Ukřižování

Ježíše přivedli na Golgotu, kde byl ukřižován. Po hrůzném utrpení zvolal: „Dokonáno jest" a zemřel.

„Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej." (L 23,33)

„Ježíš trpěl venku za branou, aby po­světil lid svou vlastní krví." (Žd 13,12) Adam a Eva byli pro přestoupení Božího zákona vyhnáni z ráje. Kristus jako náš zástupce měl trpět za zdmi Jeruzalé­ma. Zemřel za branou města, na místě, kde popravovali zločince a vrahy. Slova „Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe," mají hluboký význam (Ga 3,13).

Ze soudní síně provázel Ježíše na Gol­gotu obrovský zástup. Zpráva o jeho odsouzení se rozšířila po celém Jeruzalémě a lidé všech vrstev spěchali na místo ukřižování. Kněží a přední muži slíbili, že když jim bude Kristus vydán, nebudou pronásledovat jeho následov­níky. Učedníci a věřící z města i okolí se tedy přidali k zástupu, který šel za Spasitelem.

Když Ježíš prošel branou Pilátova ná­dvoří, vložili mu na zbitá krvácející bed­ra kříž, který byl původně připraven pro Barabáše. Spolu s Ježíšem měli být po­praveni i dva Barabášovi společníci. I na ně byl vložen kříž. Spasitel byl zraněný a zesláblý. Kříž byl pro něho příliš těžký. Od chvíle, kdy stoloval s učed­níky při velikonoční večeři, nejedl ani nepil. V zahradě Getsemane protrpěl smrtelný zápas se satanskými silami. Za­kusil bolest zrady. Viděl, jak jej učední­ci opustili a rozprchli se. Byl odveden k Annášovi, potom ke Kaifášovi a k Pi­látovi. Od Piláta jej poslali k Herodovi a znovu k Pilátovi. Dopadala na něho jedna urážka za druhou, vysmívali se mu, dvakrát jej zbičovali. Celou noc jej nesnesitelně trápili. Kristus neselhal. Promluvil jen proto, aby oslavil Boha. Po celou dobu hanebného výslechu, který měl vypadat jako soudní proces, si zachoval důstojnost a nenechal se zlo­mit. Když jej však podruhé zbičovali a vložili na něho kříž, jeho lidské tělo nevydrželo. Vysílený padl pod tíhou bře­mena k zemi.

Dav, který Spasitele doprovázel, vi­děl, jak je Kristus vyčerpaný a vrávorá. Nikdo z nich mu však neprojevil soucit. Když už nemohl těžký kříž dále nést, posmívali se mu a uráželi jej. Znovu mu ho vložili na záda a on znovu vysílením padl. Nepřátelé pochopili, že už kříž dál neunese. Hledali tedy někoho, kdo by potupné břemeno nesl místo něho. Nikdo z Židů to být nemohl, protože by se poskvrnil a nemohl slavit Velikono­ce. Ani v davu však nenašli nikoho, kdo by se k tomu snížil.

Cestou potkali Šimona z Kyrény, kte­rý šel z pole. Slyšel hrubé urážky, nadáv­ky a stále se opakující posměšné výkřiky: Ustupte z cesty židovskému králi! V údivu nad tím vším se zastavil. Jakmile vyjádřil svůj soucit, chytili jej a naložili mu Ježíšův kříž na záda.

Šimon již o Ježíši slyšel. Jeho synové ve Spasitele uvěřili, ale on sám jeho učedníkem nebyl. Břemeno kříže bylo pro něho požehnáním a Šimon nikdy nepřestal být za tuto příležitost vděč­ný. Přivedla jej k tomu, že se potom sám rozhodl přijmout Kristův kříž a vždy ochotně snášel jeho tíhu.

V davu, který následoval nevinného Krista na popraviště, bylo i nemálo žen. Pozorovaly Ježíše. Některé z nich jej znaly již z dřívějška. Mnohé k němu při­vedly své blízké, kteří trpěli nějakou nemocí. Jiné byly od něho samy uzdraveny. Svědčí o tom záznamy Písma. Že­ny žasly nad nenávistí, se kterou se zástup ke Kristu obracel. Jim samotným nad jeho utrpením téměř puklo srdce. Bez ohledu na rozzuřený dav, rozčilené kněze a starší projevily svůj soucit. Když Ježíš pod tíhou kříže vysílením padl, daly se do hlasitého pláče.

To jediné upoutalo Kristovu pozornost. Ježíš nesmírně trpěl pod břeme­nem hříchů světa, ale nebyl lhostejný k žalu. S láskou a pochopením pohlédl na plačící ženy. Věděl, že v něho nevěří a nenaříkají nad ním jako nad Božím Poslem, ale jen z lidského soucitu. Ježíš jejich účastí nepohrdl. Bylo mu jich ještě více líto. Řekl: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi." (L 23,28) Potom se zahleděl do budoucnosti, do doby zničení Jeruzaléma. Věděl, že při této hrozné události mnohé z těch, které nad ním nyní pláčou, zahynou i se svý­mi dětmi.

Od pádu Jeruzaléma se Ježíš ve svých myšlenkách přenesl k mnohem závažnějšímu soudu. Ve zničení zatvrzelého města viděl symbol konečné zkázy ce­lého světa. Prohlásil: „Tehdy 'řeknou ho­rám: Padněte na nás, a pahrbkům: Při­kryjte nás!' Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?" (L 23,30-31) Zelený strom představoval Krista, nevinného Vykupitele. Bůh dopus­til, aby jeho hněv namířený proti hříchu dopadl na jeho milovaného Syna. Ježíš měl být ukřižován za přestoupení lid­stva. Jaké utrpení potom čeká hříšníka, který setrvává ve svém hříchu? Každý zatvrzelý a nevěřící člověk zakusí nepo­psatelnou bolest a utrpení.

Mnozí lidé, kteří nyní v davu provázeli Spasitele na Golgotu, kdysi s rado­stí volali hosana a mávali palmovými větvemi, když Ježíš vítězoslavně vjížděl do Jeruzaléma. Mnozí mu tehdy provo­lávali slávu proto, že to dělali lidé kolem nich. I nyní se přidávali k davu a spolu s ostatními křičeli: Ukřižuj ho! Ukřižuj ho! Když Ježíš vjížděl do Jeruzaléma, byli učedníci plni odvážných nadějí. Tís­nili se kolem Mistra a považovali za vel­kou poctu, že k němu mohou patřit. Nyní, když byl ponižován, sledovali ho jen zpovzdálí. Byli smutní a zklamaní. Kristova slova: „Vy všichni ode mne té­to noci odpadnete, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda,'" se potvrdila (Mt 26,31).

NA KŘÍŽI

Když došli na popraviště, přivázali věz­ně ke křížům. Oba zločinci se strážím vzpouzeli, Ježíš však žádný odpor nekladl. Ježíšova matka šla na Golgotu za svým synem, cestou ji podpíral milova­ný učedník Jan. Viděla, jak je Ježíš tíhou kříže vyčerpaný. Ráda by mu byla po­depřela poraněnou hlavu a omyla če­lo, které kdysi spočívalo na její hrudi. I to jí však bylo odepřeno. Stejně jako učedníci i ona se utěšovala nadějí, že Ježíš projeví svoji moc a vysvobodí se z rukou nepřátel. Když si však vzpomně­la, že všechny tyto události předpově­děl, propadala zoufalství. V bolestném napětí sledovala, jak zločince přivazují na kříž. Nechá se ukřižovat i Ježíš, kte­rý probouzel mrtvé k životu? Dovolí Bo­ží Syn, aby jej nepřátelé tak krutě zabi­li? Bude se muset vzdát své víry v Ježí­še jako Mesiáše? Bude muset přihlížet jeho potupě a utrpení, aniž by mu mo­hla jeho muka nějak ulehčit? Viděla, jak mu rozepjali ruce na kříž. Potom přines­li kladiva a hřeby. Když mu hroty hřebů prorážely tělo, museli zděšení učedníci Ježíšovu omdlévající matku z místa hrů­zy odnést.

Spasitel ani nezasténal. Z jeho tváře vyzařoval klid a vyrovnanost, z čela mu však stékaly krůpěje smrtelného potu. Nikdo se nad ním neslitoval a nesetřel mu je, nikdo nepovzbudil jeho lidské srdce slovy soucitu a nevyjádřil mu svou věrnost. Když vojáci plnili hrozný úkol, Ježíš se modlil za své nepřátele: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." (L 23,34) Nemyslel na své vlastní utr­pení, ale na hřích a strašný konec svých nepřátel. Neproklínal vojáky, kteří s ním tak krutě zacházeli. Nesvolával pomstu na kněze a přední muže, kteří se radova­li z uskutečnění svého záměru. Kristus je v jejich nevědomosti a vině litoval. Prosil Otce, aby jim odpustil, protože „nevědí, co činí".

Kdyby byli věděli, že mučí toho, kdo přišel zachránit hříšné lidstvo před věč­ným zahynutím, zmocnila by se jich hrůza a výčitky svědomí. Nevědomost je však nezbavuje viny. Měli výjimečnou možnost poznat Ježíše a přijmout jej za svého Spasitele. Někteří z nich si svůj hřích přece uvědomili, činili pokání a obrátili se. Jiní byli tak zatvrzelí, že Kristova přímluvná modlitba za ně nemo­hla být vyslyšena. Boží záměr se však i tak splnil. Ježíš získal právo stát se ob­hájcem lidí u svého Otce.

Když Kristus prosil za své nepřátele, modlil se za celý svět. Jeho modlitba za­hrnovala každého hříšníka, který žil nebo bude žít od začátku světa až do kon­ce času. Vina za ukřižování Božího Syna spočívá na všech lidech. A všem se na­bízí odpuštění. Každý, kdo chce, se mů­že smířit s Bohem a zdědit věčný život.

ŽIDOVSKÝ KRÁL

Ježíše přibili na kříž, kříž vztyčili a na připraveném místě ho vší silou zarazili do země. Boží Syn přitom nesnesitelně trpěl. Pilát napsal v hebrejštině, latině a řečtině nápis: „Ježíš Nazaretský, král židovský" a pověsil jej Ježíši nad hlavu (J 19,19). To Židy rozčililo. Na Pilátově nádvoří přece křičeli: „Ukřižuj ho!... Ne­máme krále, jen císaře." (J 19,15) Prohlašovali, že každý, kdo by uznával jiné­ho krále, je zrádcem. Pilát napsal to, co vyjadřovalo jejich postoje. Nebylo v tom nic urážlivého, nápis hlásal jen to, že Je­žíš je králem Židů. Byl vlastně uznáním poddanosti Židů římské moci. Oznamo­val, že každý, kdo se bude vydávat za iz­raelského krále, si zaslouží smrt. Kněží se zase přepočítali. Když osnovali Kristovu smrt, Kaifáš prohlásil, že je pro­spěšné, aby jeden člověk zemřel za zá­chranu národa. Nyní vyšlo jejich pokry­tectví najevo. Ve snaze zabít Krista byli ochotni obětovat i existenci vlastního národa.

Kněží si uvědomili, kam až zašli, a žá­dali Piláta, aby nápis změnil. Řekli: „Neměls psát 'židovský král', nýbrž 'vydával se za židovského krále'." (J 19,21) Pilát však měl sám na sebe zlost pro svoji slabost. S opovržením pohlédl na lstivé, žárlivé kněze a přední muže a řekl: „Co jsem napsal, napsal jsem." (J 19,22)

Zavěšení nápisu nad Ježíšovu hlavu řídila vyšší moc než byl Pilát nebo Židé. Boží prozřetelnost chtěla přivést lidi k tomu, aby zkoumali Písmo a uvažo­vali o něm. Místo, kde byl Ježíš ukřižo­ván, bylo blízko města. Tehdy se v Jeruzalémě sešly tisíce lidí ze všech zemí a nápis hlásající, že Ježíš Nazaretsky je Mesiáš, měl upoutat jejich pozornost. Byla to pravda a ruku, která ji psala, ve­dl sám Bůh.

UTRPENÍ

Kristovým utrpením na kříži se splnilo proroctví. Sám Kristus staletí před ukřižováním své utrpení předpověděl. Řekl: „Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy, mohu si spo­čítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem. Dělí se o mé roucho, losu­jí o můj oděv." (Ž 22,17-19) Proroctví o rouchu se splnilo bez jakéhokoli zá­sahu přátel či nepřátel Ukřižovaného. Připadlo vojákům, kteří Ježíše přibili na kříž. Kristus slyšel, jak se o ně přeli. Oděv byl utkán bez jediného švu, pro­to si nakonec řekli: „Netrhejme jej, ale losujme o něj, čí bude!" (J 19,24)

V jiném proroctví Spasitel předpově­děl: „Srdce potupou mi puká, jsem jak ochrnulý. Na soucit jsem čekal, ale mar­ně; na ty, kdo by potěšili - nenašel se nikdo. Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet." (Ž 69,21.22) Po­dle tehdejších obyčejů se ukřižovaným mohl podat nápoj, který otupoval jejich smysly, a tlumil tak pocit bolesti. Nabídli jej i Ježíši. Když však Spasitel ochutnal, odmítl jej. Nechtěl pozřít nic, co by mu zatemnilo mysl. Musel se vírou pevně dr­žet Boha. Jedině v tom byla jeho síla. Otu­pených smyslů by mohl využít satan.

Nepřátelé si na Ježíši vylévali zlost do­konce i tehdy, když už visel na kříži. Kněží, přední muži a zákoníci se připo­jili k davu a posmívali se umírajícímu Spasiteli. Při křtu a na hoře proměnění se ozval Boží hlas, který oznámil, že Ježíš je Božím Synem. Předtím, než byl Kristus zrazen, Otec znovu potvrdil jeho bož­ství. Při ukřižování však nebeský hlas mlčel. Žádné svědectví ve prospěch Krista nezaznělo. Spasitel snášel potupu a výs­měch od bezbožných lidí zcela sám.

„Jsi-li Syn Boží, sestup s kříže!" „Ať za­chrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvo­lený Boží." (Mt 27,40; L 23,35) Na poušti satan Krista pokoušel slovy: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby." „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů" ze střechy chrámu (Mt 4,3.6). Satan se spo­lu se svými anděly účastnil v lidské po­době i Ježíšova ukřižování. Největší nepřítel a jeho stoupenci spolupracovali s knězi a předními muži. Učitelé podně­covali nevzdělaný dav k nenávisti ke Kristu, kterého mnozí z nich nikdy ani neviděli, a nutili je svědčit proti němu. Kněze, přední muže, farizeje a zatvrze­lý dav spojovala ďábelská posedlost. Ná­boženští vůdcové se spolčili se satanem a jeho anděly. Plnili jeho příkazy.

Umírající Ježíš slyšel ve svém utrpení každé slovo, které kněží pronesli: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský - ať nyní sestoupí s kříže, a uvěříme v něho!" (Mt 27,42) Kristus mohl sestoupit s kříže. Nezachránil se však proto, aby hříšník mohl mít naději na odpuštění a Boží přízeň.

Muži, kteří se považovali za vyklada­če proroctví, se Spasiteli vysmívali právě tak, jak to bylo v proroctví předpověděno. Byli zaslepení a vůbec nezazna­menali, že se proroctví naplňují. Posmí­vali se: „Spolehl na Boha, ať ho vysvo­bodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: 'Jsem Boží Syn!'" (Mt 27,43) a ani je nenapadlo, že jejich slova budou znít po celé věky. Do­konce i tento výsměch probouzel ne­bývalý zájem o studium Písma. Moudří lidé jejich slova vyslechli, zkoumali je, uvažovali o nich a modlili se. Mnozí ne­ustali, dokud pečlivým srovnáváním vý­roků Písma nedospěli k pochopení Kris­tova poslání. Nikdy předtím nevědělo o Kristu tolik lidí, jako když visel na kří­ži. Mnozí z těch, kdo na vlastní oči vi­děli ukřižování a slyšeli Ježíšova slova, byli zasaženi světlem pravdy.

UKŘIŽOVÁNI MEZI „LOTRY"

Záblesk útěchy pocítil ve svém smrtel­ném utrpení na kříži i Ježíš. Potěšila jej modlitba lotra, který litoval svých hří­chů. Oba zločinci ukřižovaní spolu s Ježíšem se mu nejprve vysmívali. Jeden z nich se pod tíhou utrpení ještě více zatvrzoval a propadal zlobě, druhý se však obracel. Nebyl to otrlý zločinec. Svedla jej špatná společnost a ve skutečnosti se provinil méně než mnozí z těch, kdo stáli pod křížem a vysmíva­li se Spasiteli. Již předtím Ježíše vídal, naslouchal jeho slovům a jeho učení jej přesvědčilo. Kněží a přední muži jej však od přijetí Krista odradili. Snažil se své přesvědčení přehlušit, a proto se vrhal stále hlouběji a hlouběji do víru hříchu, až byl uvězněn jako zločinec a nakonec odsouzen k trestu smrti ukři­žováním. Byl s Ježíšem v soudní síni a provázel jej i na cestě k popravišti. Slyšel, jak Pilát prohlásil: „Já na něm vi­nu nenalézám." (J 19,6) Všiml si jeho božského chování a zaznamenal i to, jak Ježíš litoval ty, kdo ho mučili, a jak jim odpustil. Z kříže viděl mnohé význam­né náboženské činitele, jak vrtí hlavou a posmívají se Kristu. Slyšel nadávky, které potom opakoval i druhý zločinec: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" (L 23,39) Slyšel však i to, jak mnozí kolem­jdoucí Ježíše obhajují, opakují jeho vý­roky a vyprávějí o jeho činech. Znovu se jej zmocnilo přesvědčení, že Ježíš je Kristus. Obrátil se ke svému společníko­vi: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu." (L 23,40) Umírající zločinci se už lidí bát nemusí. Jednoho ze zločinců tížilo přesvědčení, že je Bůh, kterého by se měl bát, a že je i budoucnost, o níž je důvod se stracho­vat. Jeho hříšný život byl u konce. Do­dal: „My jsme odsouzeni spravedlivě, do­stáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal." (L 23,41)

Už se na nic neptal. Nepochyboval a nic nenamítal. Po vynesení rozsudku ztratil naději a zmocnilo se jej zoufal­ství. Přesto ho však kupodivu napadaly nové myšlenky. Vzpomněl si na vše, co o Ježíši slyšel, i na to, jak Spasitel uzdravo­val nemocné a odpouštěl hříchy. Vysle­chl svědectví lidí, kteří v Ježíše uvěřili a s pláčem šli za ním na popraviště. Vi­děl nápis nad Kristovou hlavou. Všiml si, že někteří kolemjdoucí četli napsaná slova se zármutkem, jiní s výsmě­chem a pohrdáním. Duch svatý osvítil jeho mysl a postupně pospojoval jed­notlivé články řetězce důkazů dohro­mady. Nakonec zločinec poznal v umu­čeném, ukřižovaném a uráženém Ježíši Božího Beránka, který snímá hřích svě­ta. V jeho hlase se mísila naděje i úz­kost. Zcela bezmocný umírající hříšník se obrátil k umírajícímu Spasiteli a zvo­lal: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." (L 23,42)

Odpověď dostal okamžitě. Kristus mu s láskou, pochopením a mocí řekl: „Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji." (L 23,43)

Celé dlouhé hodiny smrtelného zá­pasu doléhaly k Ježíšovu sluchu jen sa­mé nadávky a výsměch. Dokonce i na kříži musel poslouchat jízlivé urážky a zatracování. S touhou čekal, zda ne­zaslechne nějaký projev víry od svých učedníků. Ozvala se však jen slova plná zklamání: „A my jsem doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael." (L 24,21) Tím více jej potěšil projev víry a lásky z úst umírajícího zločince. Přední muži Izraele jej odmítli, dokonce i učední­ky ovládly pochybnosti o jeho božství, a ubohý lotr na prahu smrti činil poká­ní a nazval Ježíše Pánem. Mnozí ho tak rádi oslovovali v době, kdy konal zázra­ky, a potom když vstal z mrtvých. Když však umíral na kříži, nikdo, kromě lotra zachráněného v poslední chvíli, se k ně­mu nehlásil.

Lidé, kteří stáli pod křížem, zaslechli, jak umírající zločinec nazval Ježíše Pá­nem. Hlas kajícího se hříšníka upoutal jejich pozornost. I vojáci, kteří se pod křížem dohadovali a losovali o Kristův oděv, zbystřili sluch. Přestali se přít. Se za­tajeným dechem hleděli na umírajícího Krista a čekali na odpověď.

Když Ježíš vyřkl své zaslíbení, pronik­lo ponurým mrakem, který jako by za­haloval kříž, jasné a zářivé světlo. Zloči­nec litoval svých hříchů, byl smířen s Bo­hem a jeho srdce naplnil pokoj. Kris­tus byl oslaven ve svém ponížení. Všem ostatním se zdálo, že je poražen, ale on zvítězil. Byl uznán jako ten, kdo na se­be vzal lidské hříchy. Lidé se mohou zmocnit jeho těla. Mohou mu rozdrásat spánky trnovou korunou. Mohou z ně­ho strhnout roucho a hádat se o ně. Nemohou však Ježíše připravit o moc od­pouštět hříchy. Svou smrtí potvrzuje své božství a svědčí o Otcově slávě. Vždy je ochoten vyslyšet a zachránit. Má krá­lovské právo dát život každému, kdo je­ho prostřednictvím přichází k Bohu.

„Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji." Kristus neslíbil lotrovi, že s ním bude v ráji ještě týž den. Ani on sám ten den do ráje nešel. Odpočíval v hrobě a ráno po vzkříšení řekl: „Nedo­týkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci." (J 20,17) Zaslíbení však vyslo­vil v den ukřižování, ve chvíli zdánlivé porážky a beznaděje. „Dnes", tedy v den potupné smrti na kříži, Kristus ujišťu­je ubohého hříšníka: „Budeš se mnou v ráji."

Na příkaz kněží a předních mužů ukři­žovali zločince „z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed" (J 19,18). Ježíšovo místo mezi oběma zločinci mělo zdůraz­nit, že on je zločincem největším. Napl­nilo se tak Písmo: „Byl počten mezi nevěrníky." (Iz 53,12) Kněží však význam svého činu nepochopili. Tak jako byl Kristus ukřižován „uprostřed" zločinců, stál jeho kříž „uprostřed" hříšného svě­ta. Odpustil lotrovi, který činil pokání, a jeho slova rozžehla světlo, jež pronik­ne i do nejvzdálenějších končin země.

Andělé s úžasem sledovali nekoneč­nou lásku Božího Syna. Ježíš i v největ­ším tělesném a duševním utrpení mys­lel jen na druhé a povzbuzoval ve víře kajícího člověka. Ve svém ponížení se jako prorok obrátil k jeruzalémským dcerám. Jako kněz a obhájce se při­mlouval u Otce, aby odpustil těm, kdo jej zabíjejí. Jako milující Spasitel odpus­til hříchy zločinci, který činil pokání.

JEŽÍŠ A JEHO MATKA

Když hleděl na zástup lidí pod křížem, upoutala jej jedna žena.

Byla to jeho matka, kterou podpíral učedník Jan. Nemohla se od svého Syna odloučit. Jan věděl, že konec se již přiblížil, a přivedl ji opět ke kříži. Kristus na svou matku v hodině smrti nezapo­mněl. Podíval se na její ztrápenou tvář, na Jana a řekl: „Ženo, hle, tvůj syn!" Po­tom se obrátil k Janovi: „Hle, tvá matka!" (J 19,26.27)

Jan Kristova slova pochopil a svě­řenou zodpovědnost přijal. Vzal Marii k sobě a příkladně se o ni staral. Spasi­telova láska a soucit neznaly mezí, i ve chvíli nezměrné tělesné a duševní bo­lesti starostlivě pamatoval na svoji mat­ku. Neměl žádné peníze, aby ji mohl zabezpečit. Věděl však, že Jan jej má ve svém srdci, a proto mu matku svěřil ja­ko vzácný odkaz. Zajistil jí tak to nej­nutnější, lásku a soucit člověka, který ji miloval proto, že ona milovala Ježíše. Jan přijal péči o Marii jako svatou povinnost a dostalo se mu velkého po­žehnání. Stále mu připomínala jeho mi­lovaného Mistra.

Kristova láska k matce je dnes stej­ně dokonalým příkladem k následová­ní jako tehdy. Ježíš téměř třicet let po­máhal rodině každodenní prací nést břemeno všedního života. I v posledním smrtelném zápase myslel na ztrápenou ovdovělou matku.

Podobně se budou projevovat i jeho učedníci. Lidé, kteří následují Krista, cítí, že úcta k rodičům a jejich zabezpečení je součástí jejich náboženství. Každý, kdo přijal Krista do svého srdce, se o své rodiče vždy s láskou a pochopením po­stará.

POSLEDNÍ CHVÍLE UTRPENÍ

Pán slávy tedy umíral jako výkupné za spasení lidstva. Vzdával se svého života a žádná vítězoslavná radost jej nepovzbuzovala. Všechno bylo ponuré a tem­né. Kristus se však hrozné smrti neděsil, trpělivě snášel bolest a potupu kříže. Trpěl nejvíce ze všech. Znal zhoubnost hříchu a věděl, že člověk si hřích tak oblíbil, že už si ani neuvědomuje jeho ohav­nost. To mu působilo největší muka. Vi­děl, jak hluboce je hřích v lidském srdci zakořeněn a jak málo lidí bude ochotno se vymanit z jeho moci. Uvědomoval si, že bez Boží pomoci by lidstvo zahynulo, a viděl také zástupy, které skutečně za­hynou, přestože pomoc bude na dosah ruky.

Kristus jako náš zástupce a naše úto­čiště nesl nepravosti nás všech. Byl po­važován za přestupníka, aby nás mohl vykoupit a zachránit před odsouzením podle zákona. Dolehla na něho tíha vi­ny všech Adamových potomků. Boží hněv namířený proti hříchu, hrozivý projev Otcovy nelibosti nad přestupo­váním zákona, Syna děsil. Kristus celý svůj život zvěstoval padlému lidstvu ra­dostnou zvěst o Otcově milosrdenství a odpouštějící lásce. Hlásal spasení i těm největším hříšníkům. Nyní pod strašli­vou tíhou hříchů najednou neviděl Ot­covu smířlivou tvář. Úzkost, která svíra­la Spasitelovo srdce, když se od něho ve chvíli smrtelného zápasu odvrátila Boží tvář, si člověk ani nedokáže před­stavit. Působila mu takové utrpení, že tělesnou bolest téměř nevnímal.

Satan Ježíše vytrvale pokoušel. Spasi­tel neviděl za hranice hrobu. Naděje mu nedávala jistotu vítězství nad smrtí ani nezaručovala, že Otec jeho oběť přijme. Kristus se bál, že hřích se Bohu natolik protiví, že by jejich odloučení mohlo být věčné. Pociťoval úzkost, která se zmocní hříšných lidí, až se za ně milost přestane přimlouvat. Vědomí hříchu, který obra­cel Otcův hněv proti němu jako zástup­ci člověka, ztěžovalo Kristu jeho úděl natolik, že mu puklo srdce.

TEMNOTA

Andělé se zděšením sledovali Spasite­lův zoufalý zápas. Zástupy nebešťanů si před strašlivým pohledem zakrývaly tvář. Neživá příroda vyjadřovala soucit s ponižovaným umírajícím Stvořitelem. Slunce odmítalo na tak děsivý výjev svítit. Jeho zářivé polední paprsky jako by náhle vyhasly. Kříž zahalila naprostá tma, jako by se na zem snesl smuteční závoj. „Nastala tma po celé zemi až do tří hodin." (L 23,44) Nejednalo se o za­tmění ani jiný přírodní úkaz. Všude zavládla tma jako o půlnoci, nesvítil ani měsíc ani hvězdy. Bylo to zázračné Boží svědectví, které mělo utvrdit víru dalších generací.

V husté tmě se skrývala Boží přítom­nost. Ze tmy si Hospodin udělal stan a skryl svou slávu před lidským zrakem. Spolu se svými svatými anděly byl u kří­že. Otec stál při Synovi. Jeho přítom­nost však nebyla zjevná. Kdyby byla je­ho sláva poodhrnula závoj z temných mračen, všichni přítomní by zahynuli. Otcova přítomnost neměla Krista utě­šovat ani v této strašlivé hodině. Spasi­tel sám šlapal v lisovací kádi a nikdo z národů s ním nebyl (viz Iz 63,3).

Hustou tmou přikryl Bůh poslední lidská muka svého Syna. Všichni, kdo viděli, jak Kristus trpí, byli přesvědčeni o jeho božství. Jeho tvář se jim navždy vryla do paměti. Tak jako Kainova tvář svědčila o vině vraha, odrážela Kristo­va tvář nevinnost, upřímnost a dobro­tu, tedy Boží obraz. Ježíšovi žalobci však na toto nebeské znamení nedbali. Dav se Kristu vysmíval a celé dlouhé hodi­ny sledoval jeho utrpení. Potom jej Bůh milostivě zahalil.

Na Golgotě zavládlo hrobové ticho. Zástupu, který se shromáždil pod kří­žem, se zmocnila nepopsatelná hrůza. Nedořečené nadávky a urážky jako by li­dem ztuhly na rtech. Všichni padli na zem. Chvílemi šlehaly z temného mraku oslnivé blesky a ozařovaly kříž i ukřižo­vaného Vykupitele. Kněží, přední muži, zákoníci, ti, kdo Krista ukřižovali, i dav si mysleli, že nadešla hodina odplaty. Potom někteří šeptali, že teď Kristus se­stoupí z kříže. Jiní se pokoušeli vrátit do města, bili se v prsa a plakali strachy.

Ve tři hodiny se začalo vyjasňovat, ale Spasitele stále ještě zahalovala tma. Tem­nota byla symbolem smrtelného utrpe­ní a hrůzy, která svírala Spasitelovo srd­ce. Tmu kolem kříže nebylo možné lid­ským zrakem prohlédnout, tím spíše nemohl nikdo proniknout hlubokou temnotou, která se zmocňovala Kristo­va trpícího nitra. Zuřivé blesky jako by mířily přímo na Ukřižovaného. Ježíš „zvolal mocným hlasem: 'Eloi, Eloi, lema sabachtani?'...'Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?'" (Mk 15,34) Když Spasi­tele zahalila tma, mnoho lidí říkalo: To je pomsta nebes. Dopadá na něho Boží hněv, protože se vydával za Božího Sy­na. Mnozí z těch, kdo v něho uvěřili, sly­šeli jeho zoufalé volání. Ztratili posled­ní naději. Pokud Bůh opustil Ježíše, v co mohou doufat jeho následovníci?

Jakmile přestala Krista sužovat niter­ná temnota, ozvalo se opět tělesné utr­pení: „Žízním." (J 19,28) Jeden římský voják se při pohledu na jeho vyschlé rozpraskané rty slitoval, vzal houbu na yzopové tyči, namočil ji v octu a podal mu ji. Kněží se však jeho utrpení vy­smívali. Když se na zem snesla tma, zmocnila se jich hrůza. Po chvíli se vzpamatovali a začali se zase bát, že by jim Ježíš mohl uniknout. Slova: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?" si špatně vyložili. S opovržením a posměchem se ptali: „Hle, volá Elijáše." (Mk 15,35) Měli po­slední příležitost zmírnit jeho utrpení, ale zavrhli ji. Prohlásili: „Počkejte, uvi­díme, přijde-li ho Elijáš sejmout." (Mk 15,36)

Nevinný Boží Syn visel na kříži, tělo měl samou ránu, ruce, kterými lidem tak často žehnal, přibité na dřevěných trámech. I nohy, jež ho neúnavně nosi­ly ve službě lásky, byly probodnuty hře­by. Hlavu měl rozdrásanou od trnové koruny a jeho chvějící se rty jako by chtěly křičet bolestí. Všechny známky jeho utrpení - kapky krve stékající po hlavě, rukou, nohou; tělo zmučené smr­telným zápasem; nepopsatelná úzkost, která svírala jeho duši, když před ním Otec skryl svou tvář - dodnes oslovují každého člověka. To pro tebe Boží Syn ochotně nesl břemeno viny, pro tebe vítězil nad smrtí a otevřel ti brány ráje. Kris­tus, který utišil rozbouřené vlny a kráčel po zpěněných vodách jezera; Kristus, před nímž se třásli ďáblové a ustupova­ly nemoci; Kristus, který slepým vracel zrak a mrtvým život - z lásky k tobě do­brovolně zemřel jako oběť na kříži. Kris­tus, který snímá hříchy světa, snášel hněv Boží spravedlnosti a pro tvé spa­sení se sám stal hříchem.

Lidé pod křížem tiše čekali, až straš­livý výjev skončí. Slunce již opět začalo svítit, ale kříž byl stále zahalen tmou. Kněží a přední muži hleděli na Jeruza­lém. Temný mrak zakryl město i judské pláně. Slunce spravedlnosti, Světlo světa, přestávalo osvěcovat kdysi oblíbené město. K Jeruzalému nyní mířily ohni­vé blesky Božího hněvu.

„DOKONÁNO JEST"

Tma náhle ustoupila a Ježíš mocně zvo­lal: „Dokonáno jest." „Otče, do tvých ru­kou odevzdávám svého ducha." (J 19, 30; L 23,46) Jeho hlas zněl jako zvuk trubky a zdálo se, že musí proniknout ke všemu stvoření. Kříž osvítilo zvláštní světlo a Spasitelova tvář zářila slávou ja­ko slunce. Sklonil hlavu na prsa a zem­řel.

Kristus ve strašné tmě, zdánlivě Bo­hem opuštěný, vypil kalich lidské bídy až do dna. V hodinách hrůzy se spoléhal na všechny dosavadní důkazy Otcovy přízně. Znal Otcovu povahu, chápal je­ho spravedlnost, milosrdenství i neko­nečnou lásku. Vždy jej rád poslouchal a i nyní se mu s vírou odevzdal. Pokor­ně se svěřil Bohu a strach ze ztráty Ot­covy přízně pominul. Kristus zvítězil svou vírou.

Nikdy předtím země nic podobného nezažila. Ohromený zástup hleděl na Spasitele se zatajeným dechem. Na zem se znovu snesla tma a ozvalo se hřmě­ní. Začalo silné zemětřesení. Lidé se po­táceli a padali jeden na druhého. Všude nastal zmatek a zavládlo zděšení. Okol­ní hory praskaly a skály se s rachotem řítily do údolí. Hroby se otevíraly a vydávaly své mrtvé. Celé stvoření jako by se otřásalo v základech. Kněží, přední muži, vojáci, popravčí i lid oněměli hrů­zou a padli na zem.

Když Kristus zvolal: „Dokonáno jest," vykonávali kněží v chrámu večerní obět­ní obřad. Právě přinesli beránka, který představoval Krista. Měl být zabit. Kněz v nádherném slavnostním rouchu stál s nožem v pozdvižené ruce tak jako Abraham, když se chystal zabít svého sy­na. Lidé jej s napětím sledovali. Zem se však chvěla a třásla. Blížil se sám Pán. Ne­viditelná ruka zcela slyšitelně roztrhla vnitřní chrámovou oponu shora dolů a odhalila zástupu místo, kde dříve pře­bývala Boží přítomnost.

Bůh tam nad slitovnicí zjevoval svou slávu. Oponu, která oddělovala toto místo od ostatních částí chrámu, směl odhrnout jen velekněz. Vstupoval tam jednou za rok, aby vykonal obřad smí­ření za hříchy lidu. Opona se nyní roz­trhla na dva kusy. Nejsvětější místo v pozemském svatostánku přestalo být posvátné.

Všech se zmocnila hrůza a zmatek. Kněz chtěl zabít oběť, ale nůž mu vy­padl z třesoucí se ruky a beránek ute­kl. Ve smrti Božího Syna se předobraz setkal se skutečností. Byla přinesena ta největší Oběť. Svatyně svatých byla otevřena. Pro každého je nyní připravena nová cesta života. Hříšné a zarmouce­né lidstvo už nemusí čekat na příchod velekněze. Nyní bude sám Spasitel slou­žit jako kněz a obhájce v nebesích. Shro­máždění jako by slyšeli skutečný hlas: Právě skončily všechny oběti za hřích. Boží Syn přišel podle svého slova: „Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno." (Žd 10,7) „Jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení." (Žd 9,12)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Sociální sítě BibleTV

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Page generated in 1.7298 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál