V Hrobě

Ježíš byl uložen do hrobu Josefa z Arimatie. Závěrečné události jeho života přivedly mnohé k přemýšlení.

Konečně měl Ježíš klid. Dlouhý den hanobení a týrání skončil. Když po­slední paprsky zapadajícího slunce ohlá­sily příchod soboty odpočíval již Boží Syn v Josefově hrobce. Dokončil své dí­lo a v posvátných hodinách sobotního dne pokojně odpočíval se složenýma rukama.

Na počátku odpočívali Otec a Syn v sobotu po dokončení díla stvoření. Když „byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy", radoval se Stvo­řitel i všechny nebeské bytosti z po­hledu na velkolepé dílo (Gn 2,1). „Jižní hvězdy společně plesaly a všichni sy­nové Boží propukli v hlahol." (Jb 38,7) Nyní Ježíš odpočíval po dokončení dí­la vykoupení a lidé, kteří jej milovali, byli smutní. V nebi však panovala ra­dost. Nebeské bytosti měly před očima zaslíbení slavné budoucnosti. Bůh i an­dělé viděli výsledek Kristova dokonané­ho díla: obnovené stvoření, vykoupe­né lidstvo, které zvítězilo nad hříchem a již nikdy do něho neupadne. Den, ve kterém Ježíš odpočinul, bude navždy spojen s tímto obrazem. Vždyť „jeho dí­lo je dokonalé" a „vše, co činí Bůh, zů­stává navěky" (Dt 32,4; Kaz 3,14). „Až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků," (Sk 3,21) bude stvoři­telská sobota, den, kdy Ježíš odpočíval v Josefově hrobce, stále dnem odpočin­ku a radosti. Nebesa i země budou spo­lečně chválit Hospodina „v každý den odpočinku" (Iz 66,23). Spasení se bu­dou s radostí a úctou klanět Bohu a Be­ránkovi.

Závěrečné události dne ukřižování byly dalším důkazem o naplnění proroc­tví a znovu podaly svědectví o Kristově božství. Když se tma, která zahalila kříž, rozplynula a umírající Kristus naposle­dy promluvil, ozval se ještě jiný hlas: „On byl opravdu Boží Syn." (Mt 27,54)

Tato slova nebyla pronesena šeptem. Lidé se zvědavě otáčeli, chtěli zjistit, kdo je vyslovil. Byl to velitel setniny, římský voják. Spasitelova božská trpělivost a jeho náhlá smrt s výkřikem vítězství na rtech na pohana silně zapůsobily. Ve zmučeném ukřižovaném těle poznal setník Božího Syna. Nedokázal mlčet, musel svoji víru vyznat. Byl to další dů­kaz, neboť Spasitel měl vidět užitek svého díla (Iz 53,11). Právě v den jeho smrti vyznali tři naprosto odlišní lidé svoji víru - velitel římské stráže, muž, který nesl Spasitelův kříž, a zločinec, který umíral na kříži po jeho boku.

Když se přiblížil večer, rozhostilo se na Golgotě nadpozemské ticho. Zástup se rozešel a mnoho lidí se vracelo do Jeruzaléma s úplně jiným postojem, než s jakým ráno odcházeli. Většinou se při­šli podívat na ukřižování jen ze zvěda­vosti, a ne z nenávisti ke Kristu. Věřili obviněním kněží a považovali Ježíše za zločince. Nechali se strhnout rozzuře­ným davem a také se mu vysmívali. Když se však na zemi snesla tma, začaly je trápit výčitky svědomí a oni pochopili, že se těžce provinili. V oné hrozivé tem­notě všechny urážky a posměšky utich­ly. Když se tma rozplynula, s vážnou tváří se mlčky vraceli domů. Byli pře­svědčeni, že obvinění kněží byla faleš­ná a že Ježíš nebyl žádný podvodník. Když potom Petr několik týdnů poté kázal o letnicích, byli tito lidé mezi ti­síci dalších, kteří uvěřili v Krista.

Židovské vůdce však události, které se odehrály před jejich očima, nijak ne­zasáhly. Jejich nenávist ke Kristu nepolevila. Tma, která zahalila zemi při ukři­žování, nebyla hustější než ta, která zatemňovala mysl kněží a předních mužů. Při narození Ježíše poznala Spa­sitele hvězda a vedla mudrce k jeslím, ve kterých ležel. Poznaly jej nebeské zástupy a oslavovaly jej zpěvem na bet­lémských pahorcích. I moře poznalo jeho hlas a na jeho příkaz utichlo. Choroby a smrt uznávaly jeho moc a vzdá­valy se svých obětí. Poznalo jej i slunce a při pohledu na jeho smrtelný zápas si zakrylo tvář. Skály se při jeho hlasi­tém zvolání tříštily na kusy. Neživá příroda poznala Krista a svědčila o jeho božství. Jen izraelští kněží a přední mu­ži Božího Syna nepoznali.

Klid však neměli. Jeho ukřižováním sice dosáhli svého, ale pocit vítězství, na který se těšili, neměli. Dokonce i ve chvíli jejich očividné převahy je trápily obavy z budoucnosti. Slyšeli zvolání: „Dokonáno jest." „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." (J 19,30; L 23,46) Viděli trhliny ve skalách, cítili silné zemětřesení, byli celí nesví a mě­li strach.

Dokud Kristus ještě žil, žárlili na ně­ho, protože měl na lidi velký vliv. Jejich žárlivost však nepominula ani po jeho smrti. Mrtvého Krista se děsili dokonce ještě víc než živého. Měli hrůzu z toho, že by se pozornost lidu mohla i nadále soustředit na události spojené s Ježíšo­vým ukřižováním. Báli se následků, kte­ré by to vše mohlo mít. Za žádnou cenu by nedovolili, aby jeho tělo zůstalo v den odpočinku na kříži. Sobota se blížila a těla visící na křížích by ji znesvěcovala. Pod touto záminkou požádali ži­dovští vůdcové Piláta, aby uspíšil smrt obětí a dal jejich těla odstranit z křížů ještě před západem slunce.

Pilát, stejně jako oni, nechtěl, aby Ježí­šovo tělo zůstalo na kříži, a jejich žádos­ti vyhověl. Oběma lotrům tedy zpřelámali nohy, aby mohli rychleji zemřít. Ježíš byl však v té době již mrtvý. Suroví vojá­ci byli pohnuti tím, co viděli a co o Kris­tu slyšeli, a proto mu nohy nelámali. V oběti Božího Beránka se naplnilo na­řízení o slavení Velikonoc. „Neponechají z něho nic do rána a nezlámou mu žád­nou kost. Budou slavit hod beránka po­dle všech nařízení o něm." (Nu 9,12)

Kněží a přední muži byli překvape­ni, že Kristus je již mrtvý. Smrt na kříži byla zdlouhavá. Jen těžko se určovalo, kdy vlastně život skončil. Nestávalo se, že by někdo zemřel do šesti hodin po ukřižování. Kněží chtěli mít jistotu, že je Ježíš mrtvý, a proto jeden z vojáků vrazil na jejich příkaz kopí do Spasite­lova boku. Z rány vytryskla odděleně voda a krev. Všichni přítomní si toho všimli a Jan celou událost velice přes­ně zaznamenal: „Jeden z vojáků mu pro­bodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvě­řili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: 'Ani kost mu nebude zlomena.' A na jiném místě Písmo praví: 'Uvidí, koho probodli.'" (J 19,34-37)

Po vzkříšení rozšířili kněží a přední muži zprávu, že Kristus na kříži neze­mřel, ale jen omdlel a potom se opět probral. Podle jiné zvěsti prý do hrobu nevložili skutečné tělo z masa a kostí, ale pouhou napodobeninu. Jednání řím­ských vojáků však tyto lži vyvrací. Nelá­mali mu nohy proto, že byl již mrtvý. Na příkaz kněží mu probodli bok. I kdyby nebyl mrtvý, tomuto zranění by oka­mžitě podlehl.

Ježíše ale nezabila rána kopím ani tělesné utrpení na kříži. Výkřik, který se „mocným hlasem" (Mt 27,50; L 23,46) vydral z jeho úst v okamžiku smrti, a proud krve a vody, který mu vytekl z boku, svědčí o tom, že mu puklo srd­ce. Roztrhlo se duševní trýzní. Zabil jej hřích světa.

Kristova smrt připravila učedníky o naději. Hleděli na jeho zavřené oči, svěšenou hlavu, zkrvavené vlasy, pro­bodnuté ruce i nohy a svírala je nepo­psatelná úzkost. Až do úplného konce nevěřili, že zemře, a nechtěli věřit ani tomu, že je opravdu mrtvý. Zármutek je zlomil a oni zapomněli, že jim to všech­no Ježíš řekl předem. Nic z toho, co jim kdysi vyprávěl, je nedokázalo potěšit. Vi­děli jen kříž a na něm krvácející oběť. Budoucnost se jim zdála být temná a beznadějná. Ztratili víru v Ježíše, ale nikdy jej nemilovali tolik, jako v této chvíli. Nikdy si jej tolik nevážili a nikdy jim jeho přítomnost tolik nechyběla ja­ko právě teď.

Kristus byl učedníkům drahý i po smrti. Chtěli jeho tělo důstojně pohřbít, ale nevěděli jak. Ježíš byl odsouzen za podvratnou činnost proti římské vládě a lidé popravení za tento zločin byli pohřbíváni na pozemku pro tento účel zvlášť vyhrazeném. Učedník Jan zůstal u kříže spolu s galilejskými ženami. Ne­mohli opustit tělo svého Pána a nechat bezcitné vojáky, aby je pochovali na po­tupném místě. Zároveň však tomu ne­byli schopni zabránit. Od židovských představitelů nemohli očekávat žádnou vstřícnost a na Piláta neměli nejmenší vliv.

ULOŽENÍ DO HROBU

V této bezvýchodné situaci přišli učed­níkům na pomoc Josef z Arimatie a Ni­kodém. Oba byli členy velerady a zna­li se s Pilátem. Měli značné bohatství a vliv. Byli odhodláni prosadit, aby by­lo Ježíšovo tělo důstojně pohřbeno.

Josef se vydal přímo k Pilátovi a požá­dal jej, aby mu tělo vydal. Pilát se teprve od něho dozvěděl, že Ježíš je opravdu mrtvý. Donesly se k němu sice nejrůz­nější zprávy o událostech kolem ukři­žování, ale Kristovu smrt před ním zá­měrně tajili. Kněží a přední muži Piláta varovali před tím, že by učedníci mohli využít Kristovo tělo k nějakým podvo­dům. Když Pilát vyslechl Josefovu žá­dost, poslal pro velitele setniny, který hlídal kříž. Ten mu řekl pravdu o Ježíšo­vě smrti. Podal mu také zprávu o tom, co se na Golgotě udalo, a potvrdil tak Josefovo svědectví.

Pilát Josefově žádosti vyhověl. Jan se stále ještě trápil tím, jak zařídit Mistrovi pohřeb, když se k němu vrátil Josef s Pi­látovým příkazem k vydání Ježíšova tě­la. Nikodém přinesl asi sto liber vzácné a drahé směsi myrhy a aloe na balzamo­vání. Ani těm nejváženějším občanům Jeruzaléma se nemohlo po smrti dostat větší pocty. Učedníky velmi překvapi­lo, že tak bohatí a vysoce postavení mu­ži mají o pohřeb jejich Pána stejný zá­jem jako oni sami.

Josef ani Nikodém se ke Spasiteli za jeho života veřejně nehlásili. Uvědomo­vali si, že by se tím připravili o své mís­to ve veleradě. Doufali přitom, že svým vlivem mohou Ježíše na zasedáních ra­dy chránit. Nějakou dobu se jim to snad i dařilo, ale lstiví kněží prohlédli jejich náklonnost ke Kristu a překazili jim je­jich plány. Velerada odsoudila Ježíše a vydala jej na smrt ukřižováním za je­jich nepřítomnosti. Když zemřel, ne­museli již svůj vztah k němu skrývat. Ve chvíli, kdy se učedníci báli otevřeně přiznat, že jsou Ježíšovými následovní­ky, přišli jim Josef a Nikodém odvážně na pomoc. Podpora obou bohatých a významných mužů byla v dané chví­li více než potřebná. Mohli totiž pro mrtvého Mistra udělat to, co si chudí učedníci dovolit nemohli. Navíc je svým bohatstvím a vlivem do značné míry chránili před zlobou kněží a předních mužů.

Opatrně a s úctou sami sejmuli Ježí­šovo tělo z kříže. Při pohledu na jeho umučené a probodnuté tělo jim z očí vytryskly slzy. Josef měl novou hrobku vytesanou ve skále. Připravoval si ji pro sebe, ale byla blízko Golgoty, a tak ji uvol­nil pro Ježíše. Spasitelovo tělo s vonnou směsí od Nikodéma pečlivě zabalili do plátna a odnesli do hrobu. Tři učedníci mu narovnali zmrzačené nohy a probi­té ruce mu složili na bezvládnou hruď. Galilejské ženy se přišly podívat, zda bylo pro mrtvé tělo jejich milovaného Učitele uděláno opravdu všechno. Na vlastní oči viděly, jak ke vchodu do hro­bu přivalili obrovský kámen. Potom už Spasitel v klidu odpočíval. Ženy odchá­zely od kříže i od hrobu jako poslední. Už se stmívalo a na místě odpočinku stále ještě plakala pro svého Pána Ma­rie Magdalská i ostatní Marie. Naříka­ly nad údělem Mistra, kterého tolik mi­lovaly. „Potom se vrátily... Ale v sobo­tu zachovaly podle přikázání sváteční klid." (L 23,56)

LIDÉ HLEDAJÍ JEŽÍŠE

Pro zarmoucené učedníky, ale také pro kněze, přední muže, zákoníky i lid to by­la nezapomenutelná sobota. Při zápa­du slunce v den příprav zazněly trubky a ohlásily příchod soboty. Začaly veliko­noční oslavy, tak jako již po staletí, a Mesiáš, na něhož slavnosti symbolicky uka­zovaly, ležel zabitý bezbožnými lidmi v Josefově hrobce. V sobotu bylo chrá­mové nádvoří plné věřících. Byl tam i velekněz z Golgoty ve svém honos­ném kněžském rouchu. Kněží v bílých turbanech horlivě plnili své povinnosti. Někteří z přítomných však pociťovali jakýsi neklid, když se za hřích obětova­la krev býků a kozlů. Neuvědomovali si, že symbol se již stal skutečností a že za hříchy světa již byla přinesena nekonečná Oběť. Nevěděli, že tento bohoslu­žebný obřad již ztratil svůj význam. Ni­kdy předtím neměli při těchto úkonech tak rozporuplné pocity. Hlasy zpěváků, trubky a ostatní hudební nástroje zněly zvučně a jasně jako obvykle, ale všichni měli nějaký divný, zcela neobvyklý po­cit. Jeden po druhém se ptali, co zvlášt­ního se stalo.

Do té doby byla svatyně svatých přísně střežena, aby do ní nevnikl ně­kdo nepovolaný. Najednou byla úplně otevřená. Těžká opona utkaná z čistého plátna, bohatě zdobená zlatem, šarlatem a purpurem byla roztržená od shora do­lů. Místo, na kterém se Hospodin set­kával s veleknězem a zjevoval svoji slá­vu, místo, které bylo Božím posvátným přijímacím sálem, bylo odhaleno všem, jako by se k němu Pán už dále neznal. Kněží sloužili u oltáře naplněni neblahou předtuchou. Odkrytí posvátného tajemství svatyně svatých dávalo tušit, že se blíží nějaká pohroma.

Události na Golgotě přiměly mnoho lidí k přemýšlení. Od ukřižování do vzkří­šení mnozí dnem i nocí pečlivě zkou­mali proroctví. Jedni chtěli plně pocho­pit význam slavených svátků, druzí se chtěli utvrdit v tom, že Ježíš nebyl tím, za koho se vydával. Další se zármutkem v srdci hledali důkazy pro to, že Ježíš je skutečně Mesiáš. Každý zkoumal Písmo s jiným záměrem, ale všichni se pře­svědčili o jednom, že totiž v událostech posledních několika dní se naplnilo pro­roctví a že Ukřižovaný je Vykupitelem světa. Mnozí lidé přišli na bohoslužby, ale nikdy potom se už velikonočních obřadů nezúčastnili. Dokonce i někteří kněží uvěřili, že Ježíš je Kristus. Zájem o proroctví nebyl marný, po vzkříšení mnozí uznali Ježíše za Božího Syna.

Když Nikodém uviděl Ježíše na kří­ži, vzpomněl si na to, co mu Spasitel ře­kl jednou v noci na Olivové hoře: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný." ( J 3,14.15) V sobotu, když Kristus ležel v hrobě, měl Nikodém příležitost se pořádně za­myslet. Začínalo mu svítat. Ježíšova slo­va už pro něho nebyla tajemstvím. Uvě­domil si, oč se připravil tím, že se ke Kristu nepřipojil za jeho života. Vzpo­mínal na události, které se odehrály na Golgotě. Ježíšova modlitba za ty, kdo jej zabíjeli, i jeho odpověď umírajícímu lot­rovi na učeného člena velerady hlubo­ce zapůsobily. V duchu znovu viděl Spa­sitele v jeho smrtelném utrpení a znovu slyšel jeho poslední zvolání: „Dokoná­no jest", které znělo jako slova vítěze. Vybavily se mu záchvěvy země, zataže­ná obloha, roztržená opona, rozpukané skály a jeho víra byla navždy utvrzena. Táž událost, která učedníky připravila o naději, přesvědčila Josefa a Nikodéma o Ježíšově božství. Pevná a neochvějná víra překonala všechny jejich obavy. 

Nikdy předtím nevzbudil Kristus ta­kovou pozornost zástupů, jako když ny­ní ležel v hrobě. Lidé ze zvyku stále přinášeli své nemocné a trpící na chrámo­vé nádvoří a ptali se: Kdo nám může říci něco o Ježíši Nazaretském? Mnozí při­šli zdaleka a hledali Krista, který uzdra­voval nemocné a křísil mrtvé. Všude se ozývalo volání: Hledáme Lékaře Krista. Kněží při této příležitosti vyšetřili ty u nichž bylo podezření na příznaky ma­lomocenství. Mnozí se potom dozvědě­li, že jejich muži, ženy nebo děti byli prohlášeni za malomocné a budou se muset rozloučit s domovem a přáteli. Na cizí lidi budou muset zdálky zoufale volat: „Nečistý! Nečistý!" Ruce Ježíše Na­zaretského, které se nikdy neštítily do­tknout člověka s touto strašnou nemocí a vyléčit ho, byly nyní složeny na jeho hrudi v hrobě. Ústa, která utěšovala ne­mocné a odpovídala na jejich prosbu slovy: „Chci, buď čist," (Mt 8,3) mlčela. Mnozí hledali soucit a pomoc u velekněží a předních mužů, ale marně. Očividně se zase chtěli dostat k živému Kristu. Se vší vážností se jej vytrvale dožadovali. Nechtěli se nechat odradit. Byli však vy­hnáni z chrámového nádvoří. K bránám byli rozestavěni vojáci, kteří nesměli pustit dovnitř nikoho, kdo přišel s ně­jakým nemocným či umírajícím a do­žadoval se vstupu.

Trpící přišli s nadějí, že je Spasitel uzdraví, místo toho však omdlévali zkla­máním. V ulicích se ozýval nářek. Ne­mocní bez Ježíšova uzdravujícího doty­ku umírali. Lidé se marně radili s věhlas­nými léčiteli. Lékaři, který odpočíval v Josefově hrobce, se nikdo nevyrov­nal.

Žalostné výkřiky trpících dávaly všem na vědomí, že ze světa odešlo ve­liké světlo. Bez Krista byla země temná a ponurá. Mnozí z těch, kdo křičeli: „Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!" si nyní uvě­domili, jaké neštěstí si přivodili. Rádi by byli volali: „Dejte nám Ježíše," jen kdyby byl naživu.

HOŘKOST A OBAVY KNĚŽÍ

Když se lid dozvěděl, že za Ježíšovou smrtí stáli kněží, zajímal se o všechno, co s jeho popravou souviselo. Podrobnosti o jeho výslechu se však přísně ta­jily. Zatímco Ježíš ležel v hrobě, jeho jméno kolovalo od jedněch úst ke dru­hým a všude se mluvilo o tom, jak nelid­sky s ním kněží a přední muži zacháze­li. Vzdělaní lidé je žádali, aby vyložili sta­rozákonní proroctví o Mesiáši. Kněží a přední muži se snažili vymyslet něja­kou lež a začali se chovat, jako by přišli o rozum. Nebyli schopni vysvětlit pro­roctví o Kristově utrpení a smrti a mno­ho lidí, kteří se jich ptali, dospělo k pře­svědčení, že se naplnilo Písmo.

Kněží se zpočátku radovali z vyko­nané pomsty, ale brzy jim zbyla jen hořkost. Uvědomili si, že lid stojí proti nim. Věděli, že ti, které se jim podařilo proti Ježíši poštvat, se najednou nad svým hanebným dílem zhrozili. Kněží se snažili sami sebe přesvědčit, že Ježíš byl podvodník, ale marně. Někteří z nich na vlastní oči viděli, jak mrtvému Laza­rovi vrátil život. Třásli se strachy, aby Kristus sám nevstal z mrtvých a znovu se před nimi neobjevil. Slyšeli, jak pro­hlašoval, že má moc svůj život dát a za­se si jej vzít. Vzpomněli si na jeho slova:

„Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím." (J 2,19) Jidáš jim ozná­mil, co Ježíš řekl učedníkům při posled­ní cestě do Jeruzaléma: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali ho a ukřižovali; a tře­tího dne bude vzkříšen." (Mt 20,18.19) Když tehdy tato slova slyšeli, smáli se a nebrali je vážně. Nyní si však uvědo­mili, že Kristovy předpovědi se vždy splnily. Řekl-li tedy, že třetího dne vsta­ne z mrtvých, kdo může říci, že se tak nestane. Nechtěli na to ani pomyslet, ale nedařilo se jim to. Stejně jako jejich otec ďábel věřili a třásli se.

Když se situace uklidnila, vtírala se jim do mysli Kristova podoba. Viděli, jak klidně a vyrovnaně stojí před svými nepřáteli a beze slova snáší jejich pos­měch a urážky. Vše, co se událo při vý­slechu a ukřižování, jim znovu proběh­lo před očima a přesvědčilo je o tom, že Ježíš je Boží Syn. Uvědomili si, že se před nimi může kdykoli objevit, že se z obžalovaného může stát žalobce, z od­souzeného soudce a že zabitý může po­žadovat spravedlivé potrestání svých vrahů, to znamená jejich smrt.

Neměli klid ani v sobotu. Byli tak úz­kostliví, že by nepřekročili práh pohan­ského domu, aby se neznečistili, a pře­ce neváhali svolat radu, aby rozhodla, co se má udělat s Ježíšovým tělem. Kristus, kterého ukřižovali, musí zůstat mrtvý a v hrobě. „Shromáždili se veleknězi a fa­rizeové u Piláta a řekli: 'Pane, vzpomně­li jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: »Po třech dnech budu vzkříšen.« Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by pak byl poslední podvod horší než první.' Pilát jim odpověděl: 'Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré.'" (Mt 27,62-65)

Kněží nechali hrob zabezpečit. Na je­jich pokyn přivalili ke vchodu obrovský kámen. Omotali jej provazem, jeho kon­ce připevnili ke skále a zapečetili řím­skou pečetí. Bez porušení pečetě neby­lo možné kámen odvalit. Kolem hrobu byla rozestavěna stočlenná vojenská stráž, aby se nikdo nemohl pokusit ká­men odstranit. Kněží udělali vše, co bylo v jejich silách, jen aby Kristovo tělo zů­stalo tam, kde bylo uloženo. V hrobce by­lo tak dokonale zabezpečné a zapečetěné, jako by tam mělo setrvat navěky.

Takový byl tedy plán, na kterém se bídní lidé domluvili. Tyto vrahy ani ne­napadlo, že by jejich snaha mohla být marná. Svým činem však přispěli k Bo­ží oslavě. Vše, co podnikli pro to, aby Kristovu zmrtvýchvstání zabránili, se stalo jeho nejpřesvědčivějším důkazem. Čím více vojáků bude rozestavěno ko­lem hrobky, tím více bude svědků Ježí­šova zmrtvýchvstání. Duch svatý mnoho století před Kristovou smrtí prostřed­nictvím žalmisty prohlásil: „Proč se pro­národy bouří, proč národy kují marné plány? Srocují se králové země, vládco­vé se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho... Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu." (Ž 2,1-4) Římské stráže ani římské zbraně nemohly udržet Pána ži­vota v hrobě. Hodina jeho vysvobození se přiblížila.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen

Podpořte BibleTV

Pomozte nám financovat realizaci a další rozvoj internetové televize BibleTV

Číslo účtu: 1725482339 / 0800

Přihlášení

Facebook

Page generated in 1.2137 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál