Soud

Ježíš byl vyslýchán Annášem, Kaifášem i veleradou. Všichni jej odsoudili k smrti.

Ježíše vedli přes potok Kedron, kolem zahrad a olivových hájů a nakonec ti­chými ulicemi spícího města. Bylo již po půlnoci a hlučný dav, který Krista doprovázel, rušil svým křikem noční klid. Spoutaný a ostře sledovaný Spasi­tel šel jen pomalu. Jeho pronásledova­telé však spěchali. Chtěli s ním být v pa­láci bývalého velekněze Annáše co nej­dříve.

Annáš byl hlavou úřadující kněžské rodiny a lid jej z úcty k jeho věku uzná­val za nejvyššího kněze. Vyhledávali jeho rady a poslouchali je jako Boží hlas. On musí vidět zajatce kněžské moci Ježíše jako první. Musí být při jeho výslechu, aby méně zkušený Kaifáš náhodou nezmařil jejich plány. Je třeba využít Annášovy vynalézavosti, vychytralosti a úskočnosti. Ježíš musí být odsouzen stůj co stůj a přední muži se o to musí postarat.

Správně měl být Kristus předveden před veleradu, předběžně jej však vy­slechl Annáš. Velerada podléhala Říma­nům a neměla právo vynášet rozsudek o trestu smrti. Mohla vězně vyslech­nout, ale její rozhodnutí musely potvrdit římské úřady. Bylo proto nutné vznést obvinění proti Kristu tak, aby v něm Římané viděli zločince. Zároveň však bylo třeba, aby jej mohli odsoudit i Ži­dé. Nemálo kněží a předních mužů se nechalo Kristovým učením přesvědčit. Báli se však, že by mohli být vyloučeni ze společenství, a proto se k Ježíši ne­přiznali. Kněží si velmi dobře pamato­vali Nikodémovu otázku: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslech­ne a zjistí, čeho se dopustil?" (J 7,51) Tato slova vnesla do velerady na něja­ký čas rozepři a zmařila její plány. Josef z Arimatie a Nikodém neměli být ten­tokrát na zasedání rady pozváni, ale by­li tam jiní, kteří si mohli dovolit pro­mluvit ve jménu spravedlnosti. Výslech měl být veden tak, aby se členové ve­lerady sjednotili proti Ježíši. Kněžím šlo především o dvě obvinění. Pokud se jim podaří dokázat, že se Ježíš rou­hal, Židé jej určitě odsoudí. Budou-li mít přesvědčivé důkazy, že připravoval vzpouru, odsoudí jej i Římané. Na tom záleželo Annášovi nejvíce. Vyptával se Je­žíše na jeho učení a na učedníky a dou­fal, že se dozví něco, oč by mohl opřít obžalobu. Chtěl jej přimět k přiznání, že se snažil založit tajné společenství, které by mu pomohlo nastolit nové krá­lovství. Potom by jej kněží mohli vydat Římanům a obvinit z narušování pořád­ku a podněcování povstání.

Kristus prohlédl záměr kněze. Četl v jeho myšlenkách jako v otevřené kni­ze a znal i nejskrytější místa jeho duše. Popřel, že by mezi ním a jeho následo­vníky bylo nějaké tajné spojení nebo že by se shromažďovali skrytě, aby uta­jili jeho plány. Jeho učení ani jeho cíle nebyly žádným tajemstvím. Řekl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagoze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem ne­říkal tajně." (J 18,20)

Spasitel jednal úplně jinak než jeho žalobci. Celé měsíce jej sledovali a sna­žili se ho chytit do pasti, aby ho mohli postavit před tajný soud. Chtěli křivou přísahou dosáhnout toho, čeho by se jim poctivou cestou dosáhnout nepodařilo. Šli tvrdě za svým cílem. V duchu svých úmyslů přepadli spolu s davem Ježíše o půlnoci. Vysmívali se mu a ponižovali jej ještě dříve, než byl souzen nebo obžalován. K takovým způsobům se Ježíš nikdy neuchyloval. Kněží a před­ní muži svým jednáním přestupovali vlastní zákon. Ten stanovoval, že s kaž­dým člověkem, jehož vina nebyla zatím prokázána, se má zacházet jako s nevin­ným. Jejich počínání bylo tedy v rozpo­ru s jejich vlastním ustanovením.

Ježíš se obrátil k veleknězi a řekl: „Proč se mě ptáš?" (J18,21) Neposílali snad kněží a přední muži své špehy, aby sledovali každý Ježíšův pohyb a za­znamenávali každé jeho slovo? Nebyli snad tito zvědové na každém shromáž­dění lidu a nedonášeli kněžím zprávy o všem, co Ježíš dělal a hlásal? Spasitel pokračoval: „Zeptej se těch, kteří slyše­li, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl." (J 18,21) Rozhodná odpověď Annáše umlčela. Bál se, aby Ježíš nezačal mluvit o jeho jednání a neřekl tak něco, co by sám ne­rad zveřejňoval. Pro tentokrát už raději mlčel. Když to viděl jeden z jeho úřed­níků, rozčilil se, udeřil Ježíše do tváře a řekl: „Tak se odpovídá veleknězi?" (J 18,22)

Kristus mu klidně odpověděl: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?" (J 18,23) V jeho slovech ne­byl ani náznak hněvu. Měl čisté a trpě­livé srdce plné lásky, proto odpověděl klidně a nenechal se unést.

Potupa a urážky Krista bolestně zra­ňovaly. Lidé, které stvořil a pro které podstupoval nekonečnou oběť, jej po­nižovali všemi možnými způsoby. Trpěl tím více, čím je svou dokonalostí, sva­tostí a nenávistí k hříchu převyšoval. Snášel utrpení z rukou nepřátel, a bez přestání se tak obětoval. Protivilo se mu být stále obklopen lidmi, kteří byli pod vlivem satana. Věděl, že jediným zábles­kem své božské moci by mohl srazit kruté nepřátele k zemi, a tím byla jeho zkouška ještě těžší.

Židé očekávali, že Mesiáš přijde s ve­likou slávou a okázalostí. Představovali si, že jediným zásahem své všemohou­cí vůle změní myšlení lidí a přiměje je k tomu, aby uznali jeho svrchovanost.

Věřili, že si tím zajistí trůn a uspoko­jí jejich ctižádostivé naděje. Nyní, když s Kristem tak opovržlivě zacházeli, doléhalo na Spasitele silné pokušení projevit svoji božskou moc. Stačilo jen slo­vo nebo pohled a mohl své pronásledovatele donutit k tomu, aby jej uznali za Pána všech pánů, králů, kněží i chrá­mu. Součástí jeho nelehkého poslání však bylo zůstat na zemi člověkem, se­trvat v postavení, pro které se sám roz­hodl.

Nebeští andělé sledovali vše, co lidé proti jejich milovanému Veliteli podni­kali. Chtěli Krista vysvobodit. Pod Bo­žím vedením mají nesmírnou moc. Při jedné příležitosti vyhladili na Kristův příkaz za jedinou noc sto osmdesát pět tisíc mužů asyrské armády. Nebylo by pro ně nic těžkého projevit při pohle­du na Kristovo utrpení svou nevoli a Bo­ží nepřátele zahubit. Žádný takový pří­kaz však nedostali. Kristus sám mohl své protivníky okamžitě zničit, ale trpě­livě snášel jejich krutost. Ještě před za­ložením světa se zavázal, že na sebe vez­me hřích lidstva. Pro tento slib a z lásky k Otci bez reptání trpěl surové jednání lidí, které přišel spasit. Součástí jeho poslání na zemi bylo snášet všechny urážky a křivdy, kterými jej lidé za­hrnou. Jediná naděje světa spočívala v tom, že se Kristus podrobí a vydrží vše, co si lidé vymyslí.

Kristus neřekl nic, co by mohlo jeho žalobcům posloužit jako záminka. Přes­to jej spoutali na znamení, že byl usvědčen. Museli však zachovat alespoň zdá­ní spravedlnosti a navenek postupovat jako při zákonném procesu. Vše se sna­žili urychlit. Uvědomovali si, co Ježíš pro lid znamená, a báli se, aby se zprá­va o jeho uvěznění nerozšířila. Hrozilo totiž, že by se někdo mohl pokusit ho osvobodit. A kdyby jej nevyslechli a ne­odsoudili hned, musela by se celá zále­žitost o týden odložit kvůli velikonoč­ním svátkům. Jejich plány by pak nako­nec mohly být zmařeny. Uvědomovali si, že odsouzení Ježíše do značné míry závisí na bouřlivé náladě davu, jehož podstatnou část tvořila jeruzalémská spodina. Kdyby museli vše o týden od­ložit, vzrušení by opadlo a situace by se mohla obrátit. Slušnější část lidu by se přidala na stranu Krista, mnozí by jej obhajovali a poukazovali přitom na jeho mocné činy. To by mohlo vyvolat všeobecný odpor proti veleradě. Lid by zavrhl její postup a Ježíše osvobodil. Ce­lé zástupy by jej znovu uctívaly. Kněží a přední muži se proto rozhodli, že dří­ve, než se lid dozví, co mají v úmyslu, vydají Ježíše do rukou Římanů.

Nejprve museli najít důvod k obža­lobě. Zatím však žádný neměli. Annáš nařídil, aby odvedli Ježíše ke Kaifášovi. Kaifáš patřil k saducejům, z nichž ně­kteří byli nyní Ježíšovými úhlavními ne­přáteli. Kaifáš neměl tak pevnou povahu jako Annáš, ale byl stejně tvrdý, bezcitný a bezohledný. Bylo jisté, že udělá vše pro to, aby Ježíše zničil. Časně zrána, ještě za tmy, se ve světle pochodní a svítilen blí­žil k veleknězovu paláci ozbrojený průvod s vězněm. Potom se začali scházet členové rady a Annáš s Kaifášem vyslý­chali Ježíše, opět bezvýsledně.

PŘED VELERADOU

Velerada se sešla v soudní síni a Kaifáš usedl do jejího čela. Po stranách seděli soudci a ti, kdo měli na procesu zvlášt­ní zájem. Kolem veleknězovy stolice by­li rozestavěni římští vojáci. Ježíš stál před ní. Pohledy všech přítomných se upíraly na něho. V síni panovalo velké napětí. Jediný Ježíš byl klidný a vyrov­naný. Jako by ovzduší kolem něho by­lo posvátné.

Kaifáš považoval Ježíše za svého sou­peře. Lid byl nedočkavý, chtěl slyšet Spa­sitele a zdálo se, že je ochotný jeho uče­ní přijmout. To vzbudilo ve veleknězi prudkou žárlivost. Když se však na věz­ně podíval, musel obdivovat jeho vzne­šenost a důstojnost. Vnitřní hlas ho pře­svědčoval, že tento člověk je spřízněný s Bohem. Kaifáš jej však ihned s pohr­dáním umlčel. Soudní síní zazněla jeho jízlivá žádost, aby Ježíš předvedl nějaký ze svých zázraků. Ale Spasitel jako by jeho slova a povýšený tón hlasu ani ne­slyšel. Rozdíl mezi jeho vznešeným kli­dem a Annášovou a Kaifášovou zlomy­slnou podrážděností bil do očí. Dokon­ce i zatvrzelý dav si toho všiml a kladl si otázku: Může být tento člověk, z kte­rého vyzařuje božství, souzen jako zlo­činec?

Kaifáš vycítil sílu Ježíšova vlivu a sna­žil se výslech urychlit. Kristovi nepřáte­lé byli zmateni. Rádi by Spasitele odsoudili, ale nevěděli jak. Ve veleradě zaseda­li saduceové i farizeové. Ti se vzájemně nenáviděli a neustále se přeli. Některých sporných bodů se raději ani nedotýka­li, aby se nemuseli hádat. Ježíš mohl ně­kolika slovy podnítit jejich vzájemnou nevraživost, a odvrátit tak od sebe jejich hněv. Kaifáš si to uvědomoval a chtěl sporu zabránit. V síni bylo mnoho svěd­ků, kteří slyšeli, jak Ježíš odsuzoval kně­ze a zákoníky a jak je nazýval pokrytci a vrahy. Jejich svědectví však bylo v té­to chvíli nežádoucí. Saduceové totiž po­užívali v ostrých hádkách s farizeji velmi podobná slova. Navíc by tyto výpovědi neobstály ani u Římanů, jimž byla fari­zejská nadutost trnem v oku. Velerada měla v rukou dostatek důkazů o tom, že Ježíš nedbal na židovské tradice a svý­mi slovy znevažoval mnohá jejich naří­zení. Ale otázka tradice byla pro farizeje a saduceje ožehavým tématem a u Ří­manů by takový důkaz neměl žádnou váhu. Nepřátelé se neodvažovali obvi­nit Krista ani z přestupování soboty, neboť zevrubné prozkoumání této zá­ležitosti by mohlo odhalit skutečnou povahu jeho díla. Pokud by došlo na případy zázračného uzdravení, záměr kněží by byl zmařen.

FALEŠNÁ SVĚDECTVÍ

Podplacení svědci měli lživě obvinit Je­žíše, že podněcoval vzpouru a chtěl na­stolit samostatnou vládu. Jejich svědec­tví však byla nejasná a vzájemně si pro­tiřečila. Při výslechu svědci dokonce popírali i své vlastní výpovědi.

Na počátku své služby Kristus řekl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím." Těmito prorockými slo­vy obrazně předpověděl svoji vlastní smrt a vzkříšení. „On však mluvil o chrá­mu svého těla." (J 2,19.21) Židé chápa­li jeho řeč doslovně. Mysleli si, že sku­tečně mluví o jeruzalémském chrámu. Kromě tohoto výroku nemohli kněží v Ježíšových promluvách najít nic, co by proti němu mohli použít. Doufali, že když jej trochu překroutí, poslouží jejich záměru. Římané se podíleli na stavbě a zařizování chrámu a byli na něj pyšní. Bylo jisté, že jakékoli znevažová­ní této velkolepé budovy vzbudí jejich nevoli. Chrám mohl být pro Římany, fa­rizeje i saduceje styčným bodem, ne­boť si jej všichni velmi cenili. Ježíšovi nepřátelé našli dva svědky, jejichž vý­povědi nebyly tak rozporuplné jako v ostatních případech, a podplatili je. Jeden z nich prohlásil: „On řekl: Mohu zbořit chrám a ve třech dnech jej vysta­vět." (Mt 26,61) Překroutil Kristova slo­va. Kdyby je byl opakoval přesně, jak je Kristus řekl, nemohla by Ježíše odsoudit ani velerada. Kdyby byl Ježíš pouhým člověkem, jak tvrdili Židé, byla by jeho slova jen nesmyslným chvástáním, niko­li však rouháním. Dokonce ani v překroucené podobě neobsahovala Kristo­va slova nic, co by mohli Římané pova­žovat za zločin hodný trestu smrti.

Ježíš trpělivě naslouchal rozporupl­ným svědeckým výpovědím. Nevznesl jedinou námitku na svoji obranu. Na­konec byli zmateni i jeho žalobci, ne­věděli kudy kam a zuřili. Vyšetřování k ničemu nevedlo, zdálo se, že všechny jejich nástrahy jsou marné. Kaifáš byl zoufalý. Zbývalo jediné: přimět Krista k tomu, aby se usvědčil sám. Velekněz vstal, jeho tvář planula hněvem a z je­ho hlasu i vystupování bylo zřejmé, že by Ježíše nejraději zabil. Vykřikl: „Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?" (Mt 26,62)

Ježíš zachoval klid. „Byl trápen a po­kořil se, ústa neotevřel; jako beránek ve­dený na porážku, jako ovce před střiha­či zůstal němý, ústa neotevřel." (Iz 53,7) 

KAIFÁŠOVA OTÁZKA

Nakonec Kaifáš pozvedl pravici směrem k nebi a zvolal: „Zapřísahám tě při Bo­hu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!" (Mt 26,63)

K této výzvě už Kristus nemohl zů­stat hluchý. Byl čas mlčet, ale také čas mluvit. Ježíš nepromluvil, dokud se jej velekněz přímo nezeptal. Věděl, že když odpoví, bude to pro něho znamenat jistou smrt. Otázku mu položil nejvyšší představitel národa ve jménu Všemo­houcího Boha. Kristus chtěl zachovat patřičnou úctu k zákonu. Navíc vele­kněz zpochybnil jeho vztah k Otci. Spa­sitel musel jasně odhalit svoji povahu i poslání. Již dříve řekl svým učedníkům: „Každý, kdo se ke mně přizná před lid­mi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi." (Mt 10,32) Nyní na vlast­ním příkladě ukázal, jak tato slova na­plnit.

Všichni bedlivě sledovali jeho tvář a napjatě poslouchali odpověď: „Ty sám jsi to řekl." Zdálo se, že jeho bledý ob­ličej ozářilo nebeské světlo, a Ježíš do­dal: „Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemo­houcího a přicházet s oblaky nebeský­mi." (Mt 26,64)

Z Kristova lidského těla na chvíli za­zářilo božství. Velekněz se před pronikavým pohledem Spasitele zachvěl. Je­žíš jako by četl jeho nejskrytější myšlen­ky a pronikal až do srdce. Zkoumavý pohled pronásledovaného Božího Syna se Kaifášovi nesmazatelně vryl do pa­měti.

Ježíš řekl: „Od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohou­cího a přicházet s oblaky nebeskými." Naznačil tak, že situace, ve které se prá­vě nacházel, se zcela obrátí. Kristus, Pán života a slávy, bude sedět po Boží pra­vici. Bude soudit celou zem a proti jeho rozhodnutí nebude odvolání. Všechny skryté věci budou odhaleny ve světle Boží tváře a nad každým člověkem bu­de vynesen soud podle jeho skutků.

Kristova slova Kaifáše vyděsila. Před­stava, že by jednou mělo přijít vzkříše­ní mrtvých, že by všichni stanuli před Božím soudem a dostali odplatu podle svých skutků, mu naháněla hrůzu. Ne­chtělo se mu věřit, že by měl být v bu­doucnu souzen za své činy. V mysli se mu promítly výjevy posledního soudu. Viděl z hrobů vstávat mrtvé a s nimi i tajemství, o nichž doufal, že budou na­vždy pohřbena. Chvíli měl pocit, jako by on sám stál před věčným Soudcem, který čte v jeho duši a odhaluje vše, co mělo být skryto, neboť jeho zraku ne­může nic uniknout.

ODSOUZENÍ

Vidění se rozplynulo. Kristova slova se Kaifáše jako saduceje hluboce dotkla. Velekněz popíral učení o vzkříšení, soudu a budoucím životě. Posedla jej pří­mo ďábelská zuřivost. Co si ten vězeň vůbec dovoluje?! Napadat jeho nejhlubší přesvědčení! V předstíraném zděše­ní roztrhl před očima přítomných své roucho a žádal, aby byl obžalovaný bez dalšího vyšetřování odsouzen za rouhá­ní. Řekl: „Nač ještě potřebujeme svěd­ky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" (Mt 26,65.66) A všich­ni Krista odsoudili.

Kaifáš jednal zčásti z přesvědčení a zčásti z hněvu. Sám na sebe měl zlost, že uvěřil Kristovým slovům. Místo aby pod vlivem pravdy roztrhl své srdce a vyznal, že Ježíš je Mesiáš, roztrhl radě­ji své roucho na znamení rozhodného odporu. Jeho čin měl hluboký význam. Kaifáš to však ani netušil. Chtěl ovlivnit soudce a zajistit Kristovo odsouzení, ale svým jednáním odsoudil sám sebe. Podle Božího zákona se připravil o mož­nost setrvat v kněžském úřadu. Vyřkl nad sebou trest smrti.

Velekněz totiž podle zákona levitů ne­směl roztrhnout své roucho. Za přestou­pení tohoto nařízení jej čekal trest smr­ti. Židé měli ve zvyku trhat svá roucha při smrti svých přátel, kněží to však neděla­li. Nesměli své roucho roztrhnout za žád­ných okolností a při žádné příležitosti. Tento výslovný zákaz vydal kdysi Kristus prostřednictvím Mojžíše (viz Lv 10,6). Oděv, který nosil kněz, musel být neporušený a bez kazu. Nádherná obřádní roucha představovala povahu našeho velikého vzoru, Ježíše Krista. Bůh mohl přijmout jen dokonalost, a to ve všem - v oblékání, jednání, v řeči i v myš­lení. Sám je svatý a pozemská služba musí odrážet jeho slávu a dokonalost. Jedině dokonalost mohla náležitě před­stavovat posvátnost nebeské služby. Smr­telný člověk mohl roztrhnout své srd­ce na znamení lítosti a pokory. Bůh si toho vážil. Kněžské roucho se však tr­hat nesmělo, aby nebyla narušena před­stava nebeských věcí. Velekněz, který se odvážil vykonávat svůj úřad a účast­nit se služby ve svatyni v roztrženém rouchu, byl považován za odpadlíka. Roztržením roucha se zřekl svého zá­stupného postavení. Bůh jej už dále ja­ko kněze neuznával. Kaifášovo jednání v tomto směru bylo projevem lidské zlo­by a nedokonalosti.

Roztržením roucha Kaifáš znevážil Boží zákon, aby se mohl přidržet lidské tradice. Podle lidských ustanovení to­tiž kněz v případě rouhání mohl roz­trhnout svůj šat na znamení odporu k hříchu, aniž by se tím provinil. Boží zákon nahradily lidské předpisy.

Lid bedlivě sledoval každý velekně­zův pohyb a Kaifáš měl v úmyslu před­vést, jak je zbožný. Svým činem chtěl podpořit obžalobu Krista. Ve skuteč­nosti však potupil Posla, o němž Bůh řekl: „V něm je mé jméno." (Ex 23,21) Kaifáš sám se rouhal. Zasluhoval Boží odsouzení, a přitom soudil Krista jako rouhače.

Roztržením roucha Kaifáš vyjádřil postoj, jaký zaujme židovský národ ja­ko celek k Bohu. Kdysi vyvolený Boží lid se od Boha odvracel a začínal se mu odcizovat. Když Kristus zvolal na kříži: „Dokonáno jest" (J 19,30) a chrámová opona se roztrhla na dva kusy, svatý Strážce oznámil, že židovský lid zavrhl Mesiáše, který byl podstatou všech před­obrazů a symbolů. Izrael se odloučil od Boha. Kaifáš potom mohl právem roz­trhnout své obřadní roucho, které bylo symbolem jeho postavení zástupce pra­vého Velekněze. Roucho již totiž pře­stalo mít pro něho i pro lid význam. Mo­hl je tedy v hrůze nad sebou i celým ná­rodem rozervat.

Velerada rozhodla, že Ježíš si zaslou­ží smrt. Vyslýchat vězně v noci však bylo v rozporu s židovským zákonem. Právoplatný rozsudek mohla vynést jen rada, která se sešla v plném počtu a za bílého dne. Přesto se Spasitelem zachá­zeli jako s odsouzeným zločincem a vy­stavili jej nejhorší potupě. Kolem vele­knězova paláce bylo otevřené nádvoří, na kterém se shromáždilo vojsko a dav. Tudy vedli Ježíše na strážnici. Ze všech stran k němu doléhaly posměšky. Lidé se mu vysmívali, že se prohlásil za Bo­žího Syna. Jízlivě opakovali jeho slova, že bude „sedět po pravici Všemohoucí­ho a přicházet s oblaky nebeskými". Když potom na strážnici čekal na řád­ný soud, neposkytli mu kněží žádnou ochranu. Nezasvěcený dav viděl, jak krutě s ním při výslechu zacházeli, a cí­til, že může dát volný průchod všem ďá­belským vlastnostem své povahy. Kris­tova ušlechtilost a božské chování je doháněly k šílenství. Jeho tichost, nevin­nost a vznešená trpělivost v nich probou­zely satanskou nenávist. Milosrdenství bylo pošlapáno, spravedlnost rozmetá­na. Žádný zločinec nikdy nezakusil tak nelidské zacházení, jakému byl vysta­ven Boží Syn.

PETROVA ZRADA

Ježíše však mnohem více trápilo něco ji­ného. Největší bolest mu nepůsobili ne­přátelé, ale jeden z jeho učedníků. Ten ho zrazoval v době, kdy Ježíš stál před Kaifášem jako terč všeobecného pos­měchu. Když učedníci v zahradě opus­tili svého Mistra, dva z nich se odvážili jít zdálky za zástupem, který doprovázel Ježíše. Byli to Petr a Jan. Kněží věděli, že Jan je známým Ježíšovým učedníkem, a pustili jej do síně. Doufali, že až uvidí ponížení svého Učitele, vystřízliví a před­stavě, že by to mohl být Boží Syn, se jen zasměje. Jan se přimluvil za Petra a kně­ží vpustili i jeho.

Na nádvoří rozdělali oheň, protože v době před úsvitem bývá noc nej­chladnější. Kolem ohně se sešla skupi­na lidí a Petr se k nim bez váhání při­pojil. Nechtěl, aby v něm někdo poznal Ježíšova učedníka. Doufal, že se ztratí v davu a že jej budou považovat za jednoho z těch, kdo Ježíše přivedli do soudní síně.

Když mu však oheň ozářil tvář, všimla si ho žena, která stála u vchodu, a zkou­mavě si jej prohlížela. Viděla Petra přicházet s Janem a neunikla jí jeho sklíčenost. Pomyslela si, že by mohl být Ježí­šovým učedníkem. Sloužila v Kaifášově domě a byla zvědavá, jak to s ním do­opravdy je. Zeptala se tedy: „Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka?" (J 18,17) Petr se lekl, byl zmaten. Všichni se na něho okamžitě podívali. Předstíral, že ženě nerozumí, ale ona trvala na svém a říkala všem kolem sebe, že ten člověk chodil s Ježíšem. Petr byl nucen odpo­vědět. Podrážděně odsekl: „Vůbec ho neznám." (L 22,57) Tehdy Ježíše zapřel poprvé a hned zakokrhal kohout. Pet­ře, Petře, tak brzy se stydíš za svého Pá­na! Tak brzy jej zapíráš!

Jan se v soudní síni nesnažil utajit, že je Ježíšovým následovníkem. Nevmísil se mezi neurvalý dav, který urážel jeho Mistra. Nikdo se ho na nic neptal, pro­tože se nepřetvařoval a nebudil pode­zření. Našel si klidné místo, co nejdále od davu a co nejblíže Ježíši. Odtamtud mohl sledovat celý průběh výslechu svého Pána.

Petr netušil, že vyjde najevo, kým ve skutečnosti je. Předstíranou lhostejnos­tí se octl na půdě nepřítele a snadno podlehl pokušení. Kdyby měl za Mistra bojovat, jistě by byl statečným vojá­kem, ale teď, když si na něho s posměchem ukazovali, se projevil jako zba­bělec. Mnozí lidé se nebojí odhodlaně vystupovat na Kristovu obranu, ale když jsou pro svou víru vystaveni posmě­chu, zapírají ji. Stýkají se se společnos­tí, které by se měli raději vyhýbat, a sa­mi se tak uvádějí do pokušení. Vyzývají nepřítele, aby je sváděl, a potom říkají nebo dělají věci, kterých by se za jiných okolností nikdy nedopustili. Křesťan, který v dnešní době pod hrozbou utr­pení nebo potupy skrývá svoji víru, za­pírá svého Pána stejně, jako jej v soud­ní síni zapřel Petr.

Petr se tvářil, jako by ho výslech Kris­ta nezajímal. Ve skutečnosti však trpěl, když viděl, jak kruté zacházení a uráž­ky jeho Mistr snáší. Navíc byl zaskočen a rozčilen tím, že si Ježíš nechá takové jednání líbit a dovoluje svým nepřáte­lům, aby jej a s ním i jeho učedníky ponižovali. Petr se snažil své myšlenky skrýt, a proto se připojil k Ježíšovým pronásledovatelům v jejich nemístném vtipkování. Vypadal však nepřirozeně. Přetvařoval se, a i když se snažil, nedo­kázal potlačit rozhořčení nad tupením svého Mistra.

Znovu upoutal pozornost svého oko­lí a již podruhé jej obvinili, že je Ježíšo­vým následovníkem. Tentokrát zapřel Ježíše s přísahou: „Neznám toho člově­ka." (Mt 26,72) Měl však ještě jednu příležitost. Asi za hodinu mu jeden z veleknězových sluhů, příbuzný mu­že, kterému Petr uťal ucho, řekl: „Což jsem tě s ním neviděl v zahradě?" „A za­krátko zase ti, kdo stáli kolem, řekli Petrovi: 'Jistě jsi z nich, vždyť jsi z Gali­leje!'" (J 18,26; Mk 14,70) To Petra roz­zuřilo. Ježíšovi učedníci mluvili nápad­ně čistým jazykem. Petr chtěl zmást své protivníky a přesvědčit je, že je skuteč­ně tím, za koho se vydává, proto ten­tokrát zapřel svého Pána proklínáním a přísahami. Znovu zakokrhal kohout. V tom okamžiku si Petr vzpomněl na Ježíšova slova: „Dřív než kohout dva­krát zakokrhá, právě ty mě třikrát za­přeš." (Mk 14,30)

Sotva Petr vypustil z úst ponižující přísahu a z dálky se ozvalo kokrhání, odvrátil Spasitel svůj zrak od zlostných soudců a podíval se na svého ubohého učedníka. Také Petr zvedl oči a jejich pohledy se setkaly. Z Ježíšovy laskavé tváře vyzařovala lítost a smutek, nebyl v ní však ani náznak hněvu.

Když Petr viděl Mistrovu bledou, ztrá­penou tvář, chvějící se rty pohled plný soucitu a odpuštění, cítil se, jako by je­ho srdcem pronikl ostrý šíp. Probudi­lo se v něm svědomí. Oživila se mu pa­měť. Vybavil si, jak ještě před několika hodinami sliboval, že půjde se svým Pá­nem i do vězení či na smrt. Vzpomněl si, jak ho zarmoutilo, když mu Spasitel v horní místnosti řekl, že ještě tuto noc jej třikrát zapře. Právě před chvílí Petr prohlásil, že Ježíše nezná. Najednou si uvědomil, jak dobře ho Pán zná a jak spolehlivě rozeznal v jeho srdci faleš, o které ani on sám nevěděl.

Hlavou se mu míhaly vzpomínky. Spasitelovo milosrdenství, jeho laskavost a neskonalá trpělivost, vlídnost a shovívavost k bloudícím učedníkům, to vše se mu živě vybavovalo v mysli. Ne­zapomněl ani na to, jak jej Ježíš napomenul: „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšeni­ci. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala." (L 22,31.32) S hrůzou si uvědomil, jak je nevděčný, neupřím­ný, pokrytecký a prolhaný. Znovu po­hlédl na svého Mistra a viděl, jak jej ně­kdo udeřil do tváře. Petr už se na to ne­mohl déle dívat a se zlomeným srdcem utíkal pryč ze soudní síně.

Spěchal někam do tmy, do ústraní, nevěděl kam a ani mu na tom nezáleže­lo. Nakonec se octl v Getsemane. Živě si představil, co se tam před několika hodinami odehrálo. Před očima se mu vybavila Kristova ztrápená tvář sevře­ná úzkostí, viděl, jak mu po čele stéká krvavý pot. S výčitkami svědomí vzpo­mínal, jak Ježíš plakal a sám zápasil na modlitbách, zatímco oni, místo aby jej v hodině zkoušky podpírali, spali. V uších mu znělo Mistrovo vážné napomenutí: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení." (Mt 26,41) V duchu se zno­vu vrátil do soudní síně. S bolestí v srd­ci si uvědomil, že poníženého a ztrápe­ného Spasitele nejvíce ranil on sám. Na místě, kde Ježíš v nesmírném utrpení vyléval Otci svoji duši, padl Petr na tvář a přál si zemřít.

Když jej Kristus nabádal, aby bděl a modlil se, Petr spal. Připravoval tím půdu pro své velké selhání. Všichni učedníci svým spánkem v rozhodující chvíli mnoho ztratili.

Kristus věděl, jak těžká zkouška je čeká. Věděl, jak se satan bude snažit je oslabit, aby se na ni nemohli připravit. Proto je varoval. Kdyby byli v zahradě bděli a modlili se, nebyl by se Petr mu­sel spoléhat na svou vlastní chabou sí­lu. Nebyl by zapřel svého Pána. Kdyby byli učedníci bděli s Kristem v jeho mučivém zápase, byli by připraveni na jeho utrpení na kříži. Alespoň částeč­ně by pochopili jeho smrtelnou úzkost. Vzpomněli by si na všechno, co jim již dříve řekl o svém utrpení, smrti a vzkříšení. Temnotu nejtěžší zkoušky by jim prozářily paprsky naděje a posí­lily by jejich víru.

ZNOVU PŘED VELERADOU

Když se rozednilo, sešla se velerada k dalšímu jednání a Ježíš byl předve­den do soudní síně. Již v noci prohlásil, že je Božím Synem, a členové rady jej na základě jeho slov obvinili. Nemohli jej však odsoudit, neboť mnozí z nich se nezúčastnili nočního výslechu a je­ho slova neslyšeli. Navíc dobře věděli, že římský soud by jej za takové obvinění k trestu smrti neodsoudil. Kdyby však svá slova zopakoval a všichni je slyšeli, mohli by dosáhnout svého cíle. Jeho tvrzení o mesiášství by mohli pře­kroutit a podsunout mu protistátní po­litické úmysly.

Řekli mu: „Jsi-li Mesiáš, pověz nám to." (L 22,67) Kristus však mlčel. Ptali se jej tedy dál. Nakonec jim smutně odpověděl: „I když vám to řeknu, neuvě­říte. Položím-li otázku já vám, neodpo­víte." (L 22,67.68) Potom přidal ještě důležité varování, aby se nemohli vy­mlouvat: „Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucí­ho Boha." (L 22,69)

„Jsi tedy Syn Boží?" ptali se jedno­hlasně. On jim odpověděl: „Vy sami ří­káte, že já jsem." Vykřikli: „Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to slyšeli z jeho úst." (L 22,70.71)

Tak židovští představitelé odsoudili Ježíše k smrti potřetí. Nyní už potřebo­vali jen souhlas Římanů a mohli jim jej vydat do rukou.

URÁŽKY DAVU

Na Ježíše se snesla další, tentokrát již tře­tí, vlna urážek a posměchu. Byla ještě horší než ta, kterou mu připravil nevě­domý dav. Vše se odehrávalo v přítom­nosti kněží a předních mužů a s jejich souhlasem. V jejich srdcích již nezůstala ani trocha soucitu či lidskosti. Když jim nestačily důkazy a nedařilo se jim Krista umlčet, použili zbraně, jakými se umlču­jí kacíři již od nepaměti - týrání, násilí a smrt.

Když soudci vynesli nad Ježíšem roz­sudek, zmocnila se lidu ďábelská zuřivost. Křik davu připomínal řev divo­kých šelem. Vrhali se na Ježíše a volali: Je vinen! Zabijte ho! Nebýt římských vojáků, nebyl by se Ježíš ukřižování na Golgotě ani dožil. Kdyby římské úřady nezasáhly a za použití zbraní dav neza­stavily, byli by ho lidé v přítomnosti soudců roztrhali na kusy.

I pohané byli pohoršeni tím, jak ne­lidsky se zachází s člověkem, kterému nebyla prokázána žádná vina. Římané prohlásili, že odsouzením Ježíše Židé zasáhli do jejich pravomoci a že odsou­dit člověka k trestu smrti na základě jeho vlastních slov je v rozporu dokonce i s židovským zákonem. Jejich zákrok proces pozastavil, ale židovští představitelé již v sobě neměli ani trochu lí­tosti či studu. Kněží a přední muži zapomněli na důstojnost svého úřadu a uráželi Božího Syna nejhoršími nadávkami. Vysmívali se mu pro jeho rodinný původ. Křičeli, že za troufalá slova o svém mesiášství si zaslouží nejpotupnější smrt. Nejzvr­hlejší lidé Spasitele hanebně uráželi. Přehodili mu přes hlavu staré roucho, bili jej do tváře a volali: „Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil." (Mt 26,68) Potom z něho roucho strhli a jeden z nich mu plivl do obličeje. Boží andělé zaznamenávali kaž­dý urážlivý pohled, slovo i skutek, kte­rým se lidé proviňovali proti jejich mi­lovanému Veliteli. Všichni, kdo se mu hanebně posmívali, kdo na tichého a po­bledlého Krista plivali, budou jednoho dne hledět do jeho tváře, z níž bude vy­zařovat sláva jasnější než slunce.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.47 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál