Jidáš

Ježíš přijal Jidáše mezi učedníky a projevoval mu stejnou péči a lásku jako všem ostatním. Jidáš ho však nakonec zradil.

Jidášův příběh nám odhaluje smutný konec života, který mohl být oslavou Boha. Kdyby byl Jidáš zemřel před svou poslední cestou do Jeruzaléma, všichni by si mysleli, že byl hoden svého místa mezi dvanácti vyvolenými, a jeho ztrá­tu by těžce nesli. Jidáš však v závěru své životní dráhy projevil takové vlast­nosti, že jím lidé již po staletí opovrhu­jí. Odhalení jeho povahy však mělo svůj smysl. Je varováním pro všechny, kdo by se zpronevěřili svatému povolání.

Krátce před Velikonocemi se Jidáš znovu dohodl s knězi, že jim Ježíše vy­dá. Domluvili se, že Spasitele zatknou na jednom z míst, kam se chodil mod­lit a rozjímat. Po hostině v Šimonově do­mě měl Jidáš možnost se nad dohodnutým plánem zamyslet. Svůj záměr však nezměnil. Prodal Pána slávy za tři­cet stříbrných, to byla tehdy cena otro­ka, a vydal jej potupě a smrti.

Jidáš vždycky miloval peníze, ale ni­kdy nebyl natolik zkažený, aby se od­hodlal k takovému činu. Příliš dlouho se však poddával hrabivosti, až jej na­konec zcela ovládla. Láska k penězům v něm přemohla lásku ke Kristu. Pro­padl jedné nepravosti, a tím se vydal do rukou satana a hříchu. Potom se už nezastavil před ničím.

Jidáš se připojil k učedníkům v době, kdy za Kristem chodily obrovské zástu­py. Spasitel k nim promlouval v synagoze, u jezera i na hoře. Lidé mu s nadše­ním naslouchali a jeho učení působilo na jejich srdce. Jidáš viděl, jak za Ježíšem z měst i vesnic přicházejí nemocní, chromí a slepí. Viděl u jeho nohou ležet umírající. Byl při tom, když Spasitel zá­zračně uzdravoval z nemocí, vyháněl dé­mony a křísil mrtvé. Sám na sobě cítil vliv Kristovy moci. Poznal, že Ježíšovo učení překonává vše, co dosud slyšel. Mi­loval velikého Učitele a chtěl být s ním. Toužil po změně povahy i života a dou­fal, že ve spojení s Ježíšem ji zakusí. Spa­sitel Jidáše neodmítl. Zařadil jej mezi dvanáct vyvolených. Svěřil mu poslání evangelisty. Dal mu moc uzdravovat ne­mocné a vyhánět démony. Jidáš se však Kristu cele nepoddal. Nevzdal se svět­ské ctižádosti a lásky k penězům. Přijal místo Kristova služebníka, ale nepodřídil se božské přetvářející moci. Myslel si, že se může dál držet svých názorů a spo­léhat na vlastní úsudek. Podporoval v so­bě sklon kritizovat a odsuzovat.

NAMYŠLENOST

Učedníci si Jidáše nesmírně vážili. Měl na ně velký vliv. On sám si na svých schopnostech velice zakládal. Byl přesvědčen, že svým úsudkem a dovednost­mi ostatní převyšuje. Zdálo se mu, že se nedokážou chopit příležitosti a vy­užít okolností. Domníval se, že tak krát­kozrací lidé by na vedoucích místech církvi nijak neprospěli. Petr byl prudký a jednal neuváženě. Jan shromažďoval pravdy, které Kristus vyslovil, ale v Jidá­šových očích byl jen ubohým sběratelem. Matouš byl mimořádně poctivý, ve svém povolání se naučil být ve všem pečlivý, stále uvažoval o Kristových slo­vech a byl jimi zcela zaujat. Podle Jidá­še rozhodně nebyl schopen vykonávat žádný úřad, který vyžaduje bystrý úsu­dek a předvídavost. Tak hodnotil Jidáš všechny učedníky. Namlouval si, že ne­být jeho vůdcovských schopností, do­stávala by se církev často do problémů a potíží. Byl přesvědčen, že se mu ni­kdo nevyrovná. Vystupoval tak, jako by svou účastí prokazoval dílu poctu.

Své chyby a nedostatky neviděl. Kris­tus ho přiváděl do situací, ve kterých měl možnost je poznat a napravit. Jako pokladník se měl starat o potřeby ma­lého společenství učedníků a pomáhat chudým. Když mu Ježíš při velikonoč­ní večeři řekl: „Co chceš učinit, učiň hned!" (J 13,27), mysleli si učedníci, že mu Mistr připomíná, aby ještě dokou­pil něco na slavnost nebo aby obdaro­val chudé. Ve službě druhým se Jidáš mohl zbavit svého sobectví. Denně po­slouchal Kristova naučení, viděl jeho ži­vot naplněný láskou a nezištností, a přesto v sobě dál choval závist a chamtivost. Drobné částky peněz, které se mu do­stávaly do rukou, pro něho byly neustá­lým pokušením. Často se stávalo, že si za službu, kterou Kristu prokázal, nebo za čas věnovaný náboženským záleži­tostem vyplatil z těchto nepatrných zásob odměnu. Sám před sebou si své počínání obhájil, v Božích očích však byl zlodějem.

POCHYBNOSTI A NEPOCHOPENÍ

Kristus často opakoval, že jeho králov­ství není z tohoto světa. To Jidáše roz­čilovalo. Očekával, že Kristus bude jed­nat podle jeho představ. Myslel si, že Jan Křtitel bude propuštěn z vězení. Jan však zůstal opuštěný a byl sťat. Ježíš, místo aby uplatnil své královské právo a Jano­vu smrt pomstil, odešel se svými učední­ky na venkov. Jidáš si představoval mno­hem útočnější boj. Byl přesvědčen, že kdyby Ježíš nebránil učedníkům jednat podle jejich představ, mělo by jeho dílo větší úspěch. Pozoroval, jak se nepřátel­ství židovských vůdců stupňuje, a Ježíš stále nedbal na jejich výzvu a žádné ne­beské znamení jim nepředváděl. V Jidá­šovi začínala klíčit nevíra, nepřítel v něm vzbuzoval pochybnosti a myšlenky na vzpouru. Proč se Ježíš tak obšírně zabý­val tím, co člověka zmalomyslňuje? Proč předpovídal sobě i svým učedníkům sou­žení a pronásledování? Vyhlídka na před­ní místo v novém království přivedla Ji­dáše mezi Kristovy následovníky. Měly snad být jeho naděje zmařeny? Jidáš si­ce nedospěl k závěru, že Ježíš není Bo­žím Synem, ale pochyboval a hledal ně­jaké vysvětlení jeho mocných činů.

Bez ohledu na Spasitelovo učení Ji­dáš stále prosazoval myšlenku, že Kristus bude vládnout v Jeruzalémě jako král. Při nasycení pětitisícového zástupu se pokusil svoji představu uskutečnit. Pomáhal tehdy rozdávat jídlo hladové­mu davu. Měl možnost poznat, jaké dobro může prokazovat druhým. Cítil uspokojení, které přináší služba Bohu. Pomáhal nemocným a trpícím ze zá­stupu, aby se mohli dostat ke Kristu. Viděl, jakou úlevu, radost a štěstí vnáší do lidských srdcí Kristova uzdravující moc. Měl možnost poznat a pochopit, jakým způsobem Ježíš pracuje. Jidáš byl však zaslepen svými sobeckými záj­my. Byl první, koho napadlo využít nad­šení lidu při zázračném rozmnožení chleba. To on chtěl, aby se zmocnili Kris­ta a prohlásili jej za krále. Dělal si veli­ké naděje; tím větší potom bylo jeho zklamání.

OBRAT

Kristovo kázání o chlebu života, které pronesl v synagoze, způsobilo v Jidášo­vě životě zásadní obrat. Vyslechl slova: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život." (J 6,53) Pochopil, že Kristus nabízí spí­še duchovní hodnoty než světské poc­ty. Považoval se za prozíravého člověka a došel k závěru, že Ježíš žádnou slávu nezíská a svým následovníkům nebude moci zajistit žádné výhodné postavení. Rozhodl se, že se s ním nespojí tak pev­ně, aby se od něho nemohl odpoutat, a bude opatrný. To také byl.

Od té doby mátl učedníky svými pochybnostmi. Podněcoval spory, šířil klam a opakoval námitky, které proti Kristovu učení vznášeli zákoníci a farizeové. Všechny větší i menší potíže, od­por a zdánlivé překážky, které bránily pokroku evangelia, považoval za důkaz proti jeho pravosti. Poukazoval na tex­ty z Písma, které s Kristovým učením nesouvisely. Tyto výroky vytržené ze souvislosti učedníky mátly a prohlubo­valy malomyslnost, která na ně stále těžce doléhala. Jidáš se však tvářil, jako by vše konal z důsledné svědomitosti. Když se učedníci snažili nalézt důkaz pro potvrzení Ježíšových slov, Jidáš té­měř nepozorovaně obracel jejich po­zornost jinam. Tak s náboženským za­nícením a zdánlivou rozvážností stavěl vše do jiného světla, než v jakém mlu­vil Ježíš, a připisoval jeho slovům vý­znam, který v nich původně nebyl. Je­ho výklady vzbuzovaly v učednících ctižádostivé touhy po vyšším postavení v tomto světě a odvracely je od důleži­tých věcí, které by si byly zasloužily je­jich pozornost. Spor o to, kdo z nich bu­de největší, obvykle vyvolával Jidáš.

Když Ježíš vysvětloval bohatému mládenci, co musí udělat, aby se mohl stát jeho učedníkem, byl Jidáš dotčen. Podle jeho mínění se Ježíš dopustil chy­by. Kdyby se lidé jako tento šlechtic připojili k věřícím, mohli by Kristovo dílo významně podpořit. Kdyby se s Jidášem radili, navrhl by mnoho způ­sobů, jak jejich malé církvi prospět. Jeho zásady a metody by sice byly po­někud jiné než ty, které prosazoval Kristus, ale v těchto záležitostech se Jidáš cítil být moudřejší než on.

Ve všem, co Ježíš učedníkům řekl, našel Jidáš něco, s čím nesouhlasil. Zasetá nespokojenost vykonala s jeho při­spěním své. Učedníci netušili, kdo za tím vším ve skutečnosti stojí. Ježíš však věděl, že satan našeptává Jidášovi své myšlenky a jeho prostřednictvím půso­bí na ostatní učedníky. Rok před Jidášo­vou zradou Kristus řekl: „Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel." (J 6,70)

Navenek však Jidáš žádný odpor ne­kladl a ani nebudil zdání, že by o Spasi­telově učení nějak pochyboval. Otevře­ně reptal až při slavnosti v Šimonově domě. Když Marie pomazala Spasiteli nohy, projevila se jeho chamtivost. Je­žíšova výtka jej velmi rozčilila. Uražená pýcha a touha po pomstě v něm strhly všechny zábrany a Jidáše zcela ovládla lakota. Tak dopadne každý, kdo si zahrá­vá s hříchem. Pokud nepravosti necelí­me od samého počátku a nepřemůžeme ji, podlehneme satanovým pokušením a staneme se jeho otroky.

CESTA ZRADY

Tehdy však Jidáš ještě nebyl úplně za­tvrzelý. I poté, co se dvakrát zavázal, že Spasitele zradí, měl ještě příležitost činit pokání. Ježíš při velikonoční večeři odhalil jeho zrádné úmysly a potvrdil tak své božství. S láskou posloužil Jidášovi stejně jako ostatním učedníkům. Jidáš však na tuto poslední výzvu lásky nedbal. Tím o sobě rozhodl a nohama, které mu Ježíš umyl, vykročil dokonat dílo zrady.

Má-li být Ježíš ukřižován, říkal si Ji­dáš, stejně k tomu dojde. Jeho zrada na konečném výsledku nic nezmění. Po­kud Ježíš nemá zemřít, tak jej svým činem jen přiměje k tomu, aby se osvo­bodil. Jidáš na zradě v každém případě vydělá. Myslel si, že udělal výhodný ob­chod.

Nevěřil však, že by se Kristus nechal zajmout. Svou zradou chtěl dát Spasite­li za vyučenou. Chtěl jej upozornit, že s ním má příště jednat s náležitou úctou. Nevěděl, že vydává Krista na smrt. Fari­zeové a zákoníci byli výstižnými příklady z Ježíšových podobenství často za­saženi. Nejednou vyřkli soud sami nad sebou. Mnohdy jim pravda pronikla do srdce a oni plní hněvu chtěli Krista ka­menovat. Spasitel jim však vždy unikl. Jidáš si myslel, že když se Ježíš tolikrát vyhnul jejich nástrahám, nenechá se po­lapit ani tentokrát.

Jidáš ho chtěl vyzkoušet. Pokud je Je­žíš skutečně Mesiášem, potom se lidé, pro něž toho tolik vykonal, semknou kolem něho a prohlásí jej za krále. Tím by jednou provždy uspokojil ty, kdo si jím stále ještě nejsou jisti. Jidáš by měl na dosazení Ježíše na Davidův trůn zá­sluhu, a proto by měl v novém králov­ství zajištěné místo vedle Krista.

Falešný učedník hrál při zradě Kris­ta svoji roli. Když v zahradě řekl vůd­cům davu: „Koho políbím, ten to je; toho zatkněte," (Mt 26,48) pevně věřil, že jim Kristus unikne. Kdyby mu potom něco vyčítali, mohl by odpovědět: Neříkal jsem vám snad, abyste se jej chopili?

Jidáš viděl, jak na jeho pokyn Ježíše svázali. Udiveně hleděl na to, jak se Spasitel nechává odvést. S úzkostí vyšel za ním ze zahrady a následoval jej až k vý­slechu před židovskými vůdci. Stále ješ­tě čekal, že Ježíš své nepřátele něčím překvapí, že se jim zjeví jako Boží Syn a všechny jejich úklady i moc obrátí vniveč. Ale hodiny ubíhaly a Ježíš sná­šel všechno příkoří, kterým jej zahrnu­li. Zrádce se začínala zmocňovat hrůza z toho, že prodal svého Mistra a vydal jej na smrt.

VÝČITKY SVĚDOMÍ

Když se výslech chýlil ke konci, pře­mohly Jidáše výčitky svědomí. V síni se náhle ozval ochraptělý hlas a všechny přítomné vyděsil slovy: „Je nevinný, Kai­fáši! Ušetři jej!"

Jidášova vysoká postava se prodírala vyděšeným davem. Byl bledý, ztrhaný a po čele mu stékaly veliké krůpěje potu. Přihnal se před soudní stolici a ho­dil před nejvyššího kněze stříbro, které dostal za zradu svého Pána. Zoufale chy­til Kaifáše za roucho a prosil jej, aby Je­žíše propustil. Přesvědčoval ho, že Ježíš se nedopustil ničeho, zač by si zasloužil smrt. Kaifáš mu rozzlobeně vytrhl rou­cho z rukou, ale byl na rozpacích, nevě­děl, co říci. Zrada byla odhalena. Všem bylo jasné, že kněží podplatili učední­ka, aby zradil svého Mistra.

Jidáš znovu zvolal: „Zhřešil jsem, zra­dil jsem nevinnou krev!" (Mt 27,4) Nej­vyšší kněz se zatím vzpamatoval a s opovržením mu odpověděl: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!" (Mt 27,4) Kněží se rozhodli Jidáše využít, ale pro jeho podlost jím pohrdali. Když jim vyznal svůj hřích, odvrátili se od něho.

Jidáš se vrhl Ježíši k nohám, uznal jej za Božího Syna a prosil jej, aby se vy- svobodil. Spasitel svému zrádci nic nevyčítal. Věděl, že Jidáš svého činu ve skutečnosti nelituje. Zrádce si uvědo­mil, že jej čeká soud a zatracení, a to jej přimělo k vyznání hříchu. Žádný hlu­boký zármutek nad tím, že zradil nevin­ného Božího Syna a zapřel Svatého Izraele, nepociťoval. Přesto jej Ježíš ani slovem neodsoudil. S lítostí na něho po­hlédl a řekl: Pro tuto hodinu jsem přišel na svět.

Všichni přítomní užasli. S údivem po­zorovali Kristovu shovívavost ke svému zrádci. Znovu se jich zmocnilo přesvědčení, že Ježíš nemůže být obyčejným smrtelníkem. Ptali se: Je-li Božím Sy­nem, proč se nevysvobodí z pout a nepřemůže své žalobce?

Jidáš viděl, že jeho prosby jsou mar­né. Vyběhl ze soudní síně a křičel: Je pozdě! Je pozdě! Cítil, že by pohled na ukřižovaného Ježíše nepřežil, proto šel a v zoufalství se oběsil.

Ještě týž den vedl bezbožný dav Je­žíše z Pilátovy síně na Golgotu, kde měl být ukřižován. Cestou křičeli a posmí­vali se mu, náhle však všichni utichli. Pod jedním suchým stromem na od­lehlém místě spatřili Jidášovo tělo. Byl to hrozný pohled. Provaz, na kterém se Jidáš oběsil, se váhou těla přetrhl. Tělo se pádem znetvořilo a ještě se do něho pustili psi. Pozůstatky byly rychle od­straněny. Zástup se již tolik neposmíval, mnozí zbledli a výraz jejich tváře prozrazoval vnitřní pocity. Zdálo se, že ty, kdo se provinili Ježíšovou krví, začí­ná stíhat odplata.

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse