očis­tí naši mysl a posvětí ji a my mu budeme s největší radostí sloužit. Pokud využijeme přednosti, kterou máme, a pozná­me Boha tak, jak se nám dává poznat, bude náš život životem neustálé posluš­nosti. Budeme-li si vážit Kristovy povahy a udržovat společenství s Bohem, hřích se nám zoškliví.

Kristus žil na zemi v naprostém sou­ladu se zákonem a můžeme tak žít i my, budeme-li se jej držet a čerpat u něho sílu. Nesmíme se zbavovat vlastní zod­povědnosti a očekávat od druhých, že nám řeknou, co máme dělat. Na lidské rady se nemůžeme spoléhat. Pán nás i kohokoli jiného ochotně poučí o tom, co je naší povinností. Přijdeme-li k němu s důvěrou, sám nám odhalí svá ta­jemství. Když se k nám Pán přiblíží a bu­de s námi rozmlouvat tak, jako dříve rozmlouval s Enochem, naše srdce za­hoří. Lidé, kteří se rozhodnou předložit Bohu všechny své záležitosti a v ničem se neodchýlit od jeho vůle, budou vě­dět, jak se kdy zachovat. Pán jim dá ne­jen moudrost, ale i sílu, sílu k posluš­nosti a službě, jak sám zaslíbil. Vše, co Kristus dostal pro potřeby padlých lidí, dostal jako jejich hlava a představitel. „Oč bychom ho žádali, dostáváme od něho, protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí." (1J 3,22)

DUCH PRAVDY

Dříve než Kristus obětoval svůj život, chtěl svým následovníkům předat ten nejdůležitější a největší dar ze všech - dar, který jim otevře cestu k nevyčerpa­telnému zdroji milosti. Řekl: „Já požá­dám Otce a on vám dá jiného Přímluv­ce, aby byl s vámi na věky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám." (J 14,16-18)

Duch svatý byl ve světě již předtím a od samého počátku díla vykoupení působil na lidská srdce. Dokud však byl na zemi Kristus, učedníci po žádné ji­né pomoci netoužili. Teprve když Spa­sitel odešel, pocítili potřebu Ducha a on přišel.

Duch svatý je Kristův zástupce, ne­má však lidskou podobu ani na ní ne­ní nijak závislý. Kristus jako člověk ne­mohl být všude. Proto bylo v zájmu li­dí, aby odešel k Otci a seslal na zem Ducha svatého jako svého nástupce. Nikdo už nemá výhodu v tom, že by se mohl s Kristem setkávat tváří v tvář. Prostřednictvím Ducha svatého mají ke Spasiteli přístup všichni. V tomto smys­lu je svým následovníkům blíže, než kdyby byl na nebesa nevstoupil.

„Toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat." (J 14,21) Ježíš znal bu­doucnost svých učedníků. Věděl, že je­den skončí na popravišti, jiný na kří­ži, další ve vyhnanství mezi skalami na pustém ostrově a ostatní jako oběti pro­následování a smrti. Povzbuzoval je za­slíbením, že bude v každém soužení s nimi. To platí dodnes. Pán ví o všech svých věrných služebnících, kteří pro něho trpí ve vězení nebo ve vyhnanství na opuštěných ostrovech. Utěšuje je svou přítomností. Když věřící stane pro pravdu před nespravedlivým soudem, Spasitel stojí při něm. Všechna obvině­ní vznesená proti němu dopadají na Krista. V osobách svých učedníků je znovu a znovu odsuzován Ježíš. Kaž­dého, kdo se pro jeho dílo dostane do vězení, potěšuje svou láskou. Těm, kdo jsou odsouzeni k smrti, říká: „Já jsem... živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu." (Zj 1,17.18) Kdo obětuje svůj ži­vot pro mě, zachrání jej pro věčnou slávu.

Vždy, když se octneme v těžkostech, dolehne na nás utrpení, nevíme, jak dál, když se nám všechno zdá být černé, cí­tíme se bezmocní a osamělí, posílá nám Pán Utěšitele jako odpověď na naši modlitbu víry. Od našich pozemských přátel nás mohou odloučit nejrůznější okolnosti. Od nebeského Utěšitele nás však nemůže odloučit nic, žádná okolnost ani vzdálenost. Kdekoli jsme, kam­koli jdeme, on je vždy s námi, podpírá nás, povzbuzuje, dodává nám sílu a po­těšuje nás.

Učedníci stále ještě nechápali du­chovní smysl Kristových slov. Spasitel jim je znovu vysvětloval. Řekl jim, že se bude projevovat prostřednictvím Du­cha. „Přímluvce, Duch svatý, kterého po­šle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu." (J 14,26) Potom už nebudete říkat: Nechápeme. Už nebudete vidět zastřeně jako přes závoj. Budete moci „spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloub­ka: poznat Kristovu lásku, která přesa­huje každé poznání" (Ef 3,18.19).

Učedníci měli svědčit o Kristově ži­votě a díle. Jejich prostřednictvím měl Ježíš promlouvat ke všem lidem na ze­mi. V Kristově ponížení a smrti je však čekala velká zkouška a zklamání. Jejich svědectví mělo být přesné i po této bolestné zkušenosti, a proto Ježíš zaslíbil, že Utěšitel „připomene vám všecko, co jsem vám řekl" (J 14,26).

Potom dodal: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, ne­boť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvě­stovat, co přijme ode mne." (J 16,12-14)

Učedníci stále ještě nechápali
duchovní smysl Ježíšova
poslání Proto jim vše znovu
trpělivě vysvětloval.

Ježíš odhalil učedníkům velikou část pravdy. Pro učedníky však bylo těžké rozlišit jeho učení od tradic a zásad zákoníků a farizeů. Byli zvyklí přijímat učení rabínů jako Boží hlas a jejich city i myš­lení byly ještě pod jejich vlivem. Svět­ským zájmům a pomíjivým věcem stále věnovali velkou pozornost. Nechápali duchovní podstatu Kristova království, přestože jim ji tak často objasňoval. By­li zmatení. Nerozpoznali význam textů Písma, které jim Kristus předkládal. Mnohá jeho poučení jako by vyzněla na­prázdno. Spasitel viděl, že nechápou skutečný význam jeho slov. Ve své milos­ti jim slíbil, že Duch svatý jim vše připo­mene. Mnoho věcí jim neřekl vůbec. Vě­děl, že by jim učedníci ještě nerozuměli. Jednou jim je odhalí Duch svatý. Osvítí jejich mysl, aby byli schopni pochopit nebeské věci. „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré prav­dy." (J 16,13)

Utěšitel je nazván „Duchem pravdy". Jeho posláním je vymezovat pravdu a udržovat ji. Na lidské srdce působí především jako Duch pravdy, a tím se stává Utěšitelem. Pravda je totiž zdro­jem útěchy a pokoje, které ve lži nenajdeme. Satan se snaží ovládnout lidskou mysl lživými teoriemi a tradice­mi. Vede lidi ke zvrácenému životnímu stylu a kazí tak i jejich povahu. Duch svatý oslovuje člověka prostřednictvím Písma a zasévá mu do srdce pravdu. Odhaluje blud a vyhání jej z mysli. Kristus získává své vyvolené právě Duchem pravdy, který působí prostřednictvím Božího slova.

Ježíš chtěl učedníky potěšit a dát jim naději, která povzbuzovala i jeho. Před­stavil jim proto dílo Ducha svatého. Měl radost z toho, že mohl své církvi zajis­tit tak významnou pomoc. Duch svatý byl největším darem, který mohl Kris­tus od Otce získat pro povznesení svého lidu. Duch svatý byl dán Božímu lidu proto, aby jej vedl k duchovní obno­vě. Bez jeho působení by byla Kristova oběť zbytečná. Moc zla postupem času stále narůstala a je ohromující, jak snad­no si satan lidstvo zotročil. Nad hříchem je možno zvítězit jedině s pomocí tře­tí božské osoby, jejíž síla není ničím omezena, neboť přichází v plnosti bož­ské moci. Díky působení Ducha svaté­ho se může projevovat moc Vykupitelo­va díla. Duch očišťuje srdce. Prostřed­nictvím Ducha svatého má věřící podíl na božské přirozenosti. Kristus poslal svého Ducha jako božskou moc, která má překonávat všechny zděděné i vy­pěstované sklony ke zlému a která má církvi pomáhat dosáhnout dokonalosti jeho povahy.

Ježíš o Duchu řekl: „On mě oslaví." Spasitel přišel oslavit Otce tím, že uka­zoval světu jeho lásku. Podobně měl Duch svatý oslavit Krista tím, že bude světu zjevovat jeho milost. V člověku má být obnoven Boží obraz. Při zdokonalování lidské povahy jde o Boží čest i o čest Kristovu.

„On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud." (J 16,8) Ká­zání Božího slova by nepřineslo žádný výsledek bez neustálé přítomnosti a po­moci Ducha svatého. Jedině on je sku­tečným učitelem Boží pravdy. Pravda probouzí svědomí a mění život jen teh­dy, uvádí-li ji do srdce Duch svatý. Člo­věk může představit druhým literu Bo­žího slova, může se seznámit se všemi příkazy a zaslíbeními, ale pokud prav­du nezasadí do srdce Duch svatý, nikdo nepadne na Skálu a nerozbije se. Ani člověk s nejvyšším vzděláním a mnoha přednostmi nemůže bez pomoci Ducha svatého šířit světlo. Rozsévání semena evangelia nepřinese žádný užitek, po­kud je nebude svlažovat nebeská ro­sa. Duch svatý sestoupil na modlící se učedníky ještě předtím, než byla na­psána první kniha Nového zákona ne­bo než zaznělo první kázání evangelia po Kristově nanebevstoupení. Jejich ne­přátelé potom vypovídali: „Vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém." (Sk 5,28)

Kristus přislíbil své církvi dar Ducha svatého. Toto zaslíbení platilo pro první učedníky, stejně jako platí pro nás. Má však také podmínku. Mnoho lidí slibu věří, činí si na něj nárok, mluví o Kris­tu a Duchu svatém, ale marně. Nepoddávají se Božímu vlivu a nenechávají se vést Boží mocí. Duch svatý zde není pro to, abychom jej využívali. On má pou­žívat nás. Prostřednictvím Ducha Bůh působí na svůj lid, aby chtěli a činili, co se mu líbí (Fp 2,13). Mnozí lidé se mu však nechtějí podřídit. Chtějí být sami svými pány. Proto nedostávají Boží dar. Bůh dává svého Ducha těm, kdo na ně­ho pokorně čekají, nechávají se jím vést a spoléhají na jeho milost. Boží moc oče­kává, že po ní budou lidé toužit a že ji přijmou. Budeme-li s vírou prosit o za­slíbené požehnání, dostaneme spolu s ním i všechna ostatní. Kristus je ve své nekonečné milosti ochoten udělit kaž­dému tolik darů, kolik je schopen při­jmout.

V rozhovoru s učedníky Kristus ne­učinil ani jednu truchlivou poznámku o svém utrpení a smrti. Zanechal učed­níkům odkaz pokoje. Řekl: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se va­še srdce nechvěje a neděsí!" (J 14,27)

CESTOU NA OLIVOVOU HORU

Než opustil horní místnost, zazpíval Spasitel s učedníky chvalozpěv. V jeho hlase nebyl ani náznak žalostného nář­ku, znělo v něm radostné velikonoční haleluja:

„Chvalte Hospodina,
všechny národy,
všichni lidé, chvalte ho zpěvem,
neboť se nad námi mohutně
klene jeho milosrdenství
Hospodinova věrnost je věčná!
Haleluja."
           (Ž 117)

Když dozpívali, vyšli ven. Prodírali se rušnými ulicemi k městské bráně a od­tud pak směřovali k Olivové hoře. Šli pomalu, každý byl ponořen do svých myšlenek. Když se blížili k hoře, Ježíš s hlubokým zármutkem v srdci řekl: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.'" (Mt 26,31) Učedníky jeho slova překvapila a rani­la. Vzpomněli si, jak o sobě Ježíš v syna­goze v Kafarnaum hovořil jako o chlebu života a jak se mnozí urazili a odvrátili se od něho. Dvanáct učedníků mu však zůstalo věrných. Petr vyjádřil oddanost Kristu jménem všech. Spasitel tehdy ře­kl: „Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A pře­ce jeden z vás je ďábel." (J 6,70) V hor­ní místnosti Ježíš řekl, že jeden z dva­nácti jej zradí a Petr jej zapře. Tentokrát se však jeho slova týkala všech.

Petr hlasitě vyjádřil svůj nesouhlas: „I kdyby všichni odpadli, já ne." (Mk 14,29) Již v horní místnosti prohlásil: „S tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt." (L 22,33) Ježíš jej tehdy varoval, že ještě té noci svého Spasitele zradí. Nyní své napomenutí opakuje: „Amen, pravím tobě, že dnes, této noci, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš." Petr „však ještě horlivě­ji prohlašoval: 'I kdybych měl spolu s te­bou umřít, nezapřu tě.' Tak mluvili všich­ni." (Mk 14,30.31) Učedníci si příliš věřili a opakované tvrzení Krista, který všechno ví, odmítali. Nebyli na nadchá­zející zkoušku připraveni. Svoji slabost si však uvědomili až ve chvíli, kdy na ně dolehlo pokušení.

Když Petr řekl, že půjde za svým Pá­nem i do vězení a na smrt, myslel to zcela vážně a upřímně, ale neznal sám sebe. V jeho srdci byl skrytý zárodek zla, který čekal na vhodnou příležitost, aby se mohl projevit. Pokud si Petr to­to nebezpečí neuvědomoval, hrozila mu věčná záhuba. Spasitel věděl, že Petr je samolibý a příliš sebejistý a že tyto vlastnosti v něm přemohou do­konce i lásku ke Kristu. V jeho životě se projevovalo mnoho slabostí, nepotla­čený hřích, duchovní lhostejnost, neposvěcenost a nedbalý přístup k po­kušení. Kristovo varování bylo výzvou ke zkoumání vlastního nitra. Petr se po­třeboval zbavit přílišné důvěry v sebe sama a upevnit svou víru v Krista. Kdy­by byl pokorně přijal Ježíšovo napome­nutí, byl by jako ovečka prosil svého Pastýře o záchranu. Když se začal topit ve vlnách Galilejského jezera, volal: „Pa­ne, zachraň mne!" (Mt 14,30) Kristus tehdy hned vztáhl ruku a chytil ho. Kdy­by byl i tentokrát zavolal na Ježíše: Za­chraň mě přede mnou samým!, byl by zachráněn. Petr však vnímal Kristova slova jako projev nedůvěry a cítil se ukřivděn. Urazil se a začal si být ještě více jistý sám sebou.

Ježíšovi bylo učedníků líto. Nemohl od nich odvrátit zkoušku, která je čeka­la, ale nenechal je bez útěchy. Ujistil je, že zlomí okovy hrobu a že jeho láska k nim nikdy nevyhasne. Řekl: „Po svém vzkříšení však vás předejdu do Galileje." (Mt 26,32) Ještě předtím, než učedníci Krista zradili, ujistil je Spasitel o svém odpuštění. Po jeho smrti a vzkříšení po­tom věděli, že jim Kristus odpustil a že je miluje.

VINNÝ KMEN

Ježíš se ubíral s učedníky do Getsema­ne, na odlehlé místo na úpatí Olivové hory, kam se často sám chodil modlit a rozjímat. Vysvětloval jim, jaké má ve světě poslání a jaký duchovní vztah by k němu učedníci měli mít. Brzy jim předvede názorný příklad. Ve světle mě­síčního svitu se před nimi objevila roz­kvetlá vinná réva. Ježíš na ni ukázal a použil ji jako symbol.

Řekl: „Já jsem pravý vinný kmen." (J 15,1) Nepřirovnal se k vznešené pal­mě, mohutnému cedru ani silnému du­bu, představil se jako popínavá vinná réva. Palma, cedr i dub rostou samostat­ně. Nepotřebují žádnou podpěru. Vin­ná réva se však pne kolem podpůrných tyčí vzhůru k nebesům. Podobně byl i Kristus jako člověk závislý na božské moci. Prohlásil: „Sám od sebe nemohu dělat nic." (J 5,3O)

„Já jsem pravý vinný kmen." Židé vždy pokládali vinnou révu za neju­šlechtilejší rostlinu a za symbol moci, vznešenosti a hojnosti. Izrael byl často představován jako vinná réva, kterou Hospodin zasadil v zaslíbené zemi. Ži­dé zakládali svou naději na spasení na své příslušnosti k Izraeli. Ježíš však ří­ká: Já jsem skutečný vinný kmen. Nemy­slete si, že pouhou příslušností k Izra­eli se můžete stát účastníky Božího živo­ta a dědici jeho zaslíbení. Duchovní život můžete přijmout jen skrze mne.

„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař." (J 15,1) Náš nebeský Otec za­sadil na palestinských pahorcích pravou vinnou révu a sám se o ni staral. Réva si svou krásou získala mnoho lidí, kteří uznali její nebeský původ. Vůdcům Izraele však připadala jako výhonek z vy­prahlé země. Vzali rostlinu, polámali ji a pošlapali svýma nečistýma nohama. Chtěli ji navždy zničit. Nebeský vinař se však o svoji révu nikdy nepřestal sta­rat. Lidé byli přesvědčeni, že ji zničili, ale on ji vzal a přesadil na druhou stranu zdi, aby ji neviděli. Tam byla chráněna před jejich krutými útoky. Její větve však přerůstaly přes zeď. Byly důkazem to­ho, že réva žije. Jejich prostřednictvím mohly naroubované výhony udržovat spojení s vinným kmenem. Nesly ovoce, které si kolemjdoucí mohli utrhnout.

Kristus řekl učedníkům: „Já jsem vin­ný kmen, vy jste ratolesti." (J 15,5) Měl od nich sice již brzy odejít, ale jejich duchovní spojení mělo zůstat neporu­šené. Jejich vztah přirovnal ke spojení ratolesti s vinným kmenem. Větev se naroubuje na živý kmen a postupně do něho vroste. Kmen dává větvi život. Po­dobně i člověk, který hyne v přestoupení a hříchu, přijímá život ze spojení s Kristem. Toto spojení se uskutečňuje vírou v Krista jako osobního Spasitele. Hříšník spojuje svoji slabost s Kristovou sílou, svoji prázdnotu s Kristovou pl­ností, svoji nedostatečnost s Kristovou neomezenou mocí. Přijímá tak Kristo­vo smýšlení. Kristovo lidství se dotýká našeho lidství a naše lidská podstata se dotýká božství. Člověk má prostřednic­tvím Ducha svatého účast na božské přirozenosti. Bůh jej přijímá ve svém milovaném Synu.

Spojení s Kristem je třeba neustále udržovat. Spasitel řekl: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně." (J 15,4) Spojení není žádným příležitostným či nahodilým dotykem. Ra­tolest se stává součástí živého kmene. Z kořene neustále proudí do větví život, síla a plodnost. Ratolest nemůže žít bez kmene. Ani vy nemůžete žít beze mě, řekl Ježíš. Život, který jste ode mne přijali, si můžete uchovat jen neustá­lým spojením se mnou. Beze mne nepřemůžete jediný hřích a neodoláte je­dinému pokušení.

„Zůstaňte ve mně, a já ve vás." Zůstá­vat v Kristu znamená neustále přijí­mat jeho Ducha a cele se odevzdat jeho službě. Spojení mezi Bohem a člově­kem musí být stále živé. Stejně jako vin­ná ratolest stále čerpá mízu ze živého kmene, máme se i my pevně držet Ježí­še a vírou od něho přijímat sílu a doko­nalost jeho povahy.

Kořen vysílá živiny do větví a odtud dále až do těch nejvzdálenějších výhon­ků. Podobně zprostředkovává Kristus duchovní sílu každému věřícímu. Pokud je člověk ve spojení s Kristem, nehrozí mu, že by vyschl či zahynul.

Život vinného kmene se projevuje příjemnou vůní plodů na větvích. Kris­tus řekl: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic." (J 15,5) Žijeme-li vírou v Syna Božího, bude se v našem ži­votě projevovat ovoce Ducha.

„Můj Otec je vinař. Každou mou ra­tolest, která nenese ovoce, odřezává." (J 15,1.2) Ratolest může být sice nave­nek spojena s kmenem, ale jejich spoje­ní nemusí být živé. Potom však nemů­že růst ani přinášet plody. Podobně se i člověk může navenek připojit ke Kris­tu, a přitom mu může chybět skutečné vnitřní spojení na základě víry. Vyzná­ním víry se lidé dostávají do církve, ale teprve jejich povaha a jednání ukazují, zda jsou s Kristem skutečně spojeni. Po­kud nenesou ovoce, jsou planými vý­honky. Odloučení od Krista znamená zkázu a smrt, tak jak ji představuje suchá odumřelá větev. „Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí." (J 15,6)

„Každou (ratolest), která nese ovo­ce, čistí, aby nesla hojnější ovoce." (J 15,2) Jeden z dvanácti vyvolených Ježí­šových učedníků musel být odstraněn jako suchá větev. Ostatní se museli po­drobit zásahu štěpařského nože a projít těžkou zkouškou. Ježíš se vší vážností a láskou vysvětlil vinařův záměr. Ořezá­vání je bolestivé, ale provádí je Otec. Vše dělá s rozvahou a citem. Větve, které se plazí po zemi, je třeba odříznout od pří­zemních podpěr, k nimž se jejich vý­honky přichycují. Mají se pnout vzhůru k nebesům a hledat oporu v Bohu. Dá­le se musí zbavit zbytečného listí, kte­ré ubírá sílu plodům. Také nadbytečné výhony je třeba odstranit, aby na ovoce mohlo svítit Slunce spravedlnosti. Vi­nař odřezává vše, co rostlině neprospí­vá, aby mohla přinášet bohatší a hoj­nější úrodu.

Ježíš řekl: „Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a bu­dete mými učedníky." (J 15,8) Bůh chce, aby se ve vás projevovala jeho svatost, dobrota a láska. Přesto Spasitel nevyzývá učedníky, aby se snažili nést ovoce. Říká jim, aby zůstávali v něm: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, pros­te, oč chcete, a stane se vám." (J 15,7) Kristus zůstává ve svých následovnících prostřednictvím svého slova. Boží slo­vo nám umožňuje stejně živé spojení, jaké představuje přijímání jeho těla a kr­ve. V Kristových slovech je duch a ži­vot. Přijímáte-li je, spojujete svůj život s životem vinného kmene. Žijete „každým slovem, které vychází z Božích úst" (Mt 4,4). Kristův život se ve vás projevu­je stejně jako v něm. Budete-li žít v Kris­tu, přilnete-li k němu, budete-li se jej držet a čerpat u něho sílu, ponesete podobné ovoce jako on.

PŘIKÁZÁNÍ LÁSKY

Při posledním setkání s učedníky vy­jádřil Kristus své velké přání, aby měli jeden druhého v lásce tak, jako je měl v lásce on. Opakovaně jim říkal: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzá­jem, jako jsem já miloval vás." (J 15,12) První slova, kterými k nim promluvil v horní místnosti, byla: „Nové přikázá­ní vám dávám, abyste se navzájem mi­lovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem." (J 13,34) Pro učed­níky to bylo skutečně nové přikázání, protože se neměli rádi tak, jako je měl rád Kristus. Spasitel viděl, že se jejich myšlení a pohnutky musí změnit, že je třeba, aby se začali chovat podle nových zásad. Na základě jeho života a smrti si měli vytvořit novou představu o lásce. Příkaz, aby se milovali navzájem, dostal ve světle jeho oběti nový význam. Celé dílo milosti je nepřetržitou službou lás­ky, sebezapírání a obětavosti. Kristus v každé chvíli svého života na zemi bez přestání rozdával Boží lásku. A všichni, kdo jsou naplněni jeho Duchem, bu­dou milovat, jako miloval on. Kristův zá­kon lásky se stane základem jejich vzájemných vztahů.

Podle takové lásky se pozná, že jsou jeho učedníky. Ježíš řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (J 13,35) Lidé, které nespojuje žádný ná­tlak či sobecké zájmy, ale vzájemná lás­ka, jsou svědectvím o působení nadlid­ské moci. Jejich jednota dokazuje, že se v nich obnovuje Boží obraz a že přija­li do svého srdce novou životní zása­du. Jsou dokladem toho, že v božské povaze se skrývá síla, která je schopna odolávat nadpřirozeným mocnostem zla, a že Boží milost překonává sobec­tví vlastní lidskému srdci.

Projevuje-li se tato láska v církvi, sa­tan zuří. Kristus nepřipravil učedníkům snadnou cestu. Řekl: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by mi­loval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvo­lil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásle­dovali mne, i vás budou pronásledovat - jestliže mé slovo zachovali, i vaše za­chovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal." (J 15,18-21) Evangelium má být hlásáno směle a nebojácně, bez ohle­du na protivenství a nebezpečí i za cenu ztrát a utrpení. Lidé, kteří tak činí, jdou v Kristových stopách.

JISTOTA VÍTĚZSTVÍ

Mohlo by se zdát, že Krista jako Vyku­pitele světa stíhal jeden neúspěch za druhým. Posel, který přinášel světu milost, jako by vykonal jen málo z toho, co pro povznesení a spasení lidstva vy­konat chtěl. Satan mu neustále křížil cestu. Kristus se však nenechal odradit. Prostřednictvím proroka Izajáše prohlásil: „'Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud.' A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha..., byť i nebyl shromážděn Izrael. Stal jsem se váženým v Hospodi­nových očích, můj Bůh je záštita moje." Kristu patřilo zaslíbení: „Toto praví Hos­podin, vykupitel Izraele, jeho Svatý, to­mu, který je v opovržení, jehož má kde­jaký pronárod v ohavnosti... Toto praví Hospodin: '...budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil, abys řekl vězňům: »Vyjděte«, těm, kdo jsou v tem­notách: »Ukažte se!«... Nebudou hlado­vět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod.'" (Iz 49,4.5.7-10)

Ježíš se spoléhal na tato slova a ne­dal satanovi žádnou příležitost k vítěz­ství. Když mělo vyvrcholit jeho poníže­ní, když se nad ním snášel nejtěžší mrak, řekl svým učedníkům: „Přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže." „Vládce tohoto světa je již odsouzen." „Nyní bude... vyvržen ven." (J 14,30; 16,11; 12,31) Kristus svým prorockým zrakem viděl události svého poslední­ho velkého zápasu. Věděl, že až zvolá: „Dokonáno jest," celá nebesa budou já­sat. V uších jako by mu zněla vzdálená hudba a vítězoslavný jásot z nebeských dvorů. Věděl, že satanova vláda skončí a jméno Kristus bude znít ve všech ves­mírných světech.

Kristus měl radost, že pro své učed­níky může udělat víc, než oč jej budou prosit nebo než si vůbec dokážou před­stavit. Mluvil s jistotou, protože věděl, že o tom bylo rozhodnuto ještě před stvořením světa. Věděl, že pravda vy­zbrojená všemohoucností Ducha sva­tého zvítězí v boji proti zlu a že prapor potřísněný jeho krví bude vítězně vlát nad jeho následovníky. Věděl, že jeho věrní učedníci budou žít podobným ži­votem, jako žil on, a bude je provázet celá řada vítězství, která lidé na zemi si­ce neuznají, ale nebesa se z nich bu­dou radovat.

Řekl: „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte sou­žení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (J 16,33) Kristus neselhal, nene­chal se odradit ani zastrašit a jeho ná­sledovníci mají být ve své víře také tak vytrvalí. Mají žít a pracovat jako on. Je přece jejich Mistrem a oni jsou na něm závislí.

Je třeba, aby byli odvážní, stateční a vytrvalí. V síle jeho milosti musejí jít stále vpřed, i když se jim do cesty budou stavět zdánlivě nepřekonatelné překáž­ky. Nejsou povoláni k tomu, aby naří­kali nad těžkostmi, ale aby je překonávali. Nikdy nesmějí propadat zoufalství a ztrácet naději. Kristus je spojil s Bo­žím trůnem pevným poutem své nepře­konatelné lásky. Chce, aby čerpali sílu z všemohoucího zdroje a získali ty nej­lepší schopnosti. Potom budou mít sílu odolávat zlu. Nepřemůže je ani země, ani smrt, ani peklo. Budou mít moc, kte­rá jim pomůže zvítězit tak, jako zvítězil Kristus.

Kristus si přeje, aby v jeho církvi na zemi vládl stejný řád, způsob vedení a božský soulad jako v nebi. Slunce spravedlnosti tak bude moci svítit světu pro­střednictvím jeho lidu a Kristus bude oslaven. Spasitel se stará o všechno, co jeho církev potřebuje, aby mu vykou­pení mohli s vděčností vzdávat zaslou­ženou slávu. Dal svému lidu schopnos­ti a požehnání, aby mohli představovat jeho dokonalost. Církev obdařená Kris­tovou spravedlností je jeho klenotnicí. Má odrážet jeho milosrdenství, milost a lásku v plnosti a vrcholné slávě. Kris­tus se dívá na své vyvolené jako na čis­tý a dokonalý lid. Přijímá je jako odmě­nu za své ponížení a jako součást své slávy, slávy, která z něho jako středu ce­lého vesmíru vyzařuje.

Spasitel zakončil své poučení slovy povzbuzení a naděje. Potom z celého srdce prosil za své učedníky. Vzhlédl k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. A život věč­ný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista." (J 17,1-3)

Kristus splnil své poslání. Oslavil Bo­ha a zjevil lidem Otcovo jméno. Vyvolil si následovníky, kteří budou v jeho dí­le na zemi pokračovat. Řekl: „V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, nechť jsou jedno jako my." „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno... Já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jed­noty a svět aby poznal, že ty jsi mě po­slal a zamiloval sis je tak jako mne." (J 17,10.11.20.21.23)

Těmito slovy Kristus, který má bož­skou moc, předává svoji vyvolenou cír­kev do rukou Otce. Jako pomazaný vele­kněz se přimlouvá za svůj lid. Jako věrný pastýř svolává své stádo pod ochranu Všemohoucího, do pevného a bezpeč­ného útočiště. On sám však má před se­bou ještě poslední zápas se satanem a jde se s ním utkat.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

 

 

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen